Na fórech se čas od času vždy objeví nějaká diskuze o kovových pantech a je jedno zda jde o větu: „na tom notebooku se mi líbí kovové panty“, nebo: „ty panty jsou z kovu, takže něco vydrží“, nebo přímo otázku: „a má tento notebook ty panty kovové?“

Dnešním zápiskem bych rád uvedl na pravou míru, jak že to s těmi panty vlastně je – všechny jsou kovové ;-). Víte proč? Ono je to jednoduché. Plastové panty by totiž víko notebooku neudržely ani náhodou. Tlak, který působí na panty je neuvěřitelně vysoký – na nějakém starém notebooku si schválně zkuste sundat celé víko s displejem a ohněte pant do jiné polohy. Půjde to hodně ztuha. Tady by se teď hodilo trochu fyziky, na které bych vám to vysvětlil i se vzorečky, ale fyzika nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou, takže to směle přeskočím.

Lepší a horší panty

Když jsou tedy všechny kovové, tak je samotná otázka v názvu zápisku úplně zbytečná. To už jsme si vyjasnili. Jenže to zároveň vůbec neznamená, že panty všech notebooků jsou tím pádem stejně kvalitní. To rozhodně nejsou. Na pantu jsou dva důležité prvky, které výrobce musí řešit.

První se týká spojení obou jeho částí. Ty musí držet dostatečně pevně, aby víko drželo v poloze, do jaké ho nastavíte. Zároveň nesmí být moc pevné, protože se rychleji opotřebují (vznikne typická vůle) a také víc namáhají konstrukci okolo. Jedna část končí jakýmsi válečkem, který je obalen druhou částí. Ta ho drží, aby se nevychýlil ze své pozice. Někdy bývá obalová část příliš slabá, a snadno pak může mít tendence k praskání. Jakmile praskne, tak už to má kloub za sebou. Všechna váha se přesune na druhý a tomu se začne zkracovat životnost. Příznaky jsou jednoduché. Víko už nemusí držet ve své poloze (nebo jen v krajních polohách) a klade výrazně menší odpor.

(pokračování článku)

Nedávno jsem kupoval nějaké ty IT blbinky a jednou z nich byl také fotoaparát Canon PowerShot A720. U něj se ovšem objevila hloupá závada s mírně rozostřeným optickým hledáčkem. Systém jmenovaného velkoobchodu mě odkázal na autorizovaný servis, a jelikož ta oprava zrovna docela pospíchá, vyrazil jsem radši ještě dnes, i když do Prahy dnes jinak ani nepotřebuji.

K mému překvapení mě autorizovaný servis odbyl, že nemám vyplněný záručák a že takhle mi to nevezmou. Takže mi nezbylo nic jiného, než nabrat smět Alza a nechat si to tam někde potvrdit. V Alze jsem samozřejmě čekal standardní dobu 40 minut (mimochodem na reklamacích byl standardní stav – jeden mlaďoch reklamoval notebook, protože mu instalátor Windows XP nenašel disk a jiný 14letý chlapec se svým otcem rozčíleně přešlapoval u reklamačního pultíku se svým zánovním naleštěným MSI žadoníce se převzetí), a pak hurá zpět do servisu, než mi stihnou zavřít.

Závěrem

Překvapuje mě, že tohle Alza nijak speciálně neřeší. Nejsem u nich vedený jako dealer, takže zboží nebude dál prodáváno, a jinak je mi nepotvrzený záručák úplně k ničemu. U notebooků jsem podobné zbytečnosti nikdy řešit nemusel, ale pokud to někde je třeba a Alza jen suše odkazuje na autorizovaný servis, tak mi stávající situace připadá maximálně otravná.

Tento zápisek byl stejně jako mnoho jiných napsán při cestě Prahou pomalou a extrémně předraženou MHD na mobilu Nokia 9300 :-)

Je to přibližně třičtvrtě roku, co jsem se rozhodl založit si svůj blog. V tomto „typicky letním“ zápisku se zkusím ohlédnout, co mi to dalo a čeho jsem vůbec dosáhl. První zápisek tohoto blogu se paradoxně notebooků vlastně vůbec netýkal. Celý blog totiž vznikl spontáně tehdy ještě na megablog.cz. Proč jsem si zvolil megablog? Vlastně ani nevím. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že jsem na něm měl registraci, takže stačilo kliknout jen do uživatelského panelu a rovnou psát. Jsem člověk od přírody líný a pohodlný, takže jsem vůbec neřešil, co který blokovací server nabízí, nebo nenabízí za funkce. Chtěl jsem něco napsat, tak jsem to prostě napsal (měl jsem už předchozí zkušenost s blogováním na serveru blog.cz a tuto skutečnost ví jen málokdo – tam jsem měl však v plánu psát něco úplně jiného, a pak jsem sám uznal, že to nemám zapotřebí).

Blog na megablog.cz

S použitím zmíněného serveru přišlo několik problémů na diskuzních fórech. Různí lidé mi kolikrát měli sami od sebe velkou potřebu sdělit, že na můj blog by se nikdy nepodívali, protože je na „Hulánovo serveru“ a na takový by z principu nikdy nešli. Takové chování je hloupé, takže mě vlastně vůbec nebolelo, že jsem se o tuto část lidí připravil ještě, než jsem začal. Tehdy jsem měl obrovské nadšení psát. Psal jsem v podstatě každý den a některé dny se dokonce objevovaly i dva zápisky denně. Začalo chodit poměrně dost lidí, což jsem ze začátku vůbec neměl tušení, že by se mohlo stát. Rozhodně mi to ale nijak nevadilo :-).

Začal jsem tam s příjemnou činností nenásilné osvěty ze světa počítačů a zejména notebooků. Do toho jsem přidal, co mě zrovna trápilo a vznikl „vyvážený“ obsah mého blogu. Někdy na konci roku 2007 (po pár měsících) se ozval Radek Hulán (admin megablog), že na myego.cz chystá uživatelské blogy a zda nechci také začít psát raději tam. Nakonec jsem tedy provedl velký přesun všech svých článků a začal psát konečně na dospělém redakčním systému s podstatně více funkcemi.

(pokračování článku)

Ačkoli název určitě zaujal, nepůjde o žádný extra-dlouhý článek, který by rozepisoval všechny aspekty prototypů. Musím se však pochlubit touto fotografií, která zachycuje notebook, který mám právě teď na stole a ze kterého také píšu tento zápisek. Jde o „sample“ kus notebooku VAIO, který byl vytvořen ještě v době, kdy zřejmě Sony nemělo úplně jistou představu o tom, jak se vlastně nakonec bude jmenovat :-).

nebojte, tak se tento model ve finále jmenovat nebude ;-)

Na druhou stranu musím říct, že tento kus je ještě velmi zdařilý a řekl bych, že odpovídá téměř jistě i finálním modelům. Už jsem měl i několik jiných (při mé práci je to běžné) a některé sloužily opravdu jen jako prezentace nějaké součástky uvnitř. Například, když na notebooku nejsou vyraženy a natištěny žádné popisky tlačítek/diod a celý vypadá jen jako jednobarevný kus plastu, to je pak taky zajímavé pokoukání.