Je to opravdu LeBaron… s 2.2l oturbeným čtyřválcem, výkonem 140kW a třístupňovou automatickou převodovkou, která tomu kupodivu úplně stačí. Dokonce jsem ho tu už kdysi letmo zmiňoval: http://notebookblog.cz/ostatni/auta/amik-vs-cechoslovak-a-auta-z-konce-80-let/

Njn, tak teď už nemám žádnou výmluvu, abych tam nedal síťovku.

Jinak pěkný článek!

Že se nastavení adresace EMS paměti na XT dělalo zápisem přes port do externího zařízení, které zajišťovalo to „mapování“, to jsem věděl, ale v textu to nějak úplně nevyznělo. Nechám to ale být, když už je tu tvůj komentář. Díky za vysvětlení té paměti na 286, do této míry to neznám (tedy aspoň ne teď po tak dlouhé době od časů, kdy mělo smysl to znát). Takhle to zní skutečně hůř, než jak mi to zůstalo v paměti :)

Mimochodem, ty 286 od Toshiby svou paměť nad konvenční používaly jako EMS. Bylo to tak, že 286 notebook (například T3200), když měl 1MB RAM, tak to bylo jako 640KB konvenční paměti a k tomu 386KB EMS paměti (tj. žádná horní, kam by se dal odsunout DOS, aby bylo v konvenční co nejvíce volného místa).

S adresovanim pameti na 16 bit PC to bylo jeste horsi nez pises. Na 8088 a 8086 byly segmenty dlouhe 64 KiB. Jejich zacatek slo nastavit kamkoliv do 1MiB adresoveho prostoru po 16 bytovych krocich (to souviselo s tim, ze za kazdou cenu chteli mit vsechny registry procesoru 16bitove).

Procesor mel k segmetovani 4 segmentove registry CS, SS, DS a ES. Jejich hodnota *16 se vzdy pricetla k 16bit adrese (ziskane z instrukce) a toto cislo se pak objevilo na adresove sbernici procesoru.

CS urcoval, kde v pameti se nachazi program, SS kde ma zasobnik, DS kde ma data a ES byl tez pro data a hodil se pri kopirovani bloku dat do jineho segmentu, aby clovek nemusel porad prepinat po kazdem prekopirovanem kousku dat. Bez nej by vlastne vubec nesla pouzit instrukce blokoveho prenosu dat REP MOVSW jinak nez pro kopirovani uvnitr jednoho segmentu. Kazda instrukce mela svuj defaultni segmentovy registr (vetsinou DS, push/pop mely SS), ktery bylo mozne zmenit na jiny, tim ze pred samotnym kodem intrukce byl specialni byte, tzv. segment prefix. CS procesor pouzival automaticky, kdyz prednacital z pameti novou instrukci do fronty.

Takze program mohl najednou (bez zmen segmentovych registru) videt az 256 KiB pameti. Bohuzel, pokud jste dostali program v Ccku, kde je bezne, ze pointer ulozeny na zasobniku muze ukazovat na data a naopak, muselo platit DS=ES=SS a scvrklo se to na 64 KiB pro kod programu a 64 KiB pro data. Pripadne se dal program prelozit s tzv. “far pointery”, kdy kazdy pointer zabiral 32 bitu ve formatu segment:offset a pred kazdym pristupem do pameti se spravne nastavil segmentovy registr, coz bylo velmi pomale, ale v principu to umoznilo zkompilovat program z UNIXoveho sveta, ktery s existenci segmentu nepocital.

V praxi se tenkrat v DOSu v Ccku programovalo tak, ze si lide davali na existenci segmentu pozor a treba nepouzivali pointery mezi daty a zasobnikem, nebo kdyz je pouzili, tak jen tyto byly deklarovane jako “far”.

Kdyz chtel clovek na 8088 mimo prvni MiB pameti, tak to bylo mnohem horsi.

Neslo, jak pises, nasmerovat jeden z techto segmentu mimo prvni megabyte, protoze samotny procesor nedokazal adresovat vic. Delalo se to tak, ze obvody na mainboardu mezi procesorem a pameti obsahovaly zjednoduseny segmentovy mechanismus, podobny tomu, ktery se pred tim pouzival na 8bit CP/M strojich a treba na ATARI 130 XE. Nekde uvnitr 1 MiB adresoveho prostoru CPU bylo definovano okno ve kterem se objevil kus te vyssi pameti. Ktery kus to byl urcoval registr (ne procesorovy, ale tech obvodu) do ktereho se zapisovalo jako do periferie instrukci OUT. To bylo pochopitelne jeste mnohem pomalejsi nez segmentove registry v CPU.

Z pohledu programatora 8bit systemu vlastne byly segmentove registry docela luxus oproti reseni s instukci OUT, ale z pohledu nekoho z UNIX sveta to bylo porad neco sileneho.

Clovek by si myslel, ze na 286ce to nejak opravili, ale misto toho velikost segmentu nechali stejnou (co take meli delat, kdyz ostatni registry CPU jsou porad 16 bitove, takze pokud je v registru ulozen pointer, muze adresovat maximalne 64 KiB) a navic implementovali byrokraticky model pameti, podobny tomu ktery pouzival operacni system MULTICS. Misto jednoduchych segmentovych registru, zavedli tzv. popisovace segmentu, coz jsou 8 bytu dlouhe struktury ulozne v hlavni pameti. CS, DS, ES, SS registry existuji stale, ale nyni se jim v protected modu rika selectory, protoze jen vybiraji jeden z 8192 popisovacu. Popisovac obsahuje pristupova prava, zacatek segmentu (tentokrat s presnosti po 1 byte (ale neni mi jasne jesli kdybych zadal lichou adresu to povede na nezarovnane pristupy, nebo to proste nejnizsi bit ignoruje), a jeho delka v bytech (az 64 KiB). Vzdy kdyz dojde ke zmene selektoroveho registru, CPU do sebe nacte tech 8 bytu z popisovace a ulozi je do pro programatora neviditelne casti segmentoveho registru (aby je mohl okamzite pouzivat pri adresovani pameti). Pred tim jeste zkontroluje pristupova prava (tim napriklad zamezi tomu, aby kod mohl bezet v zasobnikovem segmentu a dalsim chybam).

Jedina vyhoda tedy je, ze 286ka ma 24 bitovou adresovou sbernici a popisovace reprezentuji zacatek segmentu take jako 24bit cislo, takze uz neni potreba ten externi mechanismus pro rozsirenou pamet.

Na druhou stranu prepnuti selektoroveho registru na jinou oblast pameti je ted pomalejsi nez na 8086, coz se projevi zejmena pri preruseni (kde se to musi vzdy udelat nejmene 3*, casteji vsak 5* az 9* na jedno preruseni, takze rezije na 1 preruseni podstatne vzrostla oproti 8088).

Celkove az 386 byl prvni rozumny procesor od Intelu, a kdyby ho tenkrat Compaq nepouzil (protoze IBM by to dobrovolne neudelalo), tak by byl dnes Intel znamy jen jako firma z 70. a 80. let, ktera take delala procesory.