Skoro dvanáct let uplynulo od doby, kdy jsem založil tento blog. Vznikl jen asi půl roku poté, co jsem začal pravidelně recenzovat notebooky, a byl to velmi spontánní nápad – jen taková zkouška, jestli má takový formát pro mě nějaký smysl. Z původního pokusu, který neměl mít dlouhého trvání, je nakonec něco, co má za sebou první dekádu, a stále to žije… byť možná ne tak moc jako kdysi. Co čekat v budoucnu?
Na cesty jsem odjakživa preferoval nějaké malé notebooky, protože nikoho nebaví tahat celé dny na zádech těžký stroj. Tedy někoho určitě ano, ale mezi takové nepatřím. Jenže odjakživa to bylo dilema – lehký notebook, nebo notebook, na kterém se dobře pracuje. Současný Swift 5 je dle mého názoru taková malá revoluce, která prošla relativně bez povšimnutí. A to je chyba.
Plánujete nákup herního notebooku nebo přenosné pracovní stanice? Většina dnešních notebooků s dedikovaným grafickým čipem (typicky NVIDIA) používá na základní práci integrované grafické jádro v procesoru, takže lze dedikovaný čip vypnout a ušetřit nějakou energii. Teoreticky to funguje dobře, ale problém přichází ve chvíli, kdy chcete připojovat také externí monitor a výstup z notebooku je připojený právě na dedikovanou grafiku.
Druhá polovina 90. let byla naprosto zásadní dobou pro rozšíření 3D akcelerátorů téměř do všech segmentů výpočetní techniky od výkonných pracovních stanic až po obyčejné PC notebooky. Když jsem posledně skončil u konce roku 1996, trh s 3D akcelerátory byl v tu dobu podstatně rozmanitější než dnes. Všechno se to ovšem mělo brzy změnit.
Začátkem devadesátých let už bylo jasné, že 3D je cesta, kterou se počítačový svět vydá. Ač v PC zatím žádné herní 3D akcelerátory neexistovaly, vývojáři her chrlili více a více her, které trojrozměrný svět počítaly s pomocí procesoru a detailnost grafiky se s každým rokem (a novými procesory) rychle zlepšovala. Masový příchod 3D akcelerace se už blížil…
Poslední dobou, vždycky když Apple vydá nový iPad (Pro), začnou někteří lidé v mém okolí tvrdit, že Apple konečně svým ARMovým procesorem předehnal PC notebooky a že už se konečně MacBooky budou moct zbavit těch ubohých Intelů vyžadujících chladiče a ventilátory a tak podobně. Je pravda na straně agresivního marketingu Applu?
S blížícími se devadesátými léty dostaly grafické pracovní stanice konečně potřebný výkon, abychom se mohli bavit o univerzálně použitelných řešeních i na 3D. Procesory typu RISC začaly být skloňovány uživateli napříč UNIXovým světem, nicméně velkou revolucí procházely i 3D akcelerátory. Najednou nebyl v hi-endu problém plynule zpracovávat real-time 3D s vysokým rozlišením a v CADech zas kreslit vyhlazené (antialiasované) polygony i čáry. Co už je dnes téměř zapomenuto, SGI se toho času rozhodlo přenést 3D výkon jejich stanic také do „běžných“ PC.
Přibližně před měsícem proběhla možná největší akce v ČR zaměřená na historické počítače. Ani tentokrát jsem si to nenechal ujít a samozřejmě všechno fotil. Přestože jsem si loni slíbil, že už nebudu na akci nosit nic těžkého, letos jsem vzal ten nejtěžší z počítačů… není náhodou, že ho vyrobili v Silicon Graphics.
Pro většinu lidí byl příchod 3D akcelerátorů až v polovině devadesátých let spolu s 3Dfx Voodoo Graphics, pro ty chudší s S3 Virge. Tou dobou už ovšem 3D nebylo v profi segmentu nic nového. 3D akcelerace do PC přišla v polovině 80. let a v případě jiných platforem dokonce ještě dříve. Tato část historie mě baví, takže jsem se k ní rozhodl vrátit i zde na blogu.
Ačkoli v rámci koníčků trávím často chvíle hraním s desítky let starými počítači, stále mě samozřejmě baví i smysluplné technologické novinky. Virtuální realita (VR) je jednou z nich. Teď už navíc VR sety začínají mít přijatelnou cenu a hry začínají využívat více potenciálu nového konceptu ovládání.
NoteBookBlog.cz
Retrocomputing (RSS)
