Už to budou skoro tři roky, co jsem zde psal o starém PowerBooku, který jsem kdysi měl. Jenže, jak jsem se dozvěděl, ten už asi dávno skončil někde v popelnici. Chtěl jsem si zas pohrát s nějakým starým Macem, tak jsem si jednoho půjčil od logouta. Člověk si často věci z dětství idealizuje a já jsem měl starý MacOS v hlavě hodně zidealizovaný, takže jsem si ho chtěl znovu vyzkoušet a udělat si tak v hlavě lepší srovnání s dobovými Windows 95. A když už k tomu došlo, není důvod se s vámi nepodělit.

PowerBook 190 je vybaven procesorem Motorola MC68LC040 s frekvencí 33 MHz, 8 MB RAM (4 MB na desce, jak tehdy bylo zvykem) a 500MB pevný diskem (vyrobeným extra pro Apple od IBM). Zajímavé na tomto notebooku je, že Apple touto dobou již přecházel na architekturu PowerPC a model 190 byl ve stejném těle jako model 5300 (ten měl 100MHz PowePC 603e). Šlo tedy o low-end (za $1,650), jehož nižší cena se vytvořila použitím výběhových součástí, ale kvalita zpracování byla na úrovni hi-endu (za $6,500 u nejvyšší verze).

Z dalších parametrů bych zmínil pro levnější notebooky typický černobílý (pasivní) displej s rozlišením 640×480 a schopností zobrazit 16 odstínu šedi, 3,5“ disketovou mechaniku, stereofonní reproduktory, mikrofon a poprvé také touchpad.

Kromě použití starší architektury se nižší cena podepsala i na konektorech. Zůstal v té době typický ADB konektor pro klávesnici a myš, kulatý sériový port RS-422, rozhraní SCSI a výstup zvukové karty. Proti vyššímu modelu ovšem chybí vstup zvukové karty, konektor pro připojení externího monitoru a InfraPort. Chybějící výstup na monitor byl něčím unikátním, neboť ve světě PC již byl brán jako naprostá samozřejmost již delší dobu a notebook bez něj byste hledali jen těžko.

Když si doma chcete hrát s nějakým starým hardware, je mít na něm nějaké kompatibilní rozhraní. V tom jsou konektory PowerBooku trochu oříšek, ale zachraňují to dva 16bit PCMCIA sloty. Jakmile má něco PCMCIA, lze to rozšířit prakticky o cokoli.

Výměna pevného disku

PowerBook 190 je z doby, kdy ještě nebylo nutné dávat do notebooků ventilátory, což by z něj částečně mělo dělat tichý počítač. Pasivní chlazení však po 15 letech provozu vyvážil velmi hlučný disk, který po letech začal (jako ostatně většina starých disků) pískat, a když jsem zjistil, že právě to je příčinou mé bolesti hlavy při práci s PowerBookem, pustil jsem se do výměny za SSD. Tedy přesněji za 2GB CF kartu s IDE-CF redukcí.

V domě každého správného retro-geeka se vždy nachází aspoň jeden starý Acer s rozbitou klávesnicí, ze kterého lze IDE-CF redukci a kartu sebrat. V mém případě to byl AcerNote Light.

A to už je ona. Tohle řešení stojí pár korun a do moderního notebooku by to určitě nebylo to pravé, ale za prehistorický disk s rychlostí kopírování 700 kB/s je to důstojná náhrada, která jej značně překonává ve všech parametrech.

CF kartu bylo třeba správně naformátovat. Jako každý správný zarytý uživatel PC jsem k tomuto účelu vytáhl iBook G4 a vše potřebné provedl v jeho utilitě pro správu disku.

Spodek je tvořen jedním velkým kusem plastu a není tak přátelský k výměně disku jako u dobových PC notebooků, takže cesta vede přes klávesnici.

Apple mi práci trochu znesnadnil použitím speciálních šroubů, na které nešly ani „křížák“, ani hvězda. Po 20 minutách hledání v dílně jsem našel potřebný nástavec a mohl jsem se dát do šroubování.

Klávesnice už je venku. V tento okamžik jsem měl mimořádně sevřené půlky, protože fólie připojující klávesnici byly napnuté kvůli přidanému RAM modulu, takže jsem si musel dávat sakra velký pozor, abych je nenatrhl. Tento typ kabelů se ničí jedna radost a někdy se stačí jen křivě podívat.

Všimněte si konstrukce PowerBooku, která je nápadně podobná daleko novějším ThinkPadům a jejich RollCage. Že se nakonec IBM/Lenovo tenkrát inspirovalo u Apple? Dobové IBM notebooky totiž nic takového ještě neměly.

Takhle je aspoň jasné, jak je možné, že se tyto PowerBooky dochovávají v tak dobrém stavu. Základní desce zde opravdu žádné kroucení při manipulaci nehrozí.

Tady už můžete vidět pevný disk a další plochý kabel. Tentokrát jsem se bál při odpojování, abych neodloupnul fólii v místě konektoru. Byl totiž do disku zapojen hodně pevně. Radši jsem ho pomalu vypáčil nožem.

Starý známý trik. Když už je v notebooku kovová kostra, byla by chyba ji nepoužít také jako pasivní chladič procesoru.

Karta zabrala v ochranném pouzdře trochu méně místa, ale elektrikářská páska řeší všechny problémy lidstva.

Detail na disk.

Prázdná karta už je v počítači a Mac nabootoval z diskety. Až teď mi došlo, že jsem si možná měl na kartu předtím zkopírovat nějaká data, ale rozebírat se mi znovu nechtělo.

Takže došlo opět na iBook, který posloužil jako kopírka dat z původního disku na jinou CF kartu (také naformátovanou pro Mac). Řekl jsem si, že bych rovnou mohl udělat čistou instalaci, k čemuž jsem použil volně stažitelný Systém 7.5.3 s přibaleným upgradem na 7.5.5.

Trochu mě překvapilo, že iBook (OS X 10.4) ještě přečte souborový formát disku z PowerBooku. Jeden z důvodů, proč jsem na Mac nepřešel je právě ta nestálost platformy, kdy se něco prohlásí za zastaralé a o dvě verze později se to ze systému nemilosrdně vyhodí (to je také důvod, proč by Mac nemohl proniknout do podnikového sektoru).

Druhou CF kartu jsem připojil k PowerBooku díky PCMCIA-CF redukci (v obchodech stojí asi 100,- Kč). PCMCIA je úžasné rozhraní, protože si s ním poradíte v každém systému. Mac 7.5 zvládá paměťová zařízení v PCMCIA automaticky bez nutnosti restartovat (stejně jako Windows 95).

Operační systém jsem do Maca zkopíroval v podobě vícedílného archivu, který se po rozbalení změnil v obraz CD, abych ho následně připojil. Instalaci je možné zvládnout na několik kliknutí, ale stejně jako v nových verzích je tu možnost zvolit uživatelskou instalaci a vybrat si, co přesně na disku chcete.

Probíhající instalace.

Instalace knihoven potřebných pro připojení do TCP/IP sítí. Po zkopírování zbytku souborů je proces výměny disků hotový.

A zde už jsem připojen na internet prohlížečem iCab. S 8 MB RAM je nutné vypnout v nastavení skoro všechno (animace, javascripty), ale pak je celkem svižný a použitelný. Vadou na kráse je ovšem chybějící podpora unicode, takže drtivá většina webových stránek v češtině bude špatně (včetně tohoto blogu). To jen prehistorický web notebook.cz běží úplně na všem.

Nabídka použitelných prohlížečů pro starý Mac není moc velká a s Unicode nenajdete nic. Na PC noteboocích stejné doby lze použít například lynx, který je sice textový, ale poradí si s unicode i na non-unicode systémech (jako třeba Windows 95). Pak lze také použít Operu, ale na tu je dobré mít aspoň 16 MB RAM (vyzkoušeno na ThinkPadu 760XD).

Trocha blbnutí s touchpadem v grafickém editoru.

Nesmrtelné IRC. Na to se lze připojit prakticky s čímkoli.

Porovnání s iBookem G4 – 10 let rozdílu.

Několik postřehů z používání Systém 7.5

• Bez myši v systému nic neuděláte. Klávesových zkratek je minimum a pro manipulaci s programy/okny téměř žádné. Je mi jedno, jestli je to otázka filozofie systému, nebo to jen nikoho nenapadlo, z Windowsu, Linuxu a UNIXových systémů jsem zvyklý na myš sahat, jen když to jinak nejde. Je fajn, že v pozdějších verzích se Apple inspiroval u konkurence a v Mac OS X je situace daleko lepší (otázka do pléna: Jak lze rychle v OS X vyrovnat okna dvou programů vedle sebe?).
• Systém není o nic stabilnější než Windows ze stejné doby (3.11, 95). Během týdne dokázal několikrát spadnout, aniž bych se mu snažil nějak pomoct. Vezmu-li v potaz, jak často mi dokázal spadnout aspoň Finder na OS X 10.4/10.5, řekl bych, že povídačky o daleko lepší stabilitě Maců (proti PC) s realitou nikdy moc společného neměly. Ty systémy si neměly co vyčítat.
• Mezi programy lze přepnout pouze ikonkou v pravém horním rohu obrazovky. Mezi více okny jedné aplikace je to horší. Jedinou možností je zarolování oken v popředí a kliknutí na okna, která se tím odkryjí. Při větším množství oken je to nepřehledné.
• Velmi slabý multitasking. Mac OS 7.5 má kooperativní multitasking, což znamená, že pokud jedna aplikace „nepředá slovo“ další, nikdo ji nezastaví. Dobře je to vidět třeba při tak běžné věci, jakou je kopírování souborů. Během kopírování ve Finderu není možné na počítači vůbec nic dělat (tohle opravil Mac OS 8.x). Dalším problémem je, že pokud už přepnutí u jiné činnosti jde, aplikace v pozadí běží na minimum výkonu, takže pouhým čtením textového souboru v popředí činnost značně zpomalíte.
• Některé instalátory aplikací po spuštění znemožní přepnutí na ostatní spuštěné programy a použití horní lišty a navíc ještě schovají všechny ostatní okna na obrazovce. Pokud tedy nevíte, jak v instalátoru dál, a chtěli byste si otevřít přiložený soubor s návodem, budete muset instalátor ukončit, údaje si někam přepsat a znovu jej spustit.
• Když vám nějaká aplikace oznámí, že bude restartovat systém, nebudete si moct už přepnout ani na vedlejší spuštěnou aplikaci, abyste si uložili rozdělanou práci.
• PowerBook je z roku 1995 a už v roce 1998 byly některé aplikace zkompilované jen pro PowerPC, takže na použité Motorole nejdou spustit.
• A teď taky něco pěkného – lze ručně vypnout pevný disk. Pokud jedete na baterii a chcete ji šetřit, nebo jen chcete úplné ticho, můžete pomocí lišty na obrazovce dole vypnout disk do doby, než z něj bude zas něco potřeba načíst. Pokud jen čtete/píšete nějaký dokument a nemáte v systému aktivní swap, je to docela šikovná věc. Windows něco takového neměl, ale u některých notebooků k tomu bylo určené tlačítko (resp. funkce Fn).

Nechtěl jsem, aby to vyznělo moc negativně. Systém to je použitelný a na takovém notebooku pravděpodobně nikdo nedělal o moc víc než práci v kancelářských programech, takže řečená omezení tolik nevadila. Nicméně musím uznat, že jsem ten systém měl z dětství opravdu poněkud idealizovaný. Ale co, posledně jsem se tu zas rozepsal nad problémy s konvenční pamětí pod DOSem a podobně, tak to bude aspoň vyváženější.

Pro běžného uživatele je na Macu jednoznačně příjemné jednotné rozhraní většiny programů, ve kterém se lze rychle zorientovat. Na PC, zejména v dobách DOSu, měl každý program úplně jiné rozhraní i ovládání a nějakou dobu se to táhlo s programy i ve verzích pro Windows.

Velkou měrou se na celkové spokojenosti podepisuje také hardware. Musím uznat, že po stránce ergonomie je PowerBook luxusní záležitost. Klávesnice má velmi příjemné klávesy a je na ní radost psát. Ani teď po letech není zatvrdlá a s klidem by mohla konkurovat klávesnicím drahých notebooků business třídy.

Zajímavý je také touchpad. Není samozřejmě multidotykový, ale podporuje už aspoň levé tlačítko poklepáním na dotykovou plochu. Překvapilo mě, že je velmi přesný a nemá žádné zpoždění kurzoru proti pohybu prstu. Pracuje se mi s ním lépe, než s touchpadem v iBooku a prvních MacBoocích, kde je výrazné zpoždění a kurzor po obrazovce jakoby „klouže“ (aktuální touchpady MacBooků jsou zas dobré).

Z pohledu ergonomie stojí také za zmínku vysouvací nožičky vzadu, které umožňují změnit sklon klávesnice pro lepší pohodlí při psaní. Škoda, že dnes už nic takového u notebooků nenajdete (naposledy jsem to viděl u ThinkPadu 760).

Závěrem

Na PowerBook 190 je moc pěkný pohled. Je to poctivý kus plně funkčního hardware, kterému ještě kupodivu funguje i baterie. Vydrží ještě aspoň hodinu provozu, ale trpí rychlým samovybíjením, takže po pár dnech od nabití je zase prázdná (tak je to u všech starých baterií) – přesto je to podle mě docela úspěch.

Fascinuje mě precizní zpracování, které notebooku dovolilo přežít celých 15 let ve stavu, kdy byste mu takový věk asi netipovali. Škoda jen, že s moderním Macem s OS X 10.6 už dnes nevytvoříte ani sdílení souborů a integrovat starý Mac do PC prostředí také není nic tak snadného.