Roční experiment se blíží ke konci s tak nejistým výsledkem, že ani nevím, jaký bude můj další postup a zda další vlastní počítač bude ještě x86/Windows, anebo Mac. V první části jsem před půl rokem popsal odlišnosti na straně hardware a fungování i ovládání operačního systému. Nyní je na čase to zakončit s postřehy, jak se mi vlastně pracovalo s jinými verzemi programů a jak jsem vůbec dokázal fungovat v korporátním prostředí, které je dominantně orientované na Windowsí stanice.

Jako uživatel mám nezvykle široký záběr. Ve volném čase používám jak vývojové nástroje, tak i grafické editory, střihový software a občas startuju i profesionální DAW software (Digital Audio Workstation). V zaměstnání je to hlavně o kancelářské práci v takovém tom korporátním podání – e-maily přes Exchange v Outlooku a další komunikace hlavně přes MS Teams (sem tam ještě Zoom, ale tomu se snažím vyhýbat, jak jen to jde). Soubory sdílené na SharePointech a pomocí OneDrive. Celé by to samozřejmě nebylo kompletní, kdyby v tom nebyla hromada dokumentů otevíraných a upravovaných v MS Office. Word, Excel a hlavně PowerPoint mám jako správný dělník korporátu zapnuté v podstatě pořád.

Všechno zmíněné jsou takové ty častější a pravidelnější záležitosti. Jenže pak je tu ještě spousta koníčků, které v nějaké míře jsou spjaté s počítači. Tu potřebuju dostat program do nějakého jednočipu(dron, gimbal…), tu přečíst/zapsat disketu v nějakém obskurním formátu, tu spustit emulátor dávno zapomenuté alternativní platformy. Sem tam připojím nějaké specializované zařízení, anebo potřebuju udělat něco, co jde snadno jen v programu, který před dvaceti lety někdo udělal ve svém volném čase (a už ho nikdy dále nevyvíjel).

Když se nad tím zamyslím, jsem ten nejhorší typ uživatele na kompletní přesun na jinou platformu. Neřeším teď přímo, zda všechny ty činnosti jdou, nebo nejdou dělat na Macu. Narážím na to, že tak široké rozpětí činností znamenalo osvojit si velké množství programů, utilit a postupů, takže samotný přechod jinam znamená mnohem víc nekomfortu než u někoho, kdo potřebuje akorát webový prohlížeč a pár základních programů.

Přesně z toho důvodu jsem nikdy na Mac cíleně a plně nepřešel. Při mé povaze by to znamenalo spoustu plánování a zkoumání předem, což by zabralo tolik času, že takový nápad byl obvykle zavrhnut hned v počátku. Navíc v době, kdy jsem tohle začal víc řešit a ovlivňovat, měly Macovské notebooky zprvu dobíhající zastaralé PowerPC G4, zatímco později to byly obyčejné Intelovské mašiny, které vlastně ani nepatřily k tomu nejlepšímu, co na dané procesorové platformě existovalo.

Jenže teď je to jiné. Střídavě jsem tak půl roku používal PC i Mac a pak dalšího půl roku jel téměř výhradně jen na Macu. I tento článek na něm píšu. Tím, že jsem nic dopředu neplánoval, protože jsem to nebral jako trvalý odchod, jsem tak plynule většinu hlavních obtíží postupně vyřešil a kvůli pohodlí, které poskytuje velmi kvalitní hardware MacBooku Air M1, se mi z něj už ani moc nechce stěhovat. Už jsem to psal mockrát jinde – Mac si novými procesory výrazně pomohl, zatímco poslední generace Intelu jsou žravější, teplejší a problémovější, na většinu běžných činností mi Air M1 vyhovuje víc, protože má skvělý displej, nulovou hlučnost, přestože se prakticky nezahřívá, a výdrž baterie, že ani nepamatuju, kdy jsem k němu naposled připojil napájecí adaptér. Stav baterie vůbec neřeším. Ani už na ta procenta nekoukám, protože to není potřeba. Pokud zrovna sedím na jednom ze tří svých pracovišť, mám tam monitor, který dokáže napájet po USB-C. Dva z monitorů mají 90W power delivery, třetí (starý) má jen 15W, což jiným notebookům nestojí za námahu jakkoli využívat, ale Air se z toho v klidu napájí i dobíjí. Tohle občasné připojení externího monitoru stačí k tomu, abych měl kdekoli jinde pořád dost energie, a to i když se zavřu na celý den s dalšími lidmi do zasedačky.

MS Office pro Mac

Tady mi Microsoft udělal cestu k Macu výrazně jednodušší, protože licence Office 365, pokud je její součástí možnost instalovat desktopovou aplikaci, nerozlišuje variantu pro PC a Mac. Lze ji tedy provozovat současně na obou platformách. Stačí se přihlásit na webu a zvolit stáhnutí nativní aplikace. Na rozdíl od dávných dob už není ani problém s kompatibilitou formátů, znakovými sadami a podobně.

Rozdílů tu však několik je. Mimořádně mě štve, že otevření nějakého naposledy používaného dokumentu nelze udělat přes ikonku v doku, pokud už program samotný neběží (na rozdíl od Windows). Položka „Open Recent“ se jinak nezobrazí. Tohle je případ spousty programů pod macOS, ale zároveň existují programy, které tam tu položku mají vždy (zejména ty systémové), takže by to asi šlo, kdyby byla vůle.

U aplikací MS Office není možné přímo vyvolat z doku nabídku posledních otevřených dokumentů, pokud již aplikace neběží.

V nabídce Start ve Windows 10 je tato funkce nezávislá na běhu aplikací.

Pak jsou tu různé odlišnosti, jak verze pro Windows a Mac umožňuje rychlý přístup do on-line umístění uvnitř aplikace (typicky SharePoint). V případě Windows, pokud například vím, že jsem otevřel dokument na nějakém SharePointu a chci rychle otevřít jiný ve stejném adresáři, můžu to udělat přes kontextovou nabídku vyvolanou na souboru v seznamu naposledy otevřených. Na Macu taková funkce není a v položce „Recent Folders“ jsou pouze lokální složky a OneDrive, ale SharePoint často ne. Je tam alespoň položka SharePoint jako extra sekce, kde můžu v lepším případě rychle naklikat cestu do vhodného adresáře. Řešení z Windows je za mě lepší.

Jestli někde u mě macovská verze zaručeně vede, týká se to Excelu. Pracuji s rozsáhlými Excely, ve kterých jsou zahrnuté seznamy komponent a konfigurační informace k produktům. Ty soubory mají tisíce řádků a jasně danou strukturu. Často v nich něco hledám stylem, že držím scroll bar a posouvám myší, dokud nenajdu správnou sekci. Na Windows to nějak počítač nestíhá – jednak má pomalejší procesor a jednak tam Excel vykresluje méně efektivně (což je ten hlavní problém). Výsledkem je, že nesmím hýbat myší moc rychle, jinak se zobrazení zadrhává a je snadné přeskočit tu část, kterou hledám. V případě Macu je možné myší hýbat libovolně rychle a Excel stíhá překreslovat zobrazovanou část maximální rychlostí. Pro někoho je to drobnost, pro mě je to docela zásadní zrychlení práce. U Windows ještě platí, že s vyšším DPI v systému (resp. větším rozlišením monitoru), poměrně výrazně stoupá náročnost vykreslování, což je poznal po koupi 4K monitoru.

Samozřejmě by se dalo říct, že mít takovou věc ve formě Excelů možná není nejlepší řešení, ale já nejsem ten, kdo tohle může měnit. Ono je to složitější – firmy mají nějaké zaběhnuté procesy a ty se mění složitě, pokud je do nich zapojeno více týmů a divizí. Celé je to pak ještě složitější, když se pracuje s dokumenty, které jsou posílané našimi dodavateli (OEM výrobní továrny, výrobci čipů…).

Když už zmiňuji dodavatele, tak tady narážím na asi hlavní problém přechodu na macovskou verzi MS Office – soubory vložené do dokumentů. Celkem běžně se stává, že z nějaké továrny na Taiwanu dostanu wordovský dokument, do kterého je vloženo několik excelových dokumentů a v nich jsou vloženy hromady PDF s technickými výkresy. V desktopové verzi MS Office tohle funguje, protože to používá integrované funkce operačního systému, které v nějaké formě existují už od prvních verzí Windows.

Místo toho, aby webová a macovská verze Office tuhle funkcionalitu obešly vlastní implementací umožňující soubor aspoň z dokumentu stáhnout a samostatně pak otevřít, raději ji úplně ignorují. Výsledkem je, že vložené soubory sice vidíte interpretované jako ikonky, ale kliknout na ně nejde. Když na podobný problém narazím, musím vytáhnout nějaké PC s Windows a nainstalovaným Office, anebo jdu pro pomoc ke kolegovi.

Mít lepší konfiguraci počítače, asi bych měl Windows a Office ve virtuálce, jenže můj konkrétní Air má SSD jen 256 GB a bojuji na něm o každý volný gigabajt, takže zabrat 60 GB dalším OS s pár aplikacemi jenom kvůli tomuto prostě nedává smysl. Kdybych měl větší SSD (což bych pak u vlastního stroje určitě udělal, pokud bych do Maca šel), určitě bych takovou virtuálku měl. A to i přesto, že na 16 GB RAM si na Macu moc virtualizace neužijete. Jenže tady by nebylo potřeba, aby běžela pořád, takže ty chvilky víc ve swapu by se daly přežít.

Poštovní klient

Pro osobní poštu nebylo co řešit. Nainstaloval jsem si Thunderbird a přetáhl 1:1 nastavení z Thunderbirdu ve Windows. Na firemní poštu používám Outlook, ale je to jiný program než ten pod Windows. Na Windows používám klasickou desktopovou verzi, která po nastavení cache pro zprávy ani není nechutně pomalá. Microsoft dává i možnost modernějšího zobrazení, ale v něm chybí některé funkce, které používám. Existuje i v podstatě zabalená webová verze, ale to nemám zapotřebí.

Na Macu v době instalace také existovala klasická verze a moderní verze. Tu klasickou jsem zkusil, ale byla neskutečně neohrabaná, takže jsem ji musel zavrhnout (teď už ani nevidím nikde možnost na ni zpátky přepnout). Přešel jsem tedy na tu modernější, která má minimalistické grafické rozhraní. Příjemně mě překvapilo, že jde u ní docela dobře nastavit mezery v GUI a velikost textu, aby rozhraní nezabíralo víc, než musí, a vešlo se mi po straně co nejvíc podadresářů mailboxu (zatímco ve Windows mám v seznamu podadresářů mezi položkami zbytečné obří mezery).

Narazil jsem vlastně jen na dva nedostatky. První: pokud mi někdo pošle zprávu jako přílohu v jiné zprávě, nemohu na tu přiloženou přímo odpovědět. Druhý: pokud někdo nepošle přímo kalendářovou událost, ale pozvánku dá jen jako přílohu zprávy, není možné v ní použít funkci hlasování.

Mimo tyto dva nedostatky nemám ovšem výhrady. Všechno ostatní funguje korektně a k mé spokojenosti. Snad mi jen vadí, že nemůžu nějak snadno říct Outlooku, v jakém jazyku píšu zprávu. Na Windows to řeším tím, že mám několik „rozložení kláves“, kdy všechna jsou CZ QWERTY, ale liší se jazyk, pod který jsou zařazená. Přepínám tedy fakticky ne rozložení, ale jen jazyk. To si následně přebírají aplikace. Pod macOS místo toho začnu psát, označím celou zprávu a v menu ručně zvolím jazyk. Pak teprve pokračuji v psaní zprávy.

Webové aplikace

Nevím, jestli za to nebudu exkomunikován v Mac komunitě, ale nepoužívám vůbec webový prohlížeč Safari. Na vlastní věci mám Firefox, který má tu obrovskou výhodu, že i bez cloudu se dá snadno migrovat mezi Windowsem, Linuxem a macOS, protože formát profilu je všude stejný. Navíc Firefox na macOS běží s procesorem M1 rychle, takže nemusím hledat alternativy a připravit se o některé výhody UI Firefoxu, které jiné prohlížeče nemají.

Na pracovní věci jsem si nainstaloval MS Edge. Je to jako Chrome, ale bez různých zrůdností, které Google tlačí. Hlavní výhodou Edge je ovšem napojení na Office. Pokud je uživatel přihlášený v aplikacích Office, nemusí se už přihlašovat v Edge, když leze do firemních SharePointů a webových aplikací, které nad nimi běží. Takto se to chová od začátku ve Windows a jsem moc rád, že verze pro Mac tuto integraci má také.

Ač jsem to fakt nečekal, na jedno macovské specifikum jsem narazil i ve webových aplikacích. Jedna konkrétní, ve které trávím nejvíce času, má rychlý přístup k některým funkcím a zobrazením pomocí stisku některého z písmen na klávesnici. Kód je napsaný tak, aby kód ignoroval zkratky, pokud je při nich stisknutý přepínač Ctrl/Alt. Na přepínač Cmd se však zapomnělo, takže vždy při označení textu a zmáčknutí Cmd+C se místo uložení do schránky jen změnilo zobrazení v aplikaci. Naštěstí dobré vztahy s vývojáři umožnily, že na mou prosbu byl kód upraven (jen to trvalo do dalšího velkého releasu půl roku… holt korporát). Ostatní s macOS evidentně neměli problém používat pro kopírování jen myš a kontextovou nabídku.

Vzdálená plocha

Remote Desktop je naprosto skvělá funkce Windows a na žádném jiném systému jsem neviděl vzdálený grafický přístup lépe implementovaný (rychlost, podpora funkcí…). Překvapuje mě proto, že klient vzdálené plochy pro přístup na Windowsí počítače je mnohem lepší v macOS než ve Windows. Oboje je přitom program přímo od Microsoftu.

Verze pro Mac například automaticky mění rozlišení plochy při změně okna, což mi ani v plně aktualizovaných Windows 10 doteď nejede. Přitom Mac už to měl dávno. Taky je tu snazší výběr, zda se má plocha zobrazit v hi-dpi režimu (a lze to nastavovat odděleně pro každé spojení).

Adobe Creative Cloud

U Adobe je situace stejně jednoduchá jako u Microsoftu. Licence Adobe CC se neptá na cílovou platformu, takže můžu mít stejné programy nainstalované na Windowsu i Macu. Přesně to taky dělám. Premiere běží rozhodně lépe na Macu, kde náhledy jsou lépe akcelerované grafikou. Navíc tu mám i rychlejší procesor. Zprvu se tedy dostavil wow efekt, když jsem přešel na Maca.

Jenže postupně s různými aktualizacemi se Premiere na Macu tak nějak taky zpomalila a v některých „složitějších“ projektech má tendenci sem tam zadrhnout. Zprvu to na stejných projektech nedělala. Ale holt je to Adobe, takže bych neměl být překvapený.

Velmi mě těší zejména výrazně rychlejší Lightroom Classic při vyvolávání fotek z RAWů, ale tady to bude čistě vyšším výkonem počítače. Výhodou aplikací od Adobe je, že jsou na obou platformách v podstatě identické. Přechod na Mac tedy neznamená nutnost cokoli měnit v práci s nimi.

OneDrive

Za mě je OneDrive nejlepší cloudové osobní uložiště pro soubory a dokumenty. Je to zejména díky skvělé integraci s MS Office a MS Teams na všech platformách (i webové verzi). Když jsem loni Mac vybalil, byl ještě OneDrive jako binárka pro Intel x86-64 a fungoval otřesně. Sem tam i spadl. Postupně začal fungovat lépe a koukám, že už běží dokonce nativně pro M1.

Jeho uživatelské rozhraní přesto má různé chyby. Když kliknu na jeho ikonu, můžu vidět okno s posledními přenesenými soubory. To se sice zobrazí korektně, ale už se dále nepřekresluje. Aby se překreslilo, musím okno zavřít a znovu otevřít. Předpokládám, že nejsem jediný, kdo tento problém má. Naštěstí do té nabídky obvykle lézt nemusím.

Mnohem víc mi vadí, že za ten rok OneDrive aspoň dvakrát zapomněl, že kdy byl v počítači nainstalovaný, čímž zahodil všechny lokální kopie souborů, a ještě jsem se musel znovu přihlašovat. Je možné, že to způsobila nějaká větší aktualizace programu, ale na Windows se mi nic podobného nikdy nestalo.

U další nepříjemnosti nevím, jestli je specifická pro macovskou verzi, byť z Windows si nic podobného přímo nepamatuji. Jak už je na disku méně než třeba 20-30 GB volného místa, začne OneDrive velmi aktivně mazat lokální kopie souborů, aby je klidně o hodinu později stáhl znovu. Dělá to bohužel tak hloupě, že zahodí po půl dni klidně textový soubor, který má pár kilobajtů. Vzhledem k tomu, že nejsem vždy na ideálně rychlém připojení (případně v zahraničí nemám neomezená data), je pak otrava čekat, když potřebuji najít nějakou informaci v PowerPointových prezentacích, kdy každá má cca 200 MB a já jich musím otevřít třeba pět.

Tady je tedy velké varování před nákupem Macu s malým diskem. Pokud používáte OneDrive, počítejte s tím, že by mělo zůstat vždy aspoň třeba 50 GB volných. U mě je to poněkud problém, když jen v pracovních datech na OneDrive mám půl terabajtu. Tady ovšem nejde o chybu Maca, ale chybu ve volbě konfigurace.

Mizerná podpora MTP

Jakkoli věřím, že propojení Macu s iPhonem je naprosto dokonalé, pokud používáte Androidí telefon, je propojení s ním naprosto mizerné. Přenos souborů po Bluetooth spíše nefunguje. Pokud připojíte telefon přes USB, umí moderní Android kopírovat data jen pomocí protokolu MTP (Media Transfer Protocol), se kterým si Mac nerozumí. Z free utilit jsem našel jako doporučovaný freeware Android File Transfer. Ten však funguje jen tak ve čtvrtině případů a jinak vytrvale padá.

Ve výsledku tedy jediná cesta je nejdřív to poslat do cloudu a pak to z něj stáhnout, což pro mě není vždy proveditelné. S MTP si užijete hodně legrace i u jiných zařízení. Stačí třeba kamera Go Pro, anebo různé fotoaparáty. To pak vytahuji paměťovou kartu ze zařízení, zapojím ji do čtečky, tu do redukce na USB-C a teprve kopíruji.

Je to staré? Tak smůla…

Moderní macOS nepodporuje 32bitové x86 aplikace ani na počítačích s procesory od Intelu, natož na Apple M1. Říká se, že Apple odstranil tuto podporu s předstihem právě proto, aby nešlo o výhodu Intelovských strojů a zbytečně tím uživatelům nekazil pokojný přechod na jinou platformu.

U profesionálních udržovaných aplikací je to z části jedno. Zejména, pokud si platíte nějakou formu předplatného. Živé projekty se dočkaly aktualizací a předělání na nový systém. Jenže všechny ty drobné projekty, které autor jednou vytvořil a dal světu zadarmo, tímto skončily v zapomnění. Na Windows mám takových drobných patnáct, ale i dvacet let starých programů hodně a jednou za čas přijdou vhod. Na Macu mám smůlu.

Problém je ovšem i u zaplacených programů. Mám třeba zakoupenou licenci na audio-software Cubase 5.5 (licence za desítky tisíc korun). Ten program umí všechno, co potřebuji, dokonce načte i moderní pluginy, ale používat ho už můžu jen na Windows, přestože krabicová verze má instalačku i pro Mac. Ta instalačka je však pouze 32bitová. Samozřejmě můžu si jít koupit novou verzi, ale s ohledem na cenu se mi to nějak nechce. To na to radši budu mít bokem extra počítač.

Hry nejsou

Je sice hezké, že grafické jádro v Apple M1 je poměrně silné (v rámci integrovaných grafik), ale v případě her je k ničemu, když pro Mac hry nejsou. Vím, že situace s hrami pro Mac je k uzoufání, ale čekal jsem to i tak o něco lepší. Na Linuxu si dnes člověk zahraje mnohem víc.

Z mojí sbírky her na Steamu má podporu pro moderní Mac jen Counter-Strike:GO, který jsem si tam přidal, protože byl zadara, ale ani jsem si ho ještě nenainstaloval. Všechno ostatní můžu maximálně streamovat z jiného počítače (což vlastně dělám; mám na půdě server s několika grafikami, kde běží virtuálky se Steamem), což na Macu s některými akualizacemi během roku třeba i týden vůbec nefungovalo a první měsíce to bylo na M1 dokonce nestabilní (i dnes je problém s memory leaky, pokud se zapne hardwarový dekodér video-streamu). Když jsem si na Battle.net kupoval remasterované Diablo II (naprosto skvělá záležitost, doporučuji), koupil jsem to ve zlevněném balíku s Diablem 3, a to jen z toho důvodu, že D3 bylo i ve verzi pro Mac. Novější remasterovaná dvojka však ne. D3 je vlastně jedinou hrou, kterou jsem dohrál přímo na Macu (a nedoporučuji, ta hra je příšerná, byť na M1 běží skvěle v plném rozlišení).

Moje obliba starých FPS stříleček ve stylu Dooma, Duke 3D mě zavedla před časem ke hře Ashes 2063. Je to taková doomovka z post-apokalyptického prostředí. Má temnou atmosféru a na vyšší obtížnost je potřeba i hodně taktizovat, protože munice je málo. Hra bohužel má release ke stažení jen pro Windows. Vzhledem k tomu, že je to v podstatě mod do herního enginu GZDoom, tak jsem stáhl hru i referenční instalačku pro GZDoom (tak pro Mac existuje, včetně M1) a balíčky nějak spojil dohromady. Aktuálně jde tedy o druhou hru, kterou na Macu občas zahraji a nemusím ji streamovat ze serveru.

Neříkám, že pro Mac hry neexistují vůbec, ale pokaždé, když se objeví nějaká hra, kterou bych si zahrál, verze pro Mac k ní neexistuje. Nedávno jsem si říkal, že bych si zahrál znovu Half-Life 2. Dokonce jsem si jej i koupil na Steamu, protože ve webovém rozhraní to hlásilo podporu Macu. Jenže těsně před instalací to upozornilo, že podpora Macu je jen na starém macOS, protože jde o 32bitovou verzi. Takže smůla.

Závěrem

Většinu problémů jsem skutečně dokázal vyřešit. Na jiný OS jsem se dokázal naladit a používat ho efektivně. Stejně však pravidelně narážím na něco, kde by se mi žilo jednodušeji s Windows. Jakkoli si mohu upravit svoje workflow, ve chvíli, kdy potřebuji existovat s ostatními, je to těžší. Někdy je můžu „školit“ a poučovat, jak to mohou dělat jinak, abych měl snazší život, ale ve chvílích, kdy jsem to já, kdo od nich něco potřebuje, je ta vyjednávací pozice problematická.

Pak je tu samozřejmě efekt toho, že spousta toho, co jde pod Windowsem a Linuxem sehnat jako freeware, má na Macu jen shareware alternativu. Platí se někdy i za drobné utility, kde by člověk spíše čekal integraci v operačním systému. V některých segmentech trhu je nabídka programů celkově špatná bez ohledu na placení. Nyní jsem potřeboval v práci otevřít 3D modely komponent nového produktu uložené v profesionálním CADu Pro/ENGINEER (resp. Creo). Na Macu jsem měl smůlu, zatímco prohlížečka pro Windows je přímo od výrobce zadarmo. Z nouze to v práci vyřešila vzdálená plocha na Windowsí server, kde ovšem není žádný 3D akcelerátor, takže na vykreslení snímku v plné kvalitě čekám kvůli komplexnosti objektů několik sekund.

Přes to všechno, 99% standardní aktivity během týdne zvládne Mac úplně bez problémů. Kdo tedy nemá tak široký záběr, nejspíš hodně z toho, co mě potrápilo, ani nepotká. Stejně tak bezpečnostní nástroje (dvoufaktorové ověřování, VPN…), které naše firma vyžaduje, existují ve verzi pro Mac, protože dnes již celá řada korporátů vesele na macOS frčí. Ani toho se již uživatel nemusí bát.

Celkově si troufám tvrdit, že macOS v sobě inherentně žádnou větší produktivitu nenabízí. Nečekejte, že přechodem na macOS budete zásadně výkonnější, i když se určitě najdou lidi, co vám to budou tvrdit. Za mě je to jen další systém, co má jiné přednosti a jiné nedostatky. V průměru však není lepší. Z mého pohledu smysl přechodu na Mac vychází čistě z hardware. Když se dnes podívám, jak málo stojí stále se prodávající MacBook Air M1, jde o silnou konkurenci k PC notebookům, když chcete něco přenosného s extrémní výdrží, skvělým zpracováním a solidními komponentami (displej, reproduktory, touchpad…).

Co tedy dál?

To úplně nevím. Říkám si, že pronájem tohoto stroje bych měl již ukončit. Pak bych se měl vrátit zpět na PC/Windows a promyslet, zda je cestou koupení nového Macu, anebo zvolit něco z PC světa. Nakonec tou největší předností Airu M1 pro mě byla schopnost ve výborné zvukové kvalitě provádět konferenční hovory bez nutnosti připojovat heatset. Zvuk z Airu je na úplně jiné úrovni, než na co jsem zvyklý z PC notebooků.

Další věc je ten displej. Jemnost obrazovky je tak akorát, bílá barva nádherně neutrální a svítivost 400 cd/m² přijatelná. Hlavní předností je, že nebliká v žádném jasu a ten jeho minimální jas je vhodný i pro čtení v úplné tmě (což využívám, protože si občas čtu před spaním v posteli). Tak pěkně se nedokáže ztlumit drtivá většina notebookových displejů.

Jak bude čas, zkusím si vytipovat nějaké kandidáty mezi PC notebooky a alespoň krátce si je zapůjčit, abych zjistil, co by eventuálně přicházelo v úvahu. Trochu mi to teď navíc komplikuje zmršený Windows 11, takže musím vybírat takový nový stroj, kde lze provozovat Windows 10. Pokud by byl Windows 11 jedinou volbou, tak v té jeho současné podobě by to byla dobrá motivace koupit Maca a zůstat u něj.

Bonus #1: Pověstná stabilita macOS

U macOS existuje taková zvláštní aura, že jde o neuvěřitelně stabilní operační systém. Moje zkušenost to nepotvrzuje. Za ten rok jsem zažil tak pět tvrdých pádů celého systému. Po alespoň třech týdnech bez restartu jsem si pro změnu zvykl na výskyt různých legrácek. Tou nedávnou bylo, že okna Finderu (obdoba Průzkumníku) například zobrazovala špatný kurzor myši. Nejčastěji kurzor, který se ukazuje při roztahování sloupků.

Tohle bylo ještě celkem nevinné. Trochu větší bylo zhavarování služby, která stiskem Mezerníku otevře náhled libovolného souboru. Tam jsem naštěstí objevil, že funkci náhledů lze opět zprovoznit zabitím vhodné služby v Activity Monitoru (obdoba Správce úloh), po kterém dojde k jejímu restartu.

Obrázkový prohlížeč (a primitivní editor) zas dokáže dodnes shodit načtení screenshotu vytvořeného na mém mobilu s Androidem. Postup je jednoduchý – dám duplikaci souboru v prohlížeči (aby se změny automaticky neukládaly do původního) a zvolím změnu velikosti. Místo dialogu pro změnu rozměrů obrázku celá aplikace zhavaruje a požádá o poslání reportu do Applu.

Paradoxně si troufám tvrdit, že Windows na mém počítači běhá stabilněji. Delšího běhu bez restartu v něm ale stejně nedosáhnu kvůli otravným aktualizacím, co se každou chvíli nutí.

Bonus #2: Zpět na Windows

Článek jsem dopsal už pár dní zpět, ale pracovní vytížení mi nedovolilo jej nahrát do redakčního systému a přidat k němu obrázky. Ihned po jeho dopsání jsem ovšem sfouknul prach ze svého HP EliteBooku 840 G5, který měsíce sloužil už jen jako těžítko, a přesunul se pracovně zpět na něj.

Byl to šok přesně dle očekávání. Klávesnice je celá taková zbytečně tuhá a má mnohem horší podsvícení, které jednak bliká a jednak ho půlka utíká v mezerách mezi klávesami – ani jedno se u Airu neděje. Příplatkový displej má sice stejný maximální jas a přijatelné barvy, ale jeho nejnižší jas je tak na úrovni čtvrtinového jasu Airu. Repráčky, ty jsou vyloženě tragédie a mikrofon taky jiná liga. Když si vzpomenu, že jsem před lety testoval přímé konkurenty tohoto HP od DELLu a Lenova a u nich byla leckdy kvalita repráčků ještě horší, je to na pováženou.

Největší rozdíl ale pociťuji v rychlosti. Dle benchmarků mi vyšel Air M1 proti zdejšímu Core i5-8350U o 65% rychlejší na jedno jádro a 2,1x rychlejší přes všechna jádra. To už je znát. Hlavně si ale myslím, že velkou část pomalosti má na starosti neefektivní vykreslování ve Windows (který výměnou za to umí mixovat různá DPI na několika monitorech současně) a v programech (hlavně ten Excel, to je ve 4K bída). Přesto všechno na to, co teď potřebuji dělat, jsem v tom Windowsu pocitově o něco rychlejší, a to nejen proto, že minimálně ten CAD si můžu pustit lokálně.

Čím dál tím víc cítím, že to, co bych chtěl, je jakási nedosažitelná kombinace dobrých vlastností Macu s PC…