Čtvrtá generace procesorů Core (Haswell) se s námi drží už dlouho a pátou generaci (Broadwell) Intel vzal vážně snad jen v úsporných modelech. Nyní se již ládují sklady tuzemských obchodů novými notebooky s šestou generací (Skylake) a nic mě nezajímalo víc, než jak si reálně povedou nejvýkonnější procesory rodiny – čtyřjádrová Core i7. Otestoval jsem jeden (a k tomu i jedno úsporné dvoujádro), abych ověřil, pro koho má smysl zahodit současný notebook a běžet do obchodu pro nový. Předesílám, že uživatelé, kteří potřebují více výkonu, to rozhodně nebudou…

Intel se v posledních letech soustředí hlavně na úsporné varianty svých procesorů, protože tam je na něj alespoň vytvářen určitý konkurenční tlak v podobě platformy ARM (byť na poli notebooků je to konkurence hodně mimo realitu). Tím, že se AMD stáhlo téměř ze všech pozic (například pro servery teď neplánuje skoro dva roky cokoli vydat), z hlediska výkonu tu pro Intel žádná konkurence není. Mě jakožto fandu konkurenčního prostředí to samozřejmě mrzí, ale někdy to tak holt vykrystalizuje. Výsledkem je, že se nedá očekávat zásadní růst výkonu teď, ani v následujících letech. Pokud tedy nedojde k nějaké nečekané změně.

Ostatně stačí se zamyslet, kdy v minulosti nárůst výkonu probíhal…

Když přišly první mobilní čtyřjádrové procesory Core 2 Quad, šel výkon ve vícevláknových aplikacích razantně nahoru. Na druhou stranu, proti Core 2 Duo bylo nutné počítat s nižším taktem, takže aplikace pracující pouze v jednom výpočetním vlákně (a že jich je dost i dnes) byly pomalejší. Platilo to hlavně pro základní variantu Q9000 (2,0 GHz), která ani v určitých vícevláknových úlohách nebyla rychlejší než dvoujádrové Core 2 Duo T9900 (3,1 GHz)… a v jednovláknových byla o více než třetinu pomalejší. Q9000 byl sice z čtyřjádrových Core 2 Quad nejprodávanějším procesorem (byl v mnoha multimediálních noteboocích), ale smysl měla tehdy čtyřjádra až od vyšších modelů.

Čtyřjádrová mobilní Core i7 se objevila v noteboocích s velkým předstihem proti dvoujádrovým variantám. Potřebovala jinak upravené základní desky a ještě na sobě neměla integrovanou grafiku. Když pak dvoujádra vyšla, byla původní čtyřjádra někde o půl generace pozadu, což bylo nejvíc znát na jejich omezeném režimu TurboBoost, který skoro nestál za řeč. S prvními Core i7 to bylo podobné jako s Core 2 Quad. Základní modely (taktované na pouhých 1,6 GHz), které se prodávaly s drtivou převahou, neměly ve většině situací smysl proti výše taktovaným dvoujádrům. Navíc absence integrované grafiky znamenala jistotu větší spotřeby (na rozdíl od Core2 Quad už nemohla být ani v čipové sadě). Naopak dvoujádra Core i5/i7 nabídla reálný posun ve výkonu proti předchozím procesorům díky vyšším taktům a silnějšímu turbu.

Celé to korunovala generace Sandy Bridge, která byla z mého pohledu asi největším skokem, a to napříč celým portfoliem. Čtyřjádra se dostala do situace, kdy výkon na jedno jádro nebyl výrazně limitován proti dvoujádrům, a celkově jejich výkon poskočil někde až o 80 %. Kdo chtěl maximum výkonu, ten měl od této chvíle jasno, že musí jít po čtyřech jádrech (krom toho už byla uvnitř integrovaná grafika a přepínatelný systém grafik byl zrovna na vzestupu, takže nešlo o velký kompromis ani z hlediska spotřeby).

Ivy Bridge už nebyl tak velký skok, ale takty jednotlivých modelů šly nahoru a s nimi i výkon (někde až o polovinu). Hlavně ve čtyřjádrech jsme se najednou dostali na hodnotu, okolo které se pohybujeme dodnes. Haswell jen snížil cenu za stejný výkon, mírně snížil klidovou spotřebu a nabídl lepší grafiku. U generace Broadwell se už Intel rovnou tvářil, že s jinými než úspornými procesory ani nepočítá. Nakonec pár modelů vydal s velkým zpožděním až teď před létem. Jenže šlo jen o několik kousků specificky určených pro Apple a jeden univerzální model, který jsem viděl tak akorát v nějakých MSI. Ne bezdůvodně je ještě teď na trhu spousta čtyřjádrových notebooků s procesory generace Haswell.

Výkon téměř beze změny

Pro účely recenzí dělám sice větší množství testů, ale zde použiju pro srovnání jen jediný, a to můj oblíbený Cinebench R11.5 (v této verzi mám toho nejvíce otestovaného). Tento test umí měřit jak výkon na jedno jádro, tak na všechny a generuje reálnou zátěž.

Z výsledků je vidět, že Skylake Core i7-6700HQ (2,6 GHz, 3,5 GHz TurboBoost) má výkon stejný jako Haswell Core i7-4720HQ (2,6 GHz, 3,6 GHz TurboBoost), jehož je přímou náhradou (ostatně i cenu má stanovenou na stejnou hodnotu) – obvykle 7,4 bodu pro všechna jádra a 1,6 bodu pro jedno jádro. Vzhledem k tomu, že trochu starší Core i7-4700HQ, které bylo v Haswellu tím nejslabším procesorem, má téměř identický výkon (všechna jádra obvykle okolo 7,0 bodu), můžu s klidem říct, že náhrada Haswellovského čtyřjádra kvůli vyššímu výkonu v tomto případě nedává žádný smysl (snad jedině, že byste měli nějaký notebook, který vám u Haswellu agresivně vypíná turbo – jako Toshiba Satellite P50 a Lenovo IdeaPad Y50 – tam je výkon někde u 5,3 bodu na všechna jádra).

Posun ve výkonu je jen o málo lepší u dvoujádrových úsporných variant. Na druhou stranu nejde o nic zásadního a rozhodně ne o něco, co byste poznali jinde než v benchmarku. Ač dvoujádra jsou na tom s výkonem o něco lépe, zajímavé u Skylake zůstává stejně pouze čtyřjádro… Výkon jsem u Skylake Core i5-6200U naměřil jen 1,31, resp. 3,16 bodu, což je o málo méně, než má v předchozí generaci Core i7-5600U. Pro srovnání i5-4300U (Haswell) nabízí výkon 1,20, resp. 2,82 bodu. Posun tedy je, ale revoluce se nekoná.

Snížení spotřeby u 45W TDP procesorů

Důvodem je spotřeba. U Haswellu se Intel chlubil jak integroval do svých úsporných procesorů (těch s TDP 15 W) nové úsporné stavy pro chvíle, kdy procesor fakticky nic nedělá. Operační systémy se pak i z části přizpůsobily, že toho raději rychle stihnou víc a pak nechají procesor chvíli spát a takhle to neustále opakují, pokud je zátěž malá. Díky tomu šla spotřeba u úsporných Haswellů dolů. Intel však, řekl bych ze strategických důvodů, tuto funkci nedal do výkonných variant svých procesorů, protože v době Haswellu už najednou nebyl dle marketingu výkon prioritou… tou byla spotřeba – tedy úsporné modely.

V Broadwellu se na této strategii nic nezměnilo. Na druhou stranu teď už Intel výkonná dvoujádra téměř zabil (jediná, která dělá, jdou do 13“ MacBooků Pro a bohužel skoro nikam jinam) a čtyřjádra jsou nyní v kategoriích, kde úsporným dvoujádrům nijak nekonkurují. Není tedy důvod jim novou funkci dále odpírat. Nová čtyřjádra Skylake tak konečně dostala stejné úsporné funkce a spotřeba šla dolů ještě více, než bych čekal.

Pro představu v době prvních čtyřjádrových Core i7 (tedy s dedikovanou grafikou) jsem měl notebook, kde absolutně klidová spotřeba byla 15 W, reálně při (office) práci jsem byl na 20 W a stačilo takové přehrávání HD videa se zvukem a jsem naplno a 25 W nebyl problém dosáhnout. S Haswellovským i7 v multimediálních noteboocích s IPS displeji a nějakou střední grafikou (už přepínatelnou) byla obvyklá absolutně klidová spotřeba okolo 10 W, reálně při práci 15 W a filmy šly téměř na 20 W.

Skylake procesor jsem testoval v 17“ Acer V17 Nitro Black Edition s grafikou GTX960M, IPS displejem a kombinací disku i velkého SSD. Výsledek? Klidová spotřeba při nečinnosti s třetinovým jasem (pro práci k večeru) byla 6,5 W. Reálně jsem byl někde na 8-10 W při kancelářské práci a přehrávání filmu nešlo přes 12 W. Kde jsem tedy předtím měl tři a půl hodiny jsem rázem byl na šesti. Tohle už jsou hodnoty podobné mnoha menším úsporným notebookům.

Na mém aktuálním notebooku mi vadí asi jen nižší výdrž, takže z mého pohledu je snížení spotřeby velké plus, které dělá čtyřjádrové notebooky ještě vhodnější pro univerzální použití. Už dávno nemají problém být i tenké a lehké, takže spotřeba představovala poslední problém.

Pokud jde o úsporná dvoujádra, nevšiml jsem si u Skylake žádného posunu a vše je při starém. Fakticky důvod k přechodu je zde téměř minimální.

A co grafika?

Bohužel oba notebooky, které jsem měl, měly osazený pouze jeden ze dvou paměťových modulů, takže integrovaná grafika neměla plnou propustnost paměti. Nemá cenu tedy dělat velké závěry.

V případě úsporných procesorů je Intel HD520 přímým nástupcem Intel HD5500, která nahrazovala Intel HD4400. V praxi to vychází tak, že výkon, který měla HD4400 s dvěma paměťmi, má HD5500 s jednou. Co má HD5500 se dvěma, to je na úrovni HD520 s jednou. Kroky nárůstu výkonu jsou tak s každou generací přibližně o třetinu.

U výkonných procesorů (čtyřjádra) je Intel HD530 nástupcem Intel HD5600, která nahradila HD4600. Posun je stejný jako u úsporných, jen je v rámci generace výkon o jeden krok (25 %) napřed.

Zkušenost s nejvýkonnějšími grafikami Intel Iris (Pro) bohužel nemám, protože ty se v běžných PC noteboocích prakticky nevyskytují.

Závěrem

Má tedy smysl vzít obchody útokem kvůli nové procesorové platformě? Ve většině případů ne. V případě, že máte úsporné dvoujádro Haswell nebo Broadwell, není přínos Skylake velký. Takty se sice zvedly, ale Turbo moc ne, takže notebooky s dobrým chlazením měly v případě starší generace výkon nižší klidně jen o 15 %. Spotřeba se zejména proti Broadwellu nezměnila prakticky vůbec.

S čtyřjádrem je to jiné. Výkon je prakticky stejný (u základních modelů určitě), ale při dobrém návrhu teď může mít váš výkonný mobilní počítač skoro stejnou spotřebu při nenáročných činnostech jako malé tenké notebooky. Tohle je dobrá zpráva pro všechny, kteří potřebují tahat čtyřjádrové notebooky i do terénu a výdrž pro ně byla vždy limitující.

Pominu-li tento jeden konkrétní přínos, budou mít nové výkonné notebooky smysl spíše v doprovodných technologiích. U výkonných modelů v ceně 25-35 tisíc se nám totiž objevují rychlá rozhraní Thunderbolt a USB 3.1, což je může udělat ještě zajímavější při použití v podobě low-cost náhrady drahých notebooků třídy mobile workstation.

Časem by mohl být přechod z generace Haswell zajímavý i kvůli podpoře větších paměťových modulů. Procesory od generace Broadwell totiž podporují i 16 GB moduly, takže běžnější dvouslotové stroje se konečně podívají na 32 GB RAM a čtyřslotové dokonce na 64 GB. Pro běžného uživatele (pokud nepoužívá Google Chrome) tolik paměti k ničemu není. Na druhou stranu pořád tu jsou ti, kteří mají zapnuté hromady virtuálních strojů, provádí složité simulace, nebo třeba dělají analýzy DNA. Pro ně je každý posun hranice dostupné paměti důvodem k malé oslavě. Hodí se však dodat, že 16GB moduly reálně na trhu stále ještě žádné nejsou.