PowerBook 165 vznikl v dávných dobách, kdy ergonomie byla u Applu tím hlavním kritériem. V porovnání s konkurencí, tak nabídl například opěrky zápěstí před klávesnicí a přesný trackball s obří kuličkou uprostřed. Patří k druhé generaci Applovských notebooků z doby více než dekádu před přechodem na procesory od Intelu a jde o kompaktní stroj s černobílým displejem a specialitou v podobě dvojice grafických čipů.

Apple notebooky nejsou zde v muzeu ničím výjimečným. Nejstarší zmíněný však byl z roku 1997. Tentokrát se přesunu ještě o čtyři roky zpět. Do doby druhé generace modelů řady PowerBook. V roce 1992 přišly na trh modely druhé generace konečně podporující stupně šedi (čtyři) místo zobrazení pouze černé a bílé na interním displeji. Byl mezi nimi i PowerBook 160, který měl v sobě 25MHz procesor Motorola 68030, až 14 MB operační paměti a jako první také možnost připojit externí monitor. O rok později byl tento úspěšný model vylepšen pouze výkonnějším procesorem s taktem 33 MHz právě v podobě PowerBooku 165. K němu vznikla také mnohem dražší varianta PowerBook 165c vybavená navíc matematickým koprocesorem a v dějinách Apple také prvním barevným displejem (abych byl přesný varianta 165c vznikla téměř o půl roku dříve).

Do rukou se mi dostal zachovalý kus právě PB 165 s černobílým displejem. Jde o kus s německou klávesnicí a německým operačním systém.Na něm je zajímavé hlavně to, že jde o systém, na který se někdo postupně upgradoval ze starších verzí s tím, jak počítač během let používal. Skončil u System 7.5.1, který se mu podařilo zaplácnout řadou více, či méně užitečných programů, což dává lepší pohled na dobový počítač i po stránce software.

Malý tlouštík

Dnes si s firmou Apple lidé obvykle asociují nadstandardně tenké notebooky. Začátkem devadesátých let byly přenosné počítače této firmy tlusté stejně jako většina PC notebooků. Obvykle nebyl problém najít v PC světě nějakou výjimku v každé třídě, která byla lehčí a tenčí. Na druhou stranu tehdy ještě nebyla taková mánie ztenčování a praktičnost měla větší prioritu. Aby taky ne – primárně byly notebooky určeny pro často cestující pracovníky, což dnes už dávno neplatí.

Přední hrana PB 165 má 2,8 cm, a aby nebránila pohodlnému psaní na klávesnici, je počítač vzadu vybaven nastavitelnými nožičkami. Ty jsou charakteristické snad pro všechny rané PowerBooky a občas bych je asi užil i u moderních (výkonných) notebooků.

Tvary počítače jsou velmi zajímavé, a to i na danou dobu. Základna totiž tvoří jakési schody, kdy opěrky rukou jsou proti klávesnici snížené a úchyty kloubů naopak vyvýšené. Ve výsledku na mě PB 165 nepůsobí jako velký krasavec v porovnání třeba se starším PB 100 nebo novějším PB 190.

Hmotnost 3,05 kg byla tehdy charakteristická pro univerzální notebooky s výkonnějšími procesory. Apple si uvědomoval, že nemá žádný model, který by konkuroval tenčím a lehčím PC notebookům s nižším výkonem, a tak právě v tomto roce rozšířil nabídku o řadu PowerBook Duo (1,9 kg), která byla zajímavá tím, že měla pořád výkonný procesor, ale hmotnost se ušetřila na všem okolo – zejména na rozhraních nahrazených jedním velkým dokovacím konektorem.

Nic to ovšem nemění na faktu, že v této době se lépe prodávaly spíše plně vybavené (těžší) stroje, protože když už někdo dal tolik peněz za počítač, většinou šlo o jeho jediný stroj, a chtěl, aby uměl všechno.

Klávesnice a trackball

PB 165 patří k posledním modelům, které používají redukovanou klávesnici bez zapínacího tlačítka a funkčních kláves F1-F12. Klávesa ESC je proto umístěna vlevo od mezerníku ve spodní řadě. Specifikem, kterého se PC notebooky delší dobu zbavovaly, je řazení kurzorových šipek, kdy šipky nahoru/dolů jsou bokem od těch do stran. Dnes, kdy všechny notebooky používají řazení „inverzního T“, to vypadá divně, ale když si člověk zvykl, tak to nebylo nijak omezující.

Hlavní vypínač byl umístěn na zadní straně počítače, což také v té době nebylo zas tak neobvyklé, přestože právě v roce 1993 už se vypínače ve velkém stěhovaly na bok, nebo někam nad klávesnici, jak je známe dnes. Tento stroj už patřil k méně početné skupině, která měla vypínač jako mikrospínač a uměla se zapínat/vypínat i softwarově. V případě vypnutí jste tedy nesahali opět na zadní stranu, ale jednoduše jste v horní liště operačního systému zvolili položku vypnout (případně uspat do RAM).

Klávesnice raných PowerBooků patřily dlouhodobě spíše k tomu lepšímu. Ač je tato zanesená a opotřebení se na chodu kláves projevilo, pořád se na ní dá bez problému rychle psát. Chybějící funkční klávesy při práci nijak nevadí, protože operační systém Mac OS 7 je stejně nijak nevyužívá.

V době před postupným nasazováním touchpadů se jako náhrada myši v noteboocích používaly primárně trackbally, což není nic jiného než otočená logika myši s vystrčenou kuličkou, jejíž pohyb je přes válečky snímán optickými senzory. Apple používal větší kuličky, než byly obvyklé v PC světě, a skvěle se s nimi pracovalo. Dokonce až na to, že trackball je nutné čistit, jsem ho měl raději než pozdější touchpady.

Dvojice tlačítek má identickou funkci a je zde pouze kvůli tomu, že někteří uživatelé ovládají kuličku ukazovákem a palcem mačkají tlačítko (pak je potřeba spodní) a někteří pro změnu raději ovládají kuličku palcem a ukazovák mají na tlačítku (horním). První varianta byla pro mnoho lidí přirozenější, když zrovna nepotřebovali klávesnici. Druhá byla výhodná pro ty, kteří nechtěli sundávat ruce z klávesnice.

Identická funkce tlačítek je daná faktem, že Apple v této době neuznával vícetlačítkové myši a ke stolním Macům byla dodávána myš s jediným tlačítkem ještě dlouhé roky.

Dva grafické čipy a zvukový vstup i výstup

Srdcem počítače byl mikroprocesor Motorola 68030 taktovaný na 33 MHz, který je zhruba porovnatelný s podobně taktovanými procesory 386DX. Na desce integrovaná 4MB paměť byla rozšířena 4MB modulem do jediného slotu na celkových 8 MB. Pevný disk má kapacitu 160 MB a jde o 2,5“ disk typu SCSI, který se dnes jen obtížně hledá funkční. Pokud si tedy brousíte zuby na nějaký takový PowerBook z aukce, berte jen nějaký, který startuje do operačního systému, jinak si můžete zadělat na problémy.

Zajímavě řešený je grafický subsystém. Macintoshe měly ve svých počátcích grafické obvody vlastního návrhu s ohledem na nutnost rozumně rychle překreslovat plně grafické prostředí. Nešlo samozřejmě jen o grafické obvody, ale i o součinnost se zbytkem počítače, který garantoval čas procesoru právě pro potřeby vykreslování (proto byly první Macy pomalejší ve výpočtech proti srovnatelně výkonným počítačům jiných platforem). K přechodu od vlastního řešení k běžně vyráběným grafickým čipům došlo až v druhé polovině devadesátých let, když Macy přešly na sběrnici PCI.

Vlastní grafický obvod v PB 165 už sice není o nic rychlejší ve vykreslování ve srovnání s dobovými PC notebooky (však se stačí podívat na VESA akcelerátor třeba v Siemens-Nixdorf PCD-4ND, který ho technologicky převyšuje), ale mohl být integrovaný s dalšími komponentami do hlavních čipů základní desky. Měl však jednu zásadní nevýhodu –měl fixní nastavení a nebylo jej možné připojit současně k obrazovému výstupu a internímu displeji.

První generace PowerBooků používala displeje s rozlišením 640×400 (poměr stran 16:10) s 1bit „barevnou hloubkou“, což znamená možnost vykreslit pixel buď černě, nebo bíle (na toto omezení si uživatelé později docela stěžovali), ale současně to znamená, že na všechno notebooku stačí jeden grafický mód. V druhé generaci (kam spadá i PB 160 a 165) však stejný displej dostal 4bit rozlišovací schopnost – tedy 16 různých odstínů šedé – a rázem nastaly problémy s některými staršími programy (hlavně hrami), neboť ty vyžadovaly 1bit barevnou hloubku a notebook nenabízel možnost do ní přepnout (kvůli fixnímu nastavení čipu). Stejně tak zatímco v PC světě šlo na podobných displejích zobrazit v odstínech šedé i 256barevné grafické módy (a převod zajistil grafický čip), zde prostě barevnou hru nespustíte. Tento problém Apple řešil až u modelů vydaných o rok až dva později, neb s příchodem barevných displejů bylo jasné, že bez volby více grafických módů to nepůjde.

Apple byl dlouho pozadu, pokud jde o možnost připojit k notebooku externí monitor. U platformy PC byl výstup na monitor relativně běžnou součástí už v 80. letech. Když se v roce 1990 postupně přecházelo na čipy typu VGA, záhy se objevila i možnost zobrazovat na interním displeji a externí obrazovce současně stejný obraz, což bylo zvláště výhodné při prezentování (třeba při použití projekčních nástavců na meotary).

Naopak notebooky od Applu obrazový výstup zprvu vůbec neměly. První vlaštovkou byl až PB 160 a řešené to měl oklikou. Notebook byl vybaven dvěma samostatnými grafickými obvody (jeden z nich byl WD90C26 připojený přes čip konvertující NuBus sběrnici na ISA), kdy každý měl svou vlastní paměť. Pokud nebyl externí monitor připojený, notebook jeden z čipů deaktivoval.

Takové řešení umožnilo něco, co dříve nebylo možné v noteboocích této velikosti. Obraz na interním a externím monitoru se mohl buď standardně klonovat, nebo mohl být nezávislý. Pak vše fungovalo tak jako dnes při použití rozšířené plochy, kdy lze okna programů přetahovat z jednoho monitoru na druhý. PowerBook měl navíc výhodu, že podpora této funkce ze strany Mac OS byla implementována už koncem 80. let. Jak moc byla použitelná konkrétní implementace (když každá z obrazovek měla jinou barevnou hloubku), jsem bohužel nemohl ověřit, protože obrazový výstup má speciální konektor a monitory se musely připojovat přes speciální redukce.

512 kB vlastní paměti pro externí výstup stačilo k vykreslování rozlišení od 512×384 po 832×624 s 8bit barevnou hloubkou. S vhodnou redukcí tehdy bylo možné připojit i standardní PC monitory s rozlišením 640×480 a 800×600 a užít si 256 barev.

PowerBooky byly od začátku v porovnání s PC notebooky napřed ve zvukových možnostech. Zatímco v PC světě se zvukové čipy do notebooků začaly více přidávat až kolem roku 1993, notebooky od Apple zvládaly přehrát digitalizovaný zvuk od prvního modelu. PB 165 je vybaven monofonním reproduktorem i mikrofonem a oboje lze zastoupit externími zařízeními díky přítomnosti vstupu i výstupu (toho dokonce ve stereo variantě).

Výbava a výdrž

„Sto šedesát pětka“ měla na poměry mobilních Maců požehnaně různých rozhraní. Na zadní straně pod odklápěcí krytkou (u tohoto kusu už ulomenou) najdete konektor ADB pro připojení klávesnice/myši (zařízení lze řetězit, takže myš se pak připojuje přímo do klávesnice), dva rychlé sériové porty, zvukový vstup a výstup, speciální konektor obrazového výstupu (vypadá trochu jako HDMI) a čtvercový konektor pro připojení SCSI zařízení.

SCSI rozhraní bylo pěknou konkurenční výhodou Maců a bylo rozhodně lepší alternativou k paralelnímu portu ze světa PC. Proč? Díky větší rychlosti, ale hlavně od začátku podporovanému řetězení zařízení. V kombinaci s přímou podporou v operačním systému bylo připojení například externího disku nebo optické mechaniky mnohem jednodušší než na PC, kde až do příchodu Windows 95 kolikrát bylo nutné přidávat speciální adaptéry (často SCSI do paralelního portu) a zavádět v DOSu speciální ovladače požírající konvenční paměť.

S pomocí SCSI jste také mohli notebook přepnout do „target mode“, kdy se notebook propojil s jiným počítačem a choval se jako externí SCSI disk. V případě totálního rozpadu systému tedy bylo stále možné rychle vytáhnout data bez nutnosti počítač rozebírat.

V první půlce devadesátých let ještě nebylo běžné, že by se data přenášela pouze přes síť (resp. modemovým připojením). Pro staré dobré přenášení je tu tedy klasická 3,5“ disketová mechanika. V tomto případě s podporou 1,44MB disket a schopností číst diskety naformátované v DOSu.

Tak jako velikost počítače odpovídala průměru, nejinak tomu byla i výdrž s vloženou NiMH baterií (25 Wh). Výdrž dosahovala u nového kusu běžně okolo dvou a půl hodiny (tj. spotřeba byla ~9 wattů). Pokud jste šli šetření naproti, mohli jste se dostat i přes hranici tří hodin – například při práci v textovém/tabulkovém editoru jste si mohli pracovní soubory hodit na vytvořený RAM disk a pomocí spodní lišty vypnout pevný disk. Tím jste získali dokonale nehlučný počítač (ventilátor uvnitř není) a ještě jste nezanedbatelně snížili spotřebu.

Původní německý Mac OS 7.5.1

Notebook jsem si vypůjčil od Pavla Tronnera, který mi sice dovolil jej otevřít a dokonce mi k němu dal i SCSI-CF redukci, abych si mohl nainstalovat operační systém dle libosti, nicméně nakonec jsem zůstal u původního systému. Jednak při otevírání podobně starých strojů nikdy není jistota, že se neuspíší příchod jejich smrti, a jednak původní systém někoho ze zahraničí se všemi dokumenty a programy je něco hodné zkoumání. Tak si totiž nejlépe uděláte obrázek o dané době.

Systém, který je v počítači přítomen, je důsledkem postupných aktualizací. Je v něm nainstalována řada dobových utilit (například RAM doubler, což je komponenta obcházející velmi neefektivní práci s pamětí ve starých Mac OS) a hromada shareware programů, které byly svého času tak oblíbené. Nepřekvapí proto, že počítač nestartuje tak rychle, jak by startoval s čistou instalací, a ani to, že hned po startu si nějaký program žádá o poslání $10 pro zaregistrování. Taková doba prostě byla a bylo jedno, jestli máte Mac, nebo PC.

K sedmičkové verzi operačního systému jsem se vyjadřoval už v minulosti v souvislosti s PowerBookem 190, takže se nebudu opakovat. Jen ve zkratce – práce v něm není zásadně rychlejší proti práci ve Windows (3.1/95) a výhodu spatřuju především v lepších možnostech připojení externích zařízení a menších problémech s instalací ovladačů. Naopak třeba současná aktivita více programů je řešena proti Windows v některých ohledech hůře.

Jak už to bývá u každého správného počítače, který byl používán, disk je z větší části plný – zbývá už jen asi 20 MB. Na druhou stranu jsou tu nainstalovány všemožné prohlížeče, programy pro obsluhu modemového spojení, archivátor i kancelářský balík v podobě MS Wordu a Excelu. Dokumentů je v počítači docela dost, je tu i výkladový slovník a encyklopedie (kde si lze ještě přečíst, že Československo je komunistická země, kde se mluví česky, slovensky a maďarsky). Tehdy byly docela oblíbené databáze na všechno, takže fakt, že je tu jedna, ve které si uživatel vedl něco jako čtenářský deník, už moc nepřekvapí.

Her pro Mac sice nikdy nebylo tolik jako pro DOS/Windows. Přesto však lidé s jablečnými počítači hry hrály a úplně málo jich také nebylo. PowerBook s omezenými grafickými možnostmi sice není vyloženě herní mašina a na rozdíl od stejně starých PC notebooků si na něm Dooma nezahrajete (kvůli zmíněné neschopnosti karty převádět vyšší grafické režimy na odstíny šedé), vzniklo však také mnoho her pro mnohem pomalejší černobílé kompaktní Macy, kde bylo rozlišení jen 512×384, a vzhledem k početné uživatelské bázi takových her vznikalo dost i na začátku devadesátých let. Drtivá většina her, které jste si mohli zapnout, tedy využívala jen černou a bílou, a ještě muselo jít o hru, která ustojí fakt, že místo 1bit barevné hloubky máte 4bit.

Zde můžete vidět například konverzi hry Prince ofPersia pro Mac. Vyšla dva roky po té pro PC, takže už má grafiku ve vyšším rozlišení a více barev. Na PB 165 si však spustíte pouze B&W verzi. I tak si troufám tvrdit, že vypadá velmi dobře a hratelně:

Grafika je sice pouze z černých a bílých pixelů, na druhou stranu má počítač plnou podporu pro kvalitní zvuk včetně hudby. Kvůli tehdejším sporům Applu s Beatles však zvukový čip nemá podporu MIDI, takže melodii tvoří softwarový syntezátor (s FM klasikou v podobě Yamaha OPL3 může slyšet úvodní melodii zde). Stále však platí, že na drtivé většině PC notebooků této doby byste místo zvuků měli jen pípání PC speakeru.

Závěrem

Přestože první generace PowerBooků byla na trhu téměř až revoluční, v roce 1993 už nepůsobil PowerBook 165 příliš inovativně. Ano, je tu výkonnější procesor, ale PC notebooky se už během té doby výrazně posunuly do úplně jiných dimenzí. Vyřešily se základní ergonomické nedostatky, začaly se používat výkonné varianty procesorů i grafické akcelerátory s podporou tisíců barev a lepší modely bylo možné koupit s aktivním barevným TFT displejem, s čímž si dali v Applu hodně na čas. První barevné displeje přišly právě až v roce 1993.

Docházející dech původních modelů však nebyl nic, co by výrobce neřešil. Ostatně téhož roku se objevila kompletně přepracovaná řada PowerBook Duo a o rok později šly na trh nové PowerBooky řady 500 s touchpady, lepší nabídkou barevných displejů, PCMCIA, šachtou na druhou baterii a novým, hezčím vzhledem. Tyto modely navíc byly připraveny na pozdější upgrade procesoru – instalací speciálního modulu bylo možné přidat výkonnější procesor Power PC 603e, který se napojil na původní sběrnice.

Další fotky

Srovnání s PowerBookem 1400cs/166 z roku 1997:

Srovnání s iBookem G4 z roku 2005:

Plocha operačního systému. Spodní lištu je možné jedním kliknutím zasunout a slouží pro přístup k některým funkcím systému a hardware. Existují pluginy, které ji mohou udělat ještě užitečnější:

Word pro Mac má vzhled i ovládání stejné jako verze Wordu 6.0 pro Windows, nicméně soubory (ve výchozím formátu) jsou ještě z části nekompatibilní:

Encyklopedie:

Výkladový slovník:

Že by něco jako čtenářský deník?

Řešení pro odstranění nahromaděného paměťového efektu baterie. U niklových baterií ještě docházelo k neúplným vybíjením/nabíjením ke snižování kapacity. Ztracenou kapacitu bylo možné navrátit úplným vybitím a nabitím v několika cyklech, k čemuž byly určeny různé utility:

Diskové utility od Nortonu byly relativně běžnou dobovou součástí pevných disků dávných jablečných uživatelů:

Vědecká kalkulačka, která řeší funkční i UX neschopnost té, která je vestavěna v operačním systému:

Pasivní displeje se nejlépe projeví na tmavých plochách. Duchy vznikají kvůli tomu, že jednotlivé pixely nemají své vlastní tranzistory (jak je tomu u aktivních panelů). Zde je tranzistorů jen tolik, jako je součet počtu řádků a sloupců. Tedy přesněji jako součet řádků a dvojnásobku sloupců, neboť jde o duální panel, který se chová jako dva na výšku poloviční slepené do jednoho (tehdy běžná praxe pro panely s rozlišením 640×400 a 640×480):