* Prohlížíte kategorii ‘Moje notebooky’

Mé notebooky 7 – ASUS A6Km (2006)

Jsou to už skoro tři roky, co jsem napsal poslední díl seriálu o noteboocích, které jsem v minulosti používal. Dnes to zkusím napravit, ať mám zase aspoň na tři roky pokoj. Pojďme se podívat zpět v čase do extrémně horkých dní léta 2006, kdy jsem se pěkně spálil při výběru nového notebooku.

(pokračování článku)

Mé notebooky 6 – Toshiba Satellite 1410-604 (2003)

Nějakých 30 zápisků je zase za námi, takže je nejvyšší čas na ohlédnutí do historie. Když máme to jaro, tak trocha sentimentální nálady snad nikoho nezabije. Tento díl se proti minulému přesouvá o 4 roky dál do roku 2003. Přechod na nové tisíciletí již tedy máme za sebou a Y2K se neukázalo jako takový problém, jak všichni strašily (tenkrát se to skloňovalo třeba i u výrobců klávesnic a myší).

Ve světě notebooků se toho za ty 4 roky až zas tolik nezměnilo. Žádná revoluce v oblasti hardware nepřichází a všechno se zas jen zrychluje a zvětšuje. Ano, poslední slovo minulé věty je správně – tento trend platí ještě dnes. Notebooky se zlevňují a kupuje je více lidi jako svůj hlavní/jediný pracovní nástroj, což vytváří u výrobců požadavek na větší úhlopříčku displeje. V roce 2003 je nejčastější úhlopříčkou 14,1″ a poměr stran ještě samozřejmě 4:3. Nyní však přichází zlom. (pokračování článku)

Mé notebooky 5. díl – Toshiba Tecra 8000 (1999)

Blížíme se ke konci druhého tisíciletí. Intel protlačuje své procesory Pentium II mezi stále více lidí (a s ním i AGP, které se uchycuje také v noteboocích) a v mobilním segmentu prakticky končí jakákoli konkurence. Tyto žravější procesory už jsou nyní ve všech noteboocích bezpodmínečně doplněny ventilátorem pro lepší přísun vzduchu na chladiči. S větší spotřebou (která by však v dnešní době jako velká vůbec nevypadala) přichází i problém nižší výdrže na baterie. Naštěstí přechod na Li-Ion články umožní při stejné velikosti větší kapacitu a prostý lid nemusí začít remcat.

Intel je nucen řešit situaci a novější jádra procesoru Mobile Pentium II nabízejí předchůdce později často marketingově omílané technologie SpeedStep. Jádro Dixon tedy přináší dynamickou změnu frekvence a napětí v závislosti na zátěži procesoru. Proti starším jádrům navíc jeho L2 cache (256 kB) běží na plné rychlosti a výkonově je procesor spíše podobný přicházejícímu Mobile Pentiu III.

Rok 1999 ve světě notebooků zas moc nového (nedej bože revolučního) nepřináší. Notebooky se jen zrychlují, rozšiřují se aktivní TFT displeje (do popředí se dostává konečně XGA rozlišení 1024×768 a panely se svérázně snaží zobrazit aspoň 262 tisíc barev) a je snaha nabídnout multimediální vlastnosti, které prožívají na stolních počítačích obrovský boom. Jedním z těch výkonných multimediálních strojů je i notebook s dnešního sentimentálního ohlédnutí mého malého seriálu(pokračování článku)

Mé notebooky IV – Toshiba Satellite Pro 490XCDT (1998)

S tímto dílem opouštím procesory mající v názvu číslice 86. V druhé polovině let devadesátých už jsou barevné displeje považovány za standard, avšak ne všechny jsou taková výhra. Mnoho notebooků stále používá pasivní DSTN displeje, které jsou proti aktivním TFT výrazně levnější. Těchto displejů se drží zejména IBM, které si za TFT modely nechává tučně připlatit. DSTN displeje mají výrazně nižší kontrast a díky neuvěřitelně nízké rychlosti překreslování má člověk občas pocit, že u notebooku pracuje v podnapilém stavu. Tyto displeje jsou vhodné pouze na kancelářskou činnost. Chcete si přehrát video, nebo zahrát nějakou tehdejší pařbu? Tak to máte smůlu. Ve hrách se při pohybech kamery obraz vždy rozplizne a zformování zpět do nějakého obrazu mu trvá stovky milisekund.

S rokem 1998 přichází v oblasti stolních počítačů dvě zásadní novinky, které spolu úzce souvisí: Pentium II a AGP.  Ty se samozřejmě začaly rychle adoptovat i do prostřední notebooků, takže první Pentium II notebooky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten, o kterém dnes budu mluvit sice AGP ještě nemá, ale jinak je nabitý tím nejmodernějším, co rok 1998 nabídl, včetně grafického 3D akcelerátoru.

toshiba satellite 490xcdt

Satellite Pro 490CDT z reklamních materiálů (verze s menším displejem)

Toshiba Satellite Pro 490XCDT

Tento notebook se do domu dostal přes otce, který jej nafasoval v práci. Vzhledem k tomu, že ho nosil pryč jen velmi minimálně, byl notebook většinu času doma volně k užívání. Že ho vůbec netahal se vlastně ani nedivím. Tento manažerský stroj měl sice na dnešní poměry relativně malou úhlopříčku 13,3“, ta však tenkrát patřila k těm největším. Tlustý kovový rám a snaha o co největší výkon se podepsaly na váze, která činila přesně 3,49 kg (běžné notebooky většinou měly 3 kg).

(pokračování článku)

Mé notebooky III. – HP Omnibook 600CT (1995)

Tak už to máme celý měsíc od minulého dílu, takže nastal ten pravý čas se posunout zase o kousek dále v historii a uronit nějakou tu slzu nostalgie. První polovina 90. let byla pro notebooky klíčová a definovala mnoho prvků, které se jich drží do dneška. Kolem poloviny tohoto rušného desetiletí se začíná hromadně nasazovat TFT technologie barevných displejů a přicházejí první Li-Ion baterie. Dnešní notebook bude takovou malou lahůdkou v přehledu tehdejších technologií. HP samo o něm prohlašovalo: „The smallest, lightest color notebook with desktop performance for the professional on the go.“

omnibook

HP Omnibook 600CT

Tenhle sub-notebook s 9.5“ barevným TFT displejem (dělala se i pasivní verze) s rozlišením 640×480 a vahou 1.72 kg patřil k tomu nemenšímu, co se u nás dalo sehnat. Nikdy mi neříkal přímo pane, ale užil jsem si s ním v jeden čas taky spoustu srandy. Byl úplně perfektní na psaní a proti tehdejším jiným notebookům to byl prostě prcek. Díky integrované zvukové kartě a aktivnímu displeji se na něm výborně hrály tehdejší dobové hry.

Byl založen na Intel 486DX4 procesoru s frekvencí 75MHz, 8MB RAM a 260MB disku. Grafická karta podporovala ve Windows 16bit barevnou hloubku (tedy 65k barev z celkových 262K, které byl tehdy pokrokový TN panel schopen zobrazit). Windows 95 na tom kupodivu docela šlapaly. Té RAMky ale byla škoda. Sehnat jí byl ovšem nadlidský úkol. Dokonce jsme na tom později zkoušeli i StarCraft a světe div se – běželo to. Když už byla hra ale hodně rozehraná a na obrazovce moc jednotek, tak se to trhalo. Dle neustále svítící kontrolky disku bych řekl, že byl opět problém v nedostatku RAM. Napájecí adaptér měl výkon 40W. Baterie byla již nově typu Li-Ion a notebook na ni vydržel něco přes 3 hodiny provozu.

(pokračování článku)

Mé notebooky II. – Siemens-Nixdorf PCD-4ND (1993)

Uplynuly dva měsíce od doby, kdy jsem tu popsal nejstarší NB, co mi prošel domem a nějaký ten čas sloužil. V závěru jsem psal, že vlastnit Apple v tehdejší době byl dost velký problém z důvodu absolutní nekompatibility. Je tak jasné, že všechny ostatní notebooky tohoto seriálu budou jen a jen „PC-compatible“.

Siemens-Nixdorf PCD-4ND

Plnohodnotný PC notebook od německých Siemens-Nixdorf. Poctivý německý kousek, který se taktéž dokázal velmi rozšířit v našich končinách a ještě po hodně letech se na něj lze narazit. Dnes už teda spíš v nějakých měřících a diagnostických pracovištích. Ještě si vzpomínám na reklamy v časopise CHIP, kde byl nabízen v základní konfiguraci za cenu kolem 60 000,- Kč s 9.5“ černobílým (můj případ) pasivním displejem s 16ti stupni šedi. Za příplatek dalších 30 000,- Kč byl velmi pěkný 10.5“ aktivní TFT displej s glare povrchovou úpravou, kterou můžeme znát z dnešních notebooků. Já jsem ho měl v konfiguraci s mobilním Intel 486DX2 procesorem – 50MHz na performance mód; při low power módu se snížil násobič na 1x, takže byla rychlost 25MHz (stejné jako u dnešních procesorů). Ten měl, pokud si dobře pamatuji, plnou spotřebu někde pod 5W. S tou spotřebou je to spíš pro zajímavost, že nějaké Centrino prostě hadra :-).

verze s barevným displejem

Další vnitřnosti se skládaly z 4MB RAM integrovaných na desce (s možností rozšíření pomocí karet, které jsou nápadně podobné Compact Flash), 2.5“ 320MB pevného disku Samsung, který byl bezmála dvakrát vyšší než ty dnešní (ale už měl stejný konektor PATA), disketové mechaniky (3.5“) a grafické karty Western Digital WD90C24A2 se 768kB paměti, která stačila přesně pro 640×480 (nativní rozlišení obou displejů) při 16bit barevné hloubce (kdo z vás měl na Windows 3.1 víc jak 256 barev? :-)). Na svou dobu byla grafika mezi notebooky nadprůměrná a podtrhovala celkový vysoký výkon. To vše v notebooku velikosti dnešních širokoúhlých 12.1“ strojů a při hmotnosti bohužel přesahující 3kg. O rok později vyšla verze s integrovanými 8MB RAM, zvukovou kartou (vstup i výstup) a infra-portem.

(pokračování článku)

Mé notebooky I. – Apple PowerBook 100 (1991)

V rámci svých záchvěvů sentimentálních nálad jsem se rozhodl udělat malý seriál, kde bych se chtěl věnovat notebookům, které jsem v průběhu svého života v minulosti používal. První díl tedy začnu služebně nejstarším kouskem, jehož výroba se datuje někam do roku 1991, a který je zároveň mým jediným notebookem, který nebyl kompatibilní s platformou IBM PC (prostě x86).

Apple Macintosh PowerBook 100 Series

Extrémně úspěšný a rozšířený notebook od společnosti Apple tehdy odstartoval dlouhé roky inovovanou sérii PowerBook. Aby taky nebyl úspěšný, když na jeho výrobě a designu makala společnost Sony. Nutno podotknout, že se jednalo o velmi vydařený kousek. Za cenu přes 2000 USD nabídl 16MHz procesor Motorola (1.3 MIPS), až 8MB RAM (já měl verzi s 4MB, ale i to byl v době uvedení na trh ohromný luxus), 20MB pevný disk, 3,5″ externí disketovou mechaniku a 9″ monochromatický (1bit) displej s rozlišením 640×400. To vše se smrsklo do váhy 2,31 kg (na poměry doby velmi nízká hmotnost). Pro zajímavost, adaptér měl 15W.

(pokračování článku)