Na den jsem se stal majitelem krásného nového Apple MacBook Pro 14, který jsem ovšem musel vrátit. Kupodivu je to kvůli displeji, který si jinak kdekdo chválí. Byla to pro mě další praktická zkušenost, že displej s lepšími barvami, vyšším kontrastem a extrémním jasem, může být pro mou práci horší než něco obyčejného a levnějšího. Aby toho nebylo málo, ještě jsem si koupil desktop, přestože desktopy nemám rád.

Posledního půl roku jsem to tu zanedbával. Důvodem byla práce, která mě mimo jiné donutila i k nějakému tomu cestování po světě. Času, síly a nálady na psaní bylo málo a většinu jsem dokázal ukojit občasnými vlákny na twitteru. Musel jsem tak pozdržet zkoumání PC notebooků se snahou najít něco, co by univerzálně vyřešilo moje poměrně vysoké nároky.

Ono se to pozdržení nakonec i hodilo, protože jsem měl informace z mnoha stran, že se rozhodně tentokrát vyplatí vyčkat na novou generaci procesorů od AMD i Intelu, takže z té své nečinnosti zde ani nemám úplně špatné svědomí. Díky desktopu, který přišel s předinstalovaným Windows 11, jsem také zjistil, že ten největší průšvih s taskbarem a nemožností zobrazovat okna neseskupená a s popiskami, má řešení v podobě šikovného hacku. ExplorerPatcher je utilitka zdarma, snadno se instaluje a našroubuje do „jedenáctek“ lištu s taskbarem z Windows 10.

Aby to nebylo málo, Microsoft oznámil, že tuto věc nakonec vyřeší v nějakém dalším updatu. Slib je to hezký, ale na sliby já nevěřím, takže jsem aspoň za dosavadní hack moc rád. Ve Windows 11 je bohužel v GUI spousta dalších ergonomických přešlapů a některé funkce dál chybí (například ten slider na nastavení spotřeby procesoru)… alespoň u desktopu jsem ovšem ochotný je postrádat. Zároveň to vypadá, že časem bych i mohl mít notebook s Windows 11 a nebýt z toho naštvaný.

Workstation s vodním chlazením

Pro nějaký projekt jsem potřeboval mít trochu výkonnější desktop s grafikou současné architektury. Úplně náhodou se objevila nabídka na DELL Precision 3660. Ta nešla odmítnout s ohledem na cenu, kterou snad radši ani nebudu psát (abyste mě neumlátili čepicemi).

Tím jsem přišel úplně náhodou k pracovní stanici. Jde sice jen o vstupní model, ale v této konfiguraci již vybavený vodním chlazením procesoru a našlapaný docela slušnými komponentami:

• Intel Core i7-13700K (16 jader, půlka performance; 3,4 GHz base clock / 5,4 GHz turbo)
• 32GB DDR5 RAM (dual-channel a dva volné sloty pro upgrade)
• NVIDIA GeForce RTX 3080 10GB
• 2x1TB NVMe SSD

3660 je docela úhledný malý desktop, který by někdo tipnul spíše na kancelářský. Uvnitř je překvapivě dobře vyřešený (na low-end). Jsou tu připravené kabely i držáky na pevné disky pro pozdější upgrade. Má to celé jednu velkou vadu na kráse – v této konfiguraci není možné přidat žádnou další PCIe kartu. Nad grafikou je totiž pozice obsazená držákem s vývodem antén Wi-Fi pro externí připojení. Pod grafiku už také nic nezapojíte – sloty tu sice jsou, jenže RTX 3080 zabírá 2,5 pozice.

Tady jsem si vlastně naběhl sám svou hloupostí. Omylem jsem totiž přehlédl, že kupuju RTX 3080. Zběžným prolétnutím nabídky jsem chybně vyčetl RTX 3060 (a s ohledem na cenu mi to přišlo realističtější). Že je uvnitř RTX 3080 jsem zjistil až doma, když jsem se vztekal: „proč do prdele dneska neumí už ani mainstreamovou grafiku vyrobit, aby nezabrala víc než dva sloty“. Abych dovnitř narval video-grabber, budu ještě muset pořešit externí anténu Wi-Fi nějakým chytřejším způsobem.

Pokud jde o chlazení, Intel tvrdí, že jeho procesor má TDP 125 W. Jenže v případě Intelu dneska TDP už vůbec nic neznamená, takže když je chlazení dostatečné, nemá problém chvílemi odebírat 250 W a dlouhodobě klidně 150-170 W. Zátěž procesoru zvládá počítač vychladit přes vodní chladič mimořádně dobře i v těchto vedrech. S grafikou je to horší – tam je TDP 320 W. Naštěstí NVIDIA nekecá, takže reálně nespotřebovává dvojnásobek. I těch 320 W je ovšem dost, aby se ventilátory hlasitě ozvaly.

Problém mám tedy hlavně při hraní her (což jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem chytl angínu a nebylo moc co jiného dělat). Ta hlučnost je srovnatelná s výkonnými herními notebooky. Jen není zvuk vysokofrekvenční/pískavý. Další věc je, že půlkilowattový přímotop v místnosti v těchto vedrech samozřejmě je znát. Po tom všem hraní na slabších systémech jsem si odvykl, jak to vlastně s hraním na desktopech v létě chodí.

Na RTX 3080 běží všechny hry, které mám, a běží tam výborně. Omezování rozlišení a detailů má smysl jen kvůli snižování hluku (už chápu proč se pro hráče prodávají samá uzavřená sluchátka). U málo náročných her je počítač pořád docela tichý. Základem je samozřejmě mít zapnutou vertikální synchronizaci, aby karta nerenderovala více snímků za sekundu, než kolik umí monitor zobrazit. Při hraní Zaklínače 3 s nedávným oficiálním remasterem (včetně raytracingu) občas raději nasadím uzavřená sluchátka – přesně tak jsem se to naučil při recenzování herních notebooků. Jen pro představu: ve 4K na detaily „RT Ultra“ žere počítač samotný 470 W.

Ono se spotřebou je to vůbec zajímavé. Celý desktop s Core i7-13700K nabízí v porovnání s pasivně chlazeným Apple M1 v testu Cinebench R23 o třetinu vyšší výkon při zátěži jednoho jádra (jedno vlákno) a 3,5x vyšší výkon v zátěži všech jader. Vyšší výkon je však vykoupen výrazně vyšší spotřebou. Celý desktop při nicnedělání s 45 W (MacBook Air M1 jen 2 W). Při zátěži jednoho jádra se zvedne spotřeba na 81 W (Air M1 8 W) a v zátěži všech jader CPU rovnou na 280 W (Air M1 prvních 10 sekund 25 W, pak asi 3-4 minuty 23 W, aby nakonec skončil na 17 W, kde se neupeče ani při dlouho trvající zátěži).

Výkon DELL Precision 3660 (vlevo = jeden běh, vpravo = 10 minut opakování).

Výkon Apple MacBook Air M1 (vlevo = jeden běh, vpravo = 10 minut opakování).

Ani vodní chlazení nezaručuje plný výkon procesoru po neomezenou dobu. Už desetiminutové opakování zátěže všech jader (oproti jednorázovému provedení testu) vede ke snížení výkonu o 8 %. Pasivně chlazený procesor Apple M1 má snížení výkonu překvapivě o něco menší – 7 %.

Nemám rád nové displeje notebooků od Applu

Ač jsem ho měl už dávno vrátit, stále ještě používám Apple MacBook Air M1. Ten pronajatý. Pořád jsem cestoval a jezdil někam, kde jsem chtěl mít počítač, který vydrží několik dní bez napájecího adaptéru, lze ho nabít z libovolného USB portu, má kvalitní displej s vysokým jasem přes den a možností stáhnout jas co nejníž v noci, chladí se tiše a má pohodlnou klávesnici. Tohle všechno Air perfektně splňuje. Když jsem letěl pracovně na Floridu, měl jsem Aira v letadle celou dobu zapnutého. Pracoval jsem, koukal na seriály i si hrál s DOSboxem. Přesto všechno jsem doletěl a ještě snad 40 % baterky zbylo. Tohle je prostě parádní výsledek na tak malý a lehký počítač.

Zjistil jsem, jak moc je to pro mě pohodlné, až jsem došel k závěru, že si asi koupím nějakého Maca přesně na tyto účely, i kdybych jinak v kanclu seděl často u Windows. První zklamání přišlo, když na letišti ve Frankfurtu vedle mě vytáhl kolega svůj MacBook Air M2 a já zjistil, že nový displej sice má mít lepší obrazové parametry, ale má celkový nádech do želené, takže bílou barvu neumí zobrazit tak neutrálně jako displej v Airu M1. Dále také na to moje použití je zatím Air M2 nesmyslně drahý, má i horší reproduktory a ještě pomalé SSD, pokud se zvolí nižší kapacita, takže jsem ho stejně úplně v hledáčku neměl. I tak zamrzí, že nemá smysl kupovat po dvou letech novější model.

MacBook Pro 14 M1 Pro vedle MacBooku Air M1. Pro není větší o moc. Hlavní rozdíl je v hmotnosti. Vzhledově vyniká Air – u Pro mi nesedí černý plast mezi klávesami.

Nedávno se však objevila akce, kdy se daly s výraznou slevou koupit některé MacBooky Pro s výběhovými M1 Pro. Konfigurace 14“ verze s 16GB RAM / 512GB SSD za 39 900,- Kč zněla v rámci cenové politiky Applu příznivě. Řekl jsem si, že to risknu. Ještě jsem zjišťoval, jak je to s displeji a skutečně se vyvážení bílé řešilo na některých fórech. Problém s tím zeleným nádechem, který odjakživa nesnáším má i MacBook Pro 16, ale 14“ verze ne. Tam je obraz mírně do červena.

Porovnání barevného nádechu MacBook Pro 14 a 16.

Našel jsem nicméně nářky, že nové displeje MacBooků Pro (14 i 16) „liquid retina XDR“ blikají kvůli PWM regulaci podsvícení. Vím, jak PWM blikání nesnáším a od roku 2014 se mi daří moje počítače držet „flicker-free“, tedy bez PWM blikání. Jenže tady jsem si našel, že je blikání na velmi vysoké frekvenci – 15 kHz… takže co by se mohlo pokazit? Nákup jsem tedy risknul a pro počítač si během dne rovnou zajel. Když píšu tyto řádky, je o den později a počítač je již vrácen v iStyle, kde mě mile překvapilo, že ani moc nekontrolovali, jestli jsem ho někde za tu chvíli neodrbal.

Nejen frekvence, ale i střída rozhoduje

Když jsem počítač vybalil a zapnul, hned jsem cítil, že tento displej mým očím nedělá moc dobře, ale když už byl doma, rozhodl jsem se, že mu musím dát šanci. Po zapnutí jsem chtěl provést migraci z původního Air M1 na nový stroj, ale tam mě migrační asistent odpálkoval, že zdrojový Mac má novější OS. Musel jsem tedy založit nového uživatele, projít konfigurací profilu a následně na vesnickém internetu počkat dvě hodiny, než se stáhla a nainstalovala nová verze operačního systému. Jako uživatele Windows mě naštěstí něco takového nemohlo rozhodit.

Pak už jsem provedl migraci, při které jsem řekl, ať původní profil smázne i s daty. Hodinu to něco chroupalo a mohl jsem začít pracovat na novém počítači se všemi programy a většinou nastavení původního. Jenže jak jsem na něm pracoval, tak jsem zjistil, že mám rázem suché oči a po půl hodině už mě i trochu pobolívala hlava. Do starého Aira M1 přitom dokážu v nouzi čumět celý den a hlava, ani oči mě nebolí. Displej navíc používá změnu jasu podle toho, co se zrovna zobrazuje. Když je většina obrazovky světlá, zvedne trochu intenzitu podsvícení. Když se přepne do tmavého obrázku, jas se mírně sníží. Tohle jsem neměl rád na PC noteboocích a nelíbí se mi to ani zde.

Hlavní zátěžový test přišel pozdě večer. Někdy si před spaním na počítači čtu. Otevřu ho, co nejvíc to jde, přepnu do tmavého schématu, snížím jas na minimum, zapnu filtr, kdy se zobrazuje prakticky jen červená (oranžová) barva a v prohlížeči zapnu Dark Reader. Fakticky tedy koukám do maximálně ztlumeného displeje, kde je pozadí černé a text červeno-oranžový. Takhle si třeba ještě půl hodiny čtu a mám to radši než klasické knihy s lampičkou, anebo různé čtečky.

Jednak mě z nového displeje pálily oči v noci ještě víc, přestože pohledem vypadala úroveň jasu na Pro i Airu identicky. Pro dokonce nabídl na první pohled i černější černou a měl by být tedy ve výhodě. Tady jsem ovšem narazil na další problém – text se četl nějak hůře. Ty „liquid retina“ displeje totiž fungují tak, že mají plochu posetou hromadou micro-LED a nad nimi je pak klasické (asi IPS) LCD. Tyto micro-LED nemusí všechny svítit stejně, takže sektorově je možné měnit jejich jas pro získání lepšího kontrastu scény. Hodí se to zejména u filmů. V mé situaci to ovšem způsobuje, že prázdné černé plochy jsou opravdu hodně černé, zatímco černé pozadí v okolí oranžových písmen je zastřené oranžovou září (v angličtině tomu říkají glow, anebo bloom). Musel jsem tedy přenastavit zobrazení na nižší kontrast, abych měl místo černé tmavě šedou (po filtru červeno-oranžovou), čímž jsem zabil jakoukoli snahu displeje o lepší kontrast. V základu se to ovšem nedalo dobře číst – měl jsem pocit, jak když mám rozmlžený zrak.

Ale vraťme se k tomu namáhání očí. Ač má displej vysokou frekvenci PWM blikání, takže rychlým pohybem očí nemáte šanci blikání jakkoli rozpoznat, ten problém se schovává ve střídě – tedy poměru mezi tím, kdy displej svítí a kdy je zhasnutý. Změnou poměru se vytváří výsledný jas, protože oči a mozek výsledek „zprůměrují“. Můj Air M1 má maximální jas 400 nitů (= 400 cd/m^2). Někde pod 150 nity začne používat PWM na extrémně vysoké frekvenci 110 kHz, kdy rozsvícený stav je 150 nitů a zhasnutý „0“.

MacBook Pro 14 se chlubí možností svítit s intenzitou až 1100 nitů (a to je tak moc, že z toho přechází zrak), ale tato možnost je standardně uzamčena jen pro HDR obsah (filmy, hry…). Při běžné práci je maximem 500 nitů, i když dnes již jsou utility, které umožňují tento limit odstranit (těžko říct, zda je ovšem displej stavěný na to, aby takto zobrazoval nějakou delší dobu – předpokládám, že bude docházet k přehřívání a výraznému zkrácení životnosti). K mému překvapení displej bliká ve standardním režimu ve všech jasech včetně maximálního (500 nitů). On totiž používá PWM blikání tak, že střídá krátký pulz s intenzitou 1100 nitů a následně zhasnutí. Fakticky displej nebliká jen v případě, že odemknete maximální jas jinak dostupný pouze pro HDR.

Cílového jasu dosahuje MacBook Pro 14 opakovaným rychlým bliknutím s extrémní svítivostí.

Oproti tomu stejného jasu MacBook Air dosahuje držením poměrně stabilního svícení diod, které je k očím výrazně šetrnější.

I MacBook Pro 14 může téměř přestat blikat podsvícením. Je však nutné odemknout HDR jas hackem a svítit stabilními 1100 nity.

S tímto už jsem se jednou setkal a byl to také jeden z displejů, který jsem dlouhodobě nedokázal používat. Při cílovém jasu 150 nitů, což je běžné při práci v místnosti v létě v podvečer, tento displej svítí cca desetinu času intenzivním brutálním jasem, aby pak zbylý čas čekal zhasnutý. A takto to zopakuje 15000x za sekundu. Vypadá to stejně jako 150 nitů na displeji vedle běžícího MacBooku Air M1, ale citlivější člověk pozná během pěti sekund čtení z displejů, že u jednoho je něco špatně. Jen se blbě vysvětluje co.

Musel jít pryč

Doteď jsem měl Apple vždy spojený s tím, že když nechci řešit výběr notebooku, ale chci dostat dobrý displej, je to v podstatě sázka na jistotu. Vždy měl hezčí displeje než běžná PC konkurence. Platilo to desítky let. Teď to pro mě skončilo. Když bych chtěl pořádný displej na grafiku, který zároveň bude šetrný k očím, budu muset hledat v PC světě. Možná nebude mít HDR s takovým brutálním rozsahem, ale nebude si pomáhat sektorovým ztlumováním diod a nebude trpět PWM blikáním.

Malé zklamání pro mě bylo i vyšší rozlišení. Air má 13“ displej a na šířku 2560 pixelů, takže je vše krásně čitelné v „hi-DPI“ režimu (200 %). Pro má 14“ displej a na šířku 3024 pixelů. Vše je tedy viditelně drobnější. Kdyby displej neblikal, nejspíš bych se přes to přenesl. Na druhou stranu to ukazuje na jednu nevýhodu macOS – neumí plynule škálovat okna jinak než dodatečným rastrovým zmenšením/zvětšením. Na Windows bych si jednoduše nastavil místo 200 % třeba 225 % a život by šel dál. Zde žádná taková možnost není. Kdo chce Pro, musí počítat s tím, že dostane větší plochu pro programy za cenu drobnějšího písma – a to fixně.

Dodatek: Aneb než jsem stihl článek vydat

Z celé nabídky Applu jsem si nakonec vybral – koupil jsem znovu Air M1, jen tentokrát nějaký rozbalený kus s vyšší konfigurací (512GB SSD). Zůstane mi tak ještě pracovní HP EliteBook 840 G5 (Acer Nitro jsem již vyřadil, protože tam je potřeba oprava jak kloubů, tak napájení). Hledání PC notebooku však nekončí. Pokud najdu něco opravdu dobrého, co nahradí jak PC (Windows, spousta RAM, kompatibilita), tak Mac (výdrž, hmotnost, kvalitní repro a ergonomie), rád na to přejdu. Druhý notebook jsem nicméně potřeboval mít vyřešený, a to teď splnil nový Air. Pronajatý vrátím a na hledání ideálního PC notebooku budu mít klid a spoustu času.

Dodatek #2: Další vracení

Když ten „rozbalený“ kus z obchodu dorazil, ukázalo se, že ta mírná slevička nebyla za kus, co někdo otevřel a vrátil, ale za něco, co bylo 1-2 roky používáno. Dorazil mi sedřený notebook ze všech stran, s úplně vyleštěnou klávesnicí a baterkou, která měla za sebou přes 100 plných nabíjecích cyklů. Byl tak domlácený, že moje notebooky tak vypadají až třeba po 10 letech používání.

Nakonec jsem tedy šel a koupil počítač na alze a nový. Zjistil jsem, že mám totiž přístup k velké hromadě tisícikorunových poukázek, takže když jsem vyplnil všechny kódy, byl nový kus výrazně levnější než ten předchozí ojetý.

Dodatek #3: Bude reklamace

V displeji nového kusu, který jsem si poctivě sám vybalil, se objevil brzy brouček, který se rozhodl umřít. Jako pomníček zanechal své tělíčko mezi vrstvou podsvícení a tekutých krystalů. Kdo se o notebooky zajímá dlouhodobě, ten si na podobné případy nejspíš vzpomene z dob třeba 15-20 let zpátky. Občas nějaký malý brouček skutečně prošel až dovnitř a tam se spokojeně pohyboval, dokud si ho nevšiml uživatel a prstem ho nezamáčknul (zásadní chyba).

Jak se ovšem brouček dostane do displeje zrovna MacBooku, kde je to na dvou úrovních komplet zalepené, to mi hlava nebere.

Ale teď mizím na týden pryč, takže to budu řešit reklamací až po návratu.