Mac jsem úspěšně opustil, smazal jeho SSD a nechal firmwarem z internetu stáhnout čistou verzi macOS. Na stole mám pět PC notebooků různých konfigurací a zkoumám, kam se budou ubírat moje další kroky. Je tu Intel úsporný i výkonný, AMD, IPS displeje i jeden OLED. Protože má jít o notebook pro mě, budu mnohem přísnější v hodnocení a zaměřím se i na opomíjená specifika. Tohle není klasická recenze…

S Acerem jsem měl vždycky skvělé vztahy. Oblíbil jsem si tu značku v době, kdy se začala hodně snažit očistit se od špatné reputace po rocích výroby celkem odpadních notebooků. Všichni si pamatovali, že Acer je fuj fuj, ale když jsem měl nějaký ne úplně nejlevnější na recenzi, přišlo mi, že je to vlastně docela nadprůměrný stroj, co do kvality zpracování, ale i dalších vlastností. Naopak jako recenzent se stovkami zrecenzovaných notebooků jsem měl možnost mnohokrát ověřit, že drahý notebook od některé z „věhlasnějších“ značek absolutně není zárukou kvality.

S požadavkem na 32 GB RAM a méně než 15“ displej jsem u Aceru nepochodil, ale na jedné akci jsem se s nimi zakecal a bylo mi řečeno, že v příštím roce budou notebooky s 32 GB RAM v nabídce mnohem běžnější záležitost než nyní. Zároveň mě zaujalo povídání šéfa českého Aceru, který vysvětlil, proč dnes většina výrobců prodává notebooky klidně i desítky procent pod výrobními náklady. Celý problém vznikl už během lockdownů, kdy celý svět byl hladový po klientských počítačích. Do toho ale vznikl problém s dodávkami komponent, takže se všechno začalo opožďovat. Velcí zákazníci kompenzovali zpoždění navýšením objednávek, čímž se problém pouze prohloubil. Na to se reagovalo dalším zvýšením. Když pak všechny počítače dorazily, lockdowny skončily, poptávka po klientských počítačích šla rapidně dolů a sklady se zaplnily notebooky, které je potřeba prodat.

Dnes je situace taková, že vstupy jsou výrazně dražší, ale přebytek nabídky zabraňuje jít s cenami nahoru. Tahle situace může trvat rok, klidně i dva. Kdo tedy nechce opustit trh a dát celé firmě dva roky dovolené, nemá jinou možnost než prodávat pod cenou. Bude to mít jistě ještě zajímavý vývoj, ale dá se říct, že nikdy nebyla vhodnější doba na nákup počítače.

3x Acer Swift 3

Swift 3 je jeden z nejúspěšnějších modelů Aceru už mnoho let. Ty první generace jsem považoval za naprosto skvělé počítače v ceně 18-25 tisíc Kč. Přijatelný IPS displej, tiché chlazení, nadstandardní výdrž na baterku a kovové provedení. Když někdo chtěl nějaký jednoduchý univerzální notebook, tohle byla jasná volba.

Po roce a půl bez pravidelného recenzování jsem trochu ztratil přehled. Všechny notebooky se nahradily novějšími generacemi, takže jsem ztratil tu schopnost od boku lidem radit (dříve možné díky přímé zkušenosti s velkým množstvím prodávaných počítačů).

I když jsou všechny Swifty 3 omezeny aktuálně na 16 GB, řekl jsem si, že je prubnu, než půjdu na další značky. Má to jasný důvod – Acer dělá docela dost různorodých konfigurací, takže lze získat srovnání spousty odlišných komponent v jednom základu.

Kurýrem mi přišly tři různé konfigurace, všechny s 16 GB RAM a 1TB SSD:

• 14“ 300-nit full-HD IPS 16:9, AMD Ryzen 7 5825U (25W TDP) … novější generace procesoru ještě bohužel nebyla
• 14“ 300-nit full-HD IPS 16:9, Intel Core i5-1240P (28W TDP)
• 14“ 2.8K OLED 16:10, Intel Core i7-12650H (45W TDP)

Konektorová výbava všech je prakticky shodná. Všechny mají dvě USB-C a ve všech případech fungují v režimu Gen2 (10 Gb/s). V případě Intelovských verzí mají tyto porty i plnou podporu Thunderboltu 4 (verze s AMD ne, až u Ryzenu 6000 by mělo být aspoň USB4 s podporou Thunderbolt 3) – takže zvládnou připojení externí grafiky (vyzkoušeno). Dále jsou tu dvě klasická USB-A, audio jack a výstup HDMI. Konektor pro připojení do LAN ne.

Výrobce se u OLED displeje evidentně bál kroucení, takže verze s ním má tlustější a pevnější víko. Počítač je navíc kvůli jinému poměru stran displeje na šířku trochu menší. Tato verze má stříbrný povrch s nádechem do růžové a praktičtější černou klávesnici s mnohem čitelnějšími popisky.

Všechny notebooky jsou prototypy, takže sem tam někde mohou být mírné mechanické nedodělky. Musel jsem taky upgradovat verze firmware. Málokdy se stane, abych něco dostal s firmwarem verze 0.1. Co by mohlo být vinou prototypu je složení dílů klávesnice, kdy u dvou notebooků ze tří divně prosvítají diody podsvícení u několika kláves. I z běžné pozice uživatele tak mám výhled asi na čtyři diody přímo. Ty samozřejmě svítí výrazně silněji než písmena klávesnice. Kvůli tomu jsem na těchto strojích podsvícení kláves vůbec nepoužíval – prostě se to nedalo. Doufám tedy, že v produkčních kusech už se takové věci nedějí, ale ruku do ohně bych za to po všech zkušenostech s notebooky různých značek nedal. Podobných problémů jsem během recenzování produkčních kusů zažil hodně. Nejlepší je dojít se podívat na vystavené kusy do obchodů.

Kus vybavený úspornějším Intelem měl klávesnici v nejlepším pořádku. Podsvícení prosvítalo až pod větším úhlem. Z běžné pozice svítilo jen přes klávesy.

Pokud jde o provedení celkově, odpovídá prostě notebookům „od 20 tisíc“. Kdo je zvyklý na Mac, anebo korporátní stroje za 40+ tisíc, ten určitou lacinost nepřehlédne, ale mě to nijak neuráží, když to odpovídá ceně. Myslím, že to tak bude mít většina lidí.

Po přechodu od Macu mě štve nastavení kloubů víka. Rychlé otevření jedním prstem je ideální způsob, jak celý (zavřený) notebook poměrně snadno převrátit na záda.

Trable s USB-C

Když jsem vybalil napájecí zdroje k notebookům, od pohledu jsem si říkal, že ty úspornější dva mají 45W a ten silnější asi 65W. Později jsem si radši přečetl štítky a evidentně díky pokrokům v tranzistorech k mému překvapení ty mrňavé jsou 65W a ten pořád ještě docela kompaktní má dokonce 100 W.

Na to, že má tento adaptér výkon 100 W, je nečekaně malý a lehký. Není to tak dávno, co by podobný adaptér byla docela velká cihla.

Používat jsem naplno začal nejvýkonnější ze strojů s OLED a 45W procesorem. Když jsem ho připojil k Apple nabíječce na 45 W, nelíbilo se mu to. Více méně se stále vybíjel, anebo jenom držel stav a napájel se ze zdroje. Občas dokonce došlo krátce k nabíjení, ale nějakým mrzkým výkonem do 10 W, i když jsem na notebooku nic nedělal. Větší překvapení přišlo, když jsem připojil počítač k 4K USB-C monitoru s power delivery na 90 W. Zatím ten monitor uspokojil všechny notebooky, ale tento byl nespokojený znovu. Buď nenabíjí, anebo nabíjí třeba 6-10 W. Pozitivní je, že alespoň nedochází k vybíjení. Na druhou stranu za šest hodin s připojeným monitorem dobil zapnutý notebook 60Wh baterku ze 30 jen na 60 %. Zoufalost.

Pochybná nabíjecí logika způsobila, že verze se 100W napájecím zdrojem se z 90W power delivery v monitoru nabíjí výkonem pouchých 7 W, i když celý zbytek notebooku s jistotou neodebírá víc než 20 W.

Jiný USB-C monitor, který má power delivery na 15 W (vhodné jen na mobily a MacBooky), samozřejmě také nedobíjel, ale snažil se aspoň částečně napájet nenažraný počítač, aby baterka nemizela tak rychle. K mému překvapení u tohoto monitoru vznikl problém, že když se do druhého USB-C na notebooku připojil adaptér, monitor to úplně odpojilo. Nebylo možné mít oboje najednou. U jiného notebooku jsem takové chování v minulosti nezažil.

Leccos bych snesl, ale jedno vím jistě. Notebook, který se nedokáže komfortně napájet z 90 W od USB-C monitoru, si pořídit nemůžu. Tahat znovu všude napájecí adaptér mě štve a monitory určitě měnit nebudu. Ideální notebook by měl být schopný napájení klidně i z toho 45W adaptéru a využívat maximum jeho výkonu. Při kancelářské práci by i takový adaptér měl být schopný pohodlně dobíjet.

Když jsem zkusil dvě úspornější konfigurace Swiftu 3, s 90W monitorem již žádný problém nebyl a nabíjení běželo plnou rychlostí. Pokud se však připojil 45W adaptér, začaly úplně stejné problémy jako u nejvýkonnější konfigurace. Na vině bude nejspíš velmi netolerantní implementace nabíjecí logiky.

Když jsem s Macem cestoval na zadním sedadle Tesly do Rumunska, připíchnul jsem si ho na USB-C port v autě pomocí kabelu od mobilu, a on se sice kvůli omezenému výkonu (5 W?) podle zátěže buď nabíjel extrémně pomalu, anebo vůbec, ale stačilo to na to, abych na konci cesty měl v notebooku baterku víc nabitou než na začátku. Takhle nějak si představuji ideální implementaci USB-C – v nouzi se stroj má dát nabít prakticky z čehokoli a rychlost je úměrná nabízenému výkonu.

Celkově mě asi uráží i to, že dnes vůbec tyto notebooky potřebují tak výkonné zdroje. Ve všech případech jde jen o kompaktní stroj s integrovanou grafikou.

OLED vs. LCD

Když budu porovnávat jenom se Swift 3, tak samozřejmě OLED z hlediska kvality obrazu vyhrál na plné čáře. Má krásné barvy a udrží skvělý kontrast i v nízkých úrovních jasu. Oba modely s IPS LCD mají displej od AU Optronics. Full-HD rozlišení se dá snést, i když dneska už bych možná chtěl o něco lepší. Jas 300 cd/m² je za mě ještě přijatelný u levného notebooku (ale je to o stovku méně, než měl Air M1 a můj EliteBook s příplatkovým LCD), dokonce se výrobce chlubí, že má mít pokrytí 100 % sRGB. Na druhou stranu při přímém srovnání barev s mým EliteBookem, který by měl mít stejné pokrytí barev, obraz EliteBooku jednoduše je hezčí a navíc se neztmavuje při pohledu pod větším úhlem.

Nejpalčivější problém s kvalitou obrazu LCD po vybalení nebyl ani tak dán hardwarem. Může za to zas ta pitomá šetřící technologie, co snižuje kontrast podle toho, co se na obrazovce vykresluje. Tato funkce s diskutabilním přínosem třeba v mém případě znamená, že pak do nekontrastního displeje mžourám a radši si zvednu jas, čímž se celý přínos technologie dokonale zabije. V případě Intelovského stroje se funkce vypne v ovládacím panelu Intel grafiky. Problém je, že nějaká chytrá komponenta od Aceru ji zapne pokaždé znovu, když se odpojí adaptér (a vypne, jakmile se AC napájení opět připojí). Uživatelsky to nejde přímo ovlivnit a mě to neskutečně štve.

U verze s AMD procesorem a tím pádem i AMD grafikou je v základu zapnutá obdobná technologie – tentokrát nazvaná AMD Vari-Bright. Pamatoval jsem si ovšem, že když se vypne, ani Acery ji pak nezapínají při provozu na baterku. Tak jsem šel do ovládacího panelu AMD a smůla. Prý nemám vhodnou verzi ovladače…

Jak jsem udělal Windows 11 Update všeho na nejnovější verze, evidentně WU nahrál jen ovladač a už ne doprovodný ovládací panel. Musel jsem tedy na stránky AMD a stáhnout celý ovladač znovu. To už byl úspěch, já Vari-Bright vypnul a od té doby obraz nic nekazí.

Obraz při vyšším jasu (aspoň 50 %) je velmi dobrý. V nízkých úrovních jasu ovšem začne ztrácet kontrast. Oproti tomu OLED drží pěkný kontrast i při nízkém jasu.

LCD od AUO nijak neblikají bez ohledu na zvolený jas. S OLEDem je to složitější. Určitým způsobem je obraz nestabilní pořád, nicméně od 50 % jasu nahoru bude pro oko v podstatě stabilní a netrpí PWM blikáním. Pod tuto hodnotu už k PWM dochází, a to na frekvenci 360 Hz. Dokud to jde, je dobré se držet nad touto hodnotou.

OLED displej (SAMSUNG ATNA40YK07-0) má výhodu v širším pokrytí barev (100% AdobeRGB místo cca 65% u AUO LCD) a vyšším jasu (cca 430 cd/m²). Za mě je bonus i rozlišení 2880×1800 (vhodné zvětšení 200 %) a skvělý poměr stran 16:10. Na tomto displeji jsem pracoval rozhodně raději. Obrazově mu totiž není co vytknout. IPS LCD použité v ostatních variantách patří jen k takovému lepšímu základu a nemůže se mu rovnat ani omylem. Kdybych měl ovšem vedle tohoto OLED postavit IPS LCD z MacBooku Air M1, tak beru Maca – obraz je horší jen mírně, ale displej jde mnohem víc ztmavit a nikdy nebliká. Do Swift 3 se však ekvivalentní IPS LCD nenabízí a platí to v podstatě pro drtivou většinu notebooků pod 30 tisíc korun s DPH.

Výdrž na baterii

Bohužel se objevil zas ten problém se spotřebou. Nejvýkonnější varianta Swift 3 s OLED totiž v průměru mého používání vydržela jen 4 hodiny a 20 minut na jedno nabití. Tedy aspoň tak to zprůměroval BatteryBar za dobu používání téměř týden coby hlavního pracovního stroje (UPDATE: týden po napsání tohoto článku to dokonce kleslo těsně pod čtyři hodiny). Takhle nějak mi vydržel notebook před 16 lety. Na dnešek je to zoufale málo.

Při maximálním jasu přes den spotřeba nechce spadnout pod 8 wattů ani v případě, kdy se na počítači nic nedělá.

Jestli je problém čistě v OLED displeji, anebo za to může i rozežranější procesor s TDP 45 W, to se těžko určuje. Swift 3 má OLED pouze ve verzi s tímto procesorem a za mě je to nešťastná volba. Na druhou stranu, měl jsem i OLEDové notebooky s úspornějšími procesory a výdrž byla bez výjimky bídná vždy.

Úspornější procesor od Intelu v kombinaci s LCD předvedl lepší výdrž. Při nenáročné kancelářské práci u celého počítače padala spotřeba na 6 W. Podle jasu displeje se výdrž pohybovala mezi pěti a půl a sedmi hodinami. Když se chvíli vůbec nic nedělá (i když nadále běží Word i webový prohlížeč), spotřeba klesne až na 3,7 W při třetinovém jasu LCD.

Verze s AMD dosahovala nejlepších výsledků při kancelářské práci a sledování videí na Youtube spotřeba podle situace oscilovala mezi 3 a 5 W. Ve výsledku mizelo každou hodinu přibližně 10 % baterie, takže necelých 10 hodin zde je reálných. Je to však za cenu omezení výkonu, o kterém se ještě rozepíšu níže.

Mizení baterky po uspání a „S3-sleep“

Do PC notebooků se poslední roky vkrádá takový mor, který se označuje někde jako „modern stand-by“, jindy jako „connected stand-by“ a v praxi to znamená, že když uspíte počítač, tak se vlastně neuspí. Jen trochu omezí svou aktivitu a vypne displej. Kdyby to fungovalo, tak asi ok, i když sám o tuto funkci absolutně ani trochu nestojím. Jenže ono to dobře nefunguje. Počítače s tímto způsobem uspávání se dokáží rychle vybít, a pokud je šoupnete do batohu, tak i rychle ohřát. Potěšilo mě, že nedávno na to začal poukazovat i kanál Linus Tech Tips:

Oni více méně došli k tomu, že celý problém je hlavně v případě, že je notebook v době uspání připojený na adaptér (pak je schopný klidně nechat běžet ventilátor). Pokud se pak odpojí od adaptéru až po uspání, už svou aktivitu nesníží. Pokud by stačilo před uspáním odpojit napájení, bylo by to ještě dobré, ale ono to tak snadno nefunguje (jen to problém zmírňuje).

Schválně jsem udělal měření se všemi třemi notebooky, které samozřejmě v základu tento režim uspávání také používají (jako v podstatě všechny dnešní počítače s dementním Windows 11). Ve všech případech jsem uspání provedl až po odpojení napájecího adaptéru, abych zajistil nejlepší možné podmínky. Úsporné verze s LCD měly čistý operační systém bez mnou spuštěných aplikací. Za 16 hodin se vybilo 6 % baterie, což odpovídá 0,2 W spotřeby. Takhle nějak si to asi i Microsoft vysnil.

U výkonnější verze jsem test provedl až v době, kdy už byl operační systém zaplněn řadou aplikací, které potřebuji pro svou práci. Část z nich samozřejmě zůstala s rozdělanou prací zapnuta. Výsledek byl naprosto mizerný – počítač přišel během 14 hodin o 64 % baterie a při zbývajících 30 % se raději hibernoval. Tím jsem dosáhl přesně té zkušenosti, jakou s tímto způsobem uspání zažívají milióny dalších lidí.

Příkazem powercfg /a lze zjistit, zda počítač umí i původní režim spánku, kdy se opravdu prakticky všechno vypnulo a pouze se udržoval obsah paměti RAM – tedy S3-sleep. Ve výpisu příkazu je nutné zkontrolovat, zda u S3 náhodou není hláška, že není podporován firmwarem notebooku. Někteří výrobci notebooků jej totiž už z firmware vyhodili (například DELL byl v tomto „průkopníkem“). Acer naštěstí ne:

Po deaktivaci connected stand-by v registrech a restartu už počítač ochotně začal používat S3-sleep. Samotné uspání funguje perfektně. Spotřeba klesne na 0,18 W a z baterky zmizí necelých 7 % každý den. Spotřeba je navíc konstantní bez ohledu na to, zda se notebook uspí s připojeným adaptérem a kolik programů je v něm zrovna spuštěných.

Má to vlastně jen jedinou nevýhodu. Pokud je aktivní S3-sleep, probuzení notebooku již neproběhne otevřením víka, a dokonce ani krátkým stiskem vypínače. Vypínač je nutné podržet tři sekundy, aby se notebook probudil. Není to ideální, ale je to lepší než uspání, při kterém mizí baterka téměř stejně rychle jak u zapnutého notebooku s vypnutým displejem.

Výkon: AMD vs. Intel vs. žravější Intel

Tady bych měl asi vysvětlit, co jsem proti sobě vlastně postavil. AMD Ryzen 7 5825U je osmijádro (16 logických procesorů) na architektuře Zen3 s takty 2,0 GHz (základ) až 4,5 GHz (turbo). Je to procesor určený to tenkých notebooků s TDP 15 W (konfigurovatelných až na 25 W, krátkodobě až 48 W). Velkou výhodou AMD je, že jeho výkonná jádra jsou tak malá, že se výrobce neobtěžoval udělat k nim ještě nějaká úspornější jádra. Všechna jsou tedy stejná. Chtěl jsem sice Ryzen řady 6000, ale ty v noteboocích teprve přicházejí na trh, takže ho vyzkouším až příště (v HP EliteBook 845 G9). Srovnání s minulou generací ale vlastně není od věci.

Intel Core i5-1240P už je procesor poslední generace, kde Intel používá kombinaci malých a velkých jader (3,3 GHz základ, až 4,4 GHz turbo). Zde je konkrétně čtveřice silných jader a osmice slabých. Slabá neumí hyper-threading, takže v systému se těch 12 jader celkem hlásí jako 16 logických procesorů. TDP procesoru je stanoveno na 28 W s tím, že dokud není procesor moc ohřátý, může dojít krátkodobě k navýšení až na 64 W.

Poslední procesor je z řady, kterou běžně potkáte spíše v herních noteboocích a pracovních stanicích – Intel Core i7-12600H s TDP 45 W (krátkodobě až 95 W). Zde jde o procesor s šesti výkonnými jádry a čtveřicí slabých (opět dohromady 16 logických procesorů, 3,3 GHz základ, až 4,5 GHz turbo). Za předpokladu, že by měl notebook dobře dimenzované chlazení, tento procesor by měl ostatní roznést s přehledem na kopytech.

V rámci syntetických benchmarků jsem vzal za vděk jen Cinebench R23, jehož výsledky často docela dobře kopírují, co lze od procesorů čekat. Hlavně má možnost opakovat test po nějakou dobu a změřit tím, zda procesory svůj plný výkon udrží celou dobu:

Zátěž jednoho jádra (jeden běh testu / 10 minut běhu testu):

• AMD Ryzen 7 5825U = 1397 / 1463
• Core i5-1240P = 1628 / 1659
• Core i7-12600H = 1556 / 1548

Zátěž všech jader (jeden běh testu / 10 minut běhu testu):

• AMD Ryzen 7 5825U = 9058 / 9330
• Core i5-1240P = 10404 / 9695
• Core i7-12600H = 10267 / 8700

AMD, byť o generaci starší, překvapivě nevyšlo vůbec zle. V dlouhodobé zátěži nabídne téměř shodný výpočetní výkon a celkově je jeho výkon konzistentní. Intel tlačí na výkon na úkor spotřeby a tepla, takže po čase musí aspoň trochu zvolnit. Překvapivě silnější 45W i7 dopadla hůř než 28W i5. To jsem nečekal. Začal jsem tedy zkoumat chlazení a energetický odběr procesorů během testu.

AMD bylo nejtišší a řeklo si při zátěži jednoho jádra v průměru o 13 W (samotný procesor), zatímco při zátěži všech jader v průměru o 22 W. To jsou hodnoty, které ani nejsou tak daleko od Apple M1, když na to přijde (výkon je přitom při využití všech jader vyšší). Intel už dle chodu ventilátoru dával vědět, že bere souboj vážně. 28W i5 si v zátěži na jedno jádro brala průměrně 22 W a v zátěži všech 36 W. 45W i7 zvedla průměr při jednom jádru na 26 W (přestože nenabídla více výkonu) a na všechna na šel průměr naopak dolů na 32 W. Tohle všechno se týká pětiminutového běhu. Důvod nižšího průměru pro silnější procesor tkví v počátečním „přepalu“, kdy procesor spotřebovával 64 W, ale notebook se tak rychle zahřál, že se musel příkon omezit. Celkem záhy šel až k 28 W, což průměr zkazilo.

Celkem s klidem si troufám tvrdit, že 45W verze procesoru do tohoto notebooku prostě nepatří. Jeho chlazení na ni není dostatečně dimenzované.

Cinebench samozřejmě nedokáže být reprezentativní v úlohách, kde probíhá velká komunikace mezi výpočetními vlákny. Tam by si Intel tak dobře nevedl ze dvou důvodů – slabá jádra jsou ke zbytku procesoru připojena užší sběrnicí, a hlavně ne každý takový program si dobře poradí s asymetrickými procesory, kdy nemají všechna jádra stejný výkon. Právě koncepce slabé/silné jádro je pro řadu úloh poměrně nevhodná a někteří zákazníci kvůli tomu váhají s přechodem na novější procesory Intelu. Navíc Windows 10 nefunguje s touto koncepcí procesorů optimálně, takže 12. generace Core je tak trochu spjatá s přechodem na Windows 11.

Generaci staré AMD teď možná vypadá jako velmi zajímavá volba, pokud uživateli nevadí, že krátkodobý výkon na jedno jádro, který je důležitý pro kancelářskou práci a web, je nižší než u Intelu. Je tu však jeden zádrhel, který by mě od verze s AMD dokonale odradil – výkon při provozu na baterku.

Zatímco Intelovské verze na baterku podávají stejné výkony jako při napájení ze sítě, verze s AMD vypne turbo, takže takt nejde nikdy přes 2,0 GHz. V zátěži jednoho jádra jde výkon dolů o brutálních 57 % (595 pts), při zátěži všech jader o 40 % (6288 pts). Tak nízký takt je následně znát na zpomalení při většině činností včetně on-line kancelářské práce. Zrovna já notebook provozuji velmi často na baterku a chci mít možnosti v takovém případě využít jeho plný výkon.

Zprvu jsem si říkal, že jde možná o vrtoch předprodukčního kusu, ale chování zůstalo stejné i s nejnovějším firmware. Když jsem hledal na internetu, zjistil jsem, že to je docela běžné chování většího množství AMD notebooků s Ryzeny řady 4000 a 5000, a to bez ohledu na značku počítače.

Ale co integrovaná grafika?

Všechny počítače mají celých 16 GB RAM integrovaných na desce, takže je výrobce vždy zapojil tak, aby využil plnou propustnost paměťového řadiče v procesoru. Díky tomu žádná z konfigurací nebude hendikepovaná ve výkonu integrované grafiky. Starší Ryzen má v sobě ještě jádro Vega, které mobilní Ryzeny provází od začátku a už je poněkud zastaralé. Během generací ho AMD dokázalo mírně osekat a výrazně navýšit jeho frekvenci. Rovnou jsem očekával, že nejnovější jádro Intel Xe s 80 výpočetními jednotkami starou Vegu totálně rozseká, ale nestalo se.

Přeskočil jsem všechny syntetické testy a řekl si, že mě zajímá vlastně jen jedna hra, ve které mám nahrané stovky a stovky hodin. Automobilový simulátor Beam.NG Drive. Je to poměrně náročná hra a na starších dedikovaných grafikách NVIDIA Tesla P4 8GB a NVIDIA Quadro P4000 8GB ji hraji už jenom v 1920×1080 při středních detailech, aby udržely 60 fps na V-Sync.

V případě Intelu bylo při 1920×1080 průměrně 23 fps u 45W procesoru a 22 fps u 28W procesoru. Snížením rozlišení na 1280×720 jsem se dostal na 29, resp. 25 fps. Oproti tomu AMD Vega 8 zvládla 26 fps v 1920×1080 a 40 fps ve 1280×720. Nabízí se otázka, čím je způsoben tak velký rozdíl, když v benchmarcích je Vega 8 buďto pomalejší, anebo maximálně podobně rychlá?

Může za to potřeba výkonu CPU a GPU ve stejnou chvíli. Hra naplno vytěžuje jedno jádro procesoru výpočty poměrně složitého fyzikálního modelu. Při dlouhodobé zátěži GPU a CPU klesá kvůli teplotě odběr obou Intelovských procesoru pod 30 wattů a přednost dostává vždy grafické jádro. Tím, že 12. generace Core potřebuje k dodání plného výkonu jednoho jádra hodně energie, jakmile se o stejný energetický budget musí prát s integrovanou grafikou, nezbývá mu nic jiného než snížit výkon. A to tak, že nedosáhne ani na svůj základní takt, přestože je pouze jedno výpočetní jádro zatížené. Hru tak paradoxně vedle integrované grafiky limituje i samotný výpočetní výkon – proto se výkon u Intelu příliš nezvedl se snížením rozlišení, zatímco u AMD ano.

Core snížilo takt někam na 2,8 GHz, ale Ryzen ve stejné chvíli neměl problém oscilovat mezi 3,8 a 4,0 GHz. Ani jeden z Intelovských strojů se tedy bez připojení externí grafiky k hraní této hry nehodí, a to ani nouzově. Naopak verze s AMD je v nouzi použitelná aspoň pro hraní ve 1280×720.

U Intelovských notebooků samozřejmě je možnost připojit externí grafiku. S NVIDIA Quadro P4000 jsem měl stabilních 60 fps v 1920×1080 a procesor spokojeně jel na 3,8 GHz.

Chlazení

Nejvýkonnější konfigurace s OLEDem se ukázala jako nepříjemně hlučná. Její ventilátor běží téměř neustále a jen mění rychlost. Slyšet je i z větší vzdálenosti, a byť je jeho zvuk neutrální, intenzita je velká. Dokonce i při pouhém čtení v noci, kdy je aktivita počítače minimální, se ventilátor neumí vypnout trvale. Je to tak, že se vypne třeba na 30 sekund a pak zas aspoň 50 další jede. To pak jede na nejnižší otáčky, při kterých se ovšem od něj ozývá tiché, ale vytrvalé „kvílení“.

Z Windows 11 Microsoft pro jistotu odebral jakékoli nastavení výkonu počítače. Je tu jeden profil. Ten je víceméně fixní a s ním si uživatel musí vystačit. Přitom nastavení výkonu pomocí jednoho šoupátka ve Windows 10 mi přišlo skvělé – maximální takt pořád, dynamická regulace, konzervativní dynamická regulace s ohledem na baterku a minimální takt. Tohle zvládl obsloužit i největší blbec na zeměkouli, ale Microsoft měl asi pocit, že dává uživatelům Windows do rukou příliš velkou moc.

Dlouho jsem si myslel, že ten počítač pořád na pozadí něco dělá, ale dle správce zařízení vytížení procesoru zůstává minimální, když sám nic nedělám. Jen to prostě pořád docela topí a fouká.

Při přechodu na úspornější Intel jsem skutečně zaznamenal snížení hlučnosti. Logika chlazení sice vypadá podobně, ale hlučnost je vždy o kus nižší. Přesto mě zarazilo, že ventilátor běží velmi často. Stačí pětisekundová intenzivnější zátěž a rovnou jde do vysokých otáček. Nejspíš je to daň za to, aby Intelovské procesory měly konkurence-schopný výkon. Situace je určitě o něco horší, když se nabíjí baterie. Při provozu na baterii je výkon identický, ale chlazení běží na nízké otáčky. Psaní ve Wordu, anebo večerní čtení zvládá notebook tiše (to čtení i s vypnutým ventilátorem).

Jako největší obtíž se zde ukázalo (jen u tohoto jednoho stroje) frekvenčně oscilující kvílení, které se od ventilátoru ozývá, kdykoli se přivře víko do úhlu 45 °. Přesně to dělám, když si připojím externí monitor, ale klávesnici používám stále tu interní. Konstrukce Swiftu 3 způsobuje, že při otevření nad určitý úhel se zadní část základny mírně nadzdvihne. Při přivření víka, abych viděl na monitor za notebookem, ale k tomuto nadzdvihnutí nedojde, a evidentně se pak pod počítačem točí vzduch jinak, než si to inženýři v Aceru vypočítali. To oscilující kvílení zní jako hodně tlumená pračka někde v dáli na druhém konci domu, která právě odstřeďuje.

Verze s AMD se chladí kvůli absenci turba při provozu na baterku většinou pasivně. Při připojeném adaptéru je ventilátor v průměru určitě tišší než u 28W Intelu a kupodivu nekvílí na nízké otáčky, když je počítač přivřený. Pořád ovšem zůstává, že připojený na napájení při nějaké zátěži delší než pár sekund někdy umí roztočit ventilátor do možná až zbytečně vysokých otáček.

Ostatní: klávesnice, touchpad, repro…

Mechanicky klávesnice všech tří jsou mechanicky docela dobré. Nejsou příliš tvrdé a při psaní dávají solidní haptickou odezvu. V mechanice nicméně při přímém srovnání jsou nějaké rozdíly. Řekl bych, že verze s úsporným Intelem (ta jediná, kde neprosvítá podsvícení) je o něco měkčí, tišší a kultivovanější. Předpokládám, že danou klávesnici vyrábí více dodavatelů a podle toho se liší. Kterou zákazník dostane, nejspíš záleží na náhodě, jaký kamion zrovna do továrny dorazil. Tady se ale nabízí otázka, zda to prosvítání podsvícení nebude vlastnost klávesnic jednoho z dodavatelů.

Vypínač je v pravém horním rohu, ale je aspoň vyveden jiným způsobem než ostatní klávesy. Dokonce funguje současně jako čtečka otisků, a to dokonce velmi dobrá.

Klávesy pro pohyb v dokumentech zde nejsou a Insert je jen přes Fn na Delete. Nejde tedy o mou nejoblíbenější klávesnici. Její stříbrné provedení s šedými popiskami je u úsporných verzí špatně čitelně a asi bych se takové variantě chtěl u svého notebooku vyhnout.

Všechny tři úrovně podsvícení pro srovnání. Tohle je perfektní ukázka, proč jsou šedé popisky na stříbrných klávesách s bílým podsvícením jeden velký omyl.

Touchpad je ve všech verzích stejný. Jeho integrované tlačítko je docela hlučné a hlavně tuhé. Nakonec jsem si zvykl používat jen poklepání na dotykovou plochu. Pro zrychlení používám navigaci kurzoru ukazovákem a do toho současně klepu palcem o plochu, aniž bych ukazovák zvedl. Reakce na pohyb prstu mají velmi malé zpoždění – menší než u Applu. U verze OLED je navíc díky 90Hz displeji pohyb kurzoru ještě o něco přesnější díky vyšší plynulosti.

Reproduktory jsou utopené někde uvnitř počítače a výsledný zvuk zní, jako když neví, kudy se dostat pryč. Je tu nějaké softwarové vylepšení zvuku DTS a trochu i pomáhá, ale zázraky nečekejte. Přesto můžu říct, že je zvuk o něco lepší než v HP EliteBooku 840 G5 (ne, že by to moc znamenalo).

Závěrem

Z aktuálních Acer Swift 3 bych si nevybral, i kdyby všechny splňovaly mé nároky na RAM (32 GB). Z displejů se mi opravdu líbil jen ten OLED, ale těžko bych se smiřoval s jeho vysokou spotřebou a z toho vyplývající nízkou výdrží na baterku. Stejně tak se mi vůbec nelíbí, že tato verze vybavena 45W procesorem, na který evidentně chlazení nestačí. Kvůli vyšší spotřebě je počítač vybaven 100W napájecím adaptérem a nemá rád cokoli nižšího. Těch problémů je tedy příliš mnoho.

Obyčejnější verze s 16:9 LCD jsou za mě stále zbytečně hlučné v zátěži. Výdrž na baterku již mají celkem ok, ale klávesnice mají špatně čitelné popisky, displeje vlastně nejsou nic extra na dnešní dobu a v případě AMD, které vypadalo nejslibněji, mám velký problém s nemožností zapnout turbo při běhu na baterku. U všech třech mi vadí tuhé integrované tlačítko touchpadů a u dvou ze tří přímé prosvítání diod podsvícení klávesnice v mezerách mezi klávesami.

Jakkoli si myslím, že ani jeden z těch notebooků není vyloženě špatný, mou přísnou optikou pro náhradu stávajícího stroje při výběru neobstály.

Uvidíme, co řeknu na další notebooky, až dorazí…