Nějakých 30 zápisků je zase za námi, takže je nejvyšší čas na ohlédnutí do historie. Když máme to jaro, tak trocha sentimentální nálady snad nikoho nezabije. Tento díl se proti minulému přesouvá o 4 roky dál do roku 2003. Přechod na nové tisíciletí již tedy máme za sebou a Y2K se neukázalo jako takový problém, jak všichni strašily (tenkrát se to skloňovalo třeba i u výrobců klávesnic a myší).

Ve světě notebooků se toho za ty 4 roky až zas tolik nezměnilo. Žádná revoluce v oblasti hardware nepřichází a všechno se zas jen zrychluje a zvětšuje. Ano, poslední slovo minulé věty je správně – tento trend platí ještě dnes. Notebooky se zlevňují a kupuje je více lidi jako svůj hlavní/jediný pracovní nástroj, což vytváří u výrobců požadavek na větší úhlopříčku displeje. V roce 2003 je nejčastější úhlopříčkou 14,1″ a poměr stran ještě samozřejmě 4:3. Nyní však přichází zlom.

Z mobilních Pentium II procesorů se plynule přechází na výborné Pentium 3-M s kvalitní správou energie a první implementací technologie SpeedStep a v posledním roce také na Pentium 4-M (frekvence od 1,2 GHz do 2,6 GHz). Příchod druhého jmenovaného procesoru ovšem provází spíše rozpaky, za které může jeho vyšší spotřeba v porovnání s předchozí generací. Jádro Northwood se nejeví pro mobilní počítače příliš vhodné a postupně se začíná ukazovat, že tudy cesta nepovede. Výrobci notebooků reagují setrváním u Pentium 3-M procesorů v noteboocích zaměřených na vyšší výdrž baterie.

Nejlevnější notebooky v této době stojí přibližně od 30 000,- Kč s DPH. Za poctivé IBM si kupující musí přihodit ještě aspoň 5 tisíc. Aby se výrobci dostali s cenou co nejníže, masivně se rozšiřuje řešení oblíbené už z dob o 10 let zpět do minulosti. Mobilní procesor a čipset stačí nahradit výrazně levnějšími stolními komponentami a vyšší vyzářené teplo se vyřeší v lepším případě rozměrnějším blokem chladiče, v horším případě vyššími otáčkami ventilátoru.

Na poli grafických karet došlo k většímu rozšíření akcelerátorů. Každý notebook už je schopný akcelerovat přehrávání videa a 3D grafiku. Drahé, výkonné modely jsou nyní vybavovány dedikovanými grafickými kartami firem ATI (Mobility Radeon 7500) a NVIDIA (GeForce 4Go), které během několika let vytlačily většinu konkurence v tomto segmentu. NVIDIA dokonce přináší i první mobilní akcelerátor s podporou Pixel Shaderů (1.3), a tedy i HW podporou DirectX 8 – GeForce 4Go 4200 (obdoba GeForce 4Ti 4200). (omyl – první byl Mobility Radeon 9000)

U levných modelů se objevuje něco, co už lidé nevítají tak radostně – sdílená paměť. Přichází totiž čipové sady s integrovaným grafickým jádrem, které si umí brát paměť ze systémové (zpravidla 8-32 MB pevně nastavených v BIOSu). Aspoň, že už nyní 95% všech mobilních grafických karet podporuje dvě screen pipeline.

Výběr mého notebooku

Tehdejší dobu už jsem přiblížil a mohu se věnovat výběru notebooku, který jsem v té době začal řešit několik měsíců před vlastním nákupem. Do této doby byl pro mě vždy stolní počítač mým primárním pracovním nástrojem. S jistými okolnostmi jsem to ovšem chtěl změnit. Nemožnost snadno přesunout stávající počítač třeba 4x za týden na jiné místo a 3 hodiny cestování (převážně vlakem) každý pracovní den naklonily misky vah směrem k notebooku.

Původní rozpočet se z 30 tisíc rychle zvedl na 35, aby bylo vůbec z čeho vybírat. Rázem bylo v nabídce tak asi 20 modelů známějších výrobců. Všechny 14-15″ a téměř výhradně s mobilními procesory Celeron a Athlon. Jelikož mi šlo hlavně o práci s 3D grafikou, která v té době tvořila polovinu z celkového času tráveného u počítače, u výkonu jsem hleděl pouze na výsledky testů 3D Mark 2001 a Quake3 (tenkrát byl vůbec problém najít recenzi, kde byly nějaké testy grafické karty).

Ve škole každý den se mnou…

Sdílené grafiky vládly low-endu do 40 tisíc, a výběr tak probíhal mezi Intel Exreme Graphics, SiS 650M a IGP verzí Radeonu 7000. Intel byl tehdy bezkonkurenčně nejhorší, takže jsem se mu chtěl vyhnout. Zkušenosti se SIS jsem měl tehdy velmi dobré a do svého notebooku jsem si ji dokázal bez problému představit. Dnes už je SIS v podstatě odpad, za což může pozdní odpověď na GMA900, tedy první sdílenou grafiku s Pixel Shadery a podporou DX9, a žravost pozdějších čipsetů. Nejvíce mě zaujala první sdílená grafika ATI, která nabízela o chlup vyšší výkon (~1300 bodů v 3D Marku).

ATI byla například v notebooku Compaq Evo N1015 s mobilním procesorem AMD Athlon. Ačkoli tehdy zlí jazykové tvrdili, že AMD jsou extrémně žravé, výdrž na baterie byla proti identickému Compaqu s P4 Celeronem o nějakou půlhodinku lepší. Nakonec mě ovšem učaroval notebook Toshiba Satellite 1410. Přesněji učarovala mě jeho grafická karta NVIDIA GeForce 4Go 420 s 16 MB vlastní paměti. Téměř 3x lepší výsledek ve většině testů udělal jasno v mém výběru a nebylo co řešit. Nebyl to Acer ani ASUS, kdo nabídl dedikovanou grafiku do 40 tisíc. Kupodivu to byla Toshiba. Na poslední chvíli se ještě přihodily 4 tisíce navíc a koupila se verze s rychlejším procesorem a větším diskem.

Toshiba Satellite 1410-604

Toshiba byla mírně napřed a u své multimediální řady Satellite zkoušela vzhled přiblížit více k zaměření notebooku. Ve výsledku to znamenalo zaoblené hrany, „polštářkový“ tvar víka a podivné uchycení displeje. Tmavě modré tělo notebooku bylo po okraji zdobeno stříbrným pruhem, který mírně zachraňoval obludně nafouklé tvary. Většinou byl vzhled této Toshiby chválen a i mému okolí se vždycky líbil. Já však byl odjakživa na ty méně „zaoblené“ notebooky. Faktem je, že Toshiba a Sony ukazovaly design notebooků, který ostatní výrobci částečně pro multimediální modely přebraly až o několik let později.

Na můj vkus přerostlému vzhledu ještě přitěžoval 14,1″ XGA displej v 15″ šasi (maximálně se montoval SXGA). U levnějších modelů bylo osazování menšími displeji docela časté. Někdy šlo klidně o rozdíl 2″. Notebook vypadal těžký už od pohledu (tloušťka 4,5 cm), což se potvrdilo při každém zvednutí – 3,4 kg se pěkně pronese. Tenkrát navíc všichni nosili notebooky ještě v brašnách a na mnohých se to také podepsalo.

Hardware a výkon

Aby se někde ušetřilo, byl použit starý čipset Intel i845MZ jehož asi největšími nevýhodami byla podpora pouze USB 1.1 a maximálně 256 MB na jeden paměťový modul. Srdcem notebooku byl lowend procesor Mobile Celeron-4A (Northwood-256) s frekvencí 1,8 GHz a 256 kB L2 cache. Tento procesor dokázalo překonat leckteré Pentium 3M s frekvencí aspoň 1 GHz. Ostatně i AMD Duron s frekvencí 800 MHz dával ve výpočtech s pohyblivou řádovou čárkou, co se týká rychlosti, mnohem lepší výsledky.

Že nebudou přítomny žádné šetřící schopnosti, mi bylo jasné a byl jsem ochoten je obětovat. Stále jsem byl na tom mnohem lépe než ti nešťastníci, jejichž notebooky byly vybaveny stolními verzemi Celeronů s frekvencí sice vyššími ale zároveň s polovinou L2 cache. Ve výsledku tedy byly žravější při nižším výkonu.

Tehdy se ještě nehrálo na miniaturní základní desky

Proti většině notebooků v této ceně byl notebook vybaven 256 MB RAM (DDR-200, víc neuměl), a to dokonce v jednom slotu. Do SP2 nebyl problém při tomto množství paměti pohodlně provozovat Windows XP. O 128 MB RAM už se to ovšem říct nedá (výrobci měli nejspíš jiný názor).

Nadstandardní byl také disk díky své kapacitě 30 GB (běžně bylo 20 GB). Jestli v něčem nevynikal (stejné jako všechny ostatní), byla to rychlost. Tenkrát byla ještě nejčastější rychlost otáčení 4200 rpm a průměrná přenosová rychlost mého kousku činila celých 19 MB/s.

3D akcelerátor

Grafická karta NVIDIA GeForce 4Go 420 odvozená z GeForce 4MX byla výbornou volbou. Sice mě trochu děsila malá paměť RAM (16MB), ale pak jsem pochopil, že co se nevejde do ní, to pojede v klidu přes AGP (podobně jako u sdílené grafiky) a v paměti bude hlavně uložen obraz (front, back a Z buffery). Na grafice jsem si zahrál Counter Strike, Unreal Tournament i Quake III při nativním rozlišení 1024×768 a 100 fps. To tenkrát měl na notebooku jen málokdo. Díky tomu notes procestoval mnoho LAN party místo stolního počítače. Plynule jsem si zahrál i hry jako NFS Underground 1 i 2, Half-life 2, GTA III, GTA Vice City a Trackmania. Hratelný byl i takový Doom3. Díky tomu všemu jsem nikdy ani v nejmenším nelitoval výběru svého notebooku. Tou dobou jsem ještě hrál hry velmi rád (a měl na to čas). Zároveň jsem se začal hodně přesouvat a doma trávit méně času. Sluchátka a externí myš mi zaručily možnost hrát prakticky kdekoli. To k tomu věku asi patří.

Přestože jsem měl v 3D Marku 2001 výkon „jen“ 3500 bodů a Radeon 7500 měl více, ve hrách měla GeForce 4 převahu. Ale tak 3D Mark se taky nedá brát vždycky vážně – například později vydaná sdílená grafika GMA900 měla podobný výsledek, ale hry na ní byly podstatně trhanější.

Výkonem šlo samozřejmě o low-end řešení, ale když není člověk náročný, tak si vystačí s málem, což platí i pro dnešní notebooky. Tento notebook byl prvním, který mi kompletně nahradil stolní počítač. Ten nakonec sloužil už jen na speciální hrátky s hardware a zapínal jsem ho jen výjimečně.

Multimédia

Notebook byl multimediálního zaměření. Takže měl mimo jiné velmi kvalitní reproduktory (Toshiba Bass Enhanced System) a kromě potenciometru i tlačítka na ovládání přehrávače. Tato tlačítka fungovala také ve vypnutém stavu a jedním z nich bylo možné notebook zapnout stejně jako vypínačem, což skvěle posloužilo, když jsem začal používat notebook doma v zavřeném stavu. V notebooku bylo všechno promyšleno do nejmenších detailů. Byl tak geniálně navržený, že jsem byl až překvapen jeho nízkou cenou (na tehdejší poměry, samozřejmě).

Propagační foto od výrobce

Regulaci hlasitosti potenciometrem jsem si velmi pochvaloval. Je dobře, když si člověk může zvuk ztlumit ještě před spuštěním notebooku. Hlavně nešlo o softwarové řešení, jako je tomu dnes. Když byl potenciometr na dorazu minima, bylo jasné, že reproduktory notebooku nevydají žádný zvuk za jakýchkoli okolností. Vzpomínám si, když byla recenze kdysi v nějakém Computeru, kde použití potenciometru daly jako mínus, že se tímto způsobem prý kazí kvalita zvuku. Hodně mě to naštvalo a měl jsem chuť napsat tomu panu redaktorovi, jak to vlastně v zesilovačích funguje, ale nakonec mi to za to nestálo.

Chlazení

Chlazení bylo vyřešeno trochu lépe než u předchozích dvou notebooků. Ventilátor už nemířil osou ven, ale byl položený a obklopený průduchy s heat pipe. Díky tomu mohl být ventilátor větší a točit se pomaleji. Výhoda byla jednoznačně v menším hluku, když už se ventilátor rozjel. Ačkoli byl srdcem mobilní Celeron, ventilátor se spouštěl na standardní nastavení chlazení (super performance) jen občas (jednou za 4 minuty na 20 sekund). Navíc byla možnost k jednotlivým profilům vybírat logiku chlazení. Na super performance bylo chlazení omezeno na 50-55°C. Při volbě performance 60-65°C a při volbě battery až na 65-70°C. Při posledním nastavení člověk při běžné práci od zapnutí musel čekat 40 minut, než se ventilátor roztočil poprvé. Pak už se točil co 10 minut. Na notebook s dedikovanou grafikou a Celeronem to je prostě paráda.

Chlazení procesoru – grafická karta byla chlazena pouze tenkým pasivem

Baterie

Baterie od této doby zaznamenaly značný pokrok, co se týká hmotnosti a rozměrů. V Toshibě jsem měl 6článkovou baterku s kapacitou 48 Wh, která zabírala značnou část uvnitř notebooku, a dnes bych ji podle rozměrů tipoval minimálně na 9článkovou.

S příchodem Centrina nás všichni krmili, jak je teď všechno mnohem úspornější, ale pro představu. Na obyčejnou baterii vydržel tento kousek s procesorem odvozeným od mobilního Pentia 4 (se zablokovaným SpeedStepem) a dedikovanou grafikou GeForce 4 bez pár minut 3 hodiny. Takhle, když si to porovnám, tak vůbec nevidím žádný posun k lepšímu.

Rozšíření a vylepšení

Z minulého notebooku jsem rovnou začal používat PCMCIA 802.11b Wifi kartu, protože doma byla Wifi síť někdy od roku 2002. První opravdový upgrade přišel až někdy na konci roku 2004, kdy jsem rozšířil paměť na 512 MB RAM (1500,-). Chtěl jsem koupit víc, ale limity čipsetu byly kruté a neúprosné.

K druhému upgradu došlo až na přelomu let 2005-2006. Uvnitř notebooku jsem objevil neobsazený miniPCI slot a lepící páskou fixované dva konektory na připojení antény. Zariskoval jsem a koupil Intel Wireless 2200bg modul pro Prestigio notebooky (800,-). Po malém laborování s ovladači se nakonec Wifina rozběhla a musím říct, že takový signál, jako jsem měl s touto Toshibou, jsem už s žádným jiným notebookem neměl (ani s nynějším ThinkPadem).

Nebylo to všechno. Po Wifi kartě jsem byl v upgradech nějaký rozjetý a rovnou koupil ještě 80 GB disk Hitachi 5400 rpm (3000,-) a novou baterii (4000,-). Stará baterie vydržela jen 40 minut a při přehrávání filmu ani ne půl hodiny.

Detailní specifikace

• Mobile Intel® Celeron^TM Processor (1,8 GHz, 256 kB L2 cache)
• 256 MB DDR-200 (max 512)
• 14,1″ XGA LCD (1024×768)
• NVIDIA GeForce 4 Go 420 (200 MHz), 16 MB VRAM (400 MHz DDR, 64bit)
• 30 GB Toshiba HDD (4200 rpm, 2 MB cache)
• Intel PRO/100 Fast Ethernet, V.90 modem, 4 Mbps Fast Infra-Red
• DVD Combo (24-speed CD-ROM, 8-speed CD-R, 8-speed CD-RW, 8-speed DVD), 3,5″ floppy drive
• 2x audio, VGA, composite TV-out, RJ-11, RJ-45, 1x parallel, 3x USB
• Yamaha AC-XG audio
• W x D x H : 327.6 x 286.6 x 42.8/45.5 mm, weight : 3.4 kg

Výpis z programu AIDA32 (předchůdce Everestu). Satellite 1410 na stránkách výrobce.

Závěrem

Nic není dokonalé a i s tímto notebookem jsem narazil na některé problémy. Denní tahání mu neudělalo moc dobře kloubům a po 1,5 roce jeden hodně povolil. Víko pak mělo problém držet svou polohu, ale dalo se to (při přehrávání filmů ve vlaku jsem byl zvyklý jednou rukou displej jistit). Nakonec to v kloubu křuplo a víko bylo rázem z jedné strany volné víc, než je zdrávo… a šlo se na reklamaci.

Tenkrát jsem mě to hodně dožralo, ale v servisu byli velmi přátelští, takže jsme se dohodli a za dva týdny byl notebook zas doma s novým kloubem. Ten na jaře 2006 ovšem napraskl znovu. V použití notebooku to nijak nebránilo, ale do terénu už to nebylo.

Kampak se podělo to zmenšování? Srovnání s o 10 let starším notebookem

V kombinaci s absencí USB 2.0, které mi začalo dost chybět, a touhou mít něco trochu lehčího a tenčího, jsem začal v létě 2006 koketovat s myšlenkou nákupu nového notebooku. Kupodivu nebyl důvodem ani v nejmenším nedostatek výkonu. Tento jsem prodal za 11 500,- Kč, přihodil nějaký drobáky za brigádu v podobě level designu do jedné javové hry a šel jsem vybírat nový stroj, o kterém budu psát v dalším díle. Pokud bych měl příští notebook shrnout do dvou slov, byla by to: ASUS a omyl.

Zpětně musím říct, že jsem udělal chybu v případě pozdního upgradu. Člověk si vytvoří k notebooku určitý vztah a má pocit, že po upgradu mu bude zas moct sloužit delší dobu, jenže HW parametry nejsou všechno a postupně vás začnou štvát věci jako vysvícený displej, obroušená klávesnice, opotřebované plasty/klouby atd.