Našel jsem na disku nějaké vypracované materiály na téma historie mobilních grafických karet. Protože už bych to nejspíš nikdy nepoužil, tak z toho budu občas čerpat do zápisků na tomto blogu. Před pár dny se někdo na foru ptal právě po grafické kartě tohoto výrobce, což byl důvod, proč jsem tyto materiály vytáhl. „První díl“ tedy bude právě o něm.

Neomagic je firmou, která už dnešním uživatelům nejspíš nic neřekne. V druhé polovině 90. let však patřila k těm největším a nejznámějším výrobcům. Kde se tedy stala chyba? Firma NeoMagic se prosadila někdy v polovině minulého desetiletí a byla zaměřená především na čipy s nízkou spotřebou. V tomhle patřili ke špičce, takže se jejich čipy postupně objevily v noteboocích mnoha předních výrobců (IBM, Toshiba, Sony,…). Z vlastní blbosti si nakonec sami podkopli nohy a do 5ti let po nich ani pes neštěkl. Jak to tedy bylo? Vezměme to tedy po pořádku:

(1996-1997) 2D, 2D, 2D,… MagicGraph128

Za zmínku jistě stojí malý 128-bitový PCI/VLB mobilní čip od Neomagicu, který skrývá v sobě celou grafickou kartu. V jeho malém pouzdře se 176ti piny je mimo samotné grafické jednotky i 1MB video paměti, digitální trasmitér s bufferem pro skládání obrazu na dual-scan displejích, digitálně analogový převodník pro externí monitory (18bit, až 85Hz) a oscilátory pro řídící hodinový signál. S těmito parametry se jednalo o čip určený do těch nejmenších notebooků, kde byl především kladen důraz na malé rozměry/spotřebu a velkou výdrž na baterie.

Přesto všechno čip nebyl vůbec špatný – zvládl v 640×480 až true-color a ve 256ti barvách uměl rozlišení až 1024×768 (tenké notebooky používaly stejně dual-scan pasivní displeje, které víc jak 256 barev často ani neuměly). Co se týká akcelerace, čip obsahoval většinu základních schopností: VESA 1.2, DirectDraw (BitBlt).

(1996-1997) Lepší a větší bráška – MagicGraph128V/ZV

Vyspělejší bratříček již neobsahuje videopaměť přímo v sobě (je to levnější a je tak možné jí snáze připojit víc), místo toho přichází 24bit digitálně-analogovým převodníkem (kvalitnější obraz na externím monitoru přes VGA) a plnou podporou 24bit TFT panelů. Mimo jiné přibyly i schopnosti akcelerace videa, a to konkrétně overlaye, které lze bez ztráty výkonu i částečně překrývat, YUV-RGB konverze a bilinearní filtr na zvětšování videa (až 8x) – to všechno by mělo být schopné akcelerovat při 30 snímcích za sekundu. Všechno však má svá ale…

(1998) Jak zabít hardware ovladači – MagicMedia256

Ačkoli po hardwarové stránce se mohou jevit akcelerátory od Neomagic velice vyspěle, nebylo všechno tak růžové, jak by se mohlo zdát. Kámen úrazu byl v softwarovém oddělení firmy. Neomagic nebyl schopen nikdy dodat pořádné ovladače, takže problémy nepřehrávajícího videa a omezené podpory klonování nijak nepřekvapily. U „128“ verzí to ještě nebyl zas takový problém, ale nikdo tyto chyby neopravil ani u další verze – MagicGraph256.

„Dvěstěpadesátšestka“ byla prezentována zprvu jako první 3D akcelerátor od Neomagicu. Krom 3D přinesla i podporu TV výstupu (s redukčním filtrem a filtrem na omezení chvění), AGP podporu, možnost více nezávislých výstupů, MPEG-2 akceleraci a poměrně kvalitní zvukovou kartu. Tentokrát se ovladače podepsali na čipu mnohem víc. AGP podpora téměř výhradně vůbec nefungovala, možnost rozšířit si plochu na další monitor byla ve většině verzí ovladačů buď vypnutá a nebo způsobovala velkou nestabilitu počítače. Celá akcelerace videa a klonování obrazu fungovaly bezchybně pouze v 16bit barevné hloubce. TV výstup byl pod novějšími Windows úplně nepoužitelný, protože neuměl zmenšovat obraz na rozlišení televize. To znamená, že při NTSC jel na nějaké rozlišení podobné 640×400 a při PAL zas na 720×480. Obraz na televizi ani nebyl roztažený na celou obrazovku. Díky tomu, že tyto rozlišení ani nešly ve Windows nastavit, tak vždycky obraz scrolloval podle pozice kurzoru. Děs a hrůza.

Co je však kapitolou samo pro sebe je ona „podpora“ 3D. Zmínky o ní také později od výrobce zmizely. V 99,9% 3D podporu na tomto čipu nerozběháte. Na internetu lze najít velmi málo lidí tvrdících, že 3D lze rozběhat – dočetl jsem se, že 3D chodí pouze na Windows2000, a to se speciálně upravenou verzí ovladače, který ji zprovozní jen pro pár vyvolených her, pro univerzální rozchození Direct3D akcelerace je potřeba mít nainstalovanou jednu konkrétní betaverzi DirectX (která je navíc časově omezená, takže si budete muset přenastavit systémový čas). Jak moc se jedná o výmysly jsem bohužel nezjistil, ovšem zkusil jsem některé postupy a akceleraci se mi přesto rozchodit nepodařilo.

Nikdo si na hlavu nenechá srát moc dlouho

Zde došla trpělivost takovým velkým výrobcům notebooků jako Toshiba nebo Sony (a postupně i dalším) a přestali používat čipy Neomagic a přešli konkurenci – Tridentu. Trident byl prý údajně velkým rivalem Neomagicu a tyto společnosti spolu byly dost na nože. Neomagic „uznal prohru“ a z pole grafických čipů pro notebooky se vytratil. Nyní se zabývá výrobou grafických řešení pro různá PDA a GPS navigace. Tam si už naštěstí podobné excesy nemůže dovolit a my, uživatelé notebooků, si můžeme oddychnout.

Závěrem

Pokud byste si náhodou vybírali nějaký starší notebook a měl by sloužit na víc, než jen psaní ve Wordu, tak bych doporučil se této značce obloukem vyhnout. Já dokonce ještě jeden notebook s MagicGraph256AV mám (píše na něm přítelkyně diplomku), jde o Toshiba Tecra 8000. Přesedlal jsem na něj z Toshiby Satellite Pro 490XCDT, která měla výbornou grafickou kartu S3 Virge/MX. Tehdy šlo o špičkovou kartu, která pomohla rozšířit 3D akceleraci i do notebooků (určitě se jí tu budu ještě také věnovat). Přechod na NeoMagic byl jako studená sprcha prakticky ve všech ohledech. Pokud tedy hledáte nějaký ten Pentium II/III notebook, tak volte radši něco od S3 nebo ATI. Dostanete totiž aspoň kvalitní ovladače, solidní podporu videa a bezproblémový stabilní chod.