Minulý týden proběhl další ročník akce Bytefest, kde se scházejí nadšenci do historických počítačů. Je to jedna z mála akcí, kde je možné vidět všechny ty počítače zapnuté, mnohdy i rozebrané a s lidmi okolo, kteří jim rozumí. Koho staré počítače zajímají, tohle je lepší než se na ně jít podívat do nějakého muzea…

Už víc jak deset let chodím na Bytefest pravidelně a posledních šest let i vystavuji. Někteří vystavovatelé mají každý rok s sebou stejné počítače, nezřídka každý další rok něčím vylepšené. U mě je to opačně. Snažím se mít každý rok něco jiného a vymýšlím, co na tom rozběhat, aby to bylo i divácky atraktivní. Tentokrát jsem do poslední chvíle netušil, co povezu, protože oba dva počítače, které bych chtěl ukázat, vyžadují nějakou opravu, a vzhledem k tomu, o jak delikátní stroje jde, je potřeba to neuspěchat (aspoň je rozhodnuto, co bude příští rok).

Aby byla situace o něco komplikovanější, Bytefest začal ve středu, kdy jsem ještě potřeboval pracovat, ale zároveň jsem s kamarádem jel koupit do Brna elektromobil. Pokaždé, když vydám nějaký článek do rubriky Bazar ve Světě motorů, s někým jedu daný model auta i koupit, a to typicky ten nejlevnější kus, jaký se dá v ČR najít. Celé to začalo už v lednu, když mi vyšel článek na BMW i3. Od té doby už to je taková tradice.

PC s DOSem

Vyčerpaný zácpami na D1 a kulturními odlišnostmi jsem se vrátil do hlavního města až za tmy, ale cestou jsem si rozmyslel, co naberu jako první várku, a ještě jsem se otočil na místě konání akce. Vyhrály dva počítače, které jsou z určitého pohledu velmi obyčejné – na jednom běží MS-DOS a na druhém Windows 2000. První, Vienna 286 je zajímavý tím, že jde o tehdy poměrně drahé PC, určené do laboratoří jedné pražské průmyslovky. Vyrobený je v roce 1986 a oproti běžným 286, které jste mohli potkat v devadesátých letech jako absolutní low-end pro masy, je v tomto počítači ještě všechno obrovské a složené z mnoha primitivních čipů. Navíc jde o poměrně slušnou konfiguraci – 8MHz Intel 286 v keramickém pouzdře je doplněna matematickým koprocesorem Intel 287. Na desce je 1 MB operační paměti, které dále rozšiřuje dlouhá ISA karta, na které je další 1,5 MB RAM, přestože půlka patic pro paměťové čipy zůstala neosazená. Specialitkou je MFM pevný disk s kapacitou 30 MB, který zabírá dvě 5,25“ pozice a stále spolehlivě pracuje.

ISA RAM karty, diskové rozhraní ST-506, CGA/EGA grafiky… tohle všechno už mě minulo v nových počítačích začátku 90. let. Typická 286, co jsem pak potkal, už měla SVGA grafiku, IDE disk a základní desku tak akorát velkou, aby se na ni vešly ISA sloty, jeden velký čip, procesor a trochu paměti.

Celý počítač je původní a nevyžadoval za celý svůj život jedinou opravu. Vyměněna byla před lety jen RTC baterie Panasonic, která měla nízké napětí (ale pořád fungovala). Já do něj naopak přidal zvukovou kartu (klon SB od ESS) a síťovou kartu od 3com. Rozšíření původního úložiště o 100 MB zajistila externí mechanika Iomega ZIP-100 zapojená na paralelní port a tvářící se jako SCSI zařízení.

Původně byl systém konfigurovaný pro monochromatické Hercules/MDA monitory. Osazená karta ATI Graphics Solution rev.3, v podstatě prvotina tohoto výrobce grafických čipů, který dnes dál existuje pod značkou AMD, má tu úžasnou vlastnost, že má velké hradlové pole (proto Array Technologies Inc.), ve kterém je naprogramována kompatibilita s více typy grafických standardů. Ty se následně volí pomocí několika přepínačů. S CGA/EGA monitorem, pro potřeby akce půjčeným od Dexe, jsem ji tedy nastavil do režimu CGA a mohl vyzkoušet, co všechno tato karta vlastně zvládne. Oproti běžné CGA má totiž čtyřnásobek paměti.

Věděl jsem, že ATI implementovalo kompatibilitu s režimy Plantronics ColorPlus (32KB karta z roku 1982) a ty jsem postupně rozběhal jak ve starých adventurách od Sierry (ovladač pro 320×200 16 barev napsal někdo až v posledních letech), tak například v alternativě k původním Windows – GEM Desktop od Garryho Kildala (tvůrce operačního systému CP/M, kterým se MS-DOS výrazně inspiroval). V GEMu běželo rozlišení 640×200 při čtyřech barvách (což je vlastně stejně jako na Atari ST v prostředním rozlišení, kde běží stejné uživatelské rozhraní). Bohužel těch standardně hnusných z první palety CGA.

V manuálu ke kartě mě však zaujalo, že prý je možné využít plných 640×200 při 16 barvách. Ale pouze v programech, které mají ovladač přímo na tuto kartu. Vyzkoušel jsem Paintbrush Plus a opravdu na originální disketě byl ve výběru mezi dalšími desítkami ovladačů i ten pro ATI a fungoval. Je hezké vidět, jak už v osmdesátých letech měli výrobci snahu nabídnout něco navíc proti oficiálním řešením od IBM. Softwarová podpora byla sice hodně limitovaná, ale lepší než nic.

Navíc na disketě ke kartě byl ukázkový program pro 640×200@16c doplněný o zdrojový kód, takže kdo si dělal vlastní program, tomu nic nebránilo rozšířené možnosti využít.

S 286 jsem si nakonec pohrál víc než dost, a to přestože úplně původní plán nevyšel. Nesl jsem si s sebou novou grafickou kartu Trident 8800CS, která umí Hercules, CGA, EGA i VGA a má oba typy výstupů. Na papíře jde o ideální univerzální kartu. Ta by mi s Dexovým monitorem dovolila ještě vyšší rozlišení a lepší barvy. Jenže karta bez ohledu na nastavení vždy zobrazovala na frekvencích vhodných pouze pro VGA a SuperEGA monitory (31kHz H-sync). Zkoušeli jsme měnit nastavení přepínačů, měřili jsme osciloskopem, na kartě jsme i pájeli, ale pak jsme to vzdali. Možná, že šlo o nějakou pozdější várku karet, která už dostala nový BIOS, který přepínače ignoroval. Fakt netuším. Jen mě zaujalo, že když jsem se zeptal ve skupině, našel se jiný člověk s úplně stejným problémem u této karty. Asi by to chtělo projít kód video BIOSu a podívat se, na základě čeho se karta rozhoduje.

SGI Visual Workstation 320

Druhý počítač je velmi netradiční pracovní stanice z roku 1998. Běží na ní sice Windows (jen NT4.0, anebo 2000), ale není IBM PC kompatibilní. Nejde na ní spustit DOS, nemá BIOS, nepodporuje textový režim a ani režimy VGA. I ten Windows, pokud tam má být spuštěn, je zaváděn pomocí ARC loaderu, což je komponenta typická pro Windowsí stanice 90. let postavené na různých tehdy alternativních RISCových platformách (MIPS, PowerPC, Alpha…).

Specifikem je architektura UMA, kdy grafické jádro je uvnitř čipu s paměťovým řadičem, je do něj napojená speciální výkonná paměť a všechna ostatní zařízení (včetně procesorů) používají stejnou paměť. Umožňuje to zero-copy přístup s nízkou latencí, kdy například z televizního vstupu ukládáte signál do paměti a z toho samého místa jej grafické jádro může rovnou vykreslovat jako texturu na 3D objektu. Přestože jde vlastně o „integrovanou grafiku“, kde si každý představí něco zoufale pomalého, grafické jádro SGI Cobalt bylo v mnoha ohledech rychlejší než libovolná běžná grafika pro PC. Rychlá sdílená paměť brzdou vůbec nebyla, což bylo i vidět v některých benchmarcích, které běžely poměrně plynule i v rozlišení 1280×1024 true-color (kdybych měl lepší monitor, mohl jsem je pouštět klidně v 1920×1200). Stanice si kdysi našla oblibu u těžebních společností a modelování terénu, kde se dalo pracovat v megatexturami o velikosti stovek megabajtů (až 80 % systémové paměti šlo vyhradit pro textury). Něčeho podobného nebyly klasické grafické karty ještě několik následujících let schopné.

Řada Visual Workstation představovala snahu SGI přenést své technologie z IRIXu do světa Windows. Z mnoha důvodů to byl neúspěch, ale většina těch důvodů je obchodních a ne technických. Jednak se počítač výrazně zpozdil proti uvedení, což řadu lidí v rychle se inovujícím světě PC odradilo, a jednak obchodníci SGI měli nulovou motivaci zákazníkům tyto stanice prodávat kvůli špatně nastavenému způsobu jejich odměňování.

O SGI (i tomto počítači konkrétně) však chystám v brzké době velký článek, takže tady se nemá cenu rozepisovat. Hodí se však zmínit, že SGI 320 používal jednu dobu i John Carmack při vývoji hry Quake III. Na oficiálním představení stanice byl přímo Bill Gates.

Na Bytefestu kromě různých benchmarků běžely i nějaké známější OpenGL hry a také VRML 3D scéna části Prahy vyrobená na přelomu milénia studenty Matfyzu pod vedením Prof. Ing. Jiřího Žáry, CSc. SGI bylo jedním z hlavních propagátorů technologie VRML, tak mi to přišlo jako ideální ukázka. Speciálně s ohledem na to, kolik návštěvníků nakonec vedoucího projektu znalo právě z dob studií na Matfyzu a na FELu.

Osborne Executive

Loni jsem se dost natrápil s tímto praotcem přenosných počítačů, který jsem si půjčil od Tomáše. Celé roky jej vystavoval jen se základním přibaleným softwarem. Chtěl jsem si vyzkoušet, co tento nástupce nejznámějšího z první generace plnohodnotných přenosných osmibitů s CP/M, vlastně zvládne. Loni jsem se jej snažil propojit s jiným počítačem po sériové lince (null-modem kabel), čemuž se počítač vydatně bránil. Nakonec jsem si jej po domluvě vzal na rok domů a tam si se vším poradil. Naučil jsem se tam nahrávat data jak po sériové lince, tak i po disketách.

Ono to s tím CP/M tehdy nebylo tak jednoduché. Když si otevřete Wikipedii, dozvíte se, jak umožnil vytvořit vývojářům jeden program, který následně běžel všude. Ono to ale v praxi tak snadné nebylo. CP/M totiž nijak nezaručovalo hardwarový, ani softwarový formát disket, nezaručovalo standardizované zapojení komunikačních portů a nezaručovalo ani chování obrazovkového terminálu. Z toho plyne, že přenos aspoň trochu sofistikovanějších programů a dat mezi CP/M počítači po disketách byl místy až neřešitelný problém a že program sice šel spustit na všech CP/M kompatibilních počítačích, ale obraz byl úplně rozpadlý, pokud se program nepřekonfiguroval na vhodný terminál (a to jste ještě doufali, že jej má v seznamu podporovaných). Práce s Osbornem mi připomněla, jak velkou úlevu přinesla ta „IBM PC kompatibilita“.

Nicméně jsem do něj nakonec dostal různé hry, výborný a rychlý textový editor (který v případě Osborne Executive uměl obejít funkce grafického terminálu a zapisoval přímo do video-paměti) i terminálový emulátor pro připojení v režimu klienta ke vzdálenému UNIXovému počítači. Někdy si ho ještě půjčím a sepíšu o tom všem článek.

Při postupném zjišťování informací o počítači jsem zjistil, že Osborne vydával časopis Portable Companion plný mimo jiné spousty zajímavých příběhů o životě s přenosnými počítači na začátku 80. let. Třeba o tom, jak se na vysokých školách řešilo, zda povolit přenosné počítače místo psacích strojů…

Zajímavosti u ostatních

Letos se mi podařilo zakecat se strašně moc lidmi a našel jsem si čas obejít a vyzkoušet cizí stroje, což se mi často příliš nedařilo. Vypíchnu jen pár zajímavostí. Hned vedle mě probíhala portace textové hry z Basicu TI-99 na Acorna (úspěšně) a následně na Amigu (neúspěšně). Štěpán přitáhl pěkný Power Macintosh 8500/120 a Amigu 1200 v tower variantě (s Motorolou 68060, PCI sloty a 3D akcelerátorem), aby následně v Macu nahradil Mac OS za mnohem schopnější operační systém BeOS (který Apple původně plánoval koupit místo toho od NeXTu, ze kterého vzešel Mac OS X).

O kus dál byla naprosto špičková možnost vidět pohromadě téměř všechny původní přenosné počítače Compaq Portable. Nikdy jsem je takto v provozu neviděl, přestože jde o historicky zásadní stroje. Původní Compaq Portable byl jedním z prvních úspěšných klonů IBM PC (s legální kopií BIOSu), přestože proti IBM PC nabízel i leccos navíc. Byl rychlejší, přenosný a hlavně – jeho dlouhodosvitová zelená obrazovka kombinovala obě grafická řešení od IBM. Grafiku uměla 200řádkovou CGA, ale v textovém režimu zobrazovala 350řádkový režim podobně jako MDA. Díky tomu byla práce v textovém režimu s prokreslenějšími písmeny pohodlnější. Pozdější stroje řady Portable pak umožňovaly kreslit také pixelovou grafiku ve vyšším rozlišení 640×400 (režim AT&T 6300, který používaly později také notebooky od Toshiby).

Jediné zklamání byla (pravděpodobně) membránová klávesnice, která měla takový nic moc stisk v porovnání se spínačovými klávesnicemi od IBM. I když si odmyslím nějaké zatvrdnutí časem, mám pocit, že ani nová nepatřila mezi to lepší na trhu.

Naprosto fascinující pro mě byly Dexovy počítače od HP. Měl s sebou HP-85B a HP-86B, včetně rozšiřujících modulů a disketové jednotky. Tyto počítače byly v podstatě pracovní stanice vhodné do laboratorního prostředí jako řízení měřicích přístrojů a ukládání výstupů. Měly potřebná komunikační rozhraní i pokročilý BASIC schopný vědeckých výpočtů a kreslení grafů.

Kvůli nějakému elektromagnetickému rušení prakticky v celém sále byly problémy s funkčností disketových jednotek mnoha počítačů. Včetně těchto. Dex měl problém načíst nějaká zajímavá dema z disket. V neděli, když už se jen balilo a v sále bylo méně lidí i zapnutých počítačů, jsem ho požádal, ať to zkusí znovu, a to už jsme měli úspěch. Jedno z grafických dem nádherně ukazovalo možnosti a rychlost vykreslování vektorové grafiky. Na tom zeleném monitoru s delším dosvitem to vypadalo úchvatně.

A když už jsem u těch zelených monitorů… byl zde k vidění i terminál Tesla CM 7202.M2, o kterém jsem netušil, že vůbec existoval. Znal jsem původní 7202, který pozná z fotky skoro každý, protože se objevoval i v různých filmech z dob socialismu. Tento byl modernější a pokročilejší. Šlo o kopii DEC VT-100 používající taktéž procesor Intel 8080 (resp. jeho východní klon). Z terminálu se na místě bylo možné připojit na Gopher, BBS a další služby a trochu zažít atmosféru tehdejšího „počítačování“. Klávesnice byla velmi příjemná a stejně tak i obrazovka, o které jsem se dozvěděl, že nešlo o zázrak socialistického inženýrství. Dodávali ji Japonci.

Nejlepší v noci

Pokud se někdy budete chystat na Bytefest, měl bych jeden poznatek – nejlepší atmosféra tam bývá až pozdě v noci. Obvykle jsem odcházel až kolem jedné hodiny ranní, neboť když opadne největší šrumec, vzniknou menší skupinky, kde už probíhá klidnější, ale o to zajímavější diskuze. Také s větším klidem začnou lidi vymýšlet větší koniny, co by na těch svých počítačích mohli zkusit. Poslední večer se třeba objevil Logout a začal mi do dva-osm-šestky cpát emulátor ZX Spectra, aby zjistil, jak blízko se dosáhne originální rychlosti. Pro mě tady bylo asi nejzajímavější, že si emulátor docela dobře poradil s převedením původní grafiky na čtyři barvy CGA (a mezistupně formou ditheringu). Vypadalo to velmi použitelně.

Na obědě jsem poslední den skončil ve skupince, kde na mě Logout propálil, že se ze mě stal „zasraný Mekař“, čímž mě překřtil z původního „zasraného PCčkáře“, jak jsem jím byl titulován tak deset let zpátky s jeho vrozenou taktností. Najednou se ukázalo, že u stolu je to samý dlouholetý uživatel Maců, který ovšem v poslední době nemůže Mac vystát kvůli změnám v operačním systému a konvertoval. Takže jsem se vlastně dozvěděl, že Windows 10 je jim v podstatě i příjemnější a méně je omezuje.

Prý zprvu čekal, když jsem se ještě k M1 stavěl kriticky, že nepodlehnu, ale pak se to otočilo a já na MacBook Air M1 začal pět chválu. Tak se kolem toho spustila zajímavá diskuze a já došel k závěru, že svůj pronajatý Mac jsem nevrátil z jednoho jediného důvodu. Není jím operační systém, ten mi taky nepřijde nějak zásadně lepší než Windows 10 (ještě vyjde slíbený druhý článek na toto téma). Dokonce tím není ani dlouhá výdrž, byť ta je fantastická a za rok jsem ani jednou neřešil, že by mi docházela baterka, když se to nehodí. Důvodem jsou reproduktory a mikrofon. Všechny ty moje četné konferenční hovory jde na Macu provozovat bez připojeného headsetu tak, aby mě z výsledného zvuku po hodině nebolela hlava. No jo, někdy rozhodují fakt parametry, které bych na první dobrou netipnul.

Při odchodu z oběda se ještě rozjelo téma elektromobilů, které sám aktivně radši nikde nerozjíždím. Teď k tomu ani není příliš důvodů, když moje elektroauto stojí už dva měsíce v autorizovaném servisu a mám místo něj náhradní hybridní Hyundai Kona (průměrná dlouhodobá spotřeba 4,2 l/100 km, kdyby někoho zajímalo). Říkal jsem Logoutovi, že vlastně nemám rád elektromobilní srazy, protože je to samý pojišťovák a prodejce wallboxu, anebo solárních panelů. Na to mi on odpověděl, že z jeho pohledu jsou elektromobilisti to samé, co v počítačích bývali Amigisti.

Chtěl jsem oponovat, ale nešlo to. Asi má pravdu…

>Kompletní fotogalerie k nalezení zde<