Smršť Toshib máme v muzeu za sebou, a když jsem přemýšlel, co tu už dlouho nebylo, vzpomněl jsem si na Apple. Před časem jsem psal o jedné z raných generací PowerBooků s procesory PowerPC. K těm se dnes znovu vrátím, aby se podíval na poslední černý pracovní notebook od Applu – PowerBook G3.

Apple měl v historii notebooků několik velmi zajímavých, místy až unikátních řešení. Jedním z nich byly například upgrade kity pro PowerBooky v polovině 90. let, které notebooku původně založenému na procesoru Motorola 68k přidaly výkonnější procesor PowerPC. Všemu byl přizpůsoben i operační systém, který byl schopen přiřazovat správný procesor podle požadavků aplikace, a pokud už Motorola 68k nebyla přítomna, mohl kód pro ni emulovat na nové platformě.

Dříve popisovaný PowerBook 1400cs z roku 1997 patří ke generaci, která již počítala od začátku pouze s PowerPC. Byl zajímavý tím, že šlo o cenově dostupný model, který měl konečně ve všech konfiguracích vyšší rozlišení displeje (800×600) a barvy. K němu se nakonec objevil ještě podstatně dražší model PowerBook 3400, u kterého byl v základu aktivní TFT panel a větší množství rozhraní.

PowerBook 3400 zmiňuji záměrně, neboť byl vzorem pro první generaci PowerBooků G3, tedy ten s kódovým označením Kanga. Byl v linii Applovských notebooků zásadní, neboť jako první používal sběrnici PCI. Tím se otevřely možnosti používání běžnějších komponent ze světa PC. U Kangy je přítomnost PCI nejlépe vidět na změně grafického čipu (CT 65550, BitBlT, 1 MB), který byl rychlejší než původní řešení navrhovaná Applem a navíc byl univerzálnější – vedle interního displeje mohl pracovat také s externími VGA monitory (včetně režimu klonování obrazu). Proti předchozím řešením ze dvou čipů (dostupných v několika málo modelech) však notebook nepodporuje rozšířenou plochu, kdy každý z výstupů zobrazuje něco jiného.

První PowerBook G3 „Kanga“ používá stejný case jako PB3400, jen s několika drobnými úpravami. Nová základní deska pracuje s vyšším taktem (50 MHz místo 40), podporuje 32bit PC karty a nabízí 250MHz procesor nové generace – PowerPC G3. Původní grafický čip byl nahrazen rychlejším CT 65554, jenž nabízí 2 MB paměti a akceleraci základních algoritmů pro přehrávání videa (overlay, scaling, konverze barvových prostorů). Zajímavostí Kangy je mimo jiné kvalitní audio se čtyřmi většími reproduktory (dva ve víku, které je kvůli tomu poměrně tlusté).

G3 series

Pod názvem PowerBook G3 se skrývá více modelů. V dalším roce (1998) se navyšují takty procesoru, počítač se větším a zaoblenějším – jde o generaci Wallstreet. Podstatná je také dohoda s ATI na používání jejich grafických čipů s 3D akcelerací napříč nabídkou počítačů Applu (zprvu Rage LT, později Rage LT Pro) a možnost osazení až 14“ displeje s rozlišením 1024×768. V této generaci se výrazně rozšiřuje nabídka konfigurací směrem k těm levnějším (včetně 233MHz bez cache a s 12“ pasivním displejem).

Třetí generace PowerBooků G3 (Lombard) vychází v polovině roku 1999. 14“ aktivní displej s 1024×768 se stává standardem pro všechny konfigurace, vedle VGA výstupu se objevuje také S-Video pro připojení televizoru a především dvojice portů USB 1.1, která nahradila starší sériový konektor a ADB (Apple Desktop Bus pro připojení klávesnice/myši). Původní 10Mb/s ethernet je nahrazen novější 100Mb/s variantou. Zásadní změnou je výrazná odtučnovací kúra – počítač byl podstatně tenčí a lehčí (2,8 kg), dostal modernější vzhled a nové „černobílé“ logo nakousnutého jablka.

Tento model vychází jen pár měsíců po takřka revolučním iBooku G3, který nebyl zajímavý pouze svým vzhledem, ale také faktem, že zahodil všechny původní konektory a vyměnil je za jediné USB 1.1 a zvukový výstup. Z hlediska komunikace na tom byl ovšem dobře – měl modem, ethernet i volitelnou Wifi kartu (802.11b).

PowerBook G3 Pismo

Pismo je poslední PowerBook založený na procesoru PowerPC G3. Vychází v první polovině roku 2000 a staví na předchozí generaci Lombard. Jde o první notebook od Applu, který nasazuje rychlé porty Firewire 400 a nahrazuje jimi původní rozhraní SCSI, čímž SCSI v noteboocích končí. Dvojice Firewire umožnila snadné připojení rychlých disků, profesionálních zvukových karet a videokamer. Podobně jako u SCSI, i s Firewire je možné nastartovat notebook do target mode, kdy se pro jiný počítač chová jako externí disk.

Takty procesoru byly opět navýšeny, tentokrát na 400-500 MHz. Operační paměť měla podle konfigurace 64 nebo 128 MB RAM a pevný disk mohl mít 6-18 GB. Na základní desce byl nasazen novější grafický čip ATI Mobility 128 (mobilní varianta Rage 128 Pro) s 8MB pamětí, podporou rozšířené plochy, výrazně vylepšenou 3D akcelerací i přehráváním videa. S videem to myslelo Pismo vážně, což dokazovala nově i DVD-ROM mechanika v základu. Od iBooku byla přebrána podpora pro volitelnou interní Wifi kartu.

Zaoblené tvary a obrácené logo

Je zajímavé vidět, jak moc se nechávali výrobci PC notebooků ovlivňovat vzhledem, se kterým přicházel Apple. Zdaleka to nebylo jen o přechodu na hliníkovou konstrukci, která je dnes tak častá. První výrazný zářez měly PowerBooky už na začátku 90. let, kdy ukázaly, že je práce s notebookem pohodlnější, když má před klávesnicí opěrky rukou (tj. klávesnice se odsunula co nejblíže k displeji). Dalším velkým vzorem byl iBook, který neměl snad jediné nezaoblené místo.

PoweBook Pismo si přebírá něco ze vzhledu iBooku. Zůstává sice černý, ale nemá pevně obdélníkový půdorys. Místo toho je vpředu a vzadu rozšířený. Přední hrana je zaoblená a v rozích má tupější úhel – díky tomu je psaní na notebooku velmi pohodlné, protože nikde nic netlačí (škoda, že u MacBooků už tohle neplatí).

Netradičním prvkem je průhledná klávesnice, což je předpokládám odkaz prvních iMaců a celé té mánie průhledných plastů, kterou spustily. Má jakýsi bronzový nádech a pod jednotlivými klapkami je vidět mechanika kláves.

Asi největší úlet představuje touchpad, který má dotykovou plochu zakulacenou jak stará CRT obrazovka a jeho tlačítko má tvar otisku upocené zadnice na sedačce v tramvaji. Holt doba příchodu nového milénia – kouřilo se hodně trávy, poslouchala divná muzika a vznikaly designové úlety, které dodnes nikdo nedocenil (znáte třeba Fiat Multipla?).

Malé duhové logo Apple, které vzniklo v době počítače Apple II, aby zdůraznilo podporu barevného výstupu (podobně jako barevné logo IBM u prvních ThinkPadů), bylo nahrazeno modernějším bílým. To se na vnější straně víka přesunulo doprostřed, a pokud byl počítač zapnutý, toto logo svítilo (využívalo podsvícení displeje). Tato technika zůstala notebookům od Applu dodnes s jediným rozdílem – logo se hned u další generace otočilo tak, aby jej viděli lidé okolo správně, když je notebook otevřený.

Modulární design

Dnešní Macy jsou navržené jako celek, do kterého není možné dělat žádné zásahy. Všechno je nejlépe integrované na desce a co šlo, se pro jistotu slepilo lepidlem. To PowerBooky s kořeny návrhu před Jobsem jsou přesný opak.

Procesor byl vyměnitelný (existuje neoficiální kit i s G4 procesorem – ostatně procesor je dohromady s pamětí na samostatné desce), operační paměť byla rozšiřitelná (standardně na 512 MB, s G4 kitem na 1 GB), pevný disk byl standardní. Optická mechanika byla ve vyměnitelné šachtě, kam jste místo ní mohli vložit klidně druhou baterii (primární baterie byla v šachtě naproti taktéž vyměnitelná).

Uvnitř byl mimo jiné slot pro bezdrátovou kartu Wifi (Airport). Když jste vyčerpali všechny možnosti rozšíření, pořád tu ještě byl standardní 32bit slot PCMCIA (resp. PC Card).

V kontrastu s dnešními MacBooky je vidět značný posun v cílové skupině notebooků od Applu, ale i celková změna priorit zákazníků notebooků obecně. Dříve bylo vítané, když počítač dlouho nezastarával, dnes se razí cesta monolitických celků, které se po odsloužení záruční doby prodají/vyhodí a koupí se nový model.

Grafické možnosti s ATI Mobility 128

Apple si až do příchodu MacBooku Pro Retina nehrál na vysoká rozlišení ve svých noteboocích. 14“ displej nabízel rozlišení 1024×768, což představovalo takový dobrý standard, ale za tuto hodnotu už nešel, přestože v PC světě šlo sehnat notebooky s rozlišením 1400×1050 a 1600×1200. V této době však ještě displeje s 1024×768 nebyly levné, což se pozitivně odráželo na jejich obrazové kvalitě.

V testovaném kusu sice je displej značně vysvícený (výrazný žlutý nádech, nižší jas), na druhou stranu má relativně dobrý kontrast (tj. dobrou černou) a vertikální pozorovací úhel – v určitém rozpětí se barvy drží beze změny, což u většiny dnešních TN panelů dávno neplatí.

Nakonec 1024×768 je docela použitelné rozlišení v původních MacOS, kde jsou všechny prvky relativně malé. Je také dobré vzít v potaz, že na rozdíl od PC, Apple měl úzkou cílovku, ve které nebylo mnoho architektů a strojařů, kteří by v CAD programech těžili z vyšších rozlišení.

Grafické operace měl na starosti dedikovaný grafický čip ATI Mobility 128, což je mobilní varianta jádra ATI Rage 128 Pro. V době uvedení PowerBooku na trh šlo o nejpokročilejší grafické řešení pro notebooky. Bylo to 128bit jádro s dvěma pixel pipeline a na každé jednou texturovací jednotkou. Apple použil variantu čipu, která v sobě integruje 8 MB 64bit paměti SDRAM, a umožňuje připojení dalších 8 MB paměti samostatným čipem (pak lze využít plnou 128bit paměťovou sběrnici). K této možnosti se výrobce neuchýlil – méně čipů znamená nižší spotřebu a především ušetření místa na základní desce.

Tento hendikep sice znamená, že v porovnání se stolními počítači jde spíše o něco pod úrovní střední třídy, ale z pohledu světa notebooků je to stále jedno z nejvýkonnějších řešení (ostatně výkonnější už je jen to samé se 128bit pamětí). Překonává 64bit čip S3 Savage/IX, který v noteboocích do té doby dominoval. S původními ATI Rage a S3 Virge jej vůbec nemá cenu srovnávat. Dobře to ilustruje srovnání výkonu ve hře Quake III:

Přítomnost moderního grafického čipu měla výhodu nejen ve výkonu, ale také v podporovaných technologiích. Šlo o multitexturing, rychlý 32bit rendering nebo třeba bezproblémovou podporu všech běžných typů průhledností. Mimo 3D byla výhoda ještě v dobré akceleraci videa, se kterou bylo možné v plné kvalitě přehrávat videa z DVD nosičů (btw výchozí přehrávač videa v Macu – QuickTime – ještě v té době neměl v základu možnost přepnout do celoobrazovkového režimu).

Přiznávám, že jsem dosud nikdy neměl tu čest s Macy z doby příchodu 3D akcelerace. Všechny dřívější jsem měl buď bez 3D akcelerátoru, nebo pak až něco novějšího s MacOS X. Popravdě jsem si nebyl vůbec jistý, kolik 3D akcelerovaných her pro klasický Mac vlastně bylo. Teď už vím, že hodně. V systému jsou knihovny jak pro Applovské rozhraní RAVE (a jeho nadstavbu QuickDraw3D), které se nikdy pořádně neujalo (a Jobs jej po nástupu utnul), tak pro standardní OpenGL, pro které je portovaná celá řada her známých z PC. Jde o většinu známějších AAA titulů té doby. Po mnoha letech jsem tak mohl oprášit hry jako Driver a RedFaction, ale taky UT, Quake3 a Earth 2140. My toho tady moc neznali, ale na západě byl Mac poměrně běžným počítačem, a tak logicky herní studia nechtěla přijít o skupinu potenciálních zákazníků. U moderních her (2000+) jste si většinou museli vystačit s rozlišením 640×480, neboť při vyšších se již nevešlo všechno do 8 MB video paměti a došlo k viditelnému propadu snímkové frekvence.

MacOS se odjakživa chlubil dobrou podporou pro více monitorů. V tomto ohledu si musím trochu poskesknout. Ovládání je dělané, aby bylo co nejsnazší na pochopení (když chcete klonovat displej, přetáhnete jednu obrazovku na místo druhé a ony se spojí; když je dáte vedle sebe, máte rozšířenou plochu), ale například vypnutí interního displeje, aby běžel pouze externí, standardní cestou nejde. Tehdy to znamenalo, že interní displej z video paměti ubral nezanedbatelnou část (ve výchozím stavu polovinu) a přístupy převodníku snižovaly výkonnost karty. Projeví se to jak při připojování větších monitorů (pro 1600×1200 32bit na externím monitoru musíte nejdříve snížit rozlišení interního… a to pokaždé znovu a pak zpět), tak v plynulosti 3D akcelerovaných her. Naštěstí funguje trik, který lze aplikovat ještě na dnešní stroje. Připojíte monitor a klávesnici/myš, zapnete počítač a počkáte, až se na něm objeví obraz, pak jej zavřete a on se uspí. Následně jej stačí probudit externí klávesnicí nebo myší a systém bude pracovat pouze s externím monitorem – až do restartu.

K mému překvapení je externí monitor rozpoznáván pouze během spouštění systému. Připojení externího monitoru za chodu tedy vyžaduje restart.

Mobilita, ergonomie a tak vůbec

Na těchto starých PowerBoocích se mi líbí jejich funkční design. Jsou navrženy přesně tak, aby se s nimi dobře pracovalo i náročným uživatelům. Zaoblení v místech kontaktu rukou jsem již zmínil – v kombinaci s velmi pohodlnou klávesnicí to dává skvělý základ pro bezproblémové psaní dlouhých dokumentů.

Nejde však jen o tvary. Nádhernou vlastností G3 Pisma je jeho tichost. Legendy praví, že někde uvnitř skutečně je ventilátor a umí se roztočit, když dojde na nejhorší. Během těch dvou týdnů, co tu stroj mám, jsem na nic takového nenarazil, a to ani při hraní her využívajících 3D akceleraci (tj. běží procesor i grafický čip). Běžně je tedy počítač velmi tichý a jediné, co se z něj ozývá, je šum ploten pevného disku. Díky faktu, že původní disk byl nahrazen jiným, neochozeným, je počítač slyšet jen zblízka v úplném tichu.

Velkou zásluhu má na tom procesor PowerPC G3, který má nižší spotřebu než dobové procesory od Intelu. Dále za to může nastavení chlazení. Při hraní her se umí spodek docela zahřát a ventilátor se přesto nespustí.

Ok, máme tu tichý notebook, na kterém se dobře pracuje. U notebooku to však nestačí. Je tu ještě jeden důležitý parametr – výdrž baterie. V PowerBooku je vlevo i vpravo šachta, do které je možné osadit baterii. Pouze ta vpravo je širší, aby tam mohla být také paměťová zařízení (ve výchozím stavu DVD-ROM). Li-Ion baterie od Applu má kapacitu 50 Wh, což je v podstatě hodnota, okolo které se standardní baterie notebooků ustálily až do dneška. Úsporný procesor a relativně nenáročný grafický čip umožňují držet celkovou spotřebu počítače při ztlumeném podsvícení a sníženém výkonu okolo 10 wattů. Díky tomu je maximální výdrž těsně pod úrovní pěti hodin.

Jakmile ovšem vrazíte druhou baterii místo optické mechaniky, dostanete se na dvojnásobek, což je nadstandardní ještě o skoro patnáct let později. Je zde dobře vidět, že v případě potřeby existovaly cesty, jak vydržet dlouho bez napájení, už dávno.

Pro Apple je zde typické, že na notebooku najdete pouze jednu diodu a ta navíc po zapnutí ani nesvítí. Jde o indikaci režimu spánku (pulzování). Další diody jsou až na baterii, kde jsou v řadě a po stisku tlačítka indikují stupeň nabití.

Život s Mac OS 9.2

PowerBook G3 Pismo se datuje rok před první verzi operačního systému MacOS X. Až o rok později se tedy uživatel mohl zvolit, zda si nainstaluje původní systém MacOS (9), nebo nový MaxOS X. Nová verze byla naprosto zásadní, neboť šlo o podobný rozdíl jako mezi Windows 98 a Windows 2000. První systém měl omezený multitasking, nulové možnosti zabezpečení a nešikovnou správu paměti. Druhý byl ve všech ohledech pokročilejší, ale měl také větší nároky na paměť i výkon. Zejména v případě notebooků tak měl MacOS 9 stále své opodstatnění ještě po uvedení Mac OS X.

Trochu ve zkratce dodávám, že MacOS X měl úplně nové jádro, které bylo odvozené od workstation-class operačního systému NextStep. Právě NextStep byl odkoupen Applem, když začínal cítit, jak mu v případě OS ujíždí vlak a lidé se obrací více k Windows (zlomem byl Windows 95). Odkupem NeXTu se do Applu dostal zpátky jeho šéf Steve Jobs, který byl z vedení firmy v rámci její záchrany odsunut v polovině 80. let.

MacOS 9.2 je z mého pohledu docela dobře srovnatelný s Windows 98. Někdo tvrdí, že byl Mac stabilnější, ale podle mě si oba systémy nemají co vyčítat. Za pár týdnů používání jsem si záseků užil dostatek. Taktéž není problém tento systém něčím zasvinit tak, aby se při startu vždy na minutu zasekl – oproti registrům Windows tu je alespoň výhoda ve správci rozšíření, kde lze jednotlivé moduly vypínat a u každého je jeho popis.

Windows u mě vede z hlediska multitaskingu. Ačkoli MacOS 9 podporuje třeba multi-processing (umí využít více procesorů v jednom počítači), souběh více programů není jeho silnou stránkou. Opět stačí spustit nějakou výpočetně náročnou úlohu a po přepnutí na cokoli jiného dojde k jejímu zpomalení (i kdybyste se přepnuli jen na textový editor). Některé aplikace vám navíc znemožní přepnutí na jiná okna a u některých instalátorů to zašlo tak daleko, že vám dokonce všechny ostatní programy ukončí.

Co se mi ovšem v Macu odjakživa líbí, je práce s obrazy disket, disků a optických médií. Nepracuje se s nějakými pevně určenými písmenky jednotek, takže si snadno můžete připojovat libovolné množství obrazů a aplikace si s nimi poradí. Funguje to skvěle.

Poslední verze MacOS 9 jsou navržené tak, aby bylo možné tvořit programy spustitelné jak na nich, tak na MacOS X, což mělo zajistit plynulejší přechod mezi platformami. Dlouhé roky byl součástí dalších verzí MacOS X také modul Classic Environment, což byl v podstatě MacOS 9.2 spustitelný uvnitř MacOS X.

Perlička na závěr kapitoly: Podobně jako v MacOS 8, ani v této verzi není česká varianta QWERTY klávesnice. Doinstalovat jde pouze QWERTZ (vycházející chybně z německých rozložení, kde se Y odsunulo na kraj klávesnice, protože nebylo tak potřeba) a přepnutí na QWERTY jsem řešil editací klíčů v souborech operačního systému.

Technická specifikace

• Procesor: 500MHz PowerPC G3 750 (1 jádro, 1MB L2 cache, 100MHz sběrnice)
• RAM: 320MB (SDR, PC100)
• Grafický adaptér: ATI Mobility 128 (Rage 128 Pro, 8MB 64bit embedded SDR, AGP 2x)
• Sběrnice: AGP 2x, PCI
• Displej: 14,1“ aktivní TFT s rozlišením 1024×768 (6bit TN)
• Pevný disk: 2,5“ 30GB, 5400 rpm, výška 9,5 mm (původní 13GB/4200rpm)
• Rozhraní: 2x USB 1.1, 56kb/s modem, zvukový výstup, zvukový vstup, PCMCIA/PC-Card Type II, VGA, S-Video TV výstup, 2x Firewire 400
• Bezdrátové možnosti: (volitelně Wifi 802.11b – zde neosazeno), FIR
• Výměnné jednotky: DVD-ROM (6x)
• Baterie: 50 Wh Li-Ion, až 5 hodin provozu (možnost zdvojnásobit druhou baterií místo optické mechaniky)

Schopnosti grafické karty

• Maximální rozlišení: 1920×1200 (65 tisíc barev)
• Maximální počet barev: 16,7 miliónu (1600×1200)
• Dual-view: rozšířená plocha přes dva nezávislé výstupy
• Architektura: Pipeline/TMU: 2/1
• Podporované 3D API: RAVE (QuickDraw3D), OpenGL

Pod čarou

S cenou $3500 (dnes s inflací $4754, tedy necelých sto tisíc korun) šlo o business hi-end model s konkurencí v podobě Toshiba Tecra a IBM ThinkPadů. V případě ThinkPadů byl přímou konkurencí 14“ (taktéž maximálně 1024×768) model ThinkPad T20 se 700MHz Pentiem-III, S3 Savage/IX8, podobnou konfigurací disků a RAM a DVD mechanikou ve výměnné šachtě. Při stejné diskové a paměťové konfiguraci stál o dalších $500 více, vydržel o necelou hodinu méně na baterii, ale zas měl možnost dokování, o půl kila méně a v základu tříletou mezinárodní záruku. Každý stroj měl tedy svá pro a proti. Na srovnání můžete vidět, že podobně mířené konkurenční PC notebooky se pohybovaly v podobné cenové relaci.

O pouhý rok později se PowerBook dočkal nástupce, z hlediska designu bezpochyby revolučního. Procesor si držel podobné takty (to je ta chvíle, kdy Intel začal takty procesoru utíkat od PowerPC), grafika byla zprvu stejná ATI Mobility 128 (8 MB), nicméně došlo k přechodu na PowerPC 7410 (G4) s vektorovou jednotkou AltiVec pro urychlení výpočtů zejména při práci s grafikou a videem. Hlavní změna se týkala vizuálního provedení – notebook měl titanové provedení, stříbrnou barvu, slot-in mechaniku a širokoúhlý displej.

Právě displej byl velmi zajímavou komponentou. Apple byl v širokoúhlých displejích průkopník a zvolil z mého pohledu nejlepší poměr stran, který obrazovka může mít – 3:2 (podobně jako mají třeba fotografie). Tyto 15,2“ displeje pro PowerBooky G4 vynikaly špičkovou obrazovou kvalitou (měl jsem tu čest, s novým podsvícením byste se za ně ani dnes nemuseli stydět) a nabízely rozlišení 1152×768.

Výchozím operačním systémem byl opět MacOS 9 (9.1) a alternativa v podobě MacOS X se objevila o pár měsíců později. Cena se u nového modelu držela podobná. Kdo chtěl ušetřit, mohl vzít radikálně inovovaný 12“ iBook G3 (dual-USB), který konečně nabízel konvenční vzhled a rozumnou konektorovou výbavu (konečně dvojice USB a výstup pro VGA monitor). Tam se cena pochybovala mezi $1200 a $1700. Mimochodem šlo o první sněhově bílý notebook od Applu.

Zatímco bílé iBooky se dočkaly velkého úspěchu, u titanových PowerBooků bylo několik problémů (například praskající klouby) a v roce 2003 došlo k další designové obměně – příchodu hliníkových PowerBooků G4, jejichž vzhled se bez větších změn držel až do nástupu UniBody řešení. Hliníkové PowerBooky byly první, kde se již počítalo pouze s během MacOS X (konkrétně 10.2).