Dnes se připisuje úspěch Windows k verzi 3.0 vydané v roce 1990 a její předchůdci se obecně považují za neúspěch. Realita byla úplně jiná, jenže tak už to bývá. Jakmile něco lidé nemají v čerstvé paměti, rychle vznikají bludy, ty se pak šíří a postupným přepisem se dojde až k úplným nesmyslům. Vrátím se do doby, kdy o Windows 3.0 nikdo nic netušil, a přesto již bylo rozhodnuto o úspěchu této řady… nebo ještě dříve.

Windows 1.0 (1985)

Že byla první verze Windows okrajovou záležitostí, o tom dnes asi nikdo nemá pochyb. Na rozdíl od pozdějších verzí využívala odlišného způsobu práce s okny. Způsobu, ke kterému se teď možná zase vrátíme s příchodem Windows 8. Místo oken, se kterými lze libovolně pohybovat a zvětšovat je s možností překrývání přes sebe, se využívalo konceptu dlaždic, které se daly vždy pouze zvětšit na celou obrazovku, minimalizovat, nebo poskládat mezi ostatní dlaždice. Nápad to byl zajímavý a je otázkou, zda k jeho implementaci došlo kvůli předcházení sporům s Applem, či to někomu přišlo efektivnější.

Masového rozšíření se Windows 1.0 nikdy nedočkal a důvodů bylo hned několik. Uživatelům připadalo ovládání příliš komplikované, což bylo umocněno faktem, že spousta PC té doby neměla myš a vše se muselo ovládat z klávesnice (mimochodem možnost vše ovládat klávesnicí byla při vývoji podmínkou a zůstala do dnešních verzí).

Další problém představovala situace s PC v té době. Uživatelé byli primárně zaměřeni na jiné aspekty a plýtvat prostředky (výkonem i pamětí) kvůli grafickému prostředí se jim ještě nechtělo. Z tohoto důvodu nebyl důvod obecné aplikace přepisovat z rychlého textového prostředí, kde lze využít celou operační paměť jen pro sebe.

Aplikací pro Windows 1.0 vznikla jen hrstka. Trumfem se ukázal být až Aldus PageMaker, který byl přeportován z Macu na začátku roku 1987 (šlo o DTP program, který výrazně přispěl k popularitě Maců). Pro Windows byl napsán čistě z důvodu lepší kompatibility s hardwarem, neboť výrobci nemuseli vytvářet ovladače pro další aplikaci (v té době se ke grafickým kartám dodávaly ovladače pro všemožné nejpoužívanější aplikace jako například Lotus 1-2-3 a AutoCAD). Kvůli PageMakeru jste si ovšem Windows kupovat nemuseli. Součástí balíku byla i ořezaná verze Windows (runtime).

Zájem sice nebyl extrémní, ale byl dostatečný, aby vznikla řada specializovaného hardware. Například „full page“ a „two page“ monitory s úhlopříčkami až k 19“, monochromatickou obrazovkou a rozlišením v některých případech až 1600×1200. Prodávaly se v kombinaci se speciálními grafickými kartami a sloužily těm nejnáročnějším v oblasti DTP, CADu a práce s velkými tabulkami.

PageMaker pro Windows měl co nabídnout, neboť do PC se snadno dala přidat potřebná grafická karta, výkonný procesor a rychlý disk, zatímco tehdejší Mac byl bez různých neautorizovaných úprav relativně pomalý a uživatel byl odkázán na 9“ monochromatickou obrazovku s rozlišením 512×384 a některých případech také na externí disk připojený přes pomalé rozhraní (od různých firem existovala celá řada větších či menších úprav včetně různých akcelerátorů a podpory velkých monitorů).

OS/2 jako náhrada DOSu? (1987)

Tři roky od vydání prvních Windows byla situace na trhu docela jiná. Hojně se prodávala rychlejší XTčka (počítače s procesory 8086 až na 10 MHz), zrychlila se operační paměť pro dosažení menšího počtu čekacích cyklů, procesory 286 začaly být cenově dostupné a pro nejnáročnější byly na trhu procesory 386 za astronomické ceny.

S dostatkem operační paměti si již uživatelé začali žádat možnost pohodlného přepínání mezi aplikacemi a jejich současný běh. Pokročil také grafický hardware a karty kompatibilní s EGA (640×350, 16 barev) již nebyly tak drahé. Zdálo se, že čas uzrál pro intenzivnější používání grafiky a pokročilejší systémy.

Tahounem chtěla být IBM, která plánovala získat trh svou novou řadou počítačů IBM PS/2 (o jejím neúspěchu jsem již psal). Snažila se vytvořit počítače „nové generace“ a k nim dodat i operační systém „nové generace“. Tento systém začali v IBM vyvíjet spolu s Microsoftem. První verze byla sice jen textová, ale umožňovala přepínat mezi aplikacemi a nabízela rozhraní pro jejich vzájemnou komunikaci. Kromě toho lépe využívala větší operační paměť. Vlastně šlo přesně o ty vlastnosti, které u DOSu uživatele nejvíce tížily.

Pracovat na něčem s IBM není vůbec jednoduché. Vše prochází složitými postupy a dlouho trvá. Stejné to bylo i s OS/2. Hodně se toho naslibovalo do dalších verzí a ujišťovalo se o jejich brzkém příchodu. Mluvilo se o plně multitaskovém systému, který maximálně využije přednosti nejmodernějších procesorů a nabídne grafické prostředí (nazývané Presentation Manager). Trh přijímal tyto zprávy velmi pozitivně a očekával lepší zítřky. Jenže všechno se nějak táhlo a nové verze se neustále oddalovaly.

OS/2 byl opravdu pokročilý systém. Jenže všechny ty vymoženosti šly ruku v ruce s vyšší hardwarovou náročností. Samozřejmostí tak byl alespoň procesor 286 a hodně operační paměti. Oboje se ukázalo jako problém, ale to druhé jako větší, neboť v roce 1987 byl RAM čipů nedostatek a jejich ceny vyskočily do závratných výšin. Cílový trh se tím značně omezil a OS/2 neměl na růžích ustláno.

Windows 2.0 jako most mezi DOSem a OS/2 (1987)

Windows 1.0 ukázal, kudy cesta nevede, a Presentation Manager tu stále ještě nebyl, a tak v Microsoftu spíše na vedlejší koleji předělali Windows téměř od základů a vytvořili verzi 2.0, která vyšla koncem roku 1987. Dodali překrývající se okna (známá již z GUI Xeroxu), jednodušší ovládání a řadu funkcí pro lepší spolupráci programů. Grafické rozhraní se uhladilo a nový produkt byl hotov.

Abych byl přesnější, použilo se vzhledově stejné rozhraní jako u připravovaného Presentation Manageru. Microsoft se snažil najít pro Windows místo v podobě chudšího, jednoduššího a méně náročného příbuzného, který by mohl vytvořit most mezi DOSem a grafickým OS/2, aby uživatele připravil na ovládání grafických systémů.

Windows 2.0 byl levnější než některé utility pro přepínání mezi DOSovskými aplikacemi. Na některé počítače si tak našel cestu jako způsob, jak spustit více textových aplikací vedle sebe, přepínat mezi nimi a v případě potřeby vybranou rychle „roztáhnout“ na celou obrazovku. Platilo ovšem, že aplikace pro DOS v neaktivních oknech byly zastavené (u aplikací pro DOS tedy šlo o task switching místo multitaskingu; v kontextu doby to nebylo nijak výjimečné).

Nový Windows se dočkal pozitivního přijetí, ale firmy jej stále vnímaly jen jako dočasný úlet, než tu konečně bude Presentation Manager s OS/2. Vývojáři tedy s přechodem nespěchaly. Začali s ním experimentovat pouze ti, kteří již nechtěli dále čekat a další odložení slibované verze OS/2 je odradilo.

Excel 2.0

Neustálé odklady OS/2 způsobily, že produkt, který měl původně ukázat jeho přednosti, vyšel na Windows. Někdo by mohl říct, že šlo o vypočítavost Microsoftu, avšak trh s office programy (textovými editory, tabulkovými kalkulátory) byl možná ještě zajímavější (hlavně finančně) než ten s operačními systémy, a tak jen nejspíš nechtěli v Microsoftu čekat s uvedením, než je předběhne někdo jiný. Ostatně na instalačních disketách programu byla také volitelná runtime verze Windows, takže jste nic dalšího dokupovat nemuseli.

Excel 2.0 byl vpravdě přelomový produkt, který nabídnul možnosti a funkce do té doby nevídané. Mezi recenzenty byl vnímán jako vzor pro všechny budoucí tabulkové kalkulátory. Byl kompletně grafický s podporou barev a písem, uměl různé typy grafů, automatické přepočítávání vzorců na pozadí a pokročilou podporu maker (svých vlastních i těch z konkurenčních programů).

Všechny jeho možnosti ovšem znamenaly také vyšší hardwarové nároky. Pro rozumnou práci s velkými tabulkami to chtělo aspoň procesor 286 a více než 1 MB operační paměti (spustit šel ovšem i na slabších procesorech a 640 kB RAM), což znamenalo, že mnohé firmy s přechodem na něj musely také obměnit počítače. Grafické prostředí místo textového znamenalo pochopitelně nižší rychlost překreslování, nicméně za zmínku stojí, že výpočty tabulek zvládal Excel rychleji než jeho úhlavní konkurenti.

Ukázalo se, že v cílovém segmentu se lidem vyplatilo vylepšit své počítače, aby dosáhli na nové možnosti Excelu. Stejně jako se jim to tenkrát vyplatilo v době příchodu Lotusu 1-2-3 a jeho „krvavých“ nároků na operační paměť (pro rozumný běh potřeboval 256 kB!).

Microsoft si svůj úspěch zajišťoval ve všech ohledech. Vytvořil nadstandardně propracovanou dokumentaci, která pomáhala začátečníkům i pokročilým zvyklým na jiné produkty. Pracovat šlo s formáty konkurenčních programů a dokonce šlo psát i makra dle jejich syntaxe (dostupný byl i jejich překladač do formátu Excelu a popis rozdílů včetně slovníku příkazů).

Za prvním rozšířením Windows tak stál úspěch tohoto tabulkového kalkulátoru. Ve chvíli, kdy se na počítače instaloval Windows 2.0 kvůli Excelu, bylo pochopitelné, že firmy budou na tytéž počítače preferovat aplikace právě pro Windows.

Nezájem o OS/2 a plný multitasking s Windows/386 (1988)

Nebylo potřeba ani čekat na Excel, aby vývojáři aplikací, dříve nadšení, zjistili, že o jejich nově napsané verze programů pro OS/2 nikdo nestojí. Zdá se, že v IBM udělali hned několik chyb. Přišli s příliš pokročilou technologií v době, kdy po ní ještě neexistovala opravdová potřeba a počítače pro ni nebyly dost výkonné, a ohlašovali nevydaný produkt příliš dopředu, čímž shazovali aktuálně dostupné verze (takový malý Osborne efekt).

V dobovém tisku není problém najít spoustu zmínek, kde se zhrzení vývojáři, kteří uvěřili slibům IBM, rozčilují nad zbytečným úsilím při psaní verze pro OS/2, o kterou není žádný zájem. Uživatelé si zas stěžovali, že i na výkonných počítačích je práce s OS/2 (ještě textovým) docela pomalá a že současné verze působí jako demoverze té připravované.

Do této doby najednou vychází Windows/386 (speciální verze Windows 2.1). Na první pohled vypadá stejně jako Windows 2.0, ale pod kapotou je značně přepsaný, aby využíval funkcí procesoru 386, zejména jeho virtuálního režimu. Díky tomu Windows konečně umí multitasking mezi aplikacemi pro Windows i pro DOS bez větších omezení.

50 tisíc kopií měsíčně

Koncem roku už je situace jasná. IBM minula důležité období, kdy mnoho firem radikálně modernizovala svá IT zázemí. Místo slibů kolem OS/2 se tyto raději spokojily s Windows/386, které v podstatě uměly všechno, co bylo potřeba – byly grafické, zvládaly multitasking a poradily si s velkým množstvím paměti. Vzhledem k tomu, že firmy dělaly plánování na tři až pět let dopředu, přesně na tuto dobu OS/2 v podstatě vypadlo z perspektivy business segmentu.

U Windows 2.1 zabral celý operační systém v paměti jen 200-300 kB. Libovolná 386 s 2 MB RAM tedy představovala optimální stroj pro business aplikace. U OS/2 Extended Edition byla situace jiná. Uživatelé si stěžovali, že k rozumnému chodu to chce minimálně 6 MB RAM, což při ceně $4000 za 4MB RAM-kartu znamenalo docela velké investice. Zejména v případech, kdy někteří neviděli přidanou hodnotu OS/2 proti Windows.

O Windows byl nečekaně velký zájem. Na konferenci kdysi šéf Microsoftu Bill Gates prohlásil, že prodávají 50 tisíc kopií měsíčně a že každý měsíc se toto číslo zvyšuje. Doslova tenkrát řekl: „Je to neuvěřitelný růst, který si ani sám nedokážu vysvětlit.“

Závěr

Podle mě byl právě tohle okamžik, kdy se rozhodlo, kdo vyhraje. Nebyla to podlá marketingová praktika Windows a v konečném důsledku ani nešlo jenom o nižší cenu (úměrnou menší komplexnosti produktu). Bylo to o tom, že Windows lépe odpovídaly požadavkům trhu v danou dobu. Není sporu o tom, že OS/2 bylo technicky mnohem vyspělejší, jenže o tom to není. Windows uměly všechno to, co potřebovala většina.

Jakmile Microsoft zjistil, jaký potenciál Windows skrývají, záhy ohlásil práce na Windows 3.0, které se měly dočkat kompletně přepracovaného grafického rozhraní a především měly lépe spravovat paměť. Windows 2.1 pracovaly se správou paměti typu EMS, zatímco Windows 3.0 již měly nabídnout typ XMS, který je mnohem efektivnější a konečně ruší bariéru 640 kB operační paměti (například ovladače musely být v předchozích Windows kvůli EMS nahrané vždy právě v počátečních 640 kB).

Faktem ovšem zůstává, že velké množství aplikací bylo vyvinuto ještě před ohlášením Windows 3.0. Postupné přidávání funkcí a vylepšování s vývojem počítačů (resp. trhu) se ukázalo jako dobrá strategie. OS/2 bylo sice vždy vyspělejší, ale nikdy ne o tolik, aby to způsobilo masivní přechod.

V IBM udělali s OS/2 mnohem více chyb. Možná, kdyby se některým vyhnuly, bylo by dnes všechno jinak. Ale není a jsem přesvědčen, že vyhrál ten lepší produkt. Ne vyspělejší a ne komplexnější, jen vhodnější.

Windows nebyl jediný systém, se kterým to OS/2 projel. Windows byl totiž pouze low-end, takže mohl odříznout jen část trhu zdola. Z té horní části ukusoval tou dobou velký boom UNIXových systémů, které byly v některých ohledech pro profesionály zajímavější (hezké dobové pohledy lze najít zde). Měly totiž navíc lepší zabezpečení, podporu více uživatelů a širší nabídku hardware i aplikací. Jak se Windows zlepšoval a UNIXy sjednocovaly a rozšiřovaly, manévrovací prostor pro OS/2 byl stále menší.