Uplynuly dva měsíce od doby, kdy jsem tu popsal nejstarší NB, co mi prošel domem a nějaký ten čas sloužil. V závěru jsem psal, že vlastnit Apple v tehdejší době byl dost velký problém z důvodu absolutní nekompatibility. Je tak jasné, že všechny ostatní notebooky tohoto seriálu budou jen a jen „PC-compatible“.

Siemens-Nixdorf PCD-4ND

Plnohodnotný PC notebook od německých Siemens-Nixdorf. Poctivý německý kousek, který se taktéž dokázal velmi rozšířit v našich končinách a ještě po hodně letech se na něj lze narazit. Dnes už teda spíš v nějakých měřících a diagnostických pracovištích. Ještě si vzpomínám na reklamy v časopise CHIP, kde byl nabízen v základní konfiguraci za cenu kolem 60 000,- Kč s 9.5“ černobílým (můj případ) pasivním displejem s 16ti stupni šedi. Za příplatek dalších 30 000,- Kč byl velmi pěkný 10.5“ aktivní TFT displej s glare povrchovou úpravou, kterou můžeme znát z dnešních notebooků. Já jsem ho měl v konfiguraci s mobilním Intel 486DX2 procesorem – 50MHz na performance mód; při low power módu se snížil násobič na 1x, takže byla rychlost 25MHz (stejné jako u dnešních procesorů). Ten měl, pokud si dobře pamatuji, plnou spotřebu někde pod 5W. S tou spotřebou je to spíš pro zajímavost, že nějaké Centrino prostě hadra :-).

verze s barevným displejem

Další vnitřnosti se skládaly z 4MB RAM integrovaných na desce (s možností rozšíření pomocí karet, které jsou nápadně podobné Compact Flash), 2.5“ 320MB pevného disku Samsung, který byl bezmála dvakrát vyšší než ty dnešní (ale už měl stejný konektor PATA), disketové mechaniky (3.5“) a grafické karty Western Digital WD90C24A2 se 768kB paměti, která stačila přesně pro 640×480 (nativní rozlišení obou displejů) při 16bit barevné hloubce (kdo z vás měl na Windows 3.1 víc jak 256 barev? :-)). Na svou dobu byla grafika mezi notebooky nadprůměrná a podtrhovala celkový vysoký výkon. To vše v notebooku velikosti dnešních širokoúhlých 12.1“ strojů a při hmotnosti bohužel přesahující 3kg. O rok později vyšla verze s integrovanými 8MB RAM, zvukovou kartou (vstup i výstup) a infra-portem.

Notebook disponoval už tehdy rozšířeným Phoenix BIOSem. Ten dříve obsahoval geniální funkce řízení spotřeby. Mimo klasického stand-by, kdy se vypne všechno až na paměť RAM, bylo možné použít i funkci suspend. Ta umožňovala o mnoho let dříve to, co operační systém nabídl až u Windows 2000. Obsah RAM se uložil na disk a notebook se úplně vypnul. Tato funkce byla čistě řízena BIOSem a vyžadovala, aby na pevném disku byl primární oddíl typu FAT16. Pokud byla tato podmínka dodržena, tak bylo možné „hibernovat“ z jakéhokoli operačního systému (třeba i DOS). Dokud jsem měl jen 4MB RAM, tak to bylo velmi rychlé. S 20MB to ale bylo přesně 5x pomalejší.

krytky portů už byste se dneska taky nedohledali

Důvod vysokého výkonu

Vysoký výkon vycházel z konstrukce základní desky založené na VL-BUS sběrnici. Pamětníci jistě vědí, že se jednalo o konkurenci PCI, která byla dokonce rychlejší, ale měla nevýhodu v omezených možnostech rozšíření a závislosti na procesoru (čím rychlejší FSB, tím méně zařízení snesla). Byla to lokální sběrnice. To znamená, že všechna VL-BUS zařízení byla připojena přímo k procesoru (proto ta rychlost). Zde byla takto připojena právě grafická karta, která předčila své kolegyně, které tou dobou ještě používaly starou ISA. Díky tomu, že grafická karta měla i základní akceleraci, značně ulehčovala procesoru. Díky tomu byl znát vyšší výkon prakticky ve všech programech (mimo těch v textovém režimu).

Ke grafické kartě byl dodáván speciální ovladač, který po zavedení v config.sys umožňoval zvýšit obnovovací kmitočet. V textovém režimu pak bylo 88Hz a v rozlišení 800×600 75Hz.

PS/2 porty se u běžných počítačů objevily až o několik let později

Baterie

Baterie i disketová mechanika byly umístěny na přední straně notebooku v hot-plug šachtách. Obě šachty byly stejně velké. V obou byly konektory pro připojení baterie, ale jen v jednom pro připojení disketové mechaniky. V praxi to znamenalo možnost vyndat disketovou mechaniku a nahradit jí druhou plnohodnotnou baterií. Baterie (Ni-MH) měly kapacitu pouhých 1800mAh. Při napětí 14.4V nám to dává ubohých 26Wh. Na jednu takovou baterii dokázal notebook běžet pěkné 3 hodiny. S dvěma bateriemi dal logicky dvojnásobek. Mnoho lidí má pocit, že až díky platformě Centrino jsme se dočkali použitelné výdrže – není to pravda (už i některé starší notebooky byly schopny na baterii pracovat až 10 hodin).

Možnosti dalšího rozšíření

K notebooku také existovala dokovací stanice, která z něj dokázala udělat plnohodnotný počítač. Ostatně tak také vypadala. Měla krom běžných věcí pro dokovací stanice i integrovaný SCSI řadič, dvě pozice na 5.25“ disketové a optické mechaniky (nebo pevné disky) a tři ISA sloty. No prostě něco pro fajnšmekry. S něčím takovým už mohl notebook směle konkurovat tehdejším počítačům. Sám jsem ji nikdy neměl, ale ve svém okolí znám jednoho člověka, co má tu novější verzi i s dokovačkou a má to všechno v plně funkčním stavu.

Historie mého kusu

Za dobu používání, která byla jedna z těch delších, jsem přidal 16MB RAM (maximum) a vyměnil disk za 1GB IBM. Disk jsem vyměňoval kvůli vlastní blbosti; ubastlil jsem si malou redukci na připojení 2.5“ disku do normálního počítače. Bohužel jsem to neměl moc dobře odizolované a při jednom připojování se dotkl napájecí pin z redukce disku na nesprávném místě. Zasmradilo to celou místnost a z disku se stalo efektní těžítko. Na disku byl původně Windows 3.1, který byl později nahrazen Windows 95 duálně se Slackware Linuxem.

Tento notebook je jeden z mála těch, co zůstaly doma. V krabici od základní desky je schován pro případné záchvěvy nostalgické nálady. Jeho použitelnost je však limitovaná nefunkčním trackballem (to je místo touchpadu pro ty, co to neznají) a některými funkčními klávesami (za všechno může poškozený slídový kabel). Mimo jiné je notebook od intenzivního používaní celý rozlámaný (vyřešila izolepa) a než se zahřeje podsvětlovací lampa, tak obraz prvních 5 minut mírně bliká. Baterie však po nabití dala ještě v roce 2003 přes hodinu.

Závěr

Přiznám se, že kvalita už rozhodně nebyla tak vysoká jako u PowerBooku. Po rozebrání zjistíte, že je tam skoro všechno plastové. Plasty jsou sice pružné prvních pár let, jenže pak začnou tvrdnout. Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem po letech notebook rozebral a ztvrdlé, křehké plasy popraskaly. Samotnému notebooku to nijak výrazně nevadilo, ale musel jsem mu pomoct trochou izolepy :-). Napsal jsem na něm obrovské množství textu, za což se mi odvděčil ztuhnutím klávesnice, která se tak najednou velmi špatně mačkala, pokud jsem se prsty netrefoval přesně na prostředek kláves. Nakonec z toho vzniklo docela drsné posilování, a tak jsem s dlouhým psaním na notebooku radši přestal. Na druhou stranu musím říct, že třeba takové klouby víka displeje jsou stále pěkně tuhé a nevykazují žádnou volnost.

Celkově bych řekl, že kvalita byla na úrovni dnešních notebooků za 30 tisíc. Není to špatné, ale nic super to většinou taky není. Další notebooky v seriálu budou ovšem zas na vyšší úrovni :-).

Další fotky

rozsáhlá nastavení řízení spotřeby

pohled na černobílý displej, nastavení grafické karty

malý informační proužek zobrazoval všechno potřebné

klonování obrazu, na internet připojen PCMCIA wifi kartou

při zobrazování jen na externím monitoru je možné dosáhnout až rozlišení 1024x768 při 256 barvách