Když se dnes mluví o grafických kartách v noteboocích, většině se vybaví AMD, NVIDIA nebo Intel. Jenže historie notebooků je dlouhá a u jejích počátků nebyl ani jeden z této trojice. V prvním díle série se vrátím ke vzniku prvních přenosných počítačů PC a podívám se na firmy, které si už dnes s grafickými kartami asociuje asi jen málokdo.

Pokud bych se měl vrátit k opravdovým kořenům, šlo by o začátek 80. let. V roce 1981 totiž IBM do světa vypustilo počin, který byl odpovědí na rostoucí popularitu trhu osobních počítačů. S kreativitou této korporaci vlastní dostal počítač název PC (Personal Computer), tedy konkrétně IBM 5150 PC. Nepatřil zdaleka k nejrychlejším, ale vynikal ergonomií, profesionálním vzhledem a snadnou rozšiřitelností. Ani v IBM netušili, jak moc tento počítač ovlivní vývoj výpočetní techniky v následujících desetiletích.

Jeho první „grafické“ karty CGA a MDA (standardy definované IBM) využívaly řadiče Motorola MC6845, jenž byl ve své době velmi oblíbený. Stejný čip byl později i v dalších grafických kartách pro PC (Hercules Monochrome) a mnoha 8bit počítačích (namátkou třeba Amstrad CPC, který z něj vymáčkl mnohem více). Rozdílné schopnosti výsledných řešení plynuly z faktu, že každý využíval jiných zapojení a doplnil grafickou kartu jinou sadou podpůrných logických obvodů.

Primární funkcí obvodu MC6845 je obsluha počítačových monitorů. V tehdejších dobách se na grafickou kartu nekladly velké nároky (pokud jde o PC, rozhodně ne), a obsluha tak znamenala především čtení obrazových dat z grafické paměti a jejich odeslání do monitoru ve vhodné formě včetně synchronizačních signálů. Určitě stojí za zmínku, že dřívější PC monitory přijímaly signál digitálně pomocí TTL logiky jak pro synchronizaci, tak pro barevnou informaci, což je zásadní rozdíl proti pozdějším VGA monitorům. Z pohledu grafické karty tedy nebyl takový rozdíl v obsluze monitoru a LCD. V obou případech byl monitor (displej) vybaven ještě vlastním procesorem, který obrazovou informaci zpracoval.

MC6845 a jeho klony v předchůdcích notebooků

MC6845 se nacházel také v některých prvních přenosných počítačích typu PC dříve nazývaných „luggable“ včetně toho úplně prvního – Compaqu Portable (později IBM přišlo s podobným zařízením – IBM Portable). Z dnešního pohledu šlo o velké počítače, jejichž mobilita byla jen o tom, že šlo vše složit do jednoho kusu a odnést jako kufr. Uvnitř byla základní deska se sloty pro rozšiřující karty podobná těm ze stolních PC a větší rozdíl byl pouze v integraci malé obrazovky do hlavní jednotky a vyklápěcí klávesnici. Proto také nevadil nízký stupeň integrace a nutnost mnoha obvodů pro vytvoření grafické karty.

Schopnosti MC6845 končily někde u rozlišení 768×386, ale v přenosných počítačích se (téměř) výhradně využívalo zapojení pro CGA s 16 kB obrazové paměti, kde bylo maximálním rozlišením 640×200 při použití grafického režimu pouze ve dvou barvách.

Při stejném rozlišení v textovém režimu^*1* (80×25 znaků maximálně) šlo zobrazit barev až 16, ale obrazovky přenosných počítačů byly monochromatické, takže něco takového šlo využít jen s připojeným externím monitorem, a to navíc jen někde – u této generace předchůdců notebooků totiž výstup na externí monitor nebyl samozřejmostí.

IBM Portable (přímá odpověď IBM na Compaq Portable) ještě spadá do kategorie přenosných počítačů, kde se neřešila ani miniaturizace, ani spotřeba – uvnitř je základní deska z původního PC XT (zdroj: Wikipedia)

Tehdy se pracovalo převážně v textovém režimu a od grafické karty se nečekalo o moc víc než vlastní zobrazení textu. Na seriózní práci s grafikou přenosné počítače nebyly ani náhodou a u PC to dlouho platilo i pro stolní. V textovém režimu se vykresloval kurzor pomocí blikající vodorovné čáry a jeho vykreslení i blikání bylo řízené hardwarově bez nutnosti obsluhy programem/procesorem. V praxi to znamenalo, že kurzor blikal i ve chvílích, kdy se počítač zasekl. Naopak v grafických režimech nebyla akcelerace ničeho, takže procesor vše zpracovával pixel po pixelu, čemuž odpovídala nižší rychlost vykreslování (v případě, že se počítač snažil dělat i něco jiného).

Potřebám práce především v textovém režimu vycházel vstříc jako světlá výjimka zmíněný Compaq Portable, jehož grafická karta byla navržena lépe než v produktech IBM a zvládala jak grafický standard CGA, tak textový MDA. V případě textového režimu 80×25 došlo k přepnutí do vyššího rozlišení 720×348 (tedy plného rozlišení MDA), ve kterém byla písmena prokreslenější a lépe čitelná. Aby něco takového bylo možné, musela být upravena také integrovaná CRT obrazovka, která zvládala vykreslovat obě rozlišení.

Interní obrazovky byly v pravěku přenosných počítačů různorodější, než je tomu dnes. Daly se najít přístroje s CRT obrazovkami a plazmovými nebo elektroluminiscenčními displeji, případně jednoduchými monochromatickými LCD (takovými jako v kalkulačkách). Postupně se s miniaturizací přešlo na koncepci s odklápěcím displejem („seashell“), která si vyžádala použití tenkých displejů, a tak zbylo jen LCD a plazma.

CGA postupně v jednom čipu

S postupující miniaturizací se v polovině 80. let objevily klony MC6845 držící si programovou kompatibilitu a integrující stále více součástí do hlavního čipu. Tím se zjednodušil a zlevnil návrh základní desky a zmenšil potřebný prostor. Tento pokrok byl nutný pro všechny počítače, které měly být opravdu přenosné (tj. menší než lodní kufr). Bylo to místy výměnou za určitou nekompatibilitu v některých nedokumentovaných grafických režimech (jako např. 160×100 v 16 barvách).

Řešení kompatibilní s CGA se stala těmi nejpoužívanějšími pro počítače typu XT s procesory Intel 8088 a 8086 (5-10 MHz) a žila delší dobu po boku novějších EGA a VGA (v nových noteboocích běžně ještě v roce 1990). Ty se k počítačům s 8088/8086 nehodily kvůli vyšším nárokům na výkon procesoru. Zkuste si vložit do starého XT VGA grafiku a pochopíte, jak moc pomalé to může být.

Prokreslenost textu na displeji IBM Convertible – 640×200 (zdroj: seasip.info).

Zmíněná existence po boku EGA a VGA byla způsobena dlouhou životností různých derivátů procesoru 8086, který se ještě na začátku 90. let používal v noteboocích zaměřených na nízkou hmotnost a dlouhou výdrž na jedno nabití. Ač se výkonnější procesor 286 objevil v PC již v roce 1984, na své verze vhodné do energeticky úsporných notebooků si počkal dalších šest let.

Většina miniaturizovaných řešení CGA pro přenosné počítače již počítala s možností připojení externího monitoru. Přepínání monitoru se řešilo nastavením registrů grafické karty, což bylo možné provést zpravidla nějakou zkratkou na klávesnici (někdy také příkazem MODE v DOSu). Přepínání sice šlo za chodu, ale aktivní byl vždy jen jeden výstup a současné využití interního i externího monitoru bylo jen hudbou budoucnosti. Druhou podobně dostupnou funkcí byla inverze barev (zde spíše jasu) na interním displeji.

Chcete vědět víc? Počátky (barevné) grafiky v PC a noteboocích.

AT&T 6300 a vyšší rozlišení (1986)

Maximální rozlišení 640×200 postupně přestávalo některým výrobcům stačit a do svých výkonných modelů (s hmotností 7-10 kg) chtěli něco lepšího. Výsledkem byly CGA kompatibilní čipy s dvojnásobkem paměti (32 kB) a s „černobílým“ obrazovým režimem 640×400 navíc. Tento mezikrok používala u notebooků především Toshiba (v závěsu s Compaqem), tou dobou jeden z největších výrobců notebooků, a kombinovala jej s rychlými plazmovými displeji. Používal se také název Toshiba Enhanced Mode.

Toto nepříliš známé řešení nebylo o moc dražší než klasické CGA, ale nové (vyšší) rozlišení řešilo ty největší nedostatky. Kromě mnohem vyššího komfortu v grafických prostředích (ovladače k AT&T 6300 lze sehnat pro většinu důležitých dobových programů včetně GUI nadstaveb jako GEM a Windows) byla velkou výhodou možnost používat prokreslenější písmo v textovém režimu. Tou dobou většině uživatelů stačil textový režim a dvojnásobný rastr každého znaku značně zvyšoval čitelnost. Toshiba byla svým dílkem tak unešená, že do BIOSu rovnou přidala výběr z několika písem a výhody propagovala v každé tištěné reklamě.

Rozdíl kvality textu mezi CGA a rozšířeným režimem 640×400 (zdroj: Toshiba PR materiály).

S postupem let výkonné notebooky s plazmovými displeji přešly k lepším grafickým kartám, ale zmíněné řešení dostalo druhou šanci u lehkých notebooků (~3 kg). Tam někteří výrobci v roce 1988 jako konkurenční výhodu začali do dražších modelů montovat LCD panely s plnou výškou (400 pixelů).

Až do roku 1990 byl relativně běžným procesorem v této třídě 16bit Intel 80C86-2 (9,54 MHz), ke kterému byly vylepšené (i nevylepšené) CGA čipy oblíbenou volbou.

Victor V86P – typický zástupce pozdějších notebooků s 80C86-2 a CGA.

Rarita jménem EGA (1987)

Ve světě stolních počítačů se standard EGA (Enhanced Graphics Adapter) objevil v roce 1984 a užil si své 3 roky slávy, než byl postupně nahrazen novějším a daleko úspěšnějším standardem VGA. Ve světě notebooků byla situace odlišná. EGA grafiku nabídlo jen pár výkonných modelů v letech 1987 až 1990. Šlo o ty nejdražší a řada výrobců raději zůstávala u předchozích standardů i v tomto segmentu. Důvodem mohl být fakt, že vyšší grafické možnosti u přenosných počítačů tou dobou ještě pro typického uživatele PC nebyly tak zajímavé, neboť opravdový rozmach grafických prostředí způsobil až Windows 3.0 (léto 1990).

Ve zkratce bych zmínil, že EGA konečně nabídla možnost standardizované uživatelské změny znakové sady v textovém režimu (obrovská výhoda zejména v našich končinách) a ve všech rozlišeních až do  640×350 podporovala 16 barev. EGA kompatibilní čip byl většinou párován s plazmovými displeji, které měly rozlišení 640×400 (displeje s 640×350 se nedělaly), a na rozdíl od 640×200, kde stačí zdvojit každý řádek, se 640×350 na celou plochu neroztahovalo. Místo toho se vertikálně zarovnalo na střed.

V rámci zachování zpětné kompatibility fungovaly módy pro CGA a někdy AT&T 6300 (příklad Toshiby). U originální EGA karty od IBM byla zpětná kompatibilita pouze s CGA. Nicméně obecně platilo, že prakticky všichni výrobci nabízeli proti původnímu řešení IBM něco navíc, takže nešlo o nic neobvyklého.

EGA čipy se objevovaly převážně v těch největších a nedražších počítačích (často ve tvaru kufříku) bez možnosti bateriového napájení a párovaly se s procesory 286 nebo 386. Ani v tomto segmentu nebylo rozšíření velké a řada výrobců své rané „třiosmšestky“ vybavovala CGA čipy a displeji s rozlišením 640×200 ještě v roce 1989.

VGA a příchod opravdu barevné grafiky (1989)

Zkratka VGA (Video Graphics Array) během let zdomácněla a dnes se běžně používá jako obecné označení libovolné grafické karty. V roce 1987 však šlo o označení nového grafického standardu od IBM. Standard VGA definoval mimo jiné nová rozlišení. Maximum pro 16 barev bylo rozšířeno na 640×480 a nově se objevil také režim s 256 barvami v rozlišení 320×200. V obou případech mohly být barvy definovány uživatelskou paletou ze 4096 barev. Zde už se konečně můžeme bavit o použitelné grafice.

Standard VGA také změnil způsob připojení monitoru. Místo dvouřadého konektoru s devíti vodiči (DB-9) se začal používat třířadý konektor s patnácti vodiči (HD15), který na řadě notebooků najdete ještě dnes a většinou se používá označení VGA konektor nebo VGA výstup. Více než změna konektoru je důležitá změna výstupního signálu. Zatímco předchozí karty pracovaly s digitálním TTL signálem, VGA výstup využívá analogových signálů, kde je barvová informace definována spojitě intenzitou napětí na vodiči (větší napětí = více dané barvy) a synchronizace je prováděna pilovými signály místo impulzů. Do grafické karty se sice musí integrovat digitálně analogový převodník, ale snižují se tím náklady na výrobu monitoru a hlavně se otevírají možnosti většího počtu barev^*2*.

Tento standard lze v oblasti grafiky brát jako poslední velký zásah IBM. Každý z výrobců si začal přidávat mnoho zásadních rozšíření původního standardu a každý si je implementoval po svém. Když se konečně objevilo větší množství notebooků s VGA kompatibilní kartou (1990), většina už uměla proti původnímu standardu něco navíc a přístup k těmto vylepšením zajišťovaly ovladače od výrobce. VGA se ale stalo jakýmsi minimem, které dodnes podporuje každá grafická karta.

Textový režim CGA grafiky zobrazoval stejně jako VGA 80×25 znaků, rozdíl byl v prokreslenosti písmen.

S VGA čipy v noteboocích se do popředí dostávají výrobci jako CirrusLogic, Chips&Technologies a Western Digital a jsou ve výbavě téměř každého lepšího PC notebooku. Jenže ceny notebooků jsou tou dobou z dnešního pohledu neuvěřitelně vysoké, takže lehké a low-end modely v rámci minimalizace nákladů ještě nějakou dobu podporují pouze CGA. Poslední takové notebooky jsou vidět v cenících některých českých zprostředkovatelů ještě kolem roku 1992. Proti tomu, co bylo na západě, to sice mohlo vypadat úsměvně, ale v našich končinách na tom nebyla lépe ani velká část stolních počítačů.

První implementací VGA do přenosného počítače byla IBM Plasma Display Adapter, který byl použit v „kufříkovém počítači“ IBM PS/2 P70 (1989) v kombinaci s výkonným 20MHz procesorem 386DX a 10“ plazmovou obrazovkou (640×480) s vysokým kontrastem.

CirrusLogic CL-GD610/620-C (1991, původní verze 1989)

Z doby klasických VGA řešení jsem vybral čipovou sadu CL-GD610/620-C. Poslouží jako ukázka typického zástupce tehdejších mobilních grafických karet, které se po troškách začaly objevovat v nejvýkonnějších noteboocích od konce roku 1989, a jako ukázka, jak se mobilní varianty grafických karet začaly odlišovat od těch stolních. Konkurenční řešení se od tohoto v principu nelišila.

Čipová sada se skládá z grafického „procesoru“ GD610 a řadiče GD620 zajišťujícího komunikaci se sběrnicí (8/16bit ISA) a obsluhu obrazového výstupu. Aby bylo řešení kompletní, musí se doplnit paměťovými čipy (256kB-1MB), malou pamětí pro složení obrazu (kvůli LCD) a podpůrnou logikou. Podpora standardů byla rozšířena z VGA i na grafické režimy CGA, EGA a v omezené míře HCG (Hercules), takže nebyl problém s žádnou dobovou aplikací. Proti standardu VGA přibyla podpora vyšších rozlišení při 16 barvách (stolní karty už touto dobou podporovaly také 640×480 ve 256 barvách). Maximem bylo 1024×768, pokud to osazená paměť dovolovala.

Jenže každý paměťový čip zvyšuje spotřebu a hlavně něco stojí, takže výrobci své notebooky osazovali video-pamětí o velikosti 256 kB, a maximem tím pádem bylo 640×480. Při použití interního displeje to nebyl problém, neboť všechny běžné notebooky měly displej taktéž s rozlišením (maximálně) 640×480. Nebyl to problém mnohdy ani s externím monitorem. VGA monitory s tímto rozlišením stály v USA $500-1000 a multi-frekvenční monitory s podporou vyšších rozlišení byly mnohem dražší.

Od desktopových protějšků nebyla odlišnost jen ve spotřebě. Důležitou vlastností byla podpora pro displeje používané v noteboocích a s tím související speciální funkce. Řešení od CirrusLogic si poradilo mimo klasických CRT monitorů také s plazmovými, LCD a EL (elektroluminiscenčními) obrazovkami.

Tehdy už se vědělo, že budoucnost displejů bude v technologii LCD, takže si pánové z CirrusLogic dali práci, aby na takových displejích zajistili co nejlepší obraz. Měl bych zmínit, že se v té době drtivá většina notebooků (s LCD) prodávala s monochromatickým displejem a pasivní maticí. Takové displeje měly velmi pomalou odezvu (300 ms) a umožňovaly zobrazit jen několik stupňů šedi. V grafické kartě byla logika, která rychlým měněním výstupního signálu (dithering v časové rovině) umožňovala vytvořit dojem až 64 odstínů. Bylo tak možné rozumně převést 256barevnou grafiku za cenu mírného „vlnění“ obrazu (CirrusLogic používal dithering s proměnnými vzorky a dosažené výsledky patřily k tomu lepšímu). Výrobci se tehdy předháněli v implementaci těchto algoritmů s cílem dosáhnout co nejstabilnějšího obrazu^*3* a co nejlepšího vizuálního výsledku. Nemá cenu si nic nalhávat, výsledek nebyl moc oslnivý a displeje byly nejslabší stránkou většiny notebooků.

Ukázka hry Doom na pasivním černobílém displeji. Rychlost překreslování je tak nízká, že je z celého obrazu jedna velká šmouha.

Ukázka několika her na plazmovém displeji. Místo bílé je sice oranžová, ale překreslování je stejně rychlé jako na CRT obrazovkách.

S možnostmi VGA a analogovým přenosem signálu do CRT monitorů šlo zapnout prakticky libovolné rozlišení, čímž vzniknul pro notebooky další problém. Obraz se ještě v grafické kartě musel převést na rozlišení displeje (typicky 640×480). Dnešní grafické karty aplikují různé filtry, aby bylo „roztažení“ obrazu co nejméně bolestivé. V této době něco takového ještě nebylo možné, takže se uživatelé museli spokojit se zdvojováním některých řádků.

Displeje měly 640×480 a v praxi se dále používala rozlišení 640×400, 320×240 a 320×200. Obě rozlišení s šířkou 320 pixelů se roztahují (i dnes) na dvojnásobek v obou rozměrech, takže fakticky se počítalo jen s 640×400 a 640×480. V grafice se při 640×400 zdvojil každý 80. řádek. Stejné rozlišení používal i textový režim^*4*, kde by takový postup moc dobře nevypadal. Použil se tedy sofistikovanější způsob s duplikováním řádků mezi jednotlivými písmeny. Výsledek byl o poznání lepší.

Textový režim bez použití roztahování obrazu.

Inteligentní roztažení se ztrojováním prvního řádku znaku a zdvojováním posledního.

Pro přístup ke specifickým vlastnostem notebooku se stejně jako dnes používalo kombinací Fn s horní řadou kláves. Klávesová kombinace měnila přes BIOS registry karty, čímž šlo vedle výstupu grafiky přepínat také roztahování obrazu (vyplnění celé plochy, centrování) a invertovat obraz. Invertování jasové složky se používalo pro práci v textových režimech, aby byl černý text na bílém pozadí (pasivním displejům příliš nesedlo vykreslování bílého textu na černém pozadí).

Nastavení kontrastu ovládací utilitou od výrobce ve Windows 3.1.

Některé grafické karty umožňovaly také manuálně měnit převodní tabulku pro stupně šedi, CL-GD610/620 měnil nastavení automaticky, aby dosáhl vždy maximálního kontrastu (podobný systém dynamického kontrastu se stále používá).

Ukázka nastavení grafické karty v BIOSu notebooku.

Na začátku 90. let se už notebooky rozjely ve velkém, a pokud vynechám výkonné náhrady stolních počítačů, nejeden model se pohyboval hmotností kolem 3,5-5 kg. U takových strojů začala být mobilita víc než jen možnost převézt počítač autem z práce domů a zpět, takže začala hrát roli také výdrž. S tím výrobci počítali a do svých grafických karet přidávali různé šetřící funkce. V případě CL-GD610/620 to je třeba vypínání převodníku pro CRT monitor (RAMDAC) při běhu notebooku na baterie (pokud není monitor připojen), snížení obnovovací frekvence LCD a několik šetřících režimů od pouhého vypnutí LCD panelu až po uložení registrů do hlavní paměti RAM a následně vypnutí grafických čipů.

Příchod TFT a barevných displejů

První generace barevných displejů se do drahých notebooků dostala začátkem roku 1990. Nabídlo ji jen pár výrobců spíše z důvodu ukázky, co zvládnou. Výsledek však nebyl příliš dobrý a barevné displeje měly špatný kontrast a horší čitelnost než jejich černobílé obdoby. Velký problém představovalo také „přetékání“ barev, kdy každý pixel mírně ovlivňoval sousední pixely ve stejném řádu a sloupci. Když se k tomu přidal příplatek několik tisíc dolarů a mnohdy jen rozlišení 640×400, cílová skupina pro tyto displeje byla malá.

Skutečně dobré displeje přišly až ve druhé generaci (1991-1992) a šlo o technologii aktivních displejů TFT. S nimi najednou nebyl problém kontrast 150:1 (lepší než některá dobová CRT i plazma) a korektní zobrazení sytých barev. Nevýhodu představovala náročnost na výrobu, neboť každý jednotlivý pixel potřeboval tři tranzistory (zelená, červená, modrá) a při rozlišení 640×480 šlo o téměř milión tranzistorů. Vyrobit bezchybný displej bylo velmi obtížné, takže se prodávaly i kusy s několika vadnými pixely v rámci tolerance (vadné pixely obvykle neustále svítily nějakou barvou). Cena byla kvůli výrobním nákladům opět vysoká, ale přidaná hodnota proti monochromatické (oranžové) plazmě a pasivním černobílým displejům také, takže postupně během let došlo k rozšíření.

První barevné displeje měly pouze tři vodiče pro určení barvy, což dává pouze 8 kombinací. Do mobilních VGA čipů se tak v nových revizích musela přidat schopnost rychle měnit signál na těchto vodičích pro navození dojmu více barev (dithering). U novějších displejů došlo během roku ke ztrojnásobení vstupních vodičů pro dosažení 512 barev bez ditheringu. Díky tomu se stal obraz stabilnějším a příjemnějším pro oči.

Většího rozmachu se barevné displeje dočkaly až v roce 1993: Tehdy začalo být běžné, že drahé modely měly alespoň jednu konfiguraci vybavenou takovým displejem.

Závěrem

Kolem roku 1990 ještě většina uživatelů PC používala programy v textovém režimu a grafická karta nehrála takovou roli. Důležité bylo, jaký standard podporuje, a nikdo se nezajímal, kdo je výrobcem grafického čipu. Však také nebyl důvod. Používal se univerzální „ovladač“ (tj. se všemi se pracovalo stejně) a vykreslování čehokoli se stejně muselo řešit programově přes procesor. Při výběru notebooku se všichni ptali na procesor, RAM a disk (pak také samozřejmě na displej a výdrž baterie). Na grafickou kartu se zeptali jen ti nejpokročilejší a jejich zvědavost končila u velikosti video-paměti.

U stolních PC už byla situace jiná. Tam se vyskytovala různá profesionální řešení, z nichž některá byla schopna akcelerovat 3D zobrazení. Mobilní trh však směřoval někam jinam a o podobné vymoženosti (zatím) neměli uživatelé na cestách zájem.

Co bude příště?

V příštím díle se posuneme o pár let dopředu. Další generace grafických karet pro notebooky nabídne víc než jen vyšší rozlišení a více barev. Dojde také na snahu ulehčit procesoru práci a některé grafické operace akcelerovat. Vykreslovat grafiku procesorem se totiž ukázalo jako problém už s příchodem Windows 3.0 a 640×480 v 16 barvách. Kromě toho došlo k velkému boomu multimedií, což ovlivnilo i nároky zákazníků při výběru notebooku.

*1*) V textovém režimu je obrazovka rozdělena na sloupce a řádky, do kterých se umisťují znaky s pevně definovanými rozměry (stejnými pro všechny znaky na obrazovce). Každé písmeno je interpretováno jedním bajtem (pokud nebudeme řešit druhý bajt s atributy) a podle jeho hodnoty se vybere odpovídající znak z ASCII tabulky (8 bit = 256 možností). V moderních (grafických) systémech se už tento způsob nepoužívá, ale v raných počátcích to byla možnost, jak výrazně ušetřit na velikosti paměti grafické karty a počtu přenášených obrazových dat.

*2*) Při digitálním přenosu obrazu v CGA byla barva definována logickou úrovní 0 a 1 na čtyřech vodičích (červená, zelená, modrá, intenzita), čímž bylo možné získat maximálně šestnáct barev (2⁴). U EGA bylo možné mixovat z palety 64 barev, neboť v konektoru měla každá barevná složka (červená, zelena, modrá) dva vodiče (2⁶). K míchání ze 4096 barev by už musely mít při stejném řešení všechny barvové složky dohromady čtrnáct vodičů, což by bylo velmi neefektivní.

*3*) Zajímavě vyřešil situaci Apple, který u svých PowerBooků zprvu umožnil pouze 1bit barvy (černá, bílá). Pozdější modely umožnily maximálně 16 odstínů šedi, což byly skutečné schopnosti displeje, a převod jemnějších odstínů pomocí ditheringu se neřešil. Obraz se vysílal v 16 stupních šedi již přímo z grafické karty, což bohužel znamenalo, že s takovým displejem nešlo spustit mnoho multimediálních aplikací (a her), které si řekly (nejčastěji) o 256 barevný režim. U PC notebooků podobné omezení nebylo.

*4*) Standardně má mít textový režim rozlišení 720×400. U starých notebooků se kvůli schopnostem displeje používalo rozlišení 640×400, kdy byl každý znak (z 80) ochuzen o jeden sloupec pixelů. Tento sloupec byl obvykle prázdný, takže výsledkem byly pouze menší mezery mezi znaky.