Bylo teď v posledních dnech venku tak krásně, že jsem neměl vůbec chuť sedět u počítače a něco psát. Pátek jsem si udělal jako odpočinkový den s tím, že zůstanu doma a budu jen relaxovat. Když už jsem se tu tak válel a viděl všechny ty staré notebooky, které mám doma kvůli sérii článků o historii grafických karet v noteboocích (nevyjdou dřív než za půl roku, nebojte), trochu jsem si zavzpomínal na dobu, kdy většině uživatelů stačil DOS a jen ti náročnější k němu měli doinstalovanou nadstavbu v podobě Windows 3.x. Přesněji zavzpomínal jsem hlavně na některé problémy, které v té době byly více, či méně aktuální. Pokud vás cokoli z počítačové historie moc nezajímá, rovnou tento článek přeskočte.

Velké pevné disky a LBA

Když přichází nějaký nový standard, často ho provází nějaké porodní bolesti. V dávných dobách se v BIOSu počítače (notebooku) nastavoval disk pomocí parametrů CHS (cillinder – head – sector). Těmito parametry se v něm definoval počet adresovatelných bloků pevného disku. Jenže tato metoda v první polovině let 90. jaksi přestala stačit, a tak se disky s kapacitou nad ~500 MB začaly dělat s adresací pomocí LBA (Logical Block Addressing).

Nový standard ale přišel ve chvíli, kdy stávající disky pomalu dotahovaly problematickou hranici, což se na situaci podepsalo. Představte si, že jste si v letech 1993-1994 koupili nový notebook… dejme tomu za 60 tisíc, nebo klidně 80, aby to nebyl úplný lowend. V takovém notebooku jste s největší pravděpodobností dostali (CHS) disk s kapacitou 200-320 MB. Jenže (za pár let) s příchodem Windows 95 začalo být všechno větší, a tak nejednoho uživatele mohl napadnout upgrade v podobě výměny disku za větší.

Jasně. Výměna disku je dnes otázkou chvíle a dříve to nebylo jiné. Většinou stačilo někde vyšroubovat dva šroubky a měli jste disk v ruce. Maximálně jste z něj ještě museli sundat ochranný kovový obal (stínění). Po softwarové stránce byla celá situace komplikovanější. První implementace LBA ve zmiňovaných noteboocích nebyla úplně 100% a nové disky sice byly (většinou) nějak detekovány, jen často s odlišnou kapacitou. Slovo odlišná v tomto případě znamená daleko menší.

Kdysi dávno, když můj hlavní notebook měl v sobě procesor Intel 486DX2 (50 MHz), jsem na tento problém poprvé narazil. Z původního 320MB disku se jednoho dne mou vinou místo roztočení pouze začudilo, a tak jsem sehnal nový s kapacitou celý 1 GB. Vůbec mě nenapadlo, že o dva roky novější disk by mohl být takovým problémem. BIOS mu detekoval kapacitu 33 MB. Světu vládla disková utilita fdisk, která byla součástí DOSu a z něj vycházejících Windows. Nevím, zda si ji tu někdo pamatuje, ale byla děsná. V podstatě nic neuměla, nenabízela ani vytvoření více primárních oddílů a veškeré nastavení přebírala z BIOSu. Pokud bych tedy tímto způsobem vytvořil diskový oddíl, měl by pouze zmíněných 33 MB.

Tehdy problém vyřešilo připojení ke stolnímu počítači s Linuxem a trocha laborování s velikostí oddílů (bylo jich víc, protože první nemohl mít víc jak 500 MB). S jedním z nastavení disk začal spolupracovat s notebookem, a ačkoli BIOS svůj názor na jeho velikost nezměnil, v DOSu (z diskety) jsem viděl oba oddíly, a mohl jsem tak nainstalovat operační systém. Hodní výrobci přidávali k takovým diskům utilitu, která se nahrála do MBR a nedostatky BIOSu obešla. IBM mezi hodné výrobce asi nepatřilo.

Pár perel na závěr. Boot sektor vytvořený v notebooku byl na jiných počítačích nečitelný a stejné to bylo i naopak. Dále druhý oddíl sice zůstal viditelný, ale z DOSu nepoužitelný. DOS totiž dokázal pracovat jen s jeho začátkem (několik MB) a jakákoli data dále byla nečitelná (ačkoli je dle FAT tabulky vypsal), což dával najevo dnes již legendární hláškou s možnostmi abort, retry, fail. Tento prostor bylo možné využít jen ze systémů, které obsluhovaly disk přímo, což ze stáje MS znamená minimálně Windows 95, nebo Windows NT.

Je libo vyšší obnovovací frekvence na připojeném monitoru?

Dnes v době LCD již není tenhle problém příliš aktuální, ale v době CRT obrazovek byla obnovovací frekvence monitoru docela podstatným parametrem. Standardizovaný způsob výběru frekvence z Windows přinesla až verze 95. Nedávno jsem se bavil s pár lidmi, kteří se mě snažili přesvědčit, že v dobách před Windows 95 museli PC uživatelé trpět jedině 60 Hz (zejména pokud jde o programy v DOSu). To je samozřejmě nesmysl. Frekvence 60 Hz je na větší obrazovce nepříjemná a v tomhle se lidské vnímání nelišilo ani před 20 lety.

Mnoho běžných uživatelů (zejména tady v ČR) mělo nějakou 14“ obrazovku, která byla ráda za 640×480@60Hz, případně 800×600@56Hz. Takoví změnu frekvence řešit nemuseli. Pro ty ostatní bylo několik způsobů, jak grafickou kartu (ve stolním počítači) přinutit k vyšším frekvencím i bez operačního systému. Některé karty měly vedle konektoru sadu přepínačů, kterými šlo frekvence ovlivnit. U jiných bylo nutné přepnout jumper přímo na kartě (tak to měly třeba rozšířené ISA Tridenty 8900/900, jak jsem se nedávno dozvěděl). Měl jsem doma i jednu kartu (rok výroby 1992) pro náročnější uživatele s velkými monitory, která měla při startu Video BIOSu možnost spustit nastavení, ve kterém bylo možné definovat frekvenci pro každé rozlišení odděleně.

U notebooků jsem podobná řešení nikdy neviděl. Ostatně mnoho grafických čipů v noteboocích tou dobou (do 1995) mělo podstatně pomalejší DA převodníky, takže vyšší frekvence nepřipadaly v úvahu. Mezi hi-end čipy ovšem existovaly i výjimky, mezi které patřil čip od Western Digital (WD90C24, rok výroby 1993). Řešení dodával výrobce notebooku – Siemens-Nixdorf – společně s dalšími ovladači na disketě. Šlo o soubor ergo4nx.sys. Odkaz na něj se přidal do config.sys a jeho dvěma parametry se definovala frekvence pro rozlišení 640×480 a 800×600. Omezením byla horizontální frekvence do 50 kHz.

Ovladač dokázal výrazně zpříjemnit práci s větším monitorem. Takový textový režim s 88 Hz (místo původních 70) musel být ve své době opravdová lahůdka. Jen ten kurzor blikal trochu rychleji. Informační okno s rozlišením a frekvencí, které můžete vidět na fotkách, přidává můj 17“ CRT monitor, a 3 sekundy tak informuje při každém přepnutí rozlišení (nejde o žádný program).

Protože se ovladač zavedl při startu DOSu, fungoval ve všech spuštěných programech. Tady můžete vidět instalátor Windows 3.11 v době, kdy ještě nebyl nainstalován ovladač grafické karty.

Grafický čip podporoval více než 256 barev pouze v nejnižším rozlišení 640×480. Při 16bit barevné hloubce (65 tisíc barev) DA převodník nedovolil více než 60 Hz. Pod Windows 3.x však šel zapnout kompromis v podobě 15bit barevné hloubky (32 tisíc barev), při které fungovalo i mnohem použitelnějších 75 Hz.

První roky s PCMCIA

PCMCIA slot (v případě 32bit verze by se měl správně používat název CardBus) má možná v notebooku ještě aspoň polovina zdejších čtenářů. Tento slot jste mohli v 16bit verzi najít na noteboocích už na začátku 90. let a jde o jednu z nejúžasnějších součástí mobilní techniky z pohledu kompatibility.

První větší pokusy o nahrazení novějším rozhraním ExpressCard přišly někdy v roce 2005, ale setkalo se to s nezájmem ze všech stran. Pro většinu karet stačilo PCMCIA a vyšší rychlost se nevyužila. Sloty navíc trpěly různými typy nekompatibility, a tak se ani výrobci karet příliš nesnažili. V roce 2006 jsem si kupoval 12“ notebook Fujitsu-Siemens Amilo Pro V3205 a jeho ExpressCard slot patřil k těm problémovějším. ExpressCard kombinuje použití PCIe 1x linky a USB 2.0 – u tohoto notebooku však fungovala jen ta USB část a jakákoli karta s PCIe byla pro notebook neviditelná. Nevím, jestli ta část nebyla vůbec zapojená, nebo ji prostě deaktivovali v BIOSu kvůli problémům, ale ono je to skoro jedno. Vím jen, že nešlo o chybu desky, protože jsem během záruky vystřídal dvě.

PCMCIA tu byla už mnoho let, takže s ní problémy většinou nebyly. V jejích počátcích to ale neplatilo a s mým štěstím se mi několikrát podařilo chytnout notebook, který nějakým způsobem standard nesplňoval. Prvním případem byl zmiňovaný notebook od Siemens-Nixdorf, kde sice byla v BIOSu možnost bootu z PCMCIA, ale po vložení libovolné CF karty, případně PCMCIA IDE/ATA řadiče došlo vždy k totálnímu vytuhnutí notebooku bez ohledu na operační systém. Ostatní karty (Wifi, LAN, Floppy) naštěstí chodily bez problému.

Druhý problém jsem řešil poměrně nedávno s jiným 486 notebookem (totální noname, u kterého se mi nedaří najít výrobce; chystám o něm článek). Karty v něm sice fungují všechny, ale nesmíte je používat. Nejdříve jsem svaloval vinu na síťovou kartu od 3com a její ovladače pro Windows 3.11 – kdykoli se přenášelo větší množství dat, došlo k záseku, který vyřešil jen vypínač. Po instalaci ovladačů pro čtení paměťových karet jsem zjistil, že chyba bude v notebooku. Výrobce někde udělal chybu, která při plném vytížení způsobí chybový signál v PCMCIA řadiči a ten zablokuje zbytek notebooku (ten to šikovně indikuje svítící diodou IC-BUSY)

V PC světě je holt přechod na novou technologii vždycky problém. Zde se také ukazuje, jak čas může ovlivnit pohled člověka. Pro mnoho lidí byla PCMCIA symbolem kompatibility a stability (PCMCIA sloty najdete i v mnoha ne-PC zařízení, včetně těch průmyslových). V začátcích ovšem úplně bezchybná taky nebyla.

Řízení PCMCIA karet pod Win 3.11 včetně hot-plug (podporu řeší aplikace třetí strany)

Konvenční paměť – ještě, že už nás netrápí

Prognózy o postačování 640 kB RAM se nenaplnily, a tak se uživatelé operačních systému z dílny Microsoftu dočkali ještě v dobách DOSu snad největšího opruzu v podobě nešikovného dělení paměti. Nebudu se tu moc rozepisovat, ale kdo tu dobu zažil, tak ví, o čem mluvím. Když jsem instaloval na notebook ovladače PCMCIA (CardWizard) pro Windows 3.11, netušil jsem, jakou prasečinu udělají pod DOSem. Pro pobavení pamětníků přidávám fotky výpisu obsazení paměti:

Pár ovladačů a polovina paměti pro většinu programů je v tahu. Stačilo mi pak spustit obyčejný souborový manažer M602 a hned jsem narazil na nedostatek konvenční paměti.

V mnoha ohledech ani nelituju, že už je takhle doba za námi (…i když taky měla něco do sebe).