Toshiba T3200SX (1989): hmotnost 7 kg a možnost vkládat karty ze stolních počítačů

Posledně jsem tu v „muzeu“ ukazoval notebook tak malý, že se vešel do dlaně. Dnes se podívám na něco, co představuje druhý extrém. Toshibu T3200SX si vybral především ten, kdo chtěl plnohodnotnou náhradu stolního počítače s minimem kompromisů. Má tedy jak plazmový displej, tak kvalitní spínačovou klávesnici a dva sloty pro standardní rozšiřující karty ISA.

za-mlada-s-toshibou

Tato Toshiba je krásnou ukázkou mezikroku, který v případě přenosných počítačů v 80. letech vznikl. První přenosné počítače nebyly vybaveny baterií a obvykle měly CRT obrazovku a odnímatelnou klávesnici, která zároveň sloužila jako kryt, aby se obrazovka při přenášení nemohla poškrábat. Tak byl konstruován například 8bitový počítač Osborne 1. V případě počítačů IBM PC kompatibilních pokračoval v tomto duchu Compaq Portable a celá řada jeho kopií. Někdy kolem pozdních 286 a raných 386 se přecházelo u nejvýkonnějších přenosných počítačů z neskladných CRT obrazovek na placaté plazmové displeje, které nabízely výbornou ostrost na úrovni LCD, ale proti obrazovkám z tekutých krystalů měly lepší jas, rychlé překreslování a vyšší kontrast. Nemá cenu si nic nalhávat – tehdejší LCD byla otřesná a jen stěží mohla v přenosném počítači nabídnout komfort těch stolních s CRT. Monochromatický plazmový displej s charakteristickou oranžovou barvou byl logickou volbou.

T3200SX-vedle-Osborne-Executive

Toshiba T3200SX vedle Osborne Executive. Ač to z fotky není přímo vidět, Toshiba je navzdory většímu displeji kompaktnější a lehčí.

Ač tyto nejvýkonnější přenosné počítače (z kategorie desktop replacement) přešly na placaté plazmové obrazovky, mnohé si zachovaly původní konstrukci. Toshiba naopak pro svůj model T3200 zvolila v roce 1987 stejnou konstrukci (clamshell), jaká byla používána u malých notebooků s bateriemi a jaká se dochovala i v moderních noteboocích. Tvarově jde tedy o klasický notebook, který má odklápěcí víko s displejem, umožňující snadné polohování podle pozice uživatele a okolních odlesků. Stále však není vybaven baterií a uvnitř má dva plnohodnotné sloty pro karty ISA ze stolních počítačů. Jeden 8bitový pro karty poloviční délky, druhý 16bitový pro karty plné délky. ISA karty plné velikosti přitom nejsou žádní drobečkové – taková karta je přibližně stejně dlouhá, jako jsou široké běžné dnešní notebooky.

T3200-ad

Dobová reklama na Toshibu T3200 v Infoworldu (books.google.com).

Ačkoli je T3200 (i T3200SX) opravdu macek, pořád jej považuji za kompaktnější řešení než ty konkurenční „kufříky na svačiny“ jako například IBM PS/2 P70, který také rád tahám po výstavách starých počítačů.

IBM-P70-vs-Toshiba-T2200SX

IBM PS/2 Model P70 (1989) byl konkurencí pro Toshibu T3200SX. Nabízel také velký plazmový displej a procesor 386 (dokonce DX), ale držel se původního kufříkového provedení s opojitelnou klávesnicí. Vedle je vidět modernější Toshiba T2200SX (20MHz 386SX) z roku 1991.

Konečně s 32bitovým procesorem

První model Toshiba T3200 byl vybaven 12MHz procesorem 286, a byť vypadal na první pohled podobně jako jeho nástupce T3200SX vydaný o dva roky později, uvnitř to byl úplně jiný počítač. Jeho zajímavostí byl plazmový displej s rozlišením 720×400. Takové rozlišení v mnoha noteboocích nenajdete. V těch s LCD panely dokonce vůbec. Byl to univerzální displej, který si poradil s video módy všech možných grafických standardů, které se tou dobou používaly. Grafický čip notebooku byl od Western Digital a chlubil se podporou standardu EGA – a to včetně rozlišení 640×350 při 16 barvách. Podporoval však při vhodném nastavení také dříve v Toshibách oblíbený mód 640×400 ve dvou barvách (který se ještě v začátku 90. let používal na některých menších a slabších modelech) a dokonce také grafický režim Hercules (HGC) 720×348. Nevýhodou bylo snad jen to, že žádný z podporovaných grafických režimů neuměl využít plnou plochu displeje, takže byly podle zvoleného rozlišení vždy černé pruhy po stranách, anebo nahoře a dole.

Původní T3200 se dočkala dokonce dvou nástupců současně. Jedním je T3100e, u kterého jde vlastně o miniaturizovanější a přenosnější verzi T3200, vybavenou dvojicí baterií, ochuzenou o numerický blok a bez standardních slotů pro karty ISA (místo toho byl přítomen jen proprietární Toshibácký slot)

_DSF9001

_DSF9002

Druhým je právě T3200SX. Ten je konstrukčně podobný T3200, ale jde o přepracovaný stroj postavený na 32bitovém procesoru Intel 386. Tedy konkrétně na jeho levnější a slabší verzi 386SX.

Pro konstruktéry počítačů a zejména notebooků je obrovskou výhodou 386SX, že má pouze 16bitovou vnější sběrnici. Díky tomu je možné mít jak jednodušší a menší základní desku, tak i levnější podpůrné obvody. Samotné jádro procesoru je však stejné jako v plnohodnotné variantě 386 (později 386DX). Má tedy 32bitové registry i 32bitovou aritmeticko-logickou jednotku. Programy vlastně ani nevidí mezi oběma procesory rozdíl, takže co běží na jednom, poběží i na druhém. Jediným kompromisem je, že všechny 32bitové přístupy do paměti procesor automaticky rozdělí na dva po sobě jdoucí 16bitové. Komunikace s dalšími zařízeními na sběrnici probíhala i u většiny 386DX v podstatě pouze 16bitově, protože to byla šířka sběrnice ISA, na kterou se všechno připojovalo. Zde tedy rozdíl nebyl zásadní.

T3200sx-ad

Dobová reklama na Toshibu T3200SX v Infoworldu (books.google.com).

Mít v PC plnohodnotný 32bitový procesor znamenalo strašně moc. Původní PC s procesorem 8088 umělo přímo adresovat maximálně 1 MB paměti, která byla navíc ještě rozsekaná do 64KB segmentů. Jakékoli další rozšíření RAM se řešilo tak, že se nějaký z těchto 64KB segmentů namířil do rozšířené paměti na vybrané místo. V jeden moment tedy nikdy nebylo možné vidět celou paměť a znamenalo to spoustu nepříjemností pro programátory. Tím více, pokud chtěli, aby jejich program byl i rychlý.

Když přišly procesory 286, bylo možné použít rozšířenou paměť, ale pořád se pracovalo v segmentech (byť trochu větších), takže pořád zůstala velká část toho opruzu, který PC přinášelo v porovnání například s pracovními stanicemi a domácími počítači postavenými na procesorech řady Motorola 68000 (přitom jinak je 286 na stejném taktu rychlejší než původní 68000).

_DSF9021

Procesory 386 konečně přinesly možnost zpřístupnit celou paměť jako jeden velký lineárně adresovaný blok, čímž umožnily platformě PC, aby se přiblížila profesionálnějším počítačům. Zatímco zprvu byl přínos tohoto zejména v českých počítačových magazínech zlehčován, neboť původní 16bitové programy pod DOSem byly stejně rychlé jako na 286 se stejným taktem (případně dokonce i mírně pomalejší), jakmile se rozšířil Windows a 32bitové programy (CAD, výpočetní, ale i hry), byl člověk rázem rád, pokud dal přednost 386SX před klidně i více taktovanou 286.

16 MHz, na kterých běží procesor v tomto počítači, je vlastně to nejpomalejší, s čím se u 386 běžně můžete setkat. Pokud si spustíte nějaký 32bitový program, můžete si být jistí, že na žádném jiném procesoru už nepoběží pomaleji.

Trápení s operační pamětí a diskem

Když už máte 32bitový procesor schopný pracovat s velkým množstvím paměti, je dobré tu paměť také mít. To ovšem není můj případ.

Jakkoli se notebook jinak špatně rozebírá, přístup k paměťovým slotům je snadný. Stačí odšroubovat pár šroubů a odsunout klávesnici. Pod ní se nachází něco, co výrobce nazývá memory board. Na něm najdete čipy s BIOSem počítače, 1 MB vestavěné paměti RAM a šest 8bitových slotů pro další moduly RAM, které by se měly vkládat po dvojicích. S 2MB moduly lze dosáhnout až na 13 MB operační paměti. V mém stroji jsou však jenom dva 1MB moduly, takže mám celkem 3 MB. Chtěl jsem přidat více paměti, a dokonce jsem i vyhrabal krabici plnou modulů, které vypadají, že jsou kompatibilní, ale žádné v počítači nechtěly pracovat.

test-ram-t3200sx

Moje krabice na RAMky nezabrala. Toshiba potřebuje speciální moduly, které se špatně shání.

Problém nebyl v časování – vyhrabal jsem dostatečně rychlé moduly. Počítač však obvykle zahlásil „extended parity error“ a paměť odmítl. Na internetu jsem se dočetl, že moduly, které Toshiba používá, jsou v podstatě proprietární, takže pozdější rozšíření je vždy velký problém.

S pevným diskem je trápení jiného charakteru. V mém kusu byl disk Conner CF3044 (40 MB), který jsem rovnou nahrazoval 120MB diskem opět od Conneru. BIOS počítače přijímá pouze disky Conner a s jinými nechce pracovat – kontroluje si písmenka CF v názvu disku, a pokud je nenajde, disk ignoruje. V mém případě tento problém nebyl, protože oba disky jsou Conner. Nástrahou se stalo, že 120MB disk funguje pouze v pozdějších verzích notebooku, kde byl již disk z výroby osazen. Ty měly novější BIOS.

V nastavení BIOSu je překvapivě vidět, že disk má kapacitu 120 MB (nejspíš tu informaci vyřízne z názvu disku), ale parametry CHS (cylinder – head – sector) starý BIOS nenastaví správně a operační systém z něj nedokáže nastartovat, i když mu to notebook aspoň dovolí. Naštěstí jde použít program ANYDRIVE, který vloží na začátek disku (do MBR) kód, který přepíše tyto parametry, takže operační systém pozná správnou geometrii disku a spokojeně nastartuje. Ač to nikde není napsané, pokud máte na disku jedinou partition, použitím programu ANYDRIVE nepřijdete o data na ní uložená. Já do počítače vložil disk již plný různých programů a her, takže se mi tato vlastnost hodila. Všude se totiž psalo, že program všechno smaže, takže jsem dlouho hledal alternativní cestu, dokud jsem to nevzdal a nedal nainstalovat program s tím, že to tam budu pomalým sériovým kabelem tahat znovu. O to jsem byl překvapenější, když všechna data přežila bez úhony.

Možná si říkáte, že jsem disk mohl znovu vyndat a nahrát to rychle z jiného počítače. Jenže to je tím, že nevíte, jak hrozné je T3200SX rozebrat. Ani nepamatuji, kdy jsem se u něčeho takhle navztekal. Rozebírání je tak důkladné, že než se dostanete k místu s diskem, musíte rozebrat i celé víko s displejem – a teď nemyslím jen odmontování víka. Rozebrat se musí víko do té míry, že musíte i sloupnout potištěné fólie překrývající indikační diody. Celé to byla operace minimálně na 40 minut, takže se do toho znovu hned tak nechystám.

rozebiracka-t3200sx

Přístup k rozšiřujícím slotům ISA je ještě horší. Musíte notebook rozebrat stejně jako v případě disku, ale budete to dobou jen v půlce cesty. Když jsem viděl, že notebook bych musel rozdělat na jednotlivé součástky, abych se k místu pro karty dostal, rezignoval jsem na svou touhu dát dovnitř síťovou, případně i zvukovou kartu.

_DSF9004

O tom, jak špatně se tento notebook rozebírá, svědčí absence fotek jeho základní desky na internetu. Prakticky všechny fotky, kde počítač vidět „rozebraný“, končí u sundané klávesnice a přístupu k memory boardu. Zde je snad jediná výjimka.

Výborný plazmový displej a VGA

Model T3200SX získal navíc proti svému předchůdci grafický čip s podporou standardu IBM VGA, což byl podobně velký skok kupředu jako přechod na 32bitový procesor. Notebook tak konečně dokázal zobrazit až 256 barev současně. I v režimech, kde uměl maximálně 16 barev, bylo stále možné barvy libovolně namíchat z palety 256 tisíc barev (každá barevná složka RGB byla definována 6 bity, což znamená 64 kroků).

Přítomnost VGA čipu (Western Digital PVGA1A) znamenala také nový konektor pro připojení externího monitoru, kterému se časem začalo říkat „výstup VGA“ a z posledních notebooků zmizel teprve před lety. Právě externí monitor je nutný, pokud si chcete užít všechny ty barvy, neboť interní plazmový displej je monochromatický a nabízí 16 stupňů intenzity svícení každého bodu (bez pomoci speciálních triků typu ditheringu a rychlého PWM blikání). Nově použitý plazmový displej s rozlišením 640×480 má oproti předchůdci dokonale hlubokou černou, kdy zhasnuté pixely jsou úplně zhasnuté podobně jako u moderních obrazovek typu OLED.

Tou největší výhodou plazmy proti dobovým monochromatickým pasivním obrazovkám byla vedle kontrastu především rychlost překreslování. Ta je totiž bez nadsázky srovnatelná s CRT obrazovkami. Plazma má sice fixní rozlišení jako LCD, takže je obraz dokonale ostrý, svítí však samotné pixely a ty mají stejně jako u CRT krátký dosvit. Na rychloběžné kameře je vidět, jak se postupně řádky rozsvěcí po jednotlivých pixelech a zhasínají tak rychle, že svítí v jeden okamžik maximálně pětina obrazovky. Už z toho je naprosto jasné, že zde nehrozí žádné rozmazání vlivem rychlého pohybu objektů na obrazovce.

Má to samozřejmě i nevýhody. Obraz bliká stejně jako u CRT a rychlost blikání je přímo definovaná zvoleným grafickým režimem. V případě standardu VGA se pracuje s obnovovací frekvencí 60 a 70 Hz, kdy 60 Hz je použito pro režimy s 240, resp. 480 řádky a 70 Hz je použito pro režimy s 200, resp. 400 řádky. Ve Windows a jiných grafických prostředích se pracuje s rozlišením 640×480@60Hz, zatímco textový režim je 640×400@70Hz, a blikání je v něm viditelně méně otravné. Vzhledem k této vlastnosti je dobré nastavit programy na zobrazování světlého textu na tmavém pozadí. Koncem 80. let se tak naštěstí chovala většina programů. Jde to i ve Windows, kde je pro plazmové displeje připraveno samostatné barevné schéma.

_DSF9010

Režimy, které na výšku používají pouze 400 pixelů, nejsou grafickou kartou roztaženy přes celý displej, ale pracují s vyšší obnovovací frekvencí 70 Hz.

Grafický čip od Western Digital je pokročilejší než originální VGA od IBM. Umí například současné zobrazení na interním displeji i připojeném monitoru, je o desítky procent rychlejší při vykreslování a podporuje také rozšířené grafické módy. Tedy podporoval by, kdyby Toshiba neosadila pouze 256 KB video paměti a nepoužila pomalé paměťové čipy. S grafikou je komunikováno po 16bitové sběrnici ISA a grafický čip následně má přístup do své vlastní paměti také 16bitový. 256 KB by mělo stačit i na rozlišení 800×600 v 16 barvách a 1024×768 ve dvou barvách, ale v notebooku nejspíš chybí krystal potřebné frekvence, aby tato rozlišení bylo možné zapnout. Dle specifikace čipu by mělo být možné použít aspoň rozlišení 640×400 ve 256 barvách, ale to také nefunguje – dle dodavatele čipu by tento video mód fungoval pouze s rychlejšími paměťmi. Maximem je tedy rozlišení 640×480 v 16 barvách a 360×480 ve 256 barvách (oboje lze používat i na originální VGA).

Pokud se podivujete, jak je možné, že něco tak skvělého jako plazmová obrazovka z notebooků zmizelo, má to několik důvodů. Problém je už v maximální spotřebě 40 W (v praxi spíše maximálně 25 W), která byla na tehdejší baterie poněkud velká. Do toho ještě musel napájecí zdroj počítače umět tvořit vyšší napětí 205 V extra pro plazmový displej. Plazmové obrazovky byly z počítačů vytlačeny s tím, jak se přecházelo na menší a menší notebooky a jak hi-end segment začaly obsazovat barevné LCD panely. Na barevné displeje neměla tehdejší plazma žádnou odpověď.

Redukovaná klávesnice, ale s mechanickými spínači

Výrobce si zajímavě poradil s omezeným prostorem pro klávesnici. Vychází už ze standardu AT, takže levý CTRL se dostal do rohu klávesnice (což řada menších Toshib ještě delší dobu neměla), ale vzdal se úplně bloku kurzorových šipek a kláves pro pohyb v dokumentech. Všechny tyto funkce jsou přístupné na numerickém bloku tak, jako se to používalo na původních klávesnicích před příchodem IBM PC AT. Je to sice trochu nezvyk, ale celkem rychle jsem se s tím sžil a ani mi to nějak nevadilo. Překvapivě jsem nakonec ani nenatrefil na hru, která by trvala na kurzorových šipkách a přes numerický blok nešla ovládat.

Mezi nestandardními prvky v rozložení starých Toshib patří přesunutí klávesy „~“ vlevo od číslice „1“ dolů k Mezerníku. Takové rozložení bylo k vidění ještě u Toshibáckých notebooků vyrobených o 15 let později a vždycky mi vadilo.

_DSF9008

Pochvalu si zaslouží mechanické spínače (Alps?) v klávesnici. Klávesy jsou při stisku měkké a na tehdejší poměry i tiché (možná i na dnešní). Psaní na této klávesnici je nějakým zvláštním způsobem až uklidňující. Rozhodně to není jako dnes mezi sběrateli tak oblíbená klávesnice IBM Model M, která hlasitě cvaká, má tužší stisk a při psaní se obvykle otřásá celý barák v základech. Z moderních spínačových klávesnic je asi nejblíže typ spínačů Cherry MX Brown.

Klávesnice je jediným vstupním zařízením. Zástupná řešení za myš byste u PC notebooků tento doby hledali jen marně. Myš si můžete připojit jedině externě, a to pomocí jednoho ze dvou sériových portů na zadní straně počítače. Při tehdejší orientaci na DOS a programy primárně ovládané z klávesnice, nebyla myš na cestách u notebooku běžně příliš potřeba.

Technická specifikace:

  • Procesor: 16MHz Intel 386SX
  • RAM: 3 MB (1 MB na základní desce + 2 MB v modulech SIMM; 13 MB maximálně)
  • Grafický adaptér: Western Digital PVGA1A (256 KB)
  • Interní sběrnice: 16-bit ISA (AT)
  • Displej: 11,25“ monochromatický plazmový (640×480, 16 odstínů, kontrast 100:1)
  • Pevný disk: 120 MB Conner CP-30104 (3,5“, IDE)
  • Rozhraní: obrazový výstup VGA, 2x sériový port, paralelní port, externí numerická klávesnice
  • Rozšiřující sloty: 1x 16-bit ISA (AT, full-length), 1x 8-bit ISA/Toshiba-A (half-length), slot pro modul modemu
  • Výměnné jednotky: 3,5“ disketová jednotka (1,44 MB)

_DSF9007

Nastavení BIOSu počítače. Lze se do něj dostat jednak z DOSu dodávanou utilitou TSETUP, anebo opakovaným mačkáním ESC ihned po zapnutí počítače (tím se objeví jinak schovaná hláška s přístupem po stisku F1).

 

T3200-block-diagramBlokové schéma počítače T3200SX. Pouze operační paměť, grafický čip a pevný disk jsou připojeny 16bitově. Vše ostatní si vystačilo s 8bitovým připojením na sběrnici. Více informací lze najít v dokumentu maintenance manual.

Schopnosti grafické karty:

  • Nejvyšší počet barev: 256 současně z palety 262 tisíc (320×200, neoficiálně 360×480)
  • Nejvyšší rozlišení: 640×480 (16 barev)
  • Nejvyšší obnovovací frekvence: 70 Hz (režimy s 200, resp. 400 řádky)
  • Akcelerační funkce: (žádné)
  • Podporované obrazové režimy: VGA/EGA/CGA, AT&T 6300 (vyžaduje rekonfiguraci registrů čipu)

_DSF9011

_DSF9012

Incredible Machine je skvělý příklad hry využívající grafické schopnosti tohoto notebooku na maximum. Pracuje ve vysokém rozlišení, a přestože grafika vypadá jako 256barevná, jde jen o namíchaných 16 barev.

_DSF9020

Street Rod je typickým zástupcem her pracujících v rozlišení 320×200.

Pod čarou

Toshiba T3200SX byla velmi úspěšným notebookem. Vysokou hmotnost 7,7 kg kompenzovala skvělou ergonomií při práci – i nyní mi přijde práce na něm velmi pohodlná díky tomu, že je poměrně tichý, má velký displej a maximálně příjemnou mechanickou klávesnici. Tehdy byla tahákem možnost vložit dovnitř standardní rozšiřující karty ISA pro stolní počítače. Také proto dnes celou řadu takových počítačů najdete s nějakými speciálními kartami ať už na připojení průmyslových měřicích zařízení, nebo třeba ISDN.

_DSF9003

Toshiba udělala notebook podobného typu ještě s procesorem 486 – šlo o model T6400. Ten už ovšem zas tak úspěšný nebyl, neboť se v 90. letech postupně změnily potřeby zákazníků. Výkon i barevné displeje se dostaly i do kompaktnějších strojů, interní sloty pro karty ISA byly nahrazeny vyvedením této sběrnice ven na konektor. Kdo chtěl k počítači připojovat karty ze stolních počítačů, ten si koupil externí krabici s takovými sloty a připojil ji na speciální rozšiřující konektor notebooku.

Postupně navíc přišel standard PCMCIA, který umožnil standardizované připojení dalších zařízení ve formátu podstatně přívětivějším zvýšeným nárokům na mobilitu. Potřeba vkládat ISA karty z desktopů tím nenávratně skončila.

Komentáře k článku

  1. 1. klusacek  18.6.2022  11:20:35

    Dik za clanek! Jen jsem se nikde nedocetl kdy vysla ta puvodni T3200 s 286 procesorem. Vydali to vsechno soucasne, nebo byl T3200SX upgrade k T3200 az treba za rok od uvedeni T3200?

    S adresovanim pameti na 16 bit PC to bylo jeste horsi nez pises. Na 8088 a 8086 byly segmenty dlouhe 64 KiB. Jejich zacatek slo nastavit kamkoliv do 1MiB adresoveho prostoru po 16 bytovych krocich (to souviselo s tim, ze za kazdou cenu chteli mit vsechny registry procesoru 16bitove).

    Procesor mel k segmetovani 4 segmentove registry CS, SS, DS a ES. Jejich hodnota *16 se vzdy pricetla k 16bit adrese (ziskane z instrukce) a toto cislo se pak objevilo na adresove sbernici procesoru.

    CS urcoval, kde v pameti se nachazi program, SS kde ma zasobnik, DS kde ma data a ES byl tez pro data a hodil se pri kopirovani bloku dat do jineho segmentu, aby clovek nemusel porad prepinat po kazdem prekopirovanem kousku dat. Bez nej by vlastne vubec nesla pouzit instrukce blokoveho prenosu dat REP MOVSW jinak nez pro kopirovani uvnitr jednoho segmentu. Kazda instrukce mela svuj defaultni segmentovy registr (vetsinou DS, push/pop mely SS), ktery bylo mozne zmenit na jiny, tim ze pred samotnym kodem intrukce byl specialni byte, tzv. segment prefix. CS procesor pouzival automaticky, kdyz prednacital z pameti novou instrukci do fronty.

    Takze program mohl najednou (bez zmen segmentovych registru) videt az 256 KiB pameti. Bohuzel, pokud jste dostali program v Ccku, kde je bezne, ze pointer ulozeny na zasobniku muze ukazovat na data a naopak, muselo platit DS=ES=SS a scvrklo se to na 64 KiB pro kod programu a 64 KiB pro data. Pripadne se dal program prelozit s tzv. “far pointery”, kdy kazdy pointer zabiral 32 bitu ve formatu segment:offset a pred kazdym pristupem do pameti se spravne nastavil segmentovy registr, coz bylo velmi pomale, ale v principu to umoznilo zkompilovat program z UNIXoveho sveta, ktery s existenci segmentu nepocital.

    V praxi se tenkrat v DOSu v Ccku programovalo tak, ze si lide davali na existenci segmentu pozor a treba nepouzivali pointery mezi daty a zasobnikem, nebo kdyz je pouzili, tak jen tyto byly deklarovane jako “far”.

    Kdyz chtel clovek na 8088 mimo prvni MiB pameti, tak to bylo mnohem horsi.

    Neslo, jak pises, nasmerovat jeden z techto segmentu mimo prvni megabyte, protoze samotny procesor nedokazal adresovat vic. Delalo se to tak, ze obvody na mainboardu mezi procesorem a pameti obsahovaly zjednoduseny segmentovy mechanismus, podobny tomu, ktery se pred tim pouzival na 8bit CP/M strojich a treba na ATARI 130 XE. Nekde uvnitr 1 MiB adresoveho prostoru CPU bylo definovano okno ve kterem se objevil kus te vyssi pameti. Ktery kus to byl urcoval registr (ne procesorovy, ale tech obvodu) do ktereho se zapisovalo jako do periferie instrukci OUT. To bylo pochopitelne jeste mnohem pomalejsi nez segmentove registry v CPU.

    Z pohledu programatora 8bit systemu vlastne byly segmentove registry docela luxus oproti reseni s instukci OUT, ale z pohledu nekoho z UNIX sveta to bylo porad neco sileneho.

    Clovek by si myslel, ze na 286ce to nejak opravili, ale misto toho velikost segmentu nechali stejnou (co take meli delat, kdyz ostatni registry CPU jsou porad 16 bitove, takze pokud je v registru ulozen pointer, muze adresovat maximalne 64 KiB) a navic implementovali byrokraticky model pameti, podobny tomu ktery pouzival operacni system MULTICS. Misto jednoduchych segmentovych registru, zavedli tzv. popisovace segmentu, coz jsou 8 bytu dlouhe struktury ulozne v hlavni pameti. CS, DS, ES, SS registry existuji stale, ale nyni se jim v protected modu rika selectory, protoze jen vybiraji jeden z 8192 popisovacu. Popisovac obsahuje pristupova prava, zacatek segmentu (tentokrat s presnosti po 1 byte (ale neni mi jasne jesli kdybych zadal lichou adresu to povede na nezarovnane pristupy, nebo to proste nejnizsi bit ignoruje), a jeho delka v bytech (az 64 KiB). Vzdy kdyz dojde ke zmene selektoroveho registru, CPU do sebe nacte tech 8 bytu z popisovace a ulozi je do pro programatora neviditelne casti segmentoveho registru (aby je mohl okamzite pouzivat pri adresovani pameti). Pred tim jeste zkontroluje pristupova prava (tim napriklad zamezi tomu, aby kod mohl bezet v zasobnikovem segmentu a dalsim chybam).

    Jedina vyhoda tedy je, ze 286ka ma 24 bitovou adresovou sbernici a popisovace reprezentuji zacatek segmentu take jako 24bit cislo, takze uz neni potreba ten externi mechanismus pro rozsirenou pamet.

    Na druhou stranu prepnuti selektoroveho registru na jinou oblast pameti je ted pomalejsi nez na 8086, coz se projevi zejmena pri preruseni (kde se to musi vzdy udelat nejmene 3*, casteji vsak 5* az 9* na jedno preruseni, takze rezije na 1 preruseni podstatne vzrostla oproti 8088).

    Celkove az 386 byl prvni rozumny procesor od Intelu, a kdyby ho tenkrat Compaq nepouzil (protoze IBM by to dobrovolne neudelalo), tak by byl dnes Intel znamy jen jako firma z 70. a 80. let, ktera take delala procesory.

  2. 2. swarm  18.6.2022  18:30:23

    [1] Roky vydání těch počítačů jsem nenapsal moc srozumitelně, tak jsem to ještě mírně upravil v originálním textu – T3200 byla někdy 1987, tedy o dva roky před T3200SX. Když už jsem byl v ráži, přidal jsem ještě blokové schéma zapojení T3200SX včetně odkazu na maintenance manual a taky dobové reklamy jak na T3200, tak na T3200SX pro lepší dokreslení tehdejší doby.

    Že se nastavení adresace EMS paměti na XT dělalo zápisem přes port do externího zařízení, které zajišťovalo to „mapování“, to jsem věděl, ale v textu to nějak úplně nevyznělo. Nechám to ale být, když už je tu tvůj komentář. Díky za vysvětlení té paměti na 286, do této míry to neznám (tedy aspoň ne teď po tak dlouhé době od časů, kdy mělo smysl to znát). Takhle to zní skutečně hůř, než jak mi to zůstalo v paměti :)

    Mimochodem, ty 286 od Toshiby svou paměť nad konvenční používaly jako EMS. Bylo to tak, že 286 notebook (například T3200), když měl 1MB RAM, tak to bylo jako 640KB konvenční paměti a k tomu 386KB EMS paměti (tj. žádná horní, kam by se dal odsunout DOS, aby bylo v konvenční co nejvíce volného místa).

  3. 3. Clous  23.6.2022  21:40:53

    Tak já nevím, ale u mojí T3200 se vzadu povolí dva šrouby, oddělá plast a mám přístup k ISA slotům. Tady to vypadá, že je to stejně ne? https://www.clous.cz/wp-content/uploads/2019/11/Toshiba-T3200-19.jpg

    Jinak pěkný článek!

  4. 4. swarm  26.6.2022  18:21:29

    [3] Tyjo, vtipný… já zrovna včera nad tím přemýšlím a říkám si, že ten manuál asi řeší spíš rozebrání celé té cage na ISA karty a ne jen přidávání karet. Koukal jsem na fotky a viděl tam ty šroubky, že to asi půjde normálně zadem :D

    Njn, tak teď už nemám žádnou výmluvu, abych tam nedal síťovku.

  5. 5. Ronoath  29.6.2022  17:32:13

    Krásný článek s báječnou úvodní fotkou: Je to Chrysler LeBaron?

  6. 6. swarm  30.6.2022  17:47:40

    [5] Tento článek jsem napsal možná jenom kvůli tomu, abych tu fotku udal :D

    Je to opravdu LeBaron… s 2.2l oturbeným čtyřválcem, výkonem 140kW a třístupňovou automatickou převodovkou, která tomu kupodivu úplně stačí. Dokonce jsem ho tu už kdysi letmo zmiňoval: http://notebookblog.cz/ostatni/auta/amik-vs-cechoslovak-a-auta-z-konce-80-let/


Napsat komentář