Do virtuálního muzea jsem během let přidal většinu svých notebooků, ale jeden ze svých nejoblíbenějších jsem dlouho přehlížel. Dnes to napravím. Řeč je o posledním 12” iBooku G4 z poloviny roku 2005, který byl zároveň v poslední vlně notebooků od Applu s procesory PowerPC.

Když jsem posledně psal o PowerBooku G3 (Pismo), šlo o zásadní období v produktovém designu výrobků Applu. Pismo byl poslední klasický jablečný notebook a jeho levnější alternativa iBook G3, který byl zaoblený v podstatě do kulata, ukazoval, kde vidí tento výrobce budoucnost. Zatímco u pracovních PowerBooků začal postupně experimentovat s titanem a hliníkem, iBooky se staly serióznějšími při zachování plastového provedení. Nový typ iBooku G3 (rok 2001), někde označovaný také jako “dual USB”, dostal plnou konektorovou výbavu a podstatně konvenčnější vzhled, jehož hlavní odlišností od konkurence bylo použití bílé barvy.

S tímto vzhledem slavily iBooky ještě větší slávu, a tak se ho Apple držel po mnoho let. Oproti PowerBookům neměly iBooky tak výkonný procesor (dlouho se používal G3 místo novějšího G4), celkově byla konfigurace slabší a chyběla pokročilejší rozhraní. Měly však styl, poměrně slušnou kvalitu zpracování a v zahraničí i přijatelnou cenu pro obyčejného “domácího” zákazníka.

Postupně k původní 12” variantě přibyla také větší 14”, která se lišila pouze ve velikosti displeje a obvykle o kousek rychlejším procesoru. S příchodem G4 do iBooků se výkon přiblížil PowerBookům, jen zde nebyly dostupné ty nejrychlejší modely (a iBooky měly pomalejší sběrnici). Zde se již bavíme o letech 2004 a 2005, kdy postupně začaly procesory PowerPC v noteboocích ztrácet. Apple kvůli vyšší spotřebě osadil novější PowerPC G5 pouze do stolních počítačů a u notebooků setrval s G4, což po vydání relativně úsporného a výkoného Pentia-M začalo být nepříjemné (situace s G5 byla komplikovanější, neboť to zprvu vypadalo, že by se měla mobilní varianta objevit).

Poslední 12” iBook G4 vychází v polovině roku 2005 a dostává 1,33GHz PowePC G4 7450. Je to už v době po Jobsově oznámení, že celá platformá Maců postupně přejde na procesory od Intelu, a pouhého půl roku před vydáním prvních Intelovských MacBooků.

Lidový notebook

Sněhově bílé notebooky před Applem nikdo nedělal (byly tu spíš takové světle béžové a moc se to nechytlo). Byl to možná krok do neznáma, na druhou stranu po tom, jak vypadal předchozí iBook, bylo jasné, že zákazníci Applu mají výstřednosti rádi.

Na svou dobu byl iBook jedním z tenčích notebooků. Tělo bylo vyvedené z tvrzených plastů, kdy vnější části (zadní strana víka a spodek základny) jsou zářivé bílé a lesklé, zatímco vnitřní části (okolí klávesnice, rámeček displeje) jsou matné a o něco tmavší. Takové řešení bylo chytré, protože matné povrchy byly hlavně tam, kde by mohly být vidět otisky. Navíc při práci na sluníčku by ze zářivě bílých vnitřních části akorát přecházel zrak (taková byla moje zkušenost s posledním bílým MacBookem Unibody). Pokud jde o mě, preferuju černé notebooky, ale iBook G4 je jednou z výjimek – jeho vzhled mně prostě už kdysi učaroval.

Kromě materiálů, ze kterých byly PowerBooky tvořeny, byl poměrně zásadní rozdíl také v displejích a později i v podsvícení kláves. Konkrétně displeje se lišily zásadně. Do PowerBooků byly od roku 2001 dávány širokoúhlé displeje nejvyšší kvality. V iBoocích (a později také ve 12” PowerBooku) se však držely kvalitativně základní displeje s poměrem stran 4:3 a rozlišením XGA (1024×768).

iBook byl odjakživa cílen jako notebook pro obyčejné lidi, přestože se to týká hlavně těch na západě vzhledem ke kupní síle. U nás byla doporučená cena necelých čtyřicet tisíc korun včetně DPH, což z iBooku nedělalo nejlevnější notebook pod sluncem. Byl to spíš takový střed a za své peníze jste kromě nevšedního vzhledu dostali velmi kvalitní zpracování, dlouhou výdrž (až šest hodin) a plnou výbavu bezdrátových technologií.

Jen tak pro představu, za stejné peníze jste si mohli koupit multimediální Acer Aspire 1690 s Pentiem-M, 15,4” displejem (1280×800) a grafikou moderní střední třídy Radeon X600. Mezi studenty představoval oblíbený základ spíše 15” HP Compaq nx6110, který za necelých 25 tisíc (opět s DPH) nabídnul 1,4GHz Celeron-M, 256 MB RAM, XGA displej, Wifi-g i operační systém (Windows XP Home). Oba konkurenti však na baterku vydrželi jen tři hodiny.

Čistý design

Na iBooku sice nenajdete hliník, ale z hlediska designu sdílí spoustu prvků, které jsou charakteristické i pro moderní Macy. V rámci snahy o zachování čistého vzhledu je zde místo výsuvného podavače DVD stěrbinová mechanika a nenajdete zde konektory, které designéři nepovažovali za dostatečné hezké. Konkrétně jde o obrazový výstup VGA, který byl nahrazen jakýmsi mini-VGA. Ten je menší a jistě zajímavější, ale bez redukce na klasické VGA je k ničemu.

Kvůli co nejmenší základní desce jsou všechny konektory na levém boku a kromě mini-VGA jde o ještě o dvojici USB 2.0, jedno Firewire 400 ve verzi s napájením, sluchátkový výstup (na vstup se u nižších modelů nehrálo) a zdířky modemu i 100Mb/s LAN. Výhrady od některých uživatelů směřovaly hlavně k přítomnosti pouze dvou USB, ale šlo spíše o dlouhodobou strategii výrobce, kvůli které si později někteří Macy dobírali, že každé další USB znamená příplatek $1000.

Pěknou vlastností iBooku, kterou PC notebooky převzaly až mnohem později, je minimum vnějších komponent tvořících počítač, kdy celá vana základny je jeden kus, palmrest a okolí klávesnice další kus a tak dále. Na spodku nejsou žádné prohlubně. Pouze nízké gumové podložky a vrypem odlišená baterie s indikačními diodami (stisk tlačítka indikuje stav).

Je to i o takových drobnostech jako mechanický háček, který v zavřeném stavu drží víko u základny. Když je notebook otevřený, je háček schovaný ve víku. Vysouvá se totiž magneticky až ve chvíli, kdy už je notebook skoro zavřený. Nehrozí tak jeho ulomení.

S PowerPC pod kapotou

Když procesory PowerPC do Maců přišly (polovina 90. let), bylo to považováno za velmi dobrý krok, jak dosáhnout vyššího výkonu a vytvořit konkurenční výhodu v boji s klasickými PC postavenými na procesorech x86 od Intelu a AMD. V noteboocích nebyl přechod zprvu tak pozitivní, ale s nástupem výkonných G3 už nikdo o kvalitách této platformy nepochyboval.

PowerPC G4 se do notebooků dostalo v roce 2001 a přineslo kromě různých optimalizací především jednotku pro počítání s vektory (zjednodušeně šlo o alternativu k SSE u Pentia 3). Vektorové jednotky byly tehdy velmi oblíbené s tím, jak se rozšiřovalo multimediální nasazení počítačů, protože instrukce mohly provádět jednu operaci na více hodnotách současně.

G4 už ale v roce 2005 nebyla nic extra z pohledu výkonu a v iBooku měla navíc sníženou rychlost sběrnice ze 166 na 133 MHz. G5 byla rozhodně zajímavější procesor, ale bylo to s ní podobné jako s Pentiem 4 vůči Pentiu 3. Měla prostě mnohem větší spotřebu proti svému předchůdci, a pokud by se měla osadit do notebooku, znamenalo by to větší chladič, častý běh ventilátoru – samozřejmě v kombinaci se snížením taktů proti desktopovým variantám. Notebooky s ním by byly o něco tlustší a klesla by výdrž baterie, ale řešitelné by to bylo. Podobným směrem se vydaly některé PC notebooky právě s Pentiem 4.

Apple touto cestou jít nechtěl a je jedno, co bylo důvodem. Možná šlo o fakt, že vůči PC notebookům se mnohdy vymezoval právě kvůli výdrži baterie a minimální tloušťce. Ono není jednoduché otočit komunikaci se zákazníky o 180 stupňů, přestože Jobs byl zrovna v tomto velmi schopný. Také přechod na Intel byl zcela jistě domluvený mnohem dříve, než došlo k oficiálnímu oznámení. G5 se do iBooků a PowerBooků nikdy nedostala.

1,33GHz PowerPC G4 ve 12” iBooku byl nejslabší nabízenou variantou (tento procesor jste mohli mít v PowerBooku o dva roky dříve). 14” iBook měl 1,43GHz model a PowerBooky mohly mít až 1,67GHz (ve výsledku asi o 30 % výkonnější). Dokud byla G4 konkurencí Pentiím 3-4, bylo všechno v pohodě, pak ale přišlo Pentium-M s vysokým výkonem i nízkou spotřebou a situace na trhu se změnila. I základní Celeron-M od něj odvozený měl s 1,4 GHz výkon asi o 40 % vyšší a to se osazoval do nejlevnějších notebooků. Výše taktované Pentium-M z notebooků za podobnou cenu mělo výkon dvojnásobný.

Jaké to bylo v praxi? V původním operačním systému MacOS X 10.4 nízký výkon příliš nevadil. Vše bylo optimalizované tak, aby byla uživatelská zkušenost dobrá a vše dostatečně plynulé. Taktéž některé programy od Applu pro práci s videem a fotkami uměly z procesoru dostat maximum. Jakmile však došlo na hrubý výkon, byl rozdíl znát, ať už šlo o rozbalování archivů nebo proces konverze videa.

Cílový zákazník si podobný počítač koupil především kvůli přístupu na Internet, čtení mailů a základní kancelářské práci. Sem tam si vypálil nějaké fotky, přehrál DVD film nebo v ideálním případě stáhl přes Firewire PALové video z kamery. Na podobné situace byl počítač dostatečně vybaven jak hardwarově, tak softwarově.

Rozdíl výkonu je obecně dobře znát při prohlížení webových stránek. Platí to hlavně dnes, kdy je ve všem milión skriptů. V roce 2005 byly weby podstatně jednodušší a vrchol představovala úplně nová služba Youtube, na které jste si mohli přehrát video s rozlišením neuvěřitelných 240p.

Dnes už je prohlížení webů v iBooku bez omezení skriptů na hranici únosnosti – takový Facebook sice v desktopové verzi otevřete, ale některé akce mají odezvu několik sekund. Nejvíce se osvědčil jako prohlížeč Firefox (resp. úprava TenFourFox) a do něj pluginy jako AdBlock Plus a NoScript. Situace má stále daleko k ideálu, ale použít se to dá (hlavně když se někde smíříte s mobilními verzemi). Nižší výkon je znát také v operačním systému, když se doaktualizujete až na poslední revizi (třeba u Spotlight, některých režimů náhledů ve Finderu), a moje zkušenost je taková, že je pak už jedno, jestli máte MacOS X 10.4 nebo 10.5. Právě po této zkušenosti jsem nakonec nahodil verzi 10.5.8 (který mi vyžadoval jeden program, co jsem chtěl).

Další hardware

Zbylý hardware iBooku se příliš neliší od PC notebooků té doby. Základních 512MB RAM (DDR) bylo hozeno přímo na základní desku. Pro zbytek je tu jeden slot SO-DIMM (jediná dostupná komponenta pro snadnou výměnu). Původních 512 MB jsem záhy rozšířil na 768 MB a během pobytu v Belgii (2010) jsem od kamaráda dostal 1GB modul a rozšířil paměť až na 1,5 GB, což je hodnota, kterou běžně nevyplýtvám víc než ze dvou třetin, ať dělám, co dělám (to dřív dojde dech procesoru).

Pevný disk (PATA) má kapacitu 60 GB a plotny se mu otáčí rychlostí jen 4200 rpm. V roce 2005 už byly 5400rpm disky celkem rozšířené a nižší rychlost byla charakteristická spíše pro levné notebooky. Při běžné práci v systému se rychlost disku projevuje asi víc než výkon procesoru. Opravdu to není žádný rychlík, jenže když vezmu v potaz, že bych musel iBook rozebrat kvůli jeho výměně do posledního šroubku, nikdy jsem se do toho nepustil. Takto si aspoň můžu užít neskutečně tichý provoz, který 4200rpm disky nabízí.

Optická mechanika kombinuje čtení DVD a zápis CD-R/RW, ethernet má základní rychlost 100Mb/s (PowerBooky a vyšší PC business notebooky měly už roky gigabit) a užitečný byl hlavně v zámoří také 56kb/s modem hned vedle. Apple u iBooků hodně tlačil bezdrátové technologie. Infračervený přenos tu sice už nenajdete, ale je tu 2,4GHz Wifi b/g adaptér a v základu dostanete i Bluetooth.

Apple s procesory PowerPC neměl čipovou sadu s integrovanou sdílenou grafikou, což se dá pochopit. Pozdější systémy MacOS X vydatně využívaly akcelerovanou plochu a systém ulehčoval procesoru tím, že některé operace přehazoval právě na samostatný grafický čip.

V sérii iBooků byly vždy preferovány čipy od ATI (dnes AMD). Nejdříve šlo o různé Rage LT a později se přešlo na Radeony. Poslední iBook G4 dostal Mobility Radeon 9550, což byl nejnižší možný model, který nabízel plnou podporu Pixel Shaderu 2.0. Měl o něco nižší takty než Radeon 9600 a iBooku byl zapojen pouze s 64bit pamětí (32MB). Tou dobou už existovala i novější generace Radeonů, takže nešlo o herní stroj, ale integrované grafiky byly pořád o dost pomalejší. Výkon byl dostatečný pro spoustu dobových her.

Apple byl vždy mistr v omezování nižších modelů. Absence digitálního výstupu PowerBooků (DVI) se dá pochopit, protože u většiny PC notebooků to nebylo jiné a hlavně obyčejného uživatele to zas tolik netankovalo. Bylo tu však také softwarové omezení, které u iBooků blokovalo režim rozšířené plochy, přestože hardware ji už roky uměl. Na připojeném monitoru bylo možné buďto klonovat do rozlišení 1024×768 (nativní rozlišení 12” displeje), nebo pomocí jednoduchého hacku využívat pouze externí monitor (až do 1920×1200). Pro aktivaci rozšířené plochy stačilo stáhnout neoficiální utilitku, která někde něco přepsala, a bylo hotovo. Byla to jedna z prvních věcí, kterou jsem na iBooku udělal, protože jsem jej používal hlavně k prezentování v Keynote, a tam se hodí, když na projektoru může být něco jiného než na interním displeji (kvůli presenter notes).

Mobilita, ergonomie

Výhodou 12” varianty iBooku je vyšší mobilita. V roce 2005 byla situce s notebooky dost odlišná od té dnešní. Pokud jde o nejlevnější třídu notebooků, většinu okupovaly 15” modely a sehnat něco menšího byl často problém. Menší notebooky byly výsadou spíše profesionálů a ceny byly vyšší. U Applu to bylo spíše naopak, tam odjakživa byly menší modely levnější a čím větší, tím dražší. Více případů levných 12” PC notebooků bylo možné pozorovat až během roku 2006 a později situaci obrátil vzhůru nohama až superlevný mininotes ASUS Eee PC.

Výsledkem je, že s 12” iBookem G4 bylo velmi pravděpodobné, že lidé okolo vás budou mít spíše větší notebooky. Zavřený má krásné kompaktní rozměry 285 x 230 x 33 mm (tloušťka základny 22 mm). Hmotnost 2,17 kg příliš neurazí ani dnes. Lepší rozměry a hmotnost jste museli hledat až u vyšších business řad PC výrobců (například takový 12” ThinkPad X31 vážil jen 1,7 kg).

Šlo o ideální notebook pro časté cestování, protože vedle nízké hmotnosti nabízel také dlouhou výdrž. PowerPC G4 sice bylo pomalejší než Celerony a Pentia M z PC notebooků, ale jeho síla byla v nízké klidové spotřebě. S 42Wh Li-Ion baterkou vydržel na baterky běžně okolo pěti hodin práce, což měly PC notebooky s Pentiem-M pouze v případě integrované grafiky. Zde však byla dedikovaná, se kterou v PC světě často klesla výdrž maximálně na 3-4 hodiny.

U PowerBooku G3 jsem chválil tiché chlazení. iBook G4 je na tom velmi podobně. Ventilátor je běžně zastavený a jediný hluk uvnitř může tvořit pevný disk. Zmíněný originální 4200rpm disk však ani po letech není prakticky slyšet, takže šlo o notebook, o jehož provozu jste po sluchu ani nevěděli. Hojně jsem toho využíval hlavně v Belgii, kde jsem kvůli dementnímu FUPu kradl z učeben Wifi signál a iBook tvořil v kombinaci s jedním routerem most mezi školní sítí vyžadující Cisco VPN autorizaci a mojí pirátskou Wifinou pro celé patro erasmáků (všechno hezky zpravované přes SSH). Počítač si tiše běžel dnem i nocí na okně ve stejné místnosti, kde jsem spával.

Pokud jste chtěli slyšet ventilátor, museli jste na počítači spustit nějakou hodně náročnou úlohu a počkat několik minut. Pak se rozjede a je z těch hlučnějších. Jakmile však dostatečně ochladí, hned se zase vypne a můžete čekat zas.

Pasivní chlazení má nevýhodu, že se hlavně v létě můžou zahřívat opěrky rukou. Při častém kopírování je teplá levá (pod ní je disk). Při nabíjení zas pravá (zde je baterka). Měl jsem řadu notebooků té doby a byl to celkem častý jev. Až o chvíli později přišla snaha upřednostnit nízké teploty před tichostí.

Když pominu fakt, že baterka vydrží jen dvě a půl hodiny (ještě v roce 2010 to byly čtyři), mám stále přímo výstavní kus. Stále je krásně bílý a bez popraskaných rohů.

Klávesnice a touchpad

iBook má jednu z nejlepší klávesnic, jaké jsem kdy používal, pokud jde o mechaniku. Všechny klávesy mají příjemně prohnutý tvar, aby je prst pokryl co největší plochou při mačkání. Mechanika vám dává stoprocentní jistotu stisku, přestože stačí mačkat jen zlehka. Opravdu radost psát a dle mého názoru pořád o dost lepší než libovolná klávesnice dnešních Maců, když jde o nějaké psaní dlouhých textů.

Výhrady bych samozřejmě mohl mít k rozložení, kde jsem zvyklý na oddělené klávesy pro pohyb v dokumentech (ty jsou zde na šipkách přes Fn), ale to je klasika Maců. Spíš mi vadil docela úzký Enter, ale to je tak vše. Zde ještě Apple umožňoval i zástupný numerický blok, kde šlo psát číslice i při pouhém držení Fn bez nutnosti cokoli přepínat.

S touchpadu už tak odvařený nejsem. Apple už touto dobou přešel na víceprstá gesta, což podporovaly i PC touchpady, ale ovladače toho nevyužívaly (dnes můžete vzít klidně notebook z roku 2000 a v Linuxu vám na něm možná poběží snímání více prstů ihned po zapnutí). Výhodou byla možnost posouvat stránky v programech tahem dvou prstů libovolným směrem, tak jako to postupně přebraly i PC notebooky. Další výhodou je podpora (konečně) pravého tlačítka ťuknutím dvou prstů současně. Zprvu tedy fungoval pouze ten posun, ale po instalaci MacOS X 10.5 se zpřístupnila i druhá funkce.

Nevýhodou je bohužel delší odezva, neboť elektronika musí vyhodnocovat více věcí a řadič v těchto touchpadech ještě nebyl tak rychlý. Projevuje se to zpožděním kurzoru za pohybem prstu a byl to negativní jev nejen u Maců. Ačkoli se někteří Mackaři odchovaní na těchto strojích bijí za to, jak zpožděná reakce je vlastně lepší, faktem je, že touchpady u Maců před příchodem víceprstého snímání tímto netrpěly (reakce byly rychlé) a po příchodu Unibody Maců již bylo snímání opět rychlé (i s více prsty).

Život s MacOS X 10.4 a 10.5

Notebook se mi domů dostal na jaře 2009 a byl už tedy necelé čtyři roky starý. Bratr si ho vydražil na aukru za 3500,- Kč jako náhradu původního HP nx6110, ale nakonec ho nikdy nepoužil. Počítač šel levně, protože byl zadán do nevhodné sekce, měl špatné popisky a hlavně v něm byl místo MacOS nějaký Linux s ne moc dobrou podporou použitého hardwaru.

Vytvořit si bootovací DVD se systémem bez dalšího Macu byl trochu problém, ale nakonec pomohl Logout, který mi půjčil DVD s MacOS X 10.4 určeným přímo k distribuci s iBookem G4, a podaroval mě redukcí na VGA. Když jsem iBooka začal používat, ještě bylo docela dost aktuálního softwaru, který na 10.4 běžel. Okolo lidé ve velkém používali verzi 10.5, ale ničemu to nevadilo. Jako horší se ukázalo, že některé z nových programů by mi sice na mé verzi operačního systému běžely, ale pouze za předpokladu, že by můj Mac byl vybaven procesorem Intel (jinde byly univerzální binárky, které obsahovaly kód pro obě platformy). Až na to, že jsem nikdy nesehnal dobrou verzi klienta pro vzdálenou plochu na Windows, jsem si se vším jiným bez problému poradil. Výhodou 10.4 je, že v něm spustíte v podstatě všechno, co kdy bylo pro PowerPC vytvořeno jak v MacOS X, tak ve starších verzích MacOS 8/9 díky módu Classic (což je něco jako MacOS 9.2 uvnitř X, dokonce i okna mají staré vizuální provedení rámů).

Při pobytu v Belgii jsem přešel kvůli něčemu (už ani nevím, o jaký program šlo) na 10.5, který se mi více líbil vizuálně (tmavější šedé plochy místo pouťového proužkování) a konečně v základu fungovalo pravé tlačítko myši tapem dvěma prsty i na iBooku. Nahrál jsem si do něj kombo Firefox a Thunderbird (2.0), takže jsem si mohl přehodit kompletní profily z PC pouhým přetažením vhodných konfiguračních složek z Windowsího AppData do Macovského Library. Pak už stačilo nahrát IRC a IM klienty, různé utility a nějaký rozšířený správce souborů (muCommander). Když pak máte ještě kombinaci MS Office 2004, iWorks (tuším 2009) a OmniGraffle, jste za vodou.

Postupem času se u mě doma stal iBook G4 především strojem vytvářejícím most mezi moderní technikou a starými Macy (když jsem si nějaký zrovna přitáhl) a nástrojem pro jednoduché vytváření hezkých prezentací. Ano, prezetační program Apple Keynote byl pro mě vždy hlavním argumentem pro používání Macu. Nezřídka něco prezentuju s vizuálním podkladem a v Keynote se dají prezentace tvořit proti PowerPointu rychleji, s menším úsilím a vypadají lépe. Stačí připojit externí 24” monitor (VGA výstup má dokonale ostrý obraz v 1920×1200), Macovskou rozšířenou klávesnici (to je ta s numerikou) a myš. Jen je potřeba počítat s tím, že Keynote je na G4 už docela pomalý (i tak je to pro mě menší utrpení než PowerPoint).

Pro případ, že by bylo potřeba spustit něco jednoduchého extra pro Windows, mám v iBooku virtuálku s Windows 2000. Funguje to, ale ta rychlost…

Technická specifikace

• Procesor: 1,33GHz PowerPC G4 (1 jádro 7447a, 512kB L2 cache, 133MHz sběrnice)
• RAM: 1,5 GB (512 MB on-board + 1GB SO-DIMM, DDR-333)
• Grafický adaptér: ATI Mobility Radeon 9550 (210/183 MHz, 32MB 64bit DDR, AGP 8x)
• Sběrnice: AGP 8x, PCI
• Displej: 12“ aktivní TFT s rozlišením 1024×768 (6bit TN)
• Pevný disk: 2,5“ 60GB PATA, 4200 rpm, výška 9,5 mm
• Rozhraní: 2x USB 2.0, 100Mb/s LAN, 56kb/s modem, zvukový výstup, mini-VGA, 1x Firewire 400
• Bezdrátové možnosti: Wifi 802.11g, Bluetooth
• Výměnné jednotky: DVD/CD-RW
• Baterie: 42 Wh Li-Ion, až 6 hodin provozu

Schopnosti grafického čipu

• Maximální rozlišení: 1920×1200
• Maximální počet barev: 16,7 miliónu
• Dual-view: klonování, rozšířená plocha přes dva nezávislé výstupy
• Architektura: Pipeline/TMU/PS/VS: 4/4/4/2, Pixel Shader 2.0
• Podporované 3D API: OpenGL 2.0

Pod čarou

Jak to s iBooky G4 vlastně dopadlo? Na začátku jsem psal, že tento model patřil k posledním v řadě. Před létem 2006 byl jeho prodej ukončen a v tu samou dobu byl oznámen jeho nástupce. Je jím první plastový bílý MacBook.

Zacílením se MacBook nijak nelišil od iBooků a dokonce si držel bílé provedení se zaoblenými rohy a konektory po levém boku. Z pohledu hardware se však změnilo úplně všechno. Hlavní rozdíl byly už rozměry, neboť byly původní 4:3 varianty s úhlopříčkou 12 a 14” nahrazeny jediným modelem s lesklým 13” širokoúhlým displejem a rozlišením WXGA (1280×800). Notebook byl kvůli tomu o něco větší do šířky proti 12” iBookům. Vyvažoval to však tenčím provedením (o 7 mm).

Z pohledu konektorů došlo k vylepšení ethernetu ze 100Mb/s na 1Gb/s a výměně mini-VGA za mini-DVI, což znamenalo nutnost nákupu nových redukcí výměnou za možnost z výstupu získat správnou redukcí jak VGA, tak DVI nebo TV výstup. Modem byl tentokrát už odstraněn a nabídnut jen jako USB příslušenství. Dvojice USB 2.0 doplněná jedním Firewire 400 se nijak nezměnila. Ostatně v základní konfiguraci jste dostali opět 512 MB RAM, 60GB disk a stejné bezdrátové technologie. Navíc byl snad jen IR přijímač na předku pro speciální dálkové ovládání a webkamera.

13″ MacBook White (zdroj: notebook.cz)

Tou největší změnou uvnitř byla slibovaná změna procesorové platformy. V nejnižší konfiguraci byl dostupný 1,83GHz procesor Intel Core Duo T2400. Na jedno jádro mohl být výkon teoreticky téměř dvojnásobný a jádra měl procesor dvě, takže tu byl značný pokrok. Při použití výhradně PowerPC aplikací se výkon spořádal na emulaci jiné platformy, ale výrobci celkem rychle makali na vydávání nových verzí programů s podporou Inteláckých procesorů (když vynechám Microsoft a jeho Office).

Ne tak pozitivní situace byla v případě grafického výkonu. Předchozí Radeon 9550 byl totiž nahrazen sdílenou grafikou v čipové sadě, a to konkrétně Intel GMA950. Zatímco na iBooku jste si mohli v klidu zahrát takový Half-Life 2 v rozlišení 1024×768 plynule. MacBook s GMA950 sice stejnou hru dokázal spustit, ale k dobré hratelnosti to mělo tak daleko, že to nemělo vůbec smysl. Na všestranně lepší grafiku si MacBooky počkaly až do roku 2008 s příchodem sdílené NVIDIA GeForce 9400.