Dnešní přírůstek jsem si vypůjčil přímo od lidí z Toshiby, a to rovnou na tiskové konferenci, kde jej měli (mimoděk) vystavený. Nebylo jasné, zda je vůbec funkční, ale je to tak zajímavý stroj, že jsem se na něj musel podívat. Jednak jsem nikdy doma neměl notebook s procesorem 286 a jednak jsem chtěl vidět, jak v reálu vypadaly staré modro-bílé displeje.

Toshiba byla v 80. a 90. letech jedním z nejvýznamnějších hráčů na poli notebooků a není se čemu divit. Byl to totiž právě tento výrobce, který v roce 1985 přišel na trh jako první s kompaktním provedením IBM PC v malé škatulce s odklápěcím displejem. Uvnitř byl 5MHz procesor 8088 (principiálně stejný jako v IBM PC XT), trochu operační paměti (256 kB) a 3,5“ disketová mechanika. Nešlo tedy o nejvýkonnější PC pod sluncem, ale bylo relativně malé, vážilo jen čtyři kila a mělo baterii, která jej udržela pár hodin v chodu. Šlo o model T1100, ze kterého byl v podstatě okamžitý hit.

V další generaci se notebook dočkal rovnou dvou nástupců (pokud pominu výkonnou T1600 s 16MHz 286 a EGA grafikou už v roce 1988). Ti bohatší si mohli dopřát (v T1200) dvakrát rychlejší procesor 80C86 (10 MHz), 1 MB paměti a buďto dvě 3,5“ disketové mechaniky, nebo kombinaci jedné s 20MB pevným diskem (3,5“ ST-506). K tomu dostali lepší možnosti rozšíření a podsvícení displeje. Ti chudší mohli sáhnout po T1000, kde sice nezískali více výkonu, ale počítač byl výrazně levnější, lehčí (2,9 kg) a absenci druhé disketové mechaniky řešil operačním systémem v paměti ROM.

Toshiba T1200XE, o které chci povídat, patří k třetí generaci produktů zaměřených na mobilitu (vydané v roce 1990). Úspěch Toshiby přitáhl řadu dalších výrobců, kteří začali konkurovat vlastními modely (někteří jen přeprodávanými OEM šasi z Taiwanu), a bylo nutné vyvinout větší úsilí k odlišení vlastní produkce.

V Toshibě se rozhodli, že nové modely už budou mít všechny v základu (20MB) pevný disk, podsvícení displeje a nový LCD panel s vyšším kontrastem a rozlišením 640×400 (až do roku 1991 se prodával jeden ze starších modelů s disketovou mechanikou jako low-end). Světlo světa spatřily tři modely – T1000LE, T1000XE a T1200XE.

První dva měly procesor starší 80C86 (opět 10 MHz), a zatímco první kombinoval disketovku s diskem, druhý měl v rámci úspor hmotnosti (2,7 kg) jen disk (disketovka pouze externě). Třetí model byl ze všech nejdražší a nejtěžší (3,6 kg), ale uvnitř měl 12MHz úsporný procesor Intel 80C286, který byl asi dvakrát rychlejší než 10MHz 80C86.

T1200XE nebyl nejvýkonnější přenosný počítač. Byly tu už i procesory 386, ale buďto šlo o kufříkové počítače, nebo o laptopy s hmotností 5-10 kg a obvykle bez možnosti bateriového napájení. Ve třídě notebooků patřil ke špičce – navíc cena $4000 byla velmi příznivá na to, co člověk dostal.

Dual-scan CGA a modro-bílý pasivní displej

Původní CGA grafiky nebyly už ve svých počátcích (1981) žádný odvaz. Domácí počítače sice ještě dlouho pracovaly v rozlišeních s 200 pixely na výšku, ale pro pracovní segment to bylo brzy považované za málo. V roce 1990 už měl kdejaký počítač kartu typu EGA/VGA, případně ty pomalejší používaly Hercules (720×348, černá-bílá). Jen notebooky se držely původního rozlišení 640×200, což mělo dvě nevýhody.

Zaprvé v textovém režimu byla pro znak matice 8×8 bodů, což nestačilo na prokreslené fonty, které by zlepšily čitelnost. Zadruhé došlo během let k rozšíření grafických operačních systémů (a grafických programů obecně). Tam začalo být 640×200 poněkud málo. Zkoušel jsem kdysi Windows 3.0 na notebooku s CGA a šlo to používat (Windows použil upravené fonty a kompaktnější grafiku oken), ale představa práce jinak než s maximalizovanými okny byla téměř nemyslitelná.

Oba problémy Toshiba T1200XE řeší. Její grafický čip je ve skutečnosti CGA s dvojnásobnou pamětí (32 kB), rozšířením o jeden grafický mód (640×400, černá/bílá) a dvojím provedením fontů pro textový režim (původních 8×8 pro případ připojení externího CGA/EGA monitoru, nových 8×16 pro interní displej).

Přepínání mezi standardním a tučným fontem.

Vše funguje skvěle. V případě textového režimu nemusíte řešit vůbec nic. Programy totiž netuší, jak se jednotlivé znaky v matici vykreslují a všechno řeší BIOS transparentně. Zůstává pouze jediné omezení CGA, které měly novější standardy vyřešené – nemůžete měnit znakovou sadu, což je pro středoevropana s háčky a čárkami trochu nepříjemné. Toshiba to řešila několika znakovými sadami přepínatelnými v BIOSu. Jsou tam ovšem jen regiony, které byly oficiálně podporované (takže čeština nehrozí).

Grafický režim 640×400 vyžaduje speciální přístup ze strany programu, tak jej Toshiba udělala kompatibilní s grafickým režimem v USA poměrně rozšířeného počítače AT&T 6300 (1983). Díky tomu najdete ovladač v mnoha dobových programech včetně Lotus 1-2-3 a Windows. Nainstaloval jsem Windows 3.1 a potřebný ovladač tam ještě je v základní instalaci (instalátor jej dokonce automaticky vybere).

S vyšším rozlišením je práce ve Windows mnohem pohodlnější. Pominu-li fakt, že barevná hloubka je jen jeden bit, což vylučuje jakoukoli práci s komplexnější grafikou, je úroveň pohodlí podobná VGA. Pomáhá už jen fakt, že jednotlivé body jsou konečně čtvercové, takže nakreslená kružnice vám na tiskárně vyjede opravdu jako kružnice. Rázem je možné lépe pracovat při sázení textu, vektorovém kreslení schémat nebo například v tabulkovém kalkulátoru. Věřím, že pro tehdejší mobilní uživatele to musel být velký krok kupředu.

K mému překvapení zjišťuji, že kombinace modré a bílé mi na displeji vyhovuje více než černá/bílá pozdějších panelů. Zvláště v případě, že si nastavíte modré pozadí a bílý text, je obraz téměř až uklidňující a nemám z něj unavené oči ani po delší práci za tlumeného osvětlení.

Dalším překvapením pro mě bylo, že displej neumí zobrazovat odstíny. Měl jsem dříve o rok starší CGA notebook Victor V86P (kde nebylo ani podsvícení) a ten uměl zobrazit čtyři odstíny, takže čtyřbarevné módy 320×200 vypadaly pěkně. Zde však jde zobrazit pouze modrá nebo bílá a nic mezi tím. V grafickém režimu 640×400 je to jedno, protože tam víc neumí ani grafika, ale omezení to přináší u textového režimu a zmíněné grafiky 320×200.

V případě textového režimu je řešením emulace MDA. Tedy schopnost zobrazit text inverzně, případně tučně (intensity bit). V BIOSu jsou fonty jak pro standardní, tak pro tučný text. Podle potřeby si je můžete prohazovat klávesovou zkratkou.

U low-res grafiky se používají místo barev vzorky a tyto vzorky nejsou závislé pouze na konkrétní barvě bodu, ale také na několika sousedních bodech, takže se lze setkat s více než jen čtyřmi typy vzorků. Je to trochu jako emulace CGA na Herculesu. U notebooku jsem ovšem něco podobného viděl prvně.

Na hraní akčních her si můžete nechat zajít chuť. Displej má totiž neuvěřitelně pomalé překreslování, takže cokoli pohybujícího se rychleji se ztrácí. Zde je vidět pokrok u pozdějších černobílých VGA pasivů (se stupni šedi), které byly sice také pomalé, ale rozhodně ne tak moc. Není divu, že se tak dlouho vedle LCD držely také plazmové displeje, jejichž kontrast byl mnohem lepší, stejně jako rychlost překreslování (ukázka plazmy).

Dynamické taktování a správa paměti v ROM

Už bych málem zapomněl, jak je procesor 286 výkonný. Proti 8086 je to ohromný rozdíl a co na 8086 téměř není použitelné, to zde může krásně běžet. V notebooku je použita úspornější CMOS varianta Intel 80C286 taktovaná na 12 MHz s možností ručního přepínání na 6 MHz (lze přímo z klávesnice). Aby to nebylo všechno, procesor se při nečinnosti umí zpomalovat i automaticky. Nefunguje to sice tak jako SpeedStep u moderních procesorů, ale když notebook dlouho nevyužíváte, tak může procesoru ubrat, aby šetřil baterii.

Ještě teď si vzpomínám, jak jsme se ve škole museli učit jednotlivé generace procesorů (286, 386,…) a z výkladu to vypadalo na velký rozdíl mezi každou generací. Pokud jde o výkon, nebyla to tak úplně pravda. Ve skutečnosti 12MHz 286 zde je mnohem výkonnější než 6MHz 286 v původním PC AT (kterému konkuruje spíše 10MHz 8086). Výkonem se T1200XE přibližuje spíše starším 386SX na 16 MHz, navíc má rychlejší komunikaci s operační pamětí (zero wait-state). Když se k tomu přičte i rychlejší disk, je jasné, že není 286 jako 286.

ROM BIOS notebooku obsahuje několik velmi zajímavých funkcí. Zaujalo mě, že je v něm integrována správa XMS a EMS paměti. Můžete tedy snadno nastavit, jak se bude hlásit libovolné množství paměti nad 640 kB. V zapůjčené konfiguraci je na rozdávání 320 kB a můžete je rozdělit mezi XMS, EMS a RAM disk.

Poslední jmenované mě zaujalo nejvíce. Pokud si vyhradíte nějakou paměť jako RAM disk, bude obsah této paměti uchováván i po restartu a vypnutí pomocí hlavní a záložní baterie.

Přidělená paměť se v systému chová jako skutečný pevný disk. Musíte tedy nejdříve spustit program fdisk a na nově vzniklé jednotce vytvořit diskový oddíl. Ten následně ještě naformátovat. Výhody takového řešení jsou jasné. RAM disk je nesrovnatelně rychlejší než klasický disk, navíc si do něj můžete odložit program/data, se kterými zrovna pracujete, aby se disk vypnul nečinností a vy snížili spotřebu. Rázem lze původní dvě hodiny výdrže na jedno nabití prodloužit o další hodinu.

Klávesnice jako pozůstatek dob XT

Dnešního uživatel by měl možná problém s rozmístěním některých kláves. T1200XE je sice stroj třídy AT, ale klávesnice se odvíjí od předchozích modelů. Z AT si přebírá snad jen dvě nové funkční klávesy (F11 a F12). Naopak přepínače jsou čistě ve stylu XT, kde Alt je v místech dnešního Ctrl a Ctrl místo CapsLocku. Taktéž Insert a Delete jsou v dolní řadě, což reflektuje, že na XT byly pouze na spodku numerické části.

Když si zvyknete na zmíněné odlišnosti, je klávesnice jedním slovem lahůdka. Píše se na ní skvěle a na rozdíl od jiných starších klávesnic ani není tak hlučná a cvakavá. K chybějící numerické části se přistupuje přes numerický overlay držením Fn a psaním na vyznačených klávesách okolo I a K.

Klávesa Fn umožnuje také přístup k některým speciálním funkcím notebooku. Lze přes ni nastavovat tučnost písma v textovém režimu, přepnout výstup na externí monitor, snížit rychlost procesoru, nebo vyvolat pop-up menu a v něm lze povolit režim spánku, vypnout repráček počítače nebo nastavit, kdy se vypne obrazovka a pevný disk. Navíc je v tomto menu i jednoduchý ukazatel stavu baterie.

V době, kdy model T1200XE vyšel, ještě PC notebooky neměly integrované polohovací zařízení. To měl touto dobou jen Apple a do PC světa to přišlo mnohem později. V DOSu je to naštěstí jedno a Windows lze také obstojně používat bez myši. Když je náhodou potřeba, můžete ji připojit jediným sériovým portem vzadu.

Výbava a konektory

Počítač se standardně dodával s 1 MB RAM a 20MB pevným diskem Conner CP2024. Paměť však bylo možné rozšířit speciálními 2MB moduly až na 5 MB, což bylo zvláště výhodné při používání RAM disku. Moduly však byly poměrně drahé, takže si je mohl dovolit jen málokdo a pravděpodobně to dělal spíše kvůli náročným programům.

Na disku je zajímavé, že je v notebooku konečně integrováno rozhraní IDE a že použitý typ má velikost 2,5″. Rok 1990 je totiž první, kdy se začaly vyrábět tyto menší disky, a T1200XE je jeden z prvních notebooků, kde se osazovaly. Vzhledem k tomu, že se mi notebook do rukou dostal s poškozeným původním diskem, umožnila mi přítomnost IDE vyhrabat nějaký náhradní disk a vrazit jej dovnitř. Jakýkoli novější disk, který jsem zkoušel (300 MB až 2 GB) bohužel nebyl správně detekován a musel jsem si na stolním počítači hodně pohrát s nastavením CHS hodnot, kterými jsem snížil jeho kapacitu na 20 MB, aby z něj notebook dokázal načíst operační sytém (ten jsem také musel instalovat jinde, kvůli nefunkční disketové mechanice).

Pokud jde o konektorovou výbavu, je zde integrovaný základ pro tehdejší notebooky. Všechny konektory jsou vzadu a jde o sériový a paralelní port, RGB výstup na CGA monitor (s podporou jen režimů do 200 pixelů na výšku). Pod krytkou je ještě vyvedení 8bit sběrnice k připojení rozšiřujícího boxu na karty pro stolní počítače. Jestli mi něco chybí, je to konektor pro připojení externí klávesnice. Zde je pouze jakýsi cinch pro speciální externí numerický blok.

Je zajímavé, že se vzadu u konektorů nachází také tlačítko hlavního vypínače. Toshiba jej zezadu postupně přesouvala celé roky. Ještě koncem 90. let ho měly její notebooky běžně někde na boku dále od uživatele.

Hlavní vypínač je řešen jako mikrospínač, který neodpojuje napájení, ale pouze informuje základní desku, že chcete notebook zapnout/vypnout. Má to svůj důvod. Lze totiž přepnout jeho chování (pomocí pop-up menu) z vypínání na uspávání do paměti. Notebook pak lze snadno uspat, přenést na jiné místo a probudit s rozdělanou prací přesně v takovém stavu, v jakém jste ji zanechali.

Windows 3.1

Poslední verzí Windows, která je na notebooku podporovaná, je 3.1. U Windows 3.11 je totiž zrušena podpora standardního (286) a reálného (8086) módu, což znamená požadavek na procesory 386 a vyšší.

Současně Windows 3.1 byl první verzí, která má od MS plnou češtinu. Na rozdíl od textového režimu, kde není možné používat znaky specifické pro češtinu, české Windows tento problém obchází alespoň pro všechny okenní programy. Může to tedy být dobrá cesta k používání českých znaků v textových editorech jiných než T602.

Systém běží kupodivu velmi rychle a při otevřeném WordPadu, správci souborů a Excelu 2.0 vám pořád zůstane asi 200 kB volné paměti.

Technická specifikace

• Procesor: 12MHz Intel 80C286 (CMOS varianta, ~2,66 MIPS)
• RAM: 1 MB (1 MB na základní desce + dva sloty pro 2MB moduly)
• Grafický adaptér: double-scan CGA (32 kB paměti, kompatibilita s AT&T 6300 módem 640×400@1bit)
• Interní sběrnice: 16bit ISA
• Displej: 9,3“ pasivní podsvícené DSTN LCD (640×400, 1bit modrá/bílá)
• Pevný disk: 20 MB, 2,5“ IDE (Conner CP 2024)
• Rozhraní: 1x sériové, paralelní, externí numpad, externí sběrnice, RGB výstup (pouze CGA režimy)
• Bezdrátové možnosti: -
• Výměnné jednotky: 3,5“ disketová mechanika HD (1,44MB diskety)

Schopnosti grafické karty:

• Nejvyšší počet barev: 4 (320×200)
• Nejvyšší rozlišení: 640×400 (2 barvy)
• Nejvyšší obnovovací frekvence: 60 Hz
• Akcelerační funkce: -
• Podporované obrazové režimy: 320×200 (4 barvy), 640×200 (2 barvy), 640×400 (2 barvy).

Grafický adaptér umí bez restartu přepínat mezi interním displejem a připojeným monitorem. Na externím monitoru není možné zobrazit rozlišení 640×400.

Pod čarou

Na trhu se model X1200XE ohřál nějaké dva roky. Potom přišly nové tisícovkové modely. Konkrétně levný T1800 a dražší T1850 a T1850. Hektický vývoj notebooků je jasně zřetelný na změnách, které novou generaci odlišují. X1200XE byl poslední z modelů, kde víko s displejem není přes celou plochu základny – nová konstrukce už je stejná jako u moderních notebooků. Tedy s klouby až u zadní části základny. Takové řešení bylo možné až díky lepší miniaturizaci.

Všechny nové modely nabídly procesor Intel 386SX, VGA grafiku s 256 kB paměti (stačí na 640×480 při šestnácti barvách) a pevné disky s kapacitou 40-60 MB. Nejlevnější model měl v základu pouze 2 MB RAM a 20 MHz procesor. Vyšší modely měly v základu 4 MB RAM a 25 MHz procesor a byly tedy dobře použitelné pro běh složitějších programů pod Windows.

Základním displejem se stal pasivní černobílý se schopností zobrazit až 64 odstínů šedi (pro představu něco velmi podobného) a plným rozlišením VGA (640×480). Model označený písmenem C dostal rovnou pasivní barevné LCD (pro představu podobnou technologii má displej na videu vpravo).

Toshiba touto dobou patřila k lídrům trhu a zákazníci si ji pochvalovali pro solidní mechanické zpracování, výborné klávesnice a nadstandardní možnosti záruk a technické podpory.