Proč si nedat nějaké oddychové téma. Před časem jsem si od Logouta půjčil starou pracovní stanici Bull Estrella s 66MHz procesorem PowerPC 603, abych si na ní zkompiloval svůj benchmark a porovnal výsledky jak s Pentiem, tak s PowerMacem 7200/75 od Štěpána. Kdo mě sleduje na twitteru, ten ví, že půjčením Logoutovy stanice jsem trochu spadl do králičí nory a pořád objevuji nové a nové zajímavosti. Pojďme se podívat, jak se tehdy vlastně s Windowsem žilo, když jej člověk provozoval na něčem jiném než Intel x86.

Ne, že by to někdy byl můj záměr, ale zjistil jsem, že z oficiálně vydaných portací Windows na jiné procesorové architektury jsem během života používal ARM, Itanium, Alpha i PowerPC. K plnému poznání už mi chybí jen MIPS. Portace Windows na PowerPC měla ze všech nejkratší život (dva roky?) a hardware, na kterém běžela se na trhu příliš dlouho neohřál. Proto mě potěšilo, když jednu takovou mašinu sehnal Logout a uvolil se mi ji zapůjčit. Tak vzácný kousek jsme si předávali jako opravdoví mafiáni. Já čekal v úzké a temné jednosměrné uličce v autě. Když on přijel, zastavil uprostřed silnice, z kufru mi podal počítač a do 20 sekund jsme byli oba z místa činu pryč.

Multiplatformní Windows NT

Píše se 30. květen 1995 a Microsoft vydává novou verzi Windows NT s číslem 3.51. Do vydání přelomových Windows 95 zbývají ještě tři měsíce. Zatímco Windows 95, podobně jako jeho předchůdce Windows 3.11 je pevně svázaný s procesory Intel x86, Windows NT je od začátku navržený jako multiplatformní. Microsoft si chtěl být jistý, že systém není příliš designován okolo architektury x86, a tak byl vyvíjen na jiných procesorových architekturách. V úplných počátcích šlo o vývojové desky s procesory Intel i860, které se nakonec příliš neujaly jako obecné (naopak se jich hromady prodaly do různých profesionálních 3D akcelerátorů včetně SGI, kde sloužily pro výpočty geometrie a osvětlení). Ještě před vydáním prvních NT (3.1) však dochází k přesunu na architekturu s větším potenciálem – procesory MIPS.

Vývojová deska s Intel i860. Zde začal vývoj Windows NT 3.1, ale kvůli komerčnímu neúspěchu procesoru se přešlo během vývoje na MIPS.

Vývojová deska s procesorem MIPS – vzor pro referenční platformu MIPS počítačů kompatibilních s Windows NT.

Když finální produkt Windows NT 3.1 (1993) spatřuje světlo světa, instalační media obsahovala jádro, programy i knihovny pro rovnou tři procesorové architektury – Intel x86, MIPS a DEC Alpha (fakticky úplně první release ještě Alphu neměl). O rok později vychází výrazně vylepšený Windows NT 3.5, který je výrazně optimalizovaný (náročnost na CPU i RAM) a konečně jej je možné integrovat do existujících síťových prostředí postavených na konkurenčních technologiích. Vývojáři v něm chtěli zahrnout i podporu pro PowerPC, ale IBM stále odkládalo vydání potřebného hardwaru, tak se pracovalo od odstraňování chyb, ladění systému a přidávání nových funkcí. Když konečně kompatibilní počítače s PowerPC byly dostupné, vydala se nová verze rovnou pro všechny architektury a dostala číslo 3.51.

Grafické rozhraní sice vypadá stále jako u standardních Windows 3.11, ale pod povrchem jde o plně 32bitový víceuživatelský operační systém s preemptivním multitaskingem, podporou více procesorů a souborovým systémem NTFS. Mimo jiné dostal v této verzi i podporu karet PCMCIA a dokonce také rozhraní OpenGL pro 3D grafiku. Byť tedy Windows NT 4.0 (podzim 1996) vypadá úplně jinak (jako Windows 95), pod povrchem je po technické stránce Windows NT 3.51 velmi podobný (až na oddělení grafické části od kernelu). Mimochodem do Windows NT 3.51 jde vzhled Windows 95 dokonce doinstalovat a instalačka zabírá jen 2 MB (je to jen beta release). I když nový vzhled nedoinstalujete, navzdory staré grafice má NT 3.51 potřebné knihovny ovládacích prvků, aby na něm programy určené pro Windows 95 dokázaly bez úprav běžet.

Více výkonu za méně peněz… skoro

V polovině 90. let byla největší šance porazit dominanci x86 v osobních počítačích a přejít na jinou architekturu. Mělo to i nezvykle velkou podporu významných médií, ale stejně se to nepovedlo. Můžeme si dnes zaspekulovat na téma, co se pokazilo a zda vůbec ty šance byly dostatečné. Rozhodně dnes vidíme další pokus (jak u notebooků, tak serverů), byť bych řekl, že o něco nesmělejší a méně na sílu. Rozdíl je však v tom, že dnes se alternativa v podobě ARMu zaměřuje zatím hlavně na spotřebu (mobilní zařízení), případně hodně jader (cloud provideři). Z toho všeho poněkud vystupuje Apple, který má již výrazně modifikovaný návrh výkonných procesorů vycházejících z ARMu a tranzici z x86 už má kompletně (a úspěšně) za sebou.

Jak moc zazáří výkonem nové procesory Qualcommu si nejspíš vyzkouším v následujících dvou měsících. Nejdřív se objevovaly opěvné ódy na jejich výkon, ale pak se ukázalo, že čísla byla úplně vymyšlená. Teď je realita někde mezi, ale první články mi zatím nedaly odpověď na všechno, co by mě zajímalo.

V 90. letech měly alternativy být především výkonnější. Ostatně to byl důvod, proč Microsoft udělal Windows NT multiplatformní – bál se přílišné svázanosti svého nejdůležitějšího produktu s x86 ve chvílích, kdy UNIXové stanice už úspěšně přešly na RISC procesory s vyšším výkonem a aktivně se řeší, že i platforma PC potřebuje lepší procesory. Většina RISC procesorů se v nějaké míře porovnávala s 486 a později s Pentiem s tím, že nabízí vyšší výkon za méně peněz. Proti první generaci Pentia (60 a 66 MHz) taktéž s nižší spotřebou. Novináři (v čele s časopisem Byte) podporovali představu, že další x86 procesor už bude pouze výrazně žravější a s minimálním nárůstem výkonu, protože jsme na hraně možností architektury, takže se prostě musíme rozhodnout, kam přejít jinam.

Dnes už víme, že se ani jedno nepotvrdilo. Hned další Pentia (od 75 MHz nahoru) byla mnohem úspornější, nebyl problém jít s taktem výrazně nahoru a nedlouho poté další generace procesorů přešly na out-of-order architekturu, kdy se navenek tvářily jako obyčejné x86, ale uvnitř se kód rozkládal na mikrooperace s principy obdobnými RISC procesorům.

Rozhodně se dá říct, že alternativní procesorové platformy měly skvělou publicitu a mainstream se jim věnoval. V UNIXových pracovních stanicích měly úspěch už od konce 80. let, Apple zrovna přecházel z Motoroly 68k na PowerPC, takže proč by nemohl přejít i svět obyčejných PC? Ta snaha tu byla, ale když se na ni dnes podíváme, zjistíme, že:

• Nejvýznamnější výrobci x86 PC zvolili vyčkávací strategii s tím, že se začnou alternativám věnovat až v případě, že jim začnou ukusovat prodeje.
• Hlavní těžiště prosazování zůstalo ležet na výrobcích daných procesorů.
• Společnost DeskStation vyráběla pracovní stanice s procesory MIPS a Alpha (dokonce na sjednocené platformě se zaměnitelnými procesorovými moduly).
• Po tom, co SGI odkoupilo MIPS, postupně snaha o aktivitu v „PC světě“ byla utlumena.
• IBM mělo zprvu velké plány, ale stanice s PowerPC vyrobila jen v počátcích (první měla ještě MCA sběrnici a další specifika IBM strojů, která limitovala možnost úspěchu na širším trhu) a pak aktivitu na tomto poli opustilo, aby se dále věnovalo pouze svému UNIXu.
• Překvapivě v mobilním segmentu vzniklo hned několik notebooků ThinkPad řady 800 s procesory PowerPC 603(e), které nabízely obdobné možnosti jako tady Bull Estrella (včetně běhu Windows NT).
• Motorola vyráběla počítače s PowerPC a sem tam pomáhala dalším výrobcům s návrhem PowerPC desek do jejich počítačů, ale opět šlo o celé pracovní stanice.

Ač všichni výrobci svorně tvrdili, jak mají levnější procesory než x86 (snad kromě Alpha, ale ta zas byla násobně rychlejší), problém byl v ceně celých počítačů. Když první Pentium stálo $800, zatímco PowerPC 601 jen $300, tak to zní strašně zajímavě, ale jen do chvíle, než zjistíte, že to levné PowerPC vám prodají jen v kompletním počítači, který je dražší než ten s Pentiem.

Na trhu vyloženě chyběly samostatné základní desky s těmito RISC procesory, které by měly standardní sloty ISA/PCI, primitivní IDE řadič a formát pro instalaci do obyčejné AT/ATX bedny. Něco, co nevyžaduje RAMky s paritou, nemá integrované SCSI a další funkce užitečné pro profesionální pracovní stanice, ale zbytné pro nadšence a univerzity. Kdyby se k tomu ještě výrobci dohodli na nějakém obchodě s Microsoftem, kdy jeho Visual C++ RISC Edition bude pro uživatele třeba za $100, možná by to dnes vypadalo trochu jinak (a možná ne).

Částečný úspěch nakonec na Windows NT měla po určitou dobu pouze Alpha, a to v případě specifických distribuovaných výpočetních nasazeních a 3D renderingu (typicky Newtek LightWave 3D, který měl portaci v NT pro Alpha i MIPS), kde bylo možné nahradit větší množství PC malým množstvím systémů s Alphou, takže ač jeden počítač stál u Alphy víc, v přepočtu výkon/$$ byla Alpha výhodnější.

To tu navíc mluvím jen o oficiálně dokončených portacích. Snahy byly i jinde – Intergraph portoval NT na svoje RISC procesory Clipper a později unikly i rozpracované portace na MIPS stanice SGI Indy a PowerPC Apple Macintosh (oboje vyžadovalo jiný firmware a nové drivery pro obsluhu integrovaných zařízení a rozhraní).

Bull Estrella

Pracovní stanice Bull Estrella je jednou z těch, kde také pomáhala Motorola s návrhem hardware i software. Vypadá jako klasický slim desktop pod monitor a je poměrně kompaktní. Vlastně se mi tento jednoduchý design líbí i po letech. Bull dělal varianty s procesory PowerPC 603 a 604. První bylo konkurencí k Pentiu a mělo velmi nízkou spotřebu, zatímco druhé bylo konkurencí k Pentiu Pro a na takt bylo proti 603 výrazně rychlejší (ale také žravější).

Když vynechám jiný procesor (připájený k základní desce, PowerPC se nedělala do patice) a čtyři sloty vyžadující mnohem dražší paměti s paritou, vypadá to jako naprosto generické PC – standardní šachty na 3,5“ a 5,25“ zařízení, kde disk a CD-ROM se liší pouze tím, že místo rozhraní IDE používají SCSI (což ovšem dražší x86 PC dělala také), a standardní sloty PCI a ISA. Považuji to za výhodu, protože lze dovnitř strkat komoditní hardware a jakákoli rozšíření nejsou limitovaná na výrobce počítače. Ostatně i porty na zadní straně jsou úplně standardní, a to včetně VGA pro připojení monitoru a PS/2 pro klávesnici a myš.

Logoutův počítač je vybaven optickou mechanikou CD-ROM, standardní disketovkou a 1GB pevným diskem. Disk i CD-ROM jsou na jednom SCSI kabelu, který v rámci snižování nákladů pokračuje dozadu na port pro připojení externích SCSI zařízení. Na rozdíl od lepších UNIXových pracovních stanic nemá počítač dva oddělené rychlé kanály SCSI řadiče, ale to bych mu vůbec nevyčítal. V této době ještě býval na IDE problém s DMA přenosy, takže přenosy dat zatěžovaly neúměrně procesor. Jakékoli, byť low-cost SCSI řešení je tedy výhodou. Všechny čtyři sloty na RAMky obsadil Logout 16MB moduly a celkových 64MB je na rok 1995/1996 moc pěkná hodnota.

Procesor není uživatelsky vyměnitelný, ale zvýšení výkonu lze dosáhnout instalací 256KB L2 cache modulu, který zde již je osazený a patří k nejžhavějším komponentám v celém počítači – doslova, má až 50 °C, tedy o 20 °C více než procesor.

Přesto deska není „vymaxovaná“ nadoraz. Integrovaný grafický čip Cirrus Logic GD-5434 (64-bit PCI akcelerátor s podporou 2D akcelerace a primitivního video overlaye) má k sobě 1 MB paměti a dvě patice pro rozšíření na 2 MB. Zde zůstaly neosazené, čímž je možné maximálně zobrazit 800×600 v 65 tisících barev, anebo 1024×768 ve 256 barvách (oboje max 75 Hz). Více paměti by umožnilo obě barevné hloubky navýšit na 1024×768, resp. 1280×1024. Podpora 16 miliónů barev zde chybí kupodivu úplně a Cirrus Logic si ji nechal jen pro vyšší varianty čipu (resp. ona jde zapnout v jiných OS, ale ovladač ve Windows NT ji nedovoluje, protože BitBLT engine v ní omezením čipu nepracuje).

Rozšíření paměti na 2 MB bych přesto Logoutovi doporučil, protože se tím práce grafiky zrychlí. Dle všeho je totiž plná 64bitová šířka z čipu do paměti přístupná jen v případě, že jsou instalovány všechny čtyři paměťové čipy. Se dvěma je komunikace pouze 32bitová.

Kromě grafiky jsou na základní desce ještě čipy 10Mb/s Ethernetu, SCSI řadič, zvukový kodek a samozřejmě Intel PCI Bridge, který celou PCI sběrnici zajišťuje. Všechno to jsou takové ty běžné čipy, které se nacházely i na mnoha UNIXových stanicích s jinými RISC procesory.

Startujeme do grafiky

Jakkoli vypadá Estrella jako klasické PCčko s AT zdrojem (vypínač je dvoupolohový a počítač se sám neumí vypnout), po zapnutí uživatel pochopí, že tady je všechno jinak. Prostředí firmware je totiž grafické, s okýnky ala Windows 95 a ovládáním myší. A jako u všech podobných pokusů i tohle se ovládá hůř než standardní setup BIOSu obyčejného PC.

Odhlédnu-li od grafického rozhraní, které umožňuje přesouvat a minimalizovat okna, jsou tu dva hlavní praktické rozdíly – firmware má v sobě vlastní boot loader a primitivní příkazový řádek (FDOS), ze kterého lze provádět některé pokročilé funkce (umí připojovat oddíly se souborovým systémem FAT, manipulovat se soubory a vypisovat jejich obsah). Uvnitř firmware se dají také vytvářet diskové oddíly.

Přítomnost chytrého zavaděče znamená úplně jiný způsob zavádění operačního systému než na dobovém PC, kde v BIOSu akorát nastavíte, jestli chcete bootovat z A: (první disketovky), anebo C: (prvního připojeného disku). BIOS pak po provedení testu funkcí počítače hrábne na první sektor disku/disketovky, začne jej číst a vykonávat jako program. Co se stane dál už je pak čistě v režii programu, který se zde nachází (zavaděče nainstalovaného OS).

Proti tomu zde firmware očekává, že disk začíná malým oddílem typu FAT, kam se nahrají adresáře se zavaděči ve formě souborů. V prostředí firmware si přidáte ke každému operačnímu systému záznam a v něm vyplníte parametry, se kterými se má zavaděč z disku spustit – tedy kompletní cestu k souborům zavaděče a identifikátor systémového oddílu.

Nevýhodou je, že pokud se vám vybije CMOS baterka na základní desce, na rozdíl od PC, které vám akorát začne zkoušet bootovat nejdřív z disketovky (a to pouze, pokud je vložená disketa), zde ztratíte všechny záznamy o operačních systémech. Vyplnit je správně je pak docela oříšek – když mi počítač dorazil, zabralo mi to metodou pokus-omyl minimálně půl hodiny.

Měl bych zmínit, že firmwarů pro podobné PowerPC počítače existuje hned několik a vy si musíte nahrát ten vhodný pro operační systémy, které chcete provozovat. Pokud se vám zachce nainstalovat UNIX (IBM AIX), musíte nahrát jiný firmware než tento pro Windows NT. Tolik k otázce možností snadného přepínání mezi různými operačními systémy. V tomto ohledu bylo hezké řešení na strojích s procesory Alpha, které postupně dostaly možnost duálního firmware a uživatel mohl mezi variantou ARC (Windows NT) a SRM (Tru64 UNIX) aspoň přepínat bez flashování čipů.

Specifický případ je Linux, který postupně podporoval možnost spuštění z více různých typů firmware, aby problém obešel.

Windows skoro jako na x86

Již jsem si zvykl, že řada ne-PC počítačů, resp. jejich grafických karet, nezná textový režim. Firmware s tím počítá a pracuje v nějakém výchozím režimu – zde grafika 640×480 v 16 barvách. Zatímco na PC tedy zavaděč vypisuje text v textovém režimu, zde jej vypisuje do okna firmware. V případě Bull Estrella je to zrovna jedno, protože jeho integrovaná grafika je standardní čip z PC, který textový režim samozřejmě umí, ale mohou existovat případy, kde tomu tak není.

Zavaděč Windows (NT Loader) však vypisuje stejné texty jako na PC. Pak se natáhne do paměti a spustí jádro operačního systému ve verzi pro PowerPC a převezme vládu nad počítačem. V tu chvíli se také přepne grafický režim do něčeho, co vypadá jako textový, ale jenom se tak tváří (a to i na x86) – stále jde o grafický režim, kde OS pracuje s každým pixelem, a dělá to ze stejného důvodu jako firmware. Jakmile se operační systém načte, objeví se klasická grafická přihlašovací obrazovka Windows NT 4.0 a na první pohled je vše jako na klasickém PC.

Operační systém již byl od Logouta nainstalovaný, takže tato činnost mi odpadla, ale v principu je to podobné jako na ostatních RISC systémech – je nutné vytvořit speciální startovací disketu, z té se nabootuje (začátek instalace je vypisován v tom grafickém okně firmware), nastaví se oddíly disku, zavede se kernel, nakopírují soubory a zbytek instalace probíhá v grafice 640×480 při 16 barvách. Operační systém si nastaví na konci instalace záznam ve firmware, aby to nemusel uživatel dělat ručně.

Logout mi počítač zanechal téměř v bodě těsně po instalaci. Tím, že je Bull Estrella mezi podporovanými počítači dle příručky kompatibilního technického vybavení, už samotný instalátor nakonfiguroval ovladač grafického čipu (počítač mě uvítal v rozlišení 1024×768 s 256 barvami) a síťového čipu (IP adresa se načetla z DHCP a já se mohl okamžitě připojit na sdílené složky v mé síti).

První věc, která mě mimořádně příjemně překvapila, je rychlost, s jakou počítač reaguje. Z mého kanálu retro_swarm na twitteru bylo poznat, že předtím jsem se měsíce hrabal v Power Macintosh 7200/75 (a ještě budu). Jeho PowerPC 601 má 75MHz a není to výkonově v průměru horší procesor než úsporný PowerPC 603. Přesto však Mac působí zabrzděný, protože MacOS nebyl navržený jako multiplatformní – když Apple přecházel z procesorů 68k na PowerPC, integroval do systému emulátor 68k a postupně začal přepisovat různé části OS do nativní verze. Tento proces ovšem trval roky, takže bylo běžné, že uživatelé používali operační systém, kde sice třeba grafické operace byly prováděny v nativním kódu, ale přístup k disku byl emulovaný.

Výsledkem je, že třeba takový PowerPC 603e (od 603 se liší dvojnásobnou L1 cache, aby se do něj vešel 68k emulátor v MacOS) na 166MHz v PowerBooku 1400cs/166 s MacOS 8.1 působí výrazně pomaleji než 66MHz 603 s Windows NT 4.0. PowerPC verze Windows NT je totiž celá nativní, včetně předinstalovaných aplikací. Emulátor x86 sice v systému je, ale používá se až na dodatečné aplikace, které nemají nativní verzi. Hodí se ovšem dodat, že Estrella má sice jen 66MHz procesor, ale jeho vnější sběrnice (cache, RAM…) pracuje také na 66 MHz, zatímco typický stroj od Applu s PowerPC 603e měl vnější sběrnici jen 33-40 MHz.

Oproti MacOS je tu ovšem i určitá nevýhoda – ve Windows NT neexistují tlusté binárky. Spustitelný soubor (exe), anebo knihovna (dll…) mají pouze kód pro jednu procesorovou architekturu. Naopak MacOS umí tlusté binárky, kdy uvnitř souboru může být kód pro více platforem a operační systém si transparentně vybere tu správnou, aniž by tím uživatele obtěžoval. Tento koncept ještě dříve k dokonalosti dotáhl operační systém NeXTSTEP, ale o tom zas někdy jindy.

Pojďme si místo toho říct, co je při provozu Windows NT na PowerPC jinak než v případě x86:

• V okně DOSu je možné stále spouštět 16 i 32bitové programy pro x86. Místo přímého vykonávání kódu jako na x86 procesorech je však na pozadí použit licencovaný emulátor Insignia SoftPC, který emuluje procesor 486. Pro uživatele však vypadá všechno standardně. Stojí za zmínku, že SoftPC jako samostatný komerční produkt bylo dostupné pro řadu platforem včetně různých UNIXů a MacOS.
• V okně DOSu nejde přepnout do celoobrazovkového režimu. DOSovské aplikace pod NT na x86 naopak pracují přímo s SVGA grafikou (celoobrazovkově) prostřednictvím registrů grafického čipu a v okně se (mimo těch textových) jejich běh zastaví. Takové řešení ovšem není na ostatních procesorech možné a emulátor celoobrazovkový režim neimplementoval. Emulovaná VGA grafika běží výhradně okně na všech ostatních verzích NT a běží logicky řádově pomaleji. Zatímco Doom na x86/NT je na Pentiu 66MHz hratelný (fullscreen), na 66MHz PowerPC je to slideshow (v okně).
• V NT 3.51 a v základní instalaci NT 4.0 fungují pouze 16bitové x86 aplikace pro Windows a běží transparentně emulované. Na Bull Estrella je výkon podle situace od 20MHz 386 až po 40MHz 386 (resp. 20MHz 486). Ironicky, emulátor, který se stará o běh Windows/x86 aplikací, nabízí výkon jen poloviční proti emulátoru od Insignie pro programy v DOSu.
• 32bitové aplikace, které používají rozhraní Win32, v základu na NT 4.0 neběží (program skončí s chybovou hláškou, že program je platný, ale pro jiný typ počítače). Dlouho jsem žil v přesvědčení, že kromě Digitalu, který napsal speciální emulační vrstvu FX!32 (o tom ještě jindy), nebylo možné x86 Win32 aplikace na RISC procesorech pouštět, ale není tomu tak. Přímo na serverech Microsoftu byl po vydání Windows NT 4.0 dostupný modul Wx86, který podporu emulace Win32 aplikací přidává. Vychází z původního emulátoru a poskytuje také stejně nízký výkon (a místy i nižší). Některé aplikace přesto spadnou při spouštění s chybou, ale obecně se použitelnost počítače instalací Wx86 výrazně zvýší.
  
• Problém jsou také aplikace, které potřebují instalovat do operačního systému nějaký ovladač (typicky když komunikují s nějakým vnějším hardware). I když jde samotnou aplikaci bez problému emulovat, emulaci x86 ovladačů Windows NT (celkem logicky) neumí.
• Z toho vyplývá omezenější podpora hardware. Výrobci samotných čipů sice počítali s možností provozu v RISC počítačích (schopnost nastavit endianitu), ale drivery dělaly jen pro kombinace architektur a operačních systémů, kde to dávalo komerčně smysl. Že pro nějakou ISA/PCI kartu nabízí výrobce ovladač pro Windows NT 4.0, ještě neznamená, že bude fungovat pod NT 4.0 s jiným procesorem než x86 (téměř jistě nebude). Neplatí to ani u hardware, který má pod x86 podporu již přímo ve výchozí instalaci Windows – seznam kompatibilního hardware je pro ostatní platformy výrazně omezenější. Dá se najít v knížečce, kterou mám v originální krabici s operačním systémem, ale překvapivě jsem ji nebyl schopný najít nikde oskenovanou online.

Pokračování příště

Už by to bylo moc dlouhé. Moje trápení při konfiguraci zvukového čipu, testování různých ISA a PCI karet, rozchozování hardwarové OpenGL 3D akcelerace a porovnání výkonu s dobovými počítači si nechám na příště.