Čtvrt roku od posledního muzea? Přece to tak nenecháme. Posledně jsem zde popisoval kultovní handheld (kapesní zařízení) HP 200lx poháněný x86 procesorem a se systémem založeným na DOSu. Dnes se podívám na pozdější generaci handheldů, které opustily kompatibilitu s PC, začaly používat všemožné jiné procesory a jejich operačním systémem se stal nově vzniklý Windows CE.

Handheldy se systémem postaveným na DOSu a plnou podporou CGA grafiky mělo HP už od roku 1993 a poslední HP 200lx vyšlo v roce 1997, takže ještě ke konci tisíciletí jej nebyl problém koupit. V roce 1997 se však HP vydalo na cestu, kterou Microsoft prezentoval jako budoucnost. Tou budoucností mobilních zařízení měl být minimalistický operační systém Windows CE (méně náročná alternativa k „velkým“ Windows).

Na rozdíl od HP 200lx, kde si HP vyrobilo hardware i software na míru, s Windows CE to bylo jiné. Šlo o generický systém, který mohl použít kdokoli, takže se v první vlně objevila celá řada zařízení s podobnými rozměry a podobnými funkcemi. Situace rázem srovnatelná s klasickými počítači PC v tom pozitivním i negativním.

HP mělo v handheldech silnou pozici, a tak bylo logické, že nějaké zařízení s Windows CE musí představit už v jeho první generaci. Takové zařízení skutečně vzniklo a šlo HP 300lx. Třístovka se od původní dvoustovky lišila hodně. Narostla do šířky, aby mohla nést větší displej, u kterého se zvětšilo rozlišení z 640×200 na 640×240. Zásadní změnou prošla klávesnice. Vzhledem k tomu, že už nešlo o zařízení s plnou podporou DOSu, nebyl důvod mít plné rozložení klávesnice. Zmizely tedy speciální funkce a zmizel také numerický blok. QWERTY klávesnice se roztáhla přes plnou šířku, zpřehlednila se a dostala větší tlačítka (avšak při zachování „kalkulačkové“ mechaniky).

Přestože paměť zůstala na velikosti 2 a 4MB, z čehož se opět část vyhradila jako operační a část jako úložná, u procesoru došlo k zásadní změně. Původní jednočipová varianta x86 procesoru (8MHz Intel 80C186) byla nahrazena plně 32bit RISC procesorem Hitachi SH3 s taktem 44 MHz.

Ač z frekvence by to vypadalo, že se výkon posune výrazně nahoru, realita taková nebyla. SH3 procesor totiž je poměrně úsporný, ale výkon v přepočtu na megaherz není velký. Když se k tomu přidá nepříliš efektivně naprogramovaný operační systém, působil HP 300lx při práci strašně zabržděně (znatelně pomaleji než 200lx). Navíc 4MB paměť nebyla pro plně grafické programy zrovna velká a 2MB varianta byla spíše výsměch.

Windows CE 1.0 byl poměrně primitivní operační systém, jehož hlavní předností mělo být uživatelské prostředí podobné Windows 95. Nicméně spouštěl jiné programy a ty standardní z velkých Windows na něm nefungovaly. Znamenalo to tedy zprvu naprosto minimální nabídku aplikací. Systém navíc byl vytvořen pro různé procesorové platformy, a tak když už jste na nějakou aplikaci narazili, ještě nebyla jistota, že poběží zrovna na vašem zařízení.

Netrvalo dlouho a na trh přišel identicky vypadající handheld HP 360lx, který zvedl paměť na poněkud použitelnějších 8 MB a měl výkonnější variantu procesoru pracující na 60 MHz, což mělo řešit nesnesitelnou pomalost. Bylo však nutné řešit také velkou omezenost operačního systému, takže byl dodáván s novějším a schopnějším Windows CE 2.0, který ten nárůst rychlosti samozřejmě trochu vykrátil. Oproti původnímu 300lx měla nová verze navíc zeleno-modré podsvícení jinak stejného „černobílého“ displeje (čtyři stupně šedi).

Nějaké zkušenosti s HP 360lx popisoval na blogu Logout. Odhlédnu-li od toho, že Logout byl vždy velkým příznivcem konkurenčních Psionů, lze z článku vycítit, že ideální situace s prvními zařízeními na Windows CE nejspíš opravdu nebyla.

Nová řada Jornada

Třístovkové handheldy příliš úspěchu nesklidily a nešlo jen o problém HP. Podobně dopadli i další výrobci. Nová platforma, pár na kost ořezaných vestavěných aplikací a minimální podpora softwarových vývojářů v kombinaci s pomalým hardwarem nezněly příliš lákavě, přestože cena podobných zařízení byla na polovině nejlevnějších nových notebooků (alespoň v zahraničí). Jenže bylo asi pořád jednodušší koupit raději něco staršího bazarového, než zkoušet štěstí s omezenými a stále ještě nerozšířenými handheldy.

V HP tedy zkusili přehodnotit strategii a lépe vyjít vstříc potřebám potenciálního zákazníka. Zařízení s Windows CE byla koncipovaná jako levnější a mobilnější alternativa k notebookům, použitelná pro základní office práci (Word, Excel), prohlížení různých dokumentů a přístup k internetu a elektronické poště.

Vznikla tedy řada HP Jornada, která měla za cíl mnohem lépe naplnit původní koncept. Zajistit to měly tři prvky: (1) barevný podsvícený displej (podobný těm z notebooků), který bude konečně dobře čitelný za různých světelných podmínek, (2) klávesnice s mechanikou tlačítek podobnou těm notebookovým a (3) integrovaný modem pro snadný přístup k internetu.

První modely řady vychází v roce 1998 a už v sobě mají novější systém Windows 2.11, někdy jako celek HPC 3.0 Professional (což znamená přítomnost schopnějších aplikací PocketOffice). Menší se jmenuje Jornada 680 a větší Jornada 820. Menší model byl tím hlavním. Byl levnější a držel si rozměry svých předchůdců. Poháněl jej opět procesor Hitachi SH3, tentokrát však taktovaný na 133MHz a doplněný o 16 MB paměti. Ve výbavě byl jak PCMCIA, tak CompactFlash slot a vedle speciálního konektoru, který bylo možné adaptérem změnit na sériový nebo paralelní port, byl pro bezdrátovou komunikaci připraven infračervený přenos.

Ten větší byl mezi zařízeními s Windows CE tak trochu kuriozitou. Připomínal menší a tenčí notebook, měl 4:3 displej s rozlišením 640×480 a lepší konektorovou výbavu (výstup na externí monitor VGA a standardní variantu portu USB). Na rozdíl od všech ostatních zařízení na této platformě neměl dotykovou obrazovku a měl pod větší klávesnicí (velikost kláves podobná notebookům) touchpad. Paměť byla navýšena na 32 MB a procesor byl o dost rychlejší: 180MHz Intel StrongARM. Oproti běžným notebookům byl logicky v možnostech omezenější. Na druhou stranu byl velmi lehký a na jedno nabití vydržel asi osm hodin, což byla hodnota malými notebooky tehdy nedosažitelná. Velikost není špatná ani ve srovnání s dnešními hi-end malými notebooky.

Jornada 690 a více paměti

Zatímco Jornada 820 se ukázala spíše jako slepá větev s malou cílovou skupinou. Jornada 680 se na poměry handheldů docela chytla u často cestujících zaměstnanců (manažeři, obchodní cestující) jako miniaturní zařízení pro e-maily, kalendář a poznámky. Ani se nedivím, na krátké přesuny bych s tím notebook nenahrazoval, ale ve chvíli, kdy pro vás není počítač to hlavní a nechcete s sebou po letištích tahat těžký notebook, jsou výhody jasné. Průměrný tehdejší notebook vážil okolo tří kilogramů, zatímco tento handheld má jen půl kila. Přitom má v sobě integrovaný modem, takže na hotelu stačilo odpojit erární telefon a píchnout kabel rovnou do zařízení.

S ročním odstupem na trh přichází vylepšená varianta Jornada 690, která navyšuje paměť na 32 MB a umožňuje místo 65 tisíc barev místo původních 256 (pro Jornadu 680 s tím vyšlo softwarové rozšíření, které více barev také povolilo). Pro Windows CE konečně začalo vznikat více aplikací a ty se zároveň stávaly komplexnějšími. Původních 16 MB tedy brzy nebylo dost a ne všude bylo možné rozšířit hlavní paměť RAM kartou (a ne každý tím chtěl obsadit jediný PCMCIA slot).

Jornadu 690 jsem používal a dodnes ji mám v šuplíku. Byl to pro mě zápisník v době, kdy jsem se nikde moc nezdržel a několik dní třeba nebylo pořádně ani kde si nabít notebook. Přešel jsem na ni z Ericssonem obrandovaného Psionu 5MX, což byl svého času v podstatě etalon mezi handheldy. Věřím, že příznivci Psionů mi už nejspíš teď v hlavě vyčítají, co jsem to byl za magora, že přecházím z kultovní pětky na handheld s Windows CE.

Na klávesnici Psionu se mi nepsalo navzdory větším klávesám tak dobře, což byl problém hlavně zatvrdlé mechaniky (bylo nutné mačkat uprostřed). To byl takový první faktor, abych přemýšlel o obměně. Když jsem si ovšem Jornadu vyzkoušel, vyhrála u mě kvůli barevnému CSTN displeji, který byl prostě všude kromě přímého slunce čitelnější, skvělé mechanice kláves a možností přenášet základní dokumenty bez konverze (.doc, .rtf, .xls).

Psion neměl nastavitelný sklon displeje a večer při horším osvětlení bylo nutné zařízení natočit tak, aby světlo dopadalo na displej pod správným úhlem. Podsvícení (zeleno-modré) tu sice bylo, ale podobně jako na jiných podobných displejích bylo použitelné tak maximálně v úplné tmě jako naprostá nouzovka. S Jornadou jsem si najednou mohl na něčem pracovat i k večeru, a to s maximálním pohodlím.

Pro Jornadu bylo nutné najít nové aplikace a některé náhrady těch z Psionu byly o dost primitivnější. Ostatně i integrovaný Office v Psionu byl o dost dál se skvělými možnostmi formátování a vkládání objektů z jedné komponenty do druhé. Proti tomu byl MS PocketOffice jen chudý příbuzný (ale uměl nativně rozšířené formáty z PC). Přesto toho už bylo pro Windows CE dost na to, abych našel všechno potřebné.

Psion měl dvě tužkové baterie a vydržel na ně desítky hodin. Proti tomu Jornada 690 měla dle výrobce maximální výdrž osm hodin (což celkem odpovídalo) a měla Li-Ion akumulátor. Kdybych odcestoval třeba do Afriky, byla by možnost provozu na tužkovky velkou výhodou, takto jsem ovšem zjistil, že nabít zařízení jednou za tři až pět dní mě příliš nevysiluje.

V Psionu 5MX je 40MHz procesor ARM a operační systém EPOC na něm běží naprosto luxusně. Proti tomu 133MHz Hitachi SH3 s Windows CE 2.11 není žádné dělo. Při načítání programů je vidět, jak se někdy vykreslují ikonky po jedné, překreslení složitějšího dokumentu trvá stovky milisekund a občas se na něco musí sekundu, nebo dvě počkat. Tohle je nezpochybnitelný fakt (Psion měl výhodu i v tom, že grafika byla maximálně v šestnácti odstínech šedi a systém prakticky celý pracoval ve čtyřech, což značně urychlilo vykreslování – dva bity na pixel místo šestnácti). Oproti původním 44MHz SH3 je ovšem rychlost (pomalost) konečně únosná. Začínal na ještě starších a pomalejších platformách, tak mě viditelné vykreslování grafických prvků nijak nerozhází ani dnes (stejně jako mě neurazí na obrazovce vidět jednotlivé pixely…).

Přechod na ARM: Jornada 720 a 728

Devadesátá léta byla válkou procesorů. V první půlce se bojovalo na poli stolních počítačů ve snaze (marné) svrhnout platformu x86. V druhé polovině se boje přesunuly k mobilním zařízením, kde se svůj díl snažily ukrojit procesory Hitachi Super-H, MIPS i ARM. Ke konci už bylo jasné, že ARM vítězí a na to zareagovalo také HP, když v roce 2000 vydalo Jornadu 720.

Vizuálně jde o velmi podobné zařízení, kde hlavní rozdíl je asi jen v barvě. 720 vychází v době, kdy už naštěstí polevila mánie způsobená prvním počítačem Apple iMac s různými barvičkami. Fialovo-modrá z původních Jornad byla nahrazena slušivější tmavě šedou. Změnila se konstrukce rozšiřujících slotů, aby bylo možné nezávisle vkládat CF i PCMCIA karty, přidal se zvukový výstup jack (mimochodem docela špatný).

Nová základní deska byla vybavena opět 32 MB paměti, ale procesor se vyměnil za 206MHz Intel StrongARM (návrh odkoupený od DECu), což byl v té době možná nejschopnější ARMový procesor pro mobilní zařízení. Na rozdíl od pozdějších 400MHz variant Intel Xscale to totiž byl procesor, který v sobě měl i FPU jednotky (výpočty s plovoucí řádovou čárkou), takže podával dobrý výkon i ve hrách a různých výpočetně-grafických aplikacích (pro upřesnění, byly i Xscale s FPU jednotkami, ale nebyly určené pro běžná PDA/handheldy). Oproti SH3 byl také o něco úspornější, což přidalo pár hodin výdrže na baterii.

S ARMem je zařízení o poznání rychlejší. Systém už běží svižně, jak by se na handheld slušelo, a dokonce je možné spustit přímou konverzi 3D hry Quake I, která sice neběží úplně plynule, ale už je aspoň hratelná (což je dobrý výsledek vzhledem k tomu, že to byla hra, která chtěla pro rozumné hraní aspoň Pentium).

Mezi tím už se marketingový hype postupně přesouvá k PDA (malým bezklávesnicovým organizérům s dotykovým displejem), která jsou levnější a mohou lépe oslovit masy. Trh Handheld PC tedy postupně strádá a HP už vydává pouze jedinou aktualizaci své HPC Jornady. V roce 2002 vychází model 728, který se liší slušivým světlým provedením víka, dvojnásobnou pamětí (64 MB) a mírně vyšší kapacitou baterie pro udávaných „až“ 12 hodin provozu.

Právě na této Jornadě píšu zápisek, který si právě čtete (napsal jsem ho na ní celý a kupodivu s minimem překlepů). Tedy ne tak úplně. Mám jakéhosi vlastnoručně poskládaného hybrida, neboť přinesená 728 měla problém s displejem a požívala US klávesnici s menším počtem kláves (chyběl jeden sloupec vpravo od písmen). Nakonec jsem z ní tedy použil pouze základnu, zatímco víko s displejem a klávesnicí posloužilo z původní 690. Není to elegantní, ale mně šlo o funkčnost (nejsem sběratel).

Vydržela mi do dneška včetně funkční baterie, která se zdá být stále ve skvělém stavu. Mám za sebou pět hodin psaní a ještě indikuje zbývajících 30 %. Svou hybridní Jornadu jsem přestal používat až kolem roku 2010-2011. To už jsem do školy nosil malý 12“ ThinkPad X200 rozšířený 9článkovou baterií, se kterou byla reálná výdrž asi osm hodin a možnosti (plného PC) mnohem vyšší. Jak přišla na řadu diplomová práce spolu s různými projekty, už bylo stejně nutné tahat každý den notebook, takže šel handheld zpátky do šuplíku.

Rozměry a konstrukce

Jornada 680-728 je v podstatě hodně širokoúhlá zmenšenina notebooku. Displej je se základnou spojen kloubem s plynule nastavitelným sklonem (maximálně téměř 180°), klávesnice má notebookové provedení a displej je podobný pasivním displejům tehdejších notebooků. V českých magazínech se používal pojem kapesní zařízení, což nebylo úplně přesné. Nosit Jornadu v kapse vyžadovalo kalhoty s opravdu velkými kapsami. Rozměry zavřeného stroje jsou 188 x 95 x 29 mm a hmotnost mého hybridu je na váze 535 g (o polovinu těžší než HP 200lx).

Zařízení má schránku z docela tvrdého plastu a roky provozu ukázaly, že snese opravdu hodně. Tihle mobilní chudáci si toho nejspíš v provozu hodně zažili, nicméně ani dnes není problém sehnat kousek v pěkném stavu. Sám jsem ten svůj nosil pohozený na dně batohu a nikdy se mu nic nestalo. Když už se někde najde poškozený kus, většinou má prasklý (lepením opravený) kloub, případně prasklinu z vnější strany víka.

Klávesnice, dotyk

Rozměry jsou na rozhraní, kdy je možné vzít zařízení do rukou a psát oběma palci i položit na stůl (klín) a psát tak asi šesti prsty. Klávesnice má měkký stisk s jemným cvakáním a ani po letech žádná z těch, co mám doma, nedegradovala – na všech se stále píše dobře.

Trochu mě to překvapilo, ale v mé hlavě evidentně zůstal uložený ten správný prstoklad, neboť když jsem začal psát tento zápisek, okamžitě jsem dokázal vyťukávat bez koukání na klávesnici rychlostí, se kterou většina lidí neumí psát ani na notebooku. To bude jistě pozůstatek všech těch dlouhých hodin zapisování přednášek na ČVUT. Vzhledem k velikosti zařízení hodnotím klávesnici jako naprosto luxusní. Rychlost psaní mám výrazně vyšší než u moderních tabletů, nedělám překlepy a ani se nemusím na psaní tolik soustředit.

Windows CE v základu nemá lokalizaci do češtiny. Pro jednotlivá zařízení vycházely samostatné balíky s češtinou. Obvykle jste si je museli buď dokoupit, nebo byly v ceně zařízení z české distribuce. V Jornadě 728 používám balík LEng, který je (zdá se) alespoň teď už zdarma. Umožňuje změnit výchozí znakovou sadu v systému (zde na Windows CP 1250), nahrát jiná rozložení klávesnice a volitelně lze také aktivovat počeštění uživatelského rozhraní.

S rozložením klávesnice jsem to měl trochu složitější, neboť používám českou QWERTY klávesnici místo QWERTZ. Dodávané české rozložení bylo bohužel druhého typu, takže jsem si našel v adresáři s lokalizací potřebný soubor, editoval jsem jej HEX editorem, kde jsem na správných pozicích prohodil všechna Z a Y, a soubor nahrál zpět. Nakonec to ani nebylo tak zlé, na starých počítačích Mac je podobný proces podstatně komplikovanější.

Touchpad handheldy s výjimkou Jornady 820 neměly. Systém se ovládal dodávaným stylusem (perem), který se při nepoužívání vkládal do přední části. Displej byl v této době všude jedině rezistivní, takže reagoval na tlak a bylo jedno, čím do něj dloubete.

Grafika a displej

Displej má úhlopříčku 6,3“ a poměr stran 16:6 (na výšku polovina 4:3). Rozlišení je polovina VGA, tedy 640×240, a zobrazit lze 65 tisíc barev (16 bpp). Zatímco u aktivního displeje (to jsou všechny ty v dnešních noteboocích) je potřeba N x M tranzistorů (N počet pixelů na šírku, M počet pixelů na výšku) pro obsluhu jedné barevné složky (v přepočtu tedy tři tranzistory na pixel), u pasivního je potřeba jen N + M tranzistorů. Kdyby tedy byl použit aktivní displej, měl by 460 tisíc tranzistorů na obsluhu celé matice. S pasivním postačily jen necelé tři tisíce. V tom je schován důvod, proč se HP rozhodlo pro tento displej – každý tranzistor navíc spotřebovává energii a je jedno, jestli je v procesoru, nebo v displeji.

Nevýhody pasivních displejů jsou dvě: pomalu se překreslují (klidně stovky milisekund) a v určitých situacích tvoří v obrazu duchy (obvykle světlé či tmavé vertikální čáry). V praxi také nemohou mít tak velký kontrast.

Na akční hry tento displej opravdu není, neboť se při rychlém pohybu a zejména tmavších barvách postupně vše slévá do šedé břečky. Na kancelářskou práci však postačuje. V rámci pasivních displejů jej vnímám jako jeden z těch lepších, pokud jde o barvy a kontrast. Teď po letech už je spíš větší problém většiny podobných zařízení ve vysvícené lampě (můj kus je na tom kupodivu dobře, jen se na plnou intenzitu dostává tak 30 sekund od zapnutí).

V dobách těchto zařízení bylo možné procházet s rozlišením 640×240 i webové stránky s grafikou, neboť jich většina byla optimalizovaná pro monitory s rozlišením 640×480. S moderními stránkami je to však horší a právě u nich si nejvíc uvědomíte, jak už se na displej moderní grafika vůbec nevejde.

Pokud jde o grafické možnosti procesoru, na nějakou hlubší akceleraci čehokoli se ještě v této době nehrálo. Možnosti grafiky tedy končí u toho, že dokáže obsloužit interní displej a umožňuje přímou manipulaci s obrazovými daty (včetně Bit Block Trasferu). Žádné usnadnění procesoru při kreslení videa se nekoná a o podpoře 3D nemůže být vůbec řeč. V případě Windows CE to není problém, protože to je na grafiku velmi nenáročný systém a jednoduchým GUI. Orientace na kancelářskou práci je sice jasná, nicméně existují i různé 3D hry se softwarovým vykreslováním a ty jednodušší běží s použitým StrongARMem plynule.

Výbava a možnosti rozšíření

Všechny Jornady jsou vybavené zvukovým kodekem. Na přední straně modelu 728 se nachází tři tlačítka a šoupátko, které je uzamyká. Ač jsem zde zvyklý nacházet tlačítka diktafonu, dvě slouží pro regulaci hlasitosti a jedno pro spuštění a pozastavení přehrávání ve vestavěném přehrávači záznamů. Vývojáři tedy evidentně chtěli nabídnout možnost použití coby MP3 přehrávač.

Dá se to považovat za chvályhodné a přece jen byla to doba, kdy někteří jako „empétrojku“ používali zapnutý notebook v batohu s vytaženým kabelem sluchátek ven (taky jsem mezi ně patřil, když jsem poslouchal hudbu každý den cestou domů dva kilometry přes pole – to byly ty dřevní doby, kdy kůň byl ještě drahý a cesty rozbité…). Úplně ideální to však také není. Jednak paměťové karty tehdy nebyly levné, takže jste si moc muziky dovnitř neuložili, a jednak výstupní zvuková kvalita je hodně na pováženou. Pro interní repráček dobré, ale výstup do sluchátek žádná sláva. Velmi dobře naopak funguje vestavěný mikrofon a možnost nahrávat zvuk vestavěnou aplikací. Ta je ve Windows CE kupodivu propracovanější, než kdy byla v klasických Windows.

Na pravém boku je pouze kulatý konektor pro připojení dodávaného napájecího adaptéru. Dioda u něj podle barvy svícení indikuje, zda se nabíjí vestavěná baterie, nebo už je nabito. Kousek vedle je vytlačená ikona telefonního sluchátka. Prstem lze v pravém zadním rohu vyklopit plastovou krytku, se kterou se rozloží podivná zástrčka, a do té lze strčit telefonní kabel s koncovkou RJ-11.

Na zadní straně jsou komunikační rozhraní. Infraport (115 kb/s) lze použít pro přenos souborů. Na jednom handheldu zvolíte v Průzkumníku příkaz přijmout, na druhém zas vyberete soubor a u něj dáte odeslat. Zbytek už si systém vyřeší sám, pokud se mu podaří s protějškem spojit. Funkce odeslat-přijmout je přítomna i v dalších aplikacích (třeba nahrávání zvuku). Druhé rozhraní má speciální konektor, u kterého se počítá s připojením redukcí. Zprvu byly dostupné redukce na sériový a paralelní port (zde nejspíš omezený jen na tisk). U verzí s procesory ARM (Jornada 7xx) existuje i redukce na USB, kterou jsem bohužel nikdy neměl, takže jsem byl vždy odkázán na sériový port (který jsem v době používání zařízení měl už jen v dokovací stanici).

Karty můžete do Jornady strkat hned tří typů. CompactFlash na spodku slouží pro rozšíření úložiště. Slot není příliš vybíravý a fungují tam v podstatě všechny běžné karty. Sám v tom svém mám 2GB variantu.

Slot PCMCIA Type II pracuje s 16bit kartami a kromě úložišť zvládá po nahrání ovladačů také ethernetové a Wifi karty. Z ethernetových karet mám vyzkoušenou 3com Etherlink III, která funguje bezvadně. Z Wifi lze použít například Orinoco Gold, ale tam je horší, že pro Windows CE 3.0 není podporována žádná 16bit Wifi karta, která by si poradila s moderním šifrováním WPA/WPA2, takže bezdrátově už se dnes připojíte jen do veřejných sítí, které žádné zabezpečení nepoužívají. Do PCMCIA slotu je možné vložit také redukci na CompactFlash karty, případně čtečku SD karet a ani v jednom případě není potřeba ovladač.

Třetím slotem je slot na karty SmartCard. To jsou karty, na které se ukládají bezpečnostní klíče, které se následně dají použít pro šifrování, nebo přístup k zabezpečeným systémům. Předpokládám, že slot tu je kvůli bezpečnému VPN připojení do korporátních sítí.

Výbavu zakončuje dokovací konektor na spodku. Jde o deset vodivých plošek ve dvou řadách, které v sobě mají jak napájení, tak zmíněné komunikační rozhraní. Dokovací stanice na sobě tedy nemá o nic víc než handheld sám – jen napájení, speciální konektor a prostor, kam si můžete zapíchnout pero na stojato. Její užitečnost jsem nikdy úplně nedocenil.

Pokud byste náhodou přemýšleli, proč je na svrchní straně v prostoru mezi klouby oválné tlačítko, jde o vypínač upomínek. Jakmile se aktivuje budík, nebo nějaká událost, začne toto tlačítko blikat a handheld začne upozorňovat zvukovou signalizací. Jeho stiskem dáte najevo, že už jste si všimli.

Windows CE a aplikace

Na operačním systému Windows CE se začalo pracovat ještě před vydáním Windows 95. Už v první polovině 90. let hodně výrobců blblo s handheldy a Microsoft nechtěl, aby mu v této oblasti ujel vlak. Jak jsem zmínil, první verze, která vyšla koncem roku 1996, byla hodně ořezaná – až tak, že se s ní nikdo pořádně nezabýval. Nicméně základ dala jasný – šlo o nově vytvořený operační systém (ne úpravu desktopového), který používal rozhraní podobné Windows 95. To znamená, že na spodku obrazovky je lišta Start se stejnojmeným tlačítkem a tlačítka symbolizující spuštěné programy.

Přes tlačítko Start se lze dostat k nainstalovaným programům, naposledy otevřeným dokumentům a ovládacím panelům pro změnu nastavení. Pokud se minimalizují všechny programy (buď po jednom, nebo ikonkou „plochy“ v pravém dolním rohu obrazovky), uvidíte pro Windows charakteristickou plochu s ikonami programů/dokumentů a zvoleným obrázkem na pozadí.

Kvůli omezeným rozměrům obrazovky bylo nutné šetřit místem, takže rozdíl je ve způsobu vykreslování programů. Ty základní jsou neustále maximalizované a nemají rám, ani nadpis okna. V horní části mají programy obvykle do jednoho řádku vecpanou jak lištu roletového menu, tak tlačítka nástrojové lišty a křížek pro zavření okna/programu. Z toho vyplývá, že se nepočítá s možností otevřít si dvě okna vedle sebe.

Není to však tak, že by to systém neuměl. Má to důvod v usnadnění ovládání. Programy mohou vytvářet také okna, která nejsou maximalizovaná a po obrazovce je lze přesouvat. Takových oken může být na obrazovce i víc s možností částečného překrývání. Ta jsou však určena spíše pro informační dialogy a speciální podpůrné programy (například různé IM komunikátory).

Systém má čistě 32bit jádro fungující na platformách x86, ARM, MIPS a SuperH, podporuje moduly ovladačů zařízení a od začátku je navržený pro multitasking (tj. běh více programů současně). Vývoj programů systém usnadňuje jednotnou prací s okny a předpřipravenými GUI prvky z klasických Windows (textová pole, posuvníky, tlačítka,…).

Na Jornadě 680/690 najdete Windows CE 2.11 a na Jornadě 720/728 je Windows CE 3.0. Rozdíl je u nich spíše pod povrchem na úrovni novějších DLL knihoven s podporou novějších funkcí. Z uživatelského hlediska si všimnete tak maximálně nových ikonek programů. Zatímco verze 2.11 vykrádá ikonky z Windows 98 a Office 97. Verze 3.0 je má z Windows a Office 2000.

Jednou ze silných komponent Windows CE měl být zprvu PocketOffice. Tedy Microsoftí ořezaný kancelářský balík, který zvládá „tak nějak“ pracovat s dokumenty klasického MS Office. První verze systému na něm ještě hodně stavěly, U CE 3.0 už to byla jen volitelná komponenta, kterou neměly všechny handheldy, a později Microsoft PocketOffice úplně odstranil ve prospěch jednoduchých programů na zobrazení dokumentů bez možnosti editace. To už bylo v době, kdy Hanheld PC zajímalo jen málo výrobců a Windows CE pracoval v upravené verzi spíše uvnitř různých PDA.

PocketOffice na Jornadách používá svůj interní formát souborů pro Word a Excel, nicméně při otevírání a ukládání lze zvolit také desktopové formáty (.doc, .rtf, .xls). Jednotlivé komponenty PocketOffice jsou poměrně ořezané, takže nezobrazí dokument obvykle 1:1, protože spoustu funkcí formátování vůbec nemají. Nepodporují třeba ani styly (při importu se dokument převede ze stylů na prosté změny formátu písma) a tabulky. Některé typy formátování se sice objeví, ale nelze je uvnitř aplikace měnit.

Z hlediska možnosti editace je zejména Word hodně omezený, a to i ve srovnání s Office aplikacemi jiných handheldů (Psion Series 5). Na druhou stranu možnost zkopírovat po kartě do zařízení dokument z počítače bez nutnosti konverze bylo velkou výhodou. Sám jsem jej vždy bral pouze jako jednoduchý zápisník s omezenou formou formátování textu, jehož výstup lze rovnou otevřít ve stolním počítači. Pokud máte pouze takové nároky, nebudete mít problém. Ve chvíli, kdy očekáváte, že si v PocketWordu uděláte pěkný layout dopisu, který rovnou odešlete mailem pryč, bude tato aplikace jedno velké zklamání (to ostatně nešlo ani na HP 200lx). Vznikly časem i různé alternativy od dalších výrobců, ale moje zkušenosti byly spíš negativní kvůli pomalosti, neohrabanosti a drahým licencím.

Asi nejvydařenější komponentou z balíku je PocketExcel. V zápisku o HP 200lx jsem zmiňoval přítomnost tabulkového kalkulátoru Lotus 1-2-3, jehož pokročilost nemá cenu zpochybňovat. PocketExcel toho sice asi tolik neumí, ale o dost lépe se používá. Lotus 1-2-3 je program, jehož rozhraní je z poloviny 80. let. Je uživatelsky málo přívětivý a sám v něm dělám jen velmi nerad (v HP 200lx to byl jediný program, který měl odlišné rozhraní od ostatních integrovaných aplikací). Proti tomu PocketExcel s grafickým zobrazením, označováním buňek stylusem a průvodci na tvoření funkcí je tak jednoduchý, že ho pochopí každý bez složitého učení.

Na ČVUT jsem v laborkách dělával v PocketExcelu zápisy měření. Handheld totiž na stole nepřekážel, šlo v něm rychle zapisovat dlouhá čísla (lze aktivovat zástupný numerický blok) a na místě rovnou dělat potřebné výpočty. V rámci formátování lze dělat všechny běžné úkony jako změna velikosti buněk, jejich výplně i ohraničení, případně nastavovat písmo. Soubor je opět organizován do více sešitů, které mezi s sebou mohou komunikovat. Mezi příkazy jsou filtry i třídění, vyplňování buněk řadou nebo vzorcem a manipulace s celými sloupci a řádky. Pokud jde o funkce, je jich tu většina z klasického Excelu. Není tu akorát skriptování pomocí VBA. Dále také musíte počítat s omezenou provázaností aplikací, kdy tabulku nelze zkopírovat do textového editoru (případně do mailové zprávy) jinak než jako tabulátory a entery oddělené hodnoty buněk.

Další komponenty zahrnují PocketPowerPoint, což je pouze čtečka s možností editací vložených poznámek ke slidům. Bohužel zde už je znát, že Microsoft do PocketOffice nechtěl později investovat žádné úsilí, neboť tento program nepodporuje formát ppt, který byl používán od PowerPointu 2000, takže soubory bylo nutné konvertovat přes synchronizační program v PC.

Handheld nebo PDA bez lokální databáze by v 90. letech snad ani nemohly vzniknout. Zde je k tomuto účelu PocketAccess, který umí otevírat databáze vytvořené na velkém počítači. Můžete si tvořit i nové přímo v zařízení, ale program vás upozorní, že ty nebudou ve stolním počítači čitelné. Pořád lepší než nic.

Žádný handheld (nebo PDA) by tenkrát nemohl být ani bez kalendáře, kontaktů a úkolovníku (to bylo tehdy považováno možná za nejdůležitější aplikace). Ty zde zastřešuje PocketOutlook, který je vně mobilního Office balíku, a najdete jej v každém zařízení Windows CE. Tady asi není co řešit, všechny části se v principu neliší od těch, co byly v HP 200lx, a od těch, které byste v té době očekávali. Kontakty jste si mohli třídit/vyhledávat, úkoly bylo možné označovat při splnění, kalendářovým událostem šel nastavit budík a tak dále. Když to dnes srovnám s tím, co mám v Androidím mobilu, tak byl vlastně Windows CE úplně zlatý.

Poštovní část už podporuje jak SMTP/POP3, tak IMAP4, takže ho lze docela dobře použít i dnes. Čeština v něm funguje a v nastavení lze změnit například i to, zda se mají přílohy ponechávat v interní paměti, nebo se odloží na paměťovou kartu. Editor zpráv nabízí stejné schopnosti jako PocketWord.

Mezi základní aplikace Windows CE patří Průzkumník (správce souborů), kalkulačka (s podporou výpisu historie), Internet Explorer (ve kterém dnes skoro žádnou stránku nenačtete) a Windows Media Player s naprosto šíleným vzhledem. Dále tu najdete klasickou mapu pro světový čas, zvukový záznamník a jednoduchý zápisník InkWriter s možností kombinování textového vstupu s kreslením/psaním pomocí stylusu – právě ten jsem svého času s úspěchem používal, když jsem si potřeboval zaznamenat nějaký graf, případně načrtnout schéma elektrického obvodu. Bohužel možnosti exportu byly omezené (tak moc, že se v podstatě o žádných nedá mluvit). Poslední ze základních programů systému je plná konverze karetní hry Solitaire, která se díky stylusu hraje ještě lépe než na počítači.

Komunikační funkce zahrnují jednoduchého VPN klienta, modul ActiveSync pro spojení s počítačem (přes něj lze přistupovat z PC na data v handheldu, instalovat nové programy nebo sdílet z PC připojení k internetu). Je tu samozřejmě také terminálový klient, se kterým se bylo možné připojovat na různé vzdálené textové služby. Emulovat lze standardní TTY konzoli i terminál VT-100 a k připojení šlo použít všechno dostupné (sériový port, infra i modem). Terminál se tehdy ještě nezřídka používal pro přístup k některým službám a firemním aplikacím, takže aplikace měla své opodstatnění. Kromě jiného mohla sloužit i jako univerzální způsob přenosu souborů.

HP Software

HP nejspíš s touto výbavou ještě nebylo spokojeno, a tak přihodilo pár dalších programů a utilit. Za zmínku stojí zálohovací program, který umí zabalit obsah paměti a uložit jej na paměťovou kartu. Pokud pak dojde ke ztrátě dat vlivem vybití obou baterií, uživatel si obsah jednoduše obnoví z karty (právě tohle lidem tehdy u jiných zařízení hodně chybělo). Dále je zde plnohodnotné běhové prostředí Java (ChaiAWT) s modulem pro integraci do webového prohlížeče. Ve spouštěči je možno vyzkoušet několik připravených okenních aplikací. Kdo se nechtěl učit specifický vývoj pro Windows CE, mohl si jednodušší programy udělat v Javě na stolním počítači a zde si je spouštět (jen pak ovládáním a vzhledem nezapadaly do systému).

Poslední aplikace jde v duchu HP 200lx – jde o program OmniSolve, který lze použít pro konverze jednotek, výpočty dat (dny, roky) a řešení různých finančních úloh (amortizace, cash flow). Je zde i hodně slušná vědecká kalkulačka. Celý program v podstatě dává zjednodušenou a uživatelsky přívětivější alternativu ke kultovní kalkulačce HP 12c.

Dále zde jsou různé speciální utility pro nastavení zvuku, jasu/kontrastu, šetření baterie a zabezpečení (heslo, PIN). Tím výbava v podstatě končí.

Další aplikace a instalace

Instalace dalších programů je možná buď z počítače po kabelu, nebo nahráním souboru přes paměťovou kartu a spuštěním instalátoru v zařízení. Pro přenos souborů s počítačem a instalaci aplikací měl Microsoft program ActiveSync a v dřívějších verzích fungoval celkem dobře až na to, že byl občas ochoten synchronizovat handheld s čistě nainstalovaným Outlookem tak, že v zařízení smazal všechny kontakty a zprávy.

Pokud měla aplikace desktopový instalátor, probíhala instalace podobně jako u běžných aplikací pro Windows a následně došlo ke spojení s ActiveSync a přenosem do handheldu. Mnohé aplikace však byly ve formě CAB souborů, které si Windows CE uměl nainstalovat bez velkého počítače. Mělo to snad jen jedno omezení – Windows CE má potřebu nainstalovaný CAB soubor smazat. Mějte tedy vždy zálohu souborů i někde jinde.

Nabídka programů pro Windows CE je velká. Je pravda, že pro PDA potom vzniklo mnohem víc aplikací snad úplně na všechno, co si může člověk vymyslet, ale ani handheldy na tom nebyly nejhůř. Nahráním novějších verzí knihoven a Javy je navíc možné spouštět i programy pro PDA.

Když jsem ještě Jornadu pravidelně používal. Neměl jsem problém najít všemožné FTP a SSH klienty, IRC a ICQ komunikátory, programy pro práci s archivy, obrázkové editory, vědecké solvery i editory s možností zvýraznění syntaxe. Jednou z běžných komponent byly i webové prohlížeče nahrazující nedostatečný Internet Explorer.

Objevila se řada her. Z těch pro handheldy jde většinou o primitivnější kousky (stejně tak pořádné emulátory herních konzolí se objevily spíše až pro PDA), ale najdou se i nějaké ve 3D s texturovanými polygony a pěknou grafikou. Předpokládám, že s hrami se nikdo pro handheldy příliš nedělal hlavně kvůli jejich pomalým pasivním displejům. Na PDA s TFT displeji už bylo hraní o něčem jiném.

Handheldy však dostaly portaci rozhraní GAPI pro rychlejší vykreslování grafiky přímým přístupem k hardwaru (obdoba DirectX) a s vhodným nastavením běžely i různé hry primárně pro PDA.

Možná si říkáte, že je škoda, jak Jornada jinou procesorovou platformou přišla o možnost spouštět aplikace pro DOS. Situace ovšem nebyla tak hrozná – existoval emulátor PocketDOS, který zejména na handheldech díky klávesnici byl velmi dobře použitelný. Já jej používal pro spouštění vývojových prostředí Borland Pascal a QBasic.

Emulátor v prvních verzích podporoval pouze CGA grafické režimy (tedy to samé, co 200lx), nicméně pozdější verze měly podporu také VGA (320×200, 16/256 barev). Tu jsem před děláním fotek někde zapomněl a zařízení se mi po měsících nečinnosti smazalo, takže fotky jsou jen v CGA. Nicméně na hře Prince of Persia jsem si ověřil, že při vykreslování ve čtyřech i 256 barvách byla hra stejně plynulá, takže limitace bude nejspíš někde jinde. V porovnání s HP 200lx vychází ve hře Flight Simulator 3.0 emulátor na 206MHz StrongARMu přibližně nastejno. Operace, kde se nepoužívá práce s grafikou, umí být o něco rychlejší, ale brutální rozdíl nečekejte. Je to jen emulátor a musí převádět jednotlivé instrukce.

Vzhledem k širokoúhlosti je možné nastavit, jak se nižší rozlišení (320×200) na displeji zobrazují. Lze přepínat mezi vycentrováním, „citlivým“ dvojnásobným roztažením na šířku a vyplněním celého displeje (což vypadá nejhůř):

Závěrem

Na Jornadě je vidět, že od dob HP 200lx se trh s handheldy výrazně změnil. Zatímco 200lx si ještě mohlo dovolit plnou kompatibilitu s PC, protože se drželo DOSu a prvotního standardu PC XT, později s nástupem Windows už podobné řešení nebylo možné – úsporné x86 procesory s dostatečným výkonem na trhu nebyly a stejně tak nebyla dostupná (hlavně cenově) dostatečně velká flash paměť, do které by se plnohodnotný Windows vešel. Proto volba padla na ořezanou variantu Windows CE a alternativní procesorové platformy.

Další posun je znát v použití. V době HP 200lx byl hanheld spíše organizérem. U Jornady jde spíše o miniaturní levnou alternativu k notebooku s možností psaní textů a připojení k internetu (web, mail). Z toho důvodu zde jsou podsvícený barevný displej, Li-Ion akumulátor a větší klávesnice.

Přes problémy prvotních zařízení s Windows CE musím říct, že ten systém, dokud byl jen na handheldech a PDA, jsem měl docela rád (jak ho šouply na mobily s malou obrazovkou, tak to dost drhlo). Měl jednoduché ovládání, s ARMovými procesory byl i poměrně rychlý a nevyžadoval konverzní utility pro spojení s počítačem. Člověk si mohl nainstalovat všemožné aplikace, kterými bylo možné částečně zastoupit počítač na cestách, a podíl na tom měla i celková otevřenost uživateli, kdy systém v podstatě nic neschovával – kdo měl HEX editor, ten si mohl upravovat systémové soubory, a bylo možné měnit registry. Systém šlo ovládat jak perem, tak i kompletně z klávesnice, jak bývá u Windows dodnes zvykem (zkratky jsou stejné). Byl to tedy v podstatě malý počítač, který mohl fungovat autonomně a ne jako dnešní mobily a tablety, které mají omezenou funkcionalitu a v určitých ohledech jsou počítači podřízené.

Na své Jornadě jsem kdysi napsal hodně textu a naučil jsem se na ní psát rychlostí tak 80 % psaní na velkém počítači. Jsou i handheldy s větší klávesnicí, ale právě zde jsem dokázal ze všech podobných zařízení psát bezkonkurenčně nejrychleji. Možná i proto to byl můj nejoblíbenější stroj.

Bohužel nástupce se Jornada 728 nikdy nedočkala. Už přišla do módy PDA, která handheldy v podstatě převálcovala. Aby také ne – handheldy byly spíše profesionální zařízení pro obchodní cestující a manažery. PDA byla mnohem víc pro masy, byla mobilnější a levnější. Windows CE na ně byl adaptován (Pocket PC) a vzniklo pro ně řádově víc aplikací. To však nemění nic na tom, že odpovídat na maily a prohlížet webové stránky bylo s větším displejem s dvojnásobným rozlišením a plnohodnotnou klávesnicí mnohem pohodlnější.

Trh však rozhodl, když část lidí šla raději k PDA a část zvolila raději dražší mini-notebook s plnohodnotným Windows (byť za cenu 3-4x vyšší hmotnosti). Od PDA už to pak byl jen krůček k přidání telefonních funkcí a přechodu systému do své finální éry v mobilech.