Tento přírůstek do virtuálního muzea je zástupcem tvrdé pracovní třídy z doby, kdy se notebooky po stránce ergonomie dostávaly možná ke svému maximu. Byla to doba, kdy pracovní notebook stál nepoměrně více než dnes, ale současně právě tato třída představovala technologickou špičku využívající nejmodernější technologie.

Názvem Latitude označoval DELL své pracovní notebooky od prvních strojů s Pentiem a dodnes nedošlo k přejmenování. Ostatně k tomu není důvod, když notebooky DELL Latitude mají dobrou historii a jsou považovány za jedny z lepších. Latitude D600 přišel v roce 2003 a byl jednou z prvních vlaštovek nové generace. Generace D měla konečně vyřešit výtku k příliš obyčejnému vzhledu a nabídnout něco více „sexy“.

Písmeno D udává generaci řady a DELL se snažil dodržovat v rámci generace co nejlepší kompatibilitu – dokovacích stanic, napájecích adaptéru a dalšího příslušenství. Firmy tak měly záruku konkrétní životnosti produktů a věděly, kdy dělat velké obměny strojů a kdy je jistota, že zakoupený stroj bude fungovat ve stávajícím prostředí.

Latitude D600 byl z celé řady pro DELL možná nejdůležitější model. Je to přesně ten, který se po stovkách nasazuje ve firmách jako univerzální kancelářský pracovní stroj. Úhlavními konkurenty pro Latitude D600 byly neméně rozšířené IBM ThinkPad T40/T41 a HP Compaq nc6000. Taktéž kultovní stroje, které ještě dnes můžete vidět v provozu mezi nadšenci.

Pentium-M a Centrino jako nový směr marketingu Intel

Do roku 2003 se používalo Pentium 4 ve stolních počítačích i noteboocích. Bylo zvykem, že jeden procesor se vyrobí v mobilní a stolní variantě, kdy základ je stejný, ale mobilní má lepší proces a více šetřících funkcí. Pentium 4 ovšem nebyl vhodný procesor do notebooků – počítal s vysokou frekvencí, která se vylučovala s nízkou spotřebou. Vzniklo tak Pentium-M, jenž mělo u DELLu premiéru právě v Latitude D600.

Pentium-M bylo navržené jako úplně nový procesor v Izraelské laboratoři Intelu. Z části navázalo na jádro použité v mobilních Pentium III-M, které byly v noteboocích oblíbené pro svou nízkou spotřebu. Bylo výrazně vylepšeno, doplněno velkou vyrovnávací pamětí a od Pentia 4 si vzalo rychlou sběrnici FSB. To vše se vešlo do mezní spotřeby pouhých 25 W (TDP). Poměrně výkonné notebooky tak opět začaly sahat na výdrže 4–5 hodin se základní baterií. Stojí za zmínku, že maximální a průměrná spotřeba se ani po deseti letech příliš nezměnila.

V této době Intel přichází také s certifikací Intel Centrino, jejíž (marketingový) význam by se neměl podceňovat. V praxi totiž šlo o další snahu upevnit dominanci na trhu. Dnes již velkou část role čipové sady přebral procesor a s procesorem Intel nenajdete jinou čipovou sadu než tu od Intelu. Dříve mohla být deska postavená také na sadě od ATI (AMD), NVIDIE, VIA nebo SiS. Různí výrobci nabízeli různé výhody, podporovali více procesorů (AMD, VIA) a hlavně byli všichni levnější než Intel. Intel chtěl vedle procesorů prodávat i čipovou sadu, a tak bylo potřeba s konkurencí něco udělat.

Zakázat konkurenci jaksi nešlo, a tak se Intel snažil přesvědčit zákazníky, že vzít kompletní Intelovskou platformu je lepší, výkonnější, stabilnější a tak vůbec, a aby to mělo nějaký vyšší smysl, vymyslel právě Intel Centrino – kombinaci procesoru Pentium-M, své čipové sady a Wifi adaptéru své vlastní výroby. Pokud výrobce notebooku měl všechny tyto tři komponenty, mohl na stroj přidat nálepku. Kromě toho, že nákup kombinace komponent dle rámcových smluv byl levnější, Intel dále propagoval tyto stroje a na samotné Centrino platil drahé kampaně (nejen) v tisku.

Konfigurovatelný

Latitude D600 patřil do první generace těchto strojů s Intel Centrino. Tedy alespoň v konfiguraci, v jaké jej kdysi můj otec zakoupil. DELL si totiž už v devadesátých letech zakládal na možnosti konfigurace zákazníkem a to mu pomohlo (vedle příznivých cen) k získání dobrého tržního podílu. V ČR byl tento výrobce jeden z mála, kdo nabízel možnost nakonfigurovat a objednat stroj přímo z webových stránek.

U notebooku bylo možné zvolit procesor, velikost operační paměti, pevný disk, rozlišení displeje, grafický čip a několik dalších hardwarových a softwarových parametrů. Když jsme s otcem kdysi řešili konfiguraci, zvolili jsme ten nejlevnější procesor Pentium-M, který v nabídce byl – 1,5GHz variantu s jádrem Banias (už byly Dothany s vyšším taktem). Vycházeli jsme ze zkušenosti, že procesor pro běžnou práci už dávno není hlavní limitující faktor.

Místo toho se nešetřilo na pevném disku a operační paměti. 60GB příplatkový disk měl vyšší otáčky 5400 rpm místo základních a běžnějších 4200 rpm. 1 GB RAM (dva 512MB moduly DDR-266) zas představoval čtyřnásobek kapacity notebooků za 35 tisíc. Další příplatek byl za dedikovaný grafický čip ATI Radeon 9000 (32MB 64bit DDR). Základní integrovaná grafika (Intel Extreme Graphics 2) bývala opravdu jen jako základní kancelářské řešení a na její limity člověk narazil i při přehrávání videa nebo připojení monitoru s vyšším rozlišením. Poslední větší příplatek byl za Wifi modul Intel 2200bg. Tento tou dobou nejnovější Wifi modul měl výhodu v podoře nového standardu 802.11g s přenosovou rychlostí 54Mb/s („géčko“ se používá mnohdy ještě dnes) a hlavně zabezpečení WPA, bez kterého se dnes připojíte tak maximálně do nezabezpečených veřejných sítí.

Kdyby bylo po mém, připlatilo by se i za vyšší rozlišení displeje. Někdy od roku 2001 již běžně přicházely notebooky vyšší třídy s rozlišením až 1600×1200 v úhlopříčce 15,0“ a 1400×1050 v úhlopříčce 14,1“. Rozlišení 1024×768 bylo pro obě úhlopříčky bráno jen jako levný základ. Otec už je ovšem starší člověk, a kdyby měl vyšší rozlišení, stejně by všechno šíleně zvětšil a skutečný pracovní prostor by zůstal stejný. Teď po letech mě to ovšem limituje z celého notebooku asi nejvíc.

Pohodlí především

Je skoro jedno, jestli jste si tehdy pořídili DELL Latitude D600, nebo jeho přímé konkurenty (HP nx6000, ThinkPad T40/41). Ve všech případech jste dostali stroj s maximální dostupnou ergonomií. Nyní po letech je to znát možná ještě více, neboť výrobci poslední roky ergonomii zanedbávají ve prospěch vzhledu a ceny. Na rovinu, s D600 se mi pracuje lépe než s většinou dnešních strojů. Může za to skvěle tvarovaná základna s velkými opěrkami pro zápěstí a vhodně zaoblenou přední hranou. Můžete psát klidně hodiny a nemáte pocit otlačených rukou.

Další důvod je pochopitelně klávesnice. Takovou, jaká je zde, už v moderním notebooku nenajdete. Má velké kurzorové šipky oddělené výraznou mezerou, klávesy pro pohyb v dokumentech pěkně v šestici v pravém horním rohu a vše je přehlednější díky mezerám mezi jednotlivými bloky. Nechybí také mechanika kláves s naprosto jistým hlubším stiskem, který se hodí pro rychlé psaní dlouhých dokumentů. Je docela smutné, že o deset let později je takový problém sehnat pohodlnou klávesnici v pracovním notebooku.

Na pohodlí se podílí i další vlastnosti počítače jako například provozní hlučnost, rozměry a hmotnost. V obou případech se D600 může srovnávat s o deset let novější stroji stejné třídy.

Rozměry jsou podobné novějším 14“ pracovním strojům. Půdorysné rozměry se změnily v souvislosti s nasazením širokoúhlých displejů, ale například tloušťka v zavřeném stavu je prakticky shodná (zde 32 mm). Ostatně ani u hmotnosti nejsou velké změny směrem dolů. Notebook má s primární šestičlánkovou baterií a optickou mechanikou 2,35 kg. Po výměně optické mechaniky za druhou baterii se dostanete na 2,5 kg. Srovnejte to s moderními stroji jako HP EliteBook 8470p, DELL Latitude E6430 nebo Lenovo ThinkPad T430.

Nízká hlučnost, teplo hlavně na povrchu

Většinou si budete všímat pouze hluku pevného disku. Rychlejší modely vždy provázelo intenzivnější šumění ploten (dnes typické pro 7200 rpm disky) a tento je na tom stejně. Všimnete si jej pouze v úplném tichu a pravděpodobně nejdřív budete podezírat ventilátor. Ten za to ovšem nemůže. Chlazení je při kancelářské práci nesmírně tiché a ani v tichu si běžně nevšimnete, jestli se zrovna ventilátor točí, nebo ne. Může za to umístění výdechu chlazení dozadu a kvalitní ventilátor (nejnižší otáčky 2000 rpm). Ventilátor se roztočí do vyšších otáček (3800 rpm) až při dlouhodobé zátěži (5-10 minut) procesoru nebo grafické karty, ale hlučnost je ještě po letech přijatelná (na úrovni moderních notebooků).

Na D600 mi vždy vadily povrchové teploty. Ani časté točení ventilátoru nezabraňuje vyšší teplotě pevného disku pod levou opěrkou ruky. Po hodině práce znatelně teplejší než pravá (37 proti 32°C). Dále si zahřívání všimnete na spodku uprostřed, kde lze naměřit 39°C po hodinách kancelářské práce. O deset let novější notebooky drží teploty tak o pět stupňů níže. Vedle lepšího tahu ventilátoru jim pomáhá i vhodnější uspořádání komponent.

Vyšší teplota povrchu není přímo chybou DELLu. Tehdejší notebooky se chovaly podobně, a to jak ty s procesory Intel, tak ty s procesory Power PC (aspoň soudě podle svého Apple iBook G4). Spíše to ukazuje na nezanedbatelný pokrok v návrzích chlazení notebooků.

První grafický čip s Pixel Shaderem

V Latitude D600 byl mohl být osazen grafický čip Mobility Radeon 9000, který získal jedno prvenství. Šlo o první grafický čip pro notebooky, který do sebe implementoval plnohodnotný vertex a pixel shader. Tedy funkce k provádění jednoduchých programů pro manipulaci s modely a texturami bez asistence procesoru (v počátcích typicky pro vykreslení hezčí hladiny vody).

ATI Mobility Radeon 9000 se od stolní verze liší hlavně šetřícími funkcemi a obvody pro ovládání interního displeje. Hlavní část jádra Radeonů 9000 je odvozena z nejvyšší třídy předchozí generace (Radeon 8500) – optimalizované a ochuzené o polovinu texturovacích jednotek. V čipu zůstaly čtyři pixel pipeline (možnost zpracovat až čtyři pixely současně) a na každé jedna texturovací jednotka. K tomu navrch jeden vertex shader.

Když čip vyšel v roce 2002, šlo v noteboocích o malou revoluci, neboť byl první s podporou rozhraní DirectX 8.1 a OpenGL 1.4 a nabízel dostatek výkonu pro všechny dobové hry. Dostal se tak v době uvedení do 15“ herních notebooků, kde byl podpořen 64 MB 128bit paměti typu DDR. U 14“ pracovních notebooků se více hledělo na spotřebu a prostor na základní desce, takže se do nich osazovala pouze níže taktovaná verze s polovičním počtem paměťových čipů (32 MB, 64bit), a to přibližně s půlročním zpožděním (čtvrt roku před příchodem novějších grafik GeForce Go FX5600 a Mobility Radeon 9600).

To, co ve stolních počítačích představovalo maximálně moderní nižší třídu, bylo v noteboocích jednou z mála cest k plynulému hraní dobových her v rozlišení 1024×768. I osekaná verze 64bit paměťovou sběrnicí (s dvoutřetinovým výkonem proti plnému řešení) stačila k hraní her jako Half-Life 2, Counter-Strike:Source, Doom 3 a GTA: Vice City.

V pracovním notebooku samozřejmě nebyla možnost Radeonu kvůli hrám. Při pracovním nasazení byla užitečná dobrá podpora rozhraní OpenGL, se kterou měly integrované grafiky ještě dlouho problém. Dedikovaný čip byl také jedinou cestou k vyššímu rozlišení. K Latitude D600 jsem bez problému připojil 24“ LCD monitor s rozlišením 1920×1200 jak analogově přes VGA (s ostrým obrazem), tak digitálně pomocí DVI v dokovací stanici.

S připojeným dokem šlo navíc využít rozšířené plochy přes dva externí panely (s vypnutým interním displejem), aniž by došlo k výraznému zpomalení vykreslování. Každý maximálně s rozlišením 1920×1200.

Výbava pro všechny případy

Konektorová výbava pracovních notebooků bývala vždy z těch lepších. Latitude D600 je ještě jeden z těch strojů, které se snažily mít všechny konektory vzadu. Až na PS/2 zde nechybí snad nic z konektorů notebooků 90. let. USB porty jsou již konečně ve verzi 2.0, ale jsou tu jenom dva. USBčka byla v pracovních noteboocích nějak opomíjená (nejen u DELLu). Ještě předchozí model (C640) z roku 2002 měl jenom jedno, přitom ve stejné době už kdejaký levný model měl aspoň tři.

Jak tak D600 používám, musím říct, že jsem moc rád za dostupnost alespoň jednoho USB po stranách u moderních notebooků. Neustálé sklápění víka a hledání konektoru je docela otravné (kluci z DELLu to napravili u dalšího modelu D610).

Výdrž a životnost baterií

Pod levou opěrkou je zespodu vložena primární baterie (Li-Ion). Originální od DELLu má, tuším, 48 Wh, což vždy stačilo na necelé tři hodiny provozu. Pentium-M je sice úsporný procesor, ale k nízké spotřebě notebooku jej bylo dobré párovat s integrovanou grafikou. Radeon 9000 ve zvolené konfiguraci spotřebu nezanedbatelně navyšoval. Otec problém vyřešil dokoupení druhé baterie do šachty místo optické mechaniky. Druhá baterie (Li-Pol) má taktéž 48 Wh, váží 350 g a výdrž notebooku dokáže zdvojnásobit.

Obě baterie dohromady měly po čtyřech letech provozu výdrž jen asi na hodinu a půl kancelářského provozu. Nová primární baterie se koupila neoriginální (od Avacomu) a sekundární originální (zde žádné levné alternativy dostupné nebyly). Notebook s těmito vyměněnými bateriemi pracuje do dnes.

Při kancelářské práci s Wifi a vyšším jasem displeje mi nyní (po čtyřech letech od zakoupení) obě baterie vydržely přesně 4 hodiny a 50 minut (skutečná výdrž při prohlížení webu a psaní ve Wordu). V případě té sekundární ovšem klesla kapacita o 35%. S novými by šlo dosáhnout na necelých 6 hodin.

Tri-metal, odolnost a opotřebení

Notebook byl zakoupen v roce 2004 a od té doby byl využíván až do dneška, což je v době psaní článku devět let. Během této doby byl přenášen hlavně po domě a využíván pro programování a základní kancelářskou práci. První roky svého života také sloužil pro přehrávání DivX/Xvid filmů na velké 100Hz televizi, u které byl vstup ve formátu S-Video nejkvalitnější dostupnou možností propojení (já měl na své Toshibě jen horší kompozitní výstup).

Poslední roky byl naopak sesazen z funkce otcova hlavního notebooku (dnes má DELL Latitude E6320) a přišly krušné časy nasazení jako příslušenství k diagnostice aut.

Latitude D600 patřil mezi odolnější notebooky své doby. DELL se u něj chlubil Tri-metal konstrukcí, kdy pro stavbu šasi posloužila kombinace hořčíku, hliníku a oceli. Řada plastovějších notebooků z roku 2004 se už dávno rozpadla, ale D600 je držák. Ačkoli bez následků se jeho dlouhý provoz neobešel.

DELL v první řadě udělal špatně lakování pevného kovového víka. Tmavě šedá barva se z něj začala již asi po roce a půl na krajích sloupávat a DELL se k tomu postavil tak, že reklamace nepřichází v úvahu, což bylo pro mě velké zklamání nad úrovní servisu. Nešlo totiž o ojedinělou záležitost.

Přibližně o rok později se projevilo výrazné houpání víka. Jde o klasickou „houpačku“, kdy klouby mají stále velkou tuhost, ale v rámci nastavení je vždy možné pár stupňů naklánět prakticky bez odporu v obou směrech (dle servisu standardní opotřebení). Zde servis také řekl, že to není na reklamaci, a pouze zkusil dotáhnout šrouby (bez výsledku).

V rámci reklamací byla asi třikrát vyměněna základní deska kvůli pravidelnému střídaní odpojujícího se Bluetooth modulu (špatně navržené spojení s modulem u touchpadu) a nefunkčních indikačních diod (špatně navržené spojení s modulem nad klávesnicí). Obě závady si přibližně v půl roce vyžádaly asi pět návštěv technika, který k nám ke konci trefil už i bez adresy. Ke konci tříleté NBD záruky se vyměnilo ještě chlazení kvůli vrčícímu ventilátoru.

Z předchozího odstavce si můžete udělat obrázek o tehdejší spolehlivosti notebooků. Latitude D600 na tom byl přitom ještě docela dobře. Konkurenční ThinkPady T40 s dedikovanou grafikou od ATI často umíraly kvůli porušení spojů BGA právě u grafiky, nebo časem u čipové sady, a stávaly se tak noční můrou IT oddělení velkých firem. Apple tehdy řešil stejné problémy u svých strojů iBook/PowerBook G4 (DELL měl později něco podobného u některých D610). Byla to daň za přílišné ztenčení. Nedivte se tedy, že notebooky v následujících několika letech zas trochu přibraly na hmotnosti i tloušťce.

V poslední době nejspíš notebook někomu upadl, neboť se objevily dvě drobné prasklinky v předních rozích, zámek víka již nedosedá přesně a u pravého kloubu je prasklé krytí. Předpokládám, že právě otřes desky způsobil opětovné odpojování Bluetooth modulu, které jsem „vyřešil“ pouze zákazem příslušného USB rozbočovače ve správci zařízení (aby Windows neopakoval dokola zvuky připojení/odpojení).

Když si odmyslím vůli kloubů, nepoužitelné Bluetooth a nějaké kosmetické vady, je notebook ještě dnes plně použitelný.

Stále dostatek výkonu

Když přidávám nějaký notebook do virtuálního muzea, snažím se jej nějakou dobu používat, abych si osvěžil vzpomínky a našel co nejvíc zajímavostí. U nejstarších strojů si vyzkouším dobové programy a využiju nějaký textový editor, abych text napsal. Pokud je to staré méně než 20 let, už se s tím připojím vzdálenou plochou na svůj zadokovaný hlavní notebook. Můžu tedy sedět se starým strojem v obýváku a stále mít přístup k poštovnímu klientu, sociálním sítím a IM. Latitude D600 je ještě za další hranicí. Je to notebook, kam si můžu přetáhnout programy včetně profilů ze svého hlavního stroje, a dělat vše na něm.

Na disku je po otci původní tovární instalace Windows XP Professional, ze které na mě dýchla atmosféra začátku minulé dekády. Disk je ještě rozdělen na dva oddíly (systém a data) přesně tak, jak to dělali lidé v době Windows 9x, aby mohli systém, co nejrychleji přeinstalovat bez zásahu do dat. Každý program má pro jistotu uloženou i instalaci v samostatné složce (to víte, menší dostupnost internetu). Otec je opravdový klasik, a tak zde najdete dokonce registrovanou verzi WinZipu (existuje horší archivátor?) a v brašně jsou příručky ke kompletnímu balíku kolem vypalovacího programu Nero.

Celý disk je pro mě jak nějaký softwarový skanzen. Nechal jsem jej tedy být s výjimkou smazání prehistorického antivirového programu. Nahrál jsem do něj pouze Firefox 10 (verze, kterou používám i u sebe), Thunderbird 2 (ano, nepotrpím si na nejnovější verze), poslední verzi přehrávače VLC, Miranda IM a IrfanView. Kde to mělo smysl, tam jsem přetáhl programy i s daty a nastavením, takže po čtvrt hodině kopírování na správné místo jsem mohl začít pracovat, jako by byl D600 můj hlavní notebook.

K mému překvapení všechny tyto programy běží rychle a notebook zvládá kancelářskou práci stejně jako moderní stroje. Po jednom dni používání jsem prakticky zapomněl, že dělám na něčem devět let starém. Web se načítá rychle, prohlédnu na tom Facebook i Youtube (webová videa jen v okně, fullscreen už je trhaný) a nechávám si otevřených 5-15 tabů. Když chci, přehraju si ze síťového disku nějaký seriál v DVD kvalitě a titulky (VLC funguje perfektně, pokud nechci přehrávat něco v HD), nahraju článek na blog, případně do magazínu, otevřu PDF materiály z tiskovek k aktuálním notebookům a provedu základní úpravy fotek v JPG z 16Mpix kompaktu.

Sice dnes někteří tvrdí, že 4 GB operační paměti už pomalu nestačí na kancelářskou práci, s Windows XP a těmito programy se při práci běžně pohybuju okolo vytížení paměti 700-800 MB (po startu systému 250 MB). Systém neswapuje a programy se spouští rychle. Taková hibernace a probuzení z ní jsou ještě rychlejší než na nových levných noteboocích s Windows 8 (těch bez SSD).

10 let rozdílu  výkonu v číslech

Vyzkoušel jsem pár benchmarků, které používám u moderních notebooků pro potřeby recenzí na notebook.cz. Pro měření výkonu procesoru v renderingu je výborný test Cinebench R11.5, ve kterém 1,5GHz Pentium-M dosáhlo 0,33 pts. Pokud si dnes poběžíte koupit nějaký z nejlevnějších výprodejových netbooků v obchodě s elektrem a náhodou v něm bude ještě jednojádrový Atom, dostanete se na stejný výpočetní výkon. Poslední dvoujádrové SoC Atomy v tabletech už mají výkon dvojnásobný, úsporné Core i3 (Sandy Bridge) pro levné UltraBooky nabídne 4x víc výkonu a rychlý business notebook s dvoujádrovým Core i7 (Ivy Bridge) je výkonnější rovnou 10x. U procesorů Core mluvím samozřejmě o výsledku 64bit verze, která podává mírně lepší výkony (5-20%), za což může lepší instrukční sada x86-64 s větším množstvím využitelných registrů.

Pro měření plotnových disků je dobrý HD Tach. Dosažená průměrná rychlost čtení 25,6 MB/s dnes neoslní ani u micro-SD karty. Tehdy šlo o nadprůměr překonávající některé disky ve stolních počítačích. Průměrný notebookový disk v této době zvládal sekvenčně číst okolo 20 MB/s. Lepší 2,5“ plotnový disk s kapacitou 1 TB dnes zvládá průměrně číst rychlostí okolo 100 MB/s, tedy zde došlo pouze k pětinásobnému zrychlení. Tedy alespoň za předpokladu, že nepočítám SSD, kde dnes lze běžně číst až rychlostí okolo 500 MB/s.

Právě pevný disk by byl největší brzdou, kdybych se rozhodl instalovat novější operační systém než Windows XP. Vista a novější používají disk daleko intenzivněji, což byl konkrétně v případě Visty nejčastější důvod pomalých reakcí na prvních předinstalovaných noteboocích a následného negativního vnímání uživateli.

Technická specifikace

• Procesor: 1,50GHz Intel Pentium-M (1 jádro Banias, 1MB L2 cache, 533MHz FSB)
• RAM: 1GB (standardní SO-DIMM DDR modul s taktem 266 MHz)
• Grafický adaptér: ATI Mobility Radeon 9000 (32MB 64bit DDR, AGP 4x)
• Sběrnice: AGP 4x, PCI
• Displej: 14,1“ aktivní TFT s rozlišením 1024×768 (6bit TN)
• Pevný disk: 2,5“ 60GB Fujitsu, 5400 rpm
• Rozhraní: 2x USB 2.0, 1Gb/s LAN, 56kb/s modem, zvukový výstup, zvukový vstup, CardBus/PCMCIA Type II, VGA, S-Video, paralelní a sériový port
• Bezdrátové možnosti: 2,4GHz Wifi-B/G Intel 2200bg, Bluetooth, FIR (Fast Infra-Red)
• Výměnné jednotky: DVD-RW/DVD+RW

Schopnosti grafické karty

• Maximální rozlišení: 2x 1920×1200 (dual-view)
• Architektura: Pipeline/TMU: 4/1, (4x) Pixel Shader 1.4, (1x) Vertex Shader 1.1
• Podporované 3D API: DirectX 8.1, OpenGL 1.4

BIOS

Pod čarou

DELL Latitude D600 byl nahrazen novějším modelem D610 až v roce 2005. Ten měl poslední Pentia-M na vyšších taktech, DDR2 paměti a novější low-end grafiku ATI Mobility Radeon X300 (64MB). Vypadal velmi podobně, ale pouze na první pohled. Byl tlustější a jednotlivé komponenty v něm byly přeskládány. Od D610 dokonce vznikla i 14“ pracovní stanice DELL Precision M20, která se lišila grafickým čipem ATI FireGL s lepší akcelerací pro profesionální OpenGL programy. Od D620 už řada Latitude přešla na širokoúhlé displeje (tehdy ještě 16:10).

Nepředpokládám, že 10 let starý notebook by byl už dostatečně zajímavý pro sběratele, ale vzhledem k tomu, že na základní práci je D600 pořád použitelná, nabízí se otázka, zda jde o vhodnou koupi, když někdo chce dát za notebook co nejméně.

D600 se dá stále sehnat ojetý, mnohdy za tři a více tisíc korun. Za takovou cenu jen nedoporučuji kupovat. Jednak dnes jde o hlavně o různé prodejce, kteří nejdřív z notebooku vybrakují všechny zajímavé nadstandardní komponenty, a jednak za 3500,- Kč jde při troše hledání koupit notebook s polovičním stářím, který lze používat i s Windows 7.

Dále bych pak nedoporučil pro podobné účely kupovat cokoli s méně než 1 GB RAM, pokud nevíte přesně, co děláte (například instalace nějakého odlehčeného Linuxu). Pro Windows XP s moderním prohlížečem je 1 GB rozumné minimum.

V případě nástupců D600 bych nedoporučil D610 kvůli problémům se základní deskou a v případě D620/D630 už není radno brát konfigurace s jinou než integrovanou grafikou (opět kvůli možným defektům). Zbytek už je závislý pouze na vysvícenosti displeje a stavu baterie.

Fotky ve vyšším rozlišení najdete v albu na FB stránce NotebookBlogu.