Stále v muzeu zmiňuji hi-end business stroje a dostupné multimediální modely opomíjím. Nyní to napravím, OmniBook XE3 byl jeden z notebooků pro masy a snažil se zaujmout jak menší firmy, tak i obyčejné uživatele, hledající dobrý multimediální výkon za málo peněz. Ostatně stál jen 40 000,- Kč bez DPH.

Název OmniBook už dnes moc lidí nezná. Ještě před tím, než HP koupilo společnost Compaq, v níž mají kořeny i současné řady ProBook, EliteBook a ZBook, mělo svoje vlastní pracovní notebooky nazvané OmniBook. Začalo s nimi v první polovině 90. let a první byly spíše sub-notebooky, kde systém (Windows 3.0) a základní kancelářské programy měly místo v ROM paměti a uvnitř nemusel být žádný disk. Později se OmniBooky staly většími a klasičtějšími notebooky a řada zahrnovala různé modely od cenově dostupných, až po výkonový i mobilní hi-end.

OmniBook XE3 byl ze všech modelů tím nejlevnějším (pod ním byl už jen identicky vyhlížející Pavilion s procesorem od AMD a integrovanou grafikou od Tridentu). Byl to nástupce úspěšného modelu XE2. Ten byl v podstatě odpovědí na příchod prvních iBooků od Apple, což výrazně ovlivnilo jeho vzhled (víko v bledě modré barvě, všechno maximálně zaoblené). Model XE3 vychází ze stejného konceptu, pouze úhlopříčka se zvedla ze 13,3“ na 15“ (důsledek zlevnění velkých displejů), rozlišení stouplo z 800×600 na 1024×768 a dovnitř se dostal výkonnější procesor (Pentium-III) s použitelným 3D akcelerátorem.

S cenou okolo čtyřiceti tisíc korun bez DPH byl OmniBook XE3 jedním z nejdostupnějších počítačů (pokud pominu OEM skládačky). V podstatě taková vstupní brána pro ty, kterým se zachtělo být mobilní. Na rozdíl od vyšších modelů nemá dokovací konektor (na jeho místě je plastová záslepka), chybí mu některá nadstandardní rozhraní (modem i síťová karta byly volitelné do mini-PCI slotu a můj kus má pouze modem) a v nabídce neexistují žádné konfigurace s vyšším rozlišením displeje (1400×1050, 1600×1200).

Přesto jsou i levné konfigurace k sehnání s aktivním TFT displejem, jsou zde dva výkonné reproduktory (některé levné notebooky měly pouze jeden), mikrofon a výkon, který za lepšími modely příliš nezaostával.

Můj XE3 je vybaven 850MHz procesorem Intel Celeron (Coppermine-128-M, odvozený od Pentia-III), 256 MB RAM (rozšířená o rok později ze 128 MB), základním 10 GB diskem Hitachi (výška 9,5mm, 4200 rpm), CD-ROM mechanikou a 15“ TFT displejem s rozlišením XGA (1024×768). Největší rozdíl ve výkonu proti vyšším modelům způsoboval líný disk, ale například výkon 850MHz Celeronu byl při většině činností pro běžného člověka k nerozeznání od 1,06GHz Pentia-III.

Poslední z grafických čipů od S3

Jeden z důvodů, proč jsem si kdysi do muzea chtěl sehnat tento notebook, je jeho dedikovaný grafický čip S3 Savage/MX (resp. Savage/IX+MV) s vlastními osmi megabajty paměti. V čem je tento čip zajímavý? Tím, že je to poslední mobilní počin od S3 před odkoupením výrobcem čipových sad VIA (a omezením mobilního segmentu pouze na integrované grafiky), a také tím, že to byl jistou dobu skoro tři čtvrtě roku výkonový král v mobilním segmentu.

Mobilní verzi Savage4 vydala S3 jen pár měsíců po základní variantě pro desktopy, což bylo kdysi nestandardní. V S3 si to mohli dovolit, protože vytvořili již v základu velmi úsporný čip, který nevyžadoval velké úpravy. Když se dostal do notebooků na přelomu 1999 a 2000, o velký kus překonal jediný do té doby použitelný akcelerátor, ATI Rage LT Pro, jenž už by byl ve stolních počítačích pouze pro smích.

128bit čip S3 Savage/MX má jednu grafickou pipeline s pouze jedinou texturovací jednotkou (TMU), avšak s možností tuto jednotku použít opakovaně s menší ztrátou výkonu (diagnostické programy proto obvykle přisoudily čipu dvě texturovací jednotky). Mobilní verze se od stolní liší o čtvrtinu nižším taktem (pouze 100 MHz pro jádro a paměť) a omezením na pouze 8 MB (64bit) paměti (do stolních počítačů se dávalo až 32 MB). Menší paměť však vyvažovala nová funkce nazvaná S3TC, která nabízela kompresi textur v paměti až na čtvrtinu. Díky tomu jste si s S3 mohli dopřát detailnější textury než třeba na zmíněném ATI Rage LT Pro, vybaveném taktéž 8 MB RAM.

Než Savage/MX dostala do OmniBooku XE3, uplynul celý rok a za tu dobu se hodně změnilo. V ATI (dominantnímu hráči v noteboocích) se nelíbila převaha S3, a tak v druhé polovině roku 2000 přichází na trh notebooky vybavené mobilními variantami čipu ATI Rage 128, který se svými dvěma grafickými pipeline byl pochopitelně rychlejší (dokáže kreslit dva pixely v jednom cyklu). Pak se do notebooků dala i NVIDIA se svou prvotinou GeForce 2 Go a grafické možnosti díky silné konkurenci poskočily o další velký kus.

A do toho přichází „levný“ OmniBook XE3, kde je Savage/MX použita jako energeticky nenáročný dedikovaný čip nižší třídy (jeden z nejlepších, protože touto dobou jste mohli v notebooku chytnout i čipy, kde 3D prakticky nemělo cenu zapínat). Tedy něco, co stačí na hraní moderních her alespoň v rozlišení 640×480 (těch nenáročných i v 800×600) a na plynulé přehrávání filmů v DVD kvalitě.

Mezi náročné hry počítám třeba Unreal Tournament a Quake III, případně hry založené na jejich enginech. To všechno zde šlo hrát, což na notebook nebylo vůbec špatné (navíc levný). Vzhledem k tomu, že notebook již byl vybaven 15“ XGA displejem (1024×768), bylo nejvhodnější hrát náročné hry v rozlišení 512×384, kdy byl každý pixel zdvojen v obou rozměrech. Vzhledem k absenci filtru pro roztažení obrazu na nativní rozlišení totiž 640×480 a 800×600 působily místy kostrbatě.

Displej a zvuk pro multimédia

Osazený displej byl v nižší třídě tím lepším a jasně odkazoval na snahu zaujmout multimediálně zaměřené uživatele. 15“ XGA bylo to nejlepší, co se do OmniBooku XE3 montovalo. Další možností bylo tehdy oblíbené osazení menšího 14“ displeje (za cenu tlustějších okrajů), případně 14“ pasivního displeje (DSTN) – to kvůli němu jsou ještě na klávesnici funkce pro nastavení kontrastu, které se u aktivních (TFT) panelů nepoužívají.

V době, kdy notebook vyšel (a ještě dlouho potom), jsem byl velkým fandou notebooků od Toshiby a jedním z důvodů byla možnost regulace hlasitosti potenciometrem. HP nic takového nemělo, což v kombinaci s velmi silnými repráčky znamená hlučná hlášení pípáním a také nepříjemně hlasitý zvuk ve hrách pod DOSem. Musel jsem si v nastavení zvuku dát všechno na nízkou úroveň, abych byl zvuk hlasitý tak akorát (některé hry mají bohužel tendenci nastavení měnit).

Silné reproduktory v čelní hraně mají i své nesporné výhody. Ve své době byly nadprůměrné a dnes by šly označit za vysoce nadprůměrné nejen hlasitostí, ale i kvalitou zvuku. Šlo o ideální mobilní řešení na přehrávání DivX filmů na cestách.

Moderní vícedotykový touchpad?

Vedle výborné sedmiřadé klávesnice se všemi tehdy běžnými vymoženostmi (jako například psaní čísel na zástupné numerice pouhým držením Fn) stojí za pozornost také touchpad. Jednak je na rok 2001 poměrně velký a jednak má funkce, které se začaly marketingově protěžovat o skoro deset let později. O čem mluvím?

Jde o touchpad Synaptics (V5.1) s plynulým pohybem kurzoru bez znatelného zpoždění. Tento touchpad už uměl výdobytky jako posun stránek tahem prstu po krajích dotykové plochy (navíc tu je pro posun také dvojice tlačítek uprostřed). Pokud ovšem nahrajete aktuální ovladač (pro Windows XP), můžete aktivovat i různá gesta jako posun stránek dvěma prsty nebo přechod mezi stránkami tahem třech prstů. V Linuxu je dokonce podobná funkcionalita zapnutá již v základu.

Vzpomínám si, jak se o dost později začalo mluvit o multidotykových touchpadech jako něčem novém a převratném. Hardware to evidentně uměl už dávno.

Tři a půl hodiny na baterku a ticho

Levnější procesory Celeron se od vlajkové lodi v dané době lišily absencí technologie SpeedStep, tedy dynamické změny svého taktu. Zatímco Pentium-III na 900 MHz v té době umělo snížit takt (a napětí) při nečinnosti na 700 MHz, Celeron zůstává vždy na svém maximu (zde 850 MHz). Na druhou stranu jádra Pentií-III byla velmi úsporná sama o sobě, takže to tolik nevadilo. Odvozený Celeron má TDP pouze 18,8 W.

Při kancelářské práci si celý počítač řekne asi o 12 W, což s 40Wh baterií stačí asi na tři hodiny provozu. S Pentiem je možné jít ještě o půl hodiny výš.

Nízká spotřeba jde ruku v ruce s nízkou hlučností. Tedy aspoň dříve to platilo, když ještě uvnitř notebooku bylo vždy dostatečně místa pro pořádný chladič. OmniBook XE3 se dokáže při kancelářské práci a procházení webových stránek (bez Flashe, pochopitelně) chladit pasivně a ventilátor vůbec nespouští (klidně celé hodiny). Ventilátor se roztáčí až ve chvílích zátěže – například při hraní 3D her. Nakonec ani po dvanácti letech s větším množstvím prachu uvnitř, není ventilátor hlučný a počítač se zbytečně moc nezahřívá.

Srovnání výkonu s novějšími notebooky

Pro lepší představu o výkonu tohoto stroje jsem provedl několik benchmarků. Moc jsem to neprožíval, ale můžete se podívat, jak si v renderingu stojí 850MHz Celeron vedle Pentia-M, PowerPC G4 v iBooku a dvoujádra Core2 Duo T9900, které mám ve svém současném notebooku. (Dodatek pro srovnání: Moderní úsporné dvoujádro Core i7-4500U generace Haswell má výkon CPU 897/1679 bodů a v OpenGL má skóre 6278)

Při vykreslování OpenGL viewportů (bez pixel shaderů) v modelovacím nástroji je znát, že Savage/IX byla stále ještě na začátku éry 3D akcelerátorů, neboť mobilní Radeon 9000 (zde v low-end verzi) byl jen o pár let novější a výkon měl několikanásobný (mimochodem Radeon 9550 v iBooku má nižší skóre kvůli kompozitnímu desktopu MacOS X, ve skutečnosti má výkon podobný).

Poslední benchmark se týkal pevného disku. Průměrná rychlost čtení 14 MB/s už dnes nikoho neoslní. Jen pro informaci – na dvojnásobnou rychlost se průměrné notebookové disky dostaly až o čtyři roky později (2005).

Windows 2000 jako moderní systém

Windows 2000 byl první operační systém, který se snažil udělat řadu NT obecně použitelnější i na uživatelských stanicích včetně notebooků. K výhodám řady NT v podobě přístupových práv, stability a daleko lepšího multitaskingu se přidaly funkce do té doby charakteristické pro domácí řadu Windows 9x. Tedy plná podpora PCMCIA, USB, DirectX, správy napájení a připojování/odpojování zařízení za chodu systému.

Na druhou stranu, Windows 2000 měl pro nasazení v noteboocích své nevýhody. Byl totiž poměrně náročný na operační paměť. Dlouho se proto jako výchozí systém pro levné notebooky dodával starší Windows 98 SE a Windows 2000 byl jako volitelná komponenta pro ty, kteří si připlatili za více než 64 MB RAM. Tak tomu bylo i zde u XE3, než se v novější revizi (s integrovanou grafikou od Intel a rychlejším procesorem) změnila kombinace na Windows Millenium a Windows XP.

Původní majitel notebook zakoupil rovnou v konfiguraci se 128 MB RAM a později jej rozšířil přidáním druhého modulu na luxusních 256 MB. 10GB disk jsem rozdělil na poloviny a na každou nainstaloval jeden ze systémů. První na hry a věci pod DOSem, druhý na všechno ostatní.

Při práci ve Windows 2000 jsem si připomněl, jak skvělý systém to vlastně byl. Uměl všechno, co se od moderního systému čeká ještě dnes, ale všechno bylo jednodušší. Zatímco Windows XP má už miliardy průvodců na každou pitomost, zde na všechno stačilo pár kliknutí myší – v nastaveních se nic neschovávalo, takže se všechny volby zobrazovaly tak nějak pohromadě.

Systém má i další výhodu – má jednoduché ikony, které možná nevypadají tak hyper-cool jako ty dnešní, ale jsou kontrastní a lze z každé dobře poznat, co symbolizuje (s tím souvisí snazší zapamatování).

Z pohledu rychlosti při 256 MB nemám výhrady. Systém startuje rychle, rychle se spouští i jednotlivé programy jako webový prohlížeč, přehrávač videa, Office a podobně. Nic již nebrání ponechávání více otevřených programů současně a systém samotný po startu odebere z operační paměti pouze čtvrtinu.

Pokud jde o video, hardwarová akcelerace přímo v grafické kartě si poradí jak s MPEG 1 i 2, tak s urychlením vykreslování libovolného videa s vyhlazeným roztažením (tj. roztažené video není „kostrbaté“). DivX v rozlišení 1024×480 ještě běží plynule, ale u HD videa již dojde dech a rychlost vykreslování se skokově dostane na jeden snímek za sekundu.

Prohlížení moderních webových stránek může být v dnešní době problém, pokud lezete na weby, kde je hromada složitých skriptů. Ty způsobují zpoždění reakcí počítače a vytížení procesoru na maximum. Já si tedy vypnul JavaScript a Flash a teď se všechno načítá stejně rychle jako na moderních noteboocích. Když už jsem během používání potřeboval něco složitějšího (ať už na webu, nebo jinde) využil jsem možností vzdálené plochy – s rozlišením 1024×768 už je dobře použitelná a není to takový rozdíl proti tomu, když se připojuji s moderními notebooky v rozlišením 1366×768.

Bezdrátově s obtížemi

Při používání Windows 2000 se vám stáří systému připomene absencí podpory pro bezdrátové sítě. Tento systém (stejně jako Windows XP před SP2) ještě není připraven na Wifi, takže chybí dialogy pro vyhledávání a konfiguraci sítí. Tuto funkcionalitu musí řešit samostatné programy od výrobců Wifi příslušenství a některé jsou docela prasácky napsané (a po čase si sami sežerou všechnu operační paměť).

Použil jsem starou PCMCIA kartu Orinoco Gold, která by měla umět i moderní šifrování, ale prý to dobře funguje právě až pod Windows XP. Nakonec jsem na routeru raději vytvořil nezabezpečenou virtuální síť se skrytým SSID a povolením na MAC adresy. Nyní vše funguje skvěle a jednou aspoň nemusím tahat ethernetový kabel. I tak je to pro mě závan nostalgie, neboť PCMCIA Wifi karty jsem do notebooků přestal strkat někdy kolem roku 2005.

Technická specifikace

• Procesor: 850MHz Intel Celeron (1 jádro Coppermine-128-M, 128kB L2 cache, 100MHz FSB)
• RAM: 256MB (SO-DIMM SDR, 100 MHz)
• Grafický adaptér: S3 Savage/IX 86C294 (8MB 64bit SDR, AGP 2x)
• Sběrnice: AGP 2x, PCI, ISA
• Displej: 15,0“ aktivní TFT s rozlišením 1024×768 (6bit TN)
• Pevný disk: 2,5“ 10GB IBM-DJSA-210, 4200 rpm, 384kB čachr, výška 9,5 mm)
• Rozhraní: 2x USB 1.1, 56kb/s modem, zvukový výstup, zvukový vstup, CardBus/CMCIA Type II, VGA, kompozitní TV výstup, PS/2, paralelní a sériový port
• Bezdrátové možnosti: (žádné)
• Výměnné jednotky: 3,5“ disketová mechanika (1,44MB), CD-ROM
• Baterie: 40 Wh Li-Ion (11,1 V / 3600 mAh), 3 hodiny provozu

Schopnosti grafické karty

• Maximální rozlišení: 1600×1200 (hi-color), s ovladačem v Linuxu až 1920×1200
• Dual-view: rozšířená plocha přes dva nezávislé výstupy (musí se pouze vejít do 8MB video paměti)
• Architektura: Pipeline/TMU: 1/1, schopnost zpracovat dvě textury jednou TMU
• Podporované 3D API: DirectX 6, OpenGL, S3 MeTAL

Pod čarou

HP OmniBook XE3 se už dá z mnoha úhlů pohledu považovat za moderní notebook. Má aktivní displej, touchpad (s podporou více prstů) a jeho grafická karta umí akcelerovat jak 3D zobrazení, tak i přehrávání videa. Navíc už patří do doby, kdy se začaly mezi běžné lidi více prosazovat systémy Windows založené na řadě NT – konečně se počítalo s tím, že má uživatel spuštěné větší množství programů, a když jeden spadne, systém to ustojí. To, co přicházelo od této doby, už lze brát spíše jako evoluci.

Pro mě OmniBook zajímavý tím, že navzdory stáří se mi na něm pracuje lépe než na mnoha moderních noteboocích. Dnes se blbne se supertenkými stroji, ale zapomíná se na kvalitní klávesnice a tiché chlazení.

Časem byl model XE3 nahrazen modelem XE4 (resp. XE4500). Ten byl o malinko tenčí, měl světlejší víko a trochu modernější design (hmotnost jen o 200 g nižší). Především se dočkal procesorů Pentium 4 (a odvozených Celeronů), DDR pamětí a dedikovaného čipu ATI Radeon M6C/p. Kdo byl ochoten utratit přes šedesát tisíc, ten si mohl dopřát hi-end konfiguraci s SXGA+ displejem (1400×1050).

Další generace již byly upozaděny ve prospěch strojů Compaq, které se po odkoupení přejmenovaly na HP Compaq a tvořily jádro firemní nabídky.

Fotky ve vyšším rozlišení najdete v albu na FB stránce NotebookBlogu.