DELL je mnoha lidmi v této maličké zemičce řazen ke špičce mezi notebooky. Na většinu totiž zabírá záruka NBD (především u levných Inspironů) v ceně. Inspirony jsou určeny pro domácí uživatele a jsou tak i orientované svou cenou. Tam hraje opravdu každá koruna roli, takže je DELL v podstatě jediným výrobcem, který NBD (oprava do druhého dne u zákazníka) servis poskytuje v ceně i u tak levných notebooků. U ostatních výrobců je většinou potřeba minimálně připlatit rozšíření záruky v řádu tisíců korun. U levných notebooků je to tedy rozdíl velký, ale jak je to u těch dražších…

Díky tomuto faktu mnoho lidí úplně přehlíží, jak jsou tyto notebooky poruchové. Ono je fakt, že když vám to technik přijede spravit tak rychle, tak nebudete mít potřebu jít pořvávat na fora, že vám to a to nefunguje. Notebooky DELL nejsou kdovíjak super ani konstrukčně, ani po softwarové stránce (power management , zabezpečení). Jsou to jen průměrné notebooky s NBD zárukou (zlí jazykové říkají „Acer s NBD“). Teď to vypadá, jako bych bezdůvodně útočil, jenže tohle bylo potřeba zmínit, protože pak tu je skupina lidí, která si chce koupit nějaký DELL bez záruky (například použité,…) a žije v omylu, o jakou špičku se to snad nejedná.

Špičková kvalita podle DELLu

Ta skvělá NBD má ovšem své mouchy, pokud si koupíte dražší notebook. Z něčeho speciálního se totiž stává standardní záležitost a to se podle mě musí projevit na kvalitě. Když si podobnou záruku dokoupíte u HP nebo Lenova, tak, co jsem tak slyšel, se k vám budou chovat prostě lépe. U DELLu jste prostě jen „ten standardní zákazník“.

Notebooků této značky se mi doma otočilo už několik. Vždy šlo o Latitude modely s poměrně vysokou cenou a bohužel musím říct, že se o žádný zázrak vážně nejedná. Aktuálně mám doma notebooky DELL dva. Prvním je Latitude D600 a druhým Latitude X300. D600 je poměrně rozšířený model napříč mnoha firmami, takže se budu věnovat především tomu.

D600 mám nyní přesně tři roky. To znamená, že mi právě vypršela NBD záruka, která se s notebookem zakoupila. Takže je to nejlepší čas k malému ohlédnutí zpět. Původně jsem si chtěl připlatit další roky, ale po nevlídném jednání českého servisního střediska jsem od tohoto záměru upustil.

(pokračování článku)

Často vidím celkem banální otázky kolem možnosti připojení externích zobrazovacích zařízení k notebookům (jinak ale platí i pro počítače obecně), tak jsem si říkal, že by nebylo špatné udělat takové praktické shrnutí s pár testíky, abych odkryl tuto problematiku i lidem, kteří se do ní zatím nedostali.

V popiscích notebooků dnes lze často najít informace, že má notebook S-Video, VGA nebo DVI. Nám, co o tom aspoň něco málo víme, je hned jasné, co k čemu slouží. Jenže notebooky (resp. počítače) dávno nejsou doménou hrstky intelektuálů – podivínů. Běžný člověk o těchto věcech nemusí mít ani tušení. Jenže i běžný člověk si může chtít přehrát film z notebooku na své velké televizi v obýváku a stejně tak může běžný člověk chtít pracovat doma na větším LCD, než jaké mu poskytuje notebook.

Rozhodl jsem se tedy udělat jakési celkově shrnutí, kde popíšu všechny možnosti, podložím je nějakou tou teoretickou omáčkou a především popíšu, kde jsou úskalí a přednosti jednotlivých řešení pro běžného člověka. V závěru se budu věnovat i nějakým testům, které ukáží nějaká kvalitativní srovnání. Pro mé testy nakonec posloužil zapůjčený notebook ASUS V2S, který obsahuje v podstatě všechny dnes běžně používané výstupy. Jmenovitě jde tedy o VGA, HDMI (redukce na DVI) a S-Video (redukce na CVBS).

V tomto úvodním díle se budu věnovat popisu dvou asi nejstarších výstupů, které se kdy na noteboocích používaly (a jeden z nich se ještě stále používá). Jejich popis poslouží i k lepšímu pochopení těch novějších, které z nich částečně vychází. Nuže do toho…

(pokračování článku)

Na zápůjčku jsem tentokrát dostal předprodukční sample jednoho notebooku a u těchto prototypů bývá zvykem, že mají předinstalované Windows Vista Ultimate. Protože jsem teď z několika zdrojů četl oslavné ódy na DreamScene, tedy vychytávkou z „Ultimate Extras“, neváhal jsem a schválně jsem si ji prostřednictvím Windows Update stáhl.

DreamScene

Pokud jde o myšlenku, tak ta mi přijde úplně výborná. Faktem je, že přes takový Active Desktop by šlo něco podobného rozběhat s malými úpravami klidně i na Windows 98, ale i tak tento nápad oceňuji. Z těch standardních jsem použil obrázek s vodopádem. Mám rád „výhled do krajinky“ a na rozdíl od ostatních podobný zde nejsou neustále takové změny na obrazovce, které by mě rušily. Musím říct, že jsem byl vážně nadšen. Navíc jsem se díval na internet a ke stažení je tam celá řada dalších motivů a mnoho z nich dokonce vypadalo ještě lépe, než mnou vybraný vodopád.

(pokračování článku)

Drtivá většina dnes prodávaných notebooků používá tří žilovou šňůru napájení. Přemýšlím, proč na ně vlastně všichni výrobci přešli z těch původních dvou žilových. Mám pocit, že je to záležitost nějakých nařízení. Ta možná vzešla z EU. Vážně netuším. Stejně tak ale nemůžu přijít ani na jedinou výhodu tří žilových šňůr. Za to výhod těch dvoužilových je dost:

Jde o stejný kabel, jaký se používá u holících strojků, různé spotřební elektroniky a mnoha dalších běžných zařízení (a to i velmi starých). Lze tak tento kabel v nouzi koupit prakticky kdekoli.
Vidlice je úzká, takže je mnohem skladnější v brašně/batohu. Hlavně u levných brašen si lze velmi snadno promáčknout displej. Stačí nějak „zmáčknout“ brašnu (třeba když se na vás někdo natlačí v MHD), vidlice zatlačí na víko a je to.
Do notebooku nejde zemnění ze zásuvky. V mnoha budovách se často setkávám s tím, že každá zásuvka má jinou zem. Pak lze od notebooku dostat šlupku. Já takhle dostanu ránu, když si opřu nohy o topení a sáhnu na nějaký z konektorů notebooku.

I dnes se dá najít několik výjimek, které ještě používají dvou žilové kabely. Je jich ale velmi málo a jde většinou o nějaké specialitky. Z poslední doby si pamatuji na nějaká úplně miniaturní Sony VAIO, Apple MacBook. Když jsem v Prosinci kupoval FS Amilo Pro V3205, tak tam byla k mému překvapení také taková šňůra. Škoda, že se k tomu nevrátí více výrobců.

EDIT: Třeba takový FS používá dvoužilové napájecí šňůry všude.

rendem posledního roku je zkracovat přívodní šňůry k napájecím adaptérům. Nějak netuším, kolik je rozdíl ceny, kdyby byla šňůra o metr delší, ale to, co vidim u některých notebooků, už mi přijde jako extrém. Takhle to vypadá, když jsem se potřeboval připojit na napájení na chodbě v budově ČVUT na Karláku.

Krátký kabel

Musím se smát, když čtu všechny ty thready na forech, kde si lidé žádají kvalitní a mechanicky odolné notebooky a přijde jim i 15 tisíc jako moc velká částka. Ještě před 5ti lety byl nejnižší cenový segment notebooků někde u 40ti tisíc. V roce 2003 jsem si kupoval jednu Toshibu za 40 tisíc a bral jsem to jako takový kompromis, abych nebral to úplně nejlevnější, což tenkrát znamenalo něco málo přes 30 tisíc.

Srovnání se staršími notebooky

Kdybych měl dnes cenově připodobnit mou tehdejší Toshibu v poměru k ostatním notebookům na dnešní notebooky, tak bych se dostal asi někam k ceně 20ti tisíc. Za tuto cenu lze sehnat notebook standardní velikosti (tehdy 14-15″, dnes 15,4″) s dedikovanou grafikou, použitelným množstvím RAM (tehdy 256MB, dnes 1GB) a průměrnou 6ti článkovou baterkou (výdrž 2-3 hodiny). Kvalitativně je to však nesrovnatelné, a to i kdybych ten nový notebook byl taky od Toshiby. Celkově je vidět, že výrobci minimalizují náklady, kde to jde. Třeba konkrétně Toshiba už u levných modelů nepoužívá vlastní BIOSy (nahradila je BIOSy Phoenix), nemá tak vychytané chlazení (tenkrát i mobilní „P4″ Celeron s GeForce4Go mohl být většinu času při kancelářské práci pasivně chlazený) a plasty šly kvalitativně také dolů. Dříve také byl 100% vyladěný dodávaný software a všechno běhalo, jak z praku. Dneska často vybalím notebook a žasnu, co všechno zlobí. Občas bývá chyba i ve vlastním software obsluhujícím funkční klávesy. To se bohužel týká i dalších značek (ACER, HP, Sony).

V roce 2003 byla průměrná životnost levného notebooku takové 3 roky. Po třech letech intenzivního používání začaly odcházet klouby LCD, LCD bylo už dost vysvícené, klávesnice ošoupaná a baterie měla třetinu kapacity Dnes je situace ještě horší. To, co tenkrát trvalo 3 roky, může dneska notebook „nabídnout“ už po roce.Fujitsu-Siemens Amilo Pro V3205

(pokračování článku)

Když jsem přemýšlel, jak ztrávím dnešní večer, určitě mě nenapadlo, že se budu několik hodin mořit se zprovozněním jednoho nového notebooku, ke kterému výrobce zapomněl přibalit „driver cd“. Pravděpodobně v minulé redakci ho někde zapomněli (místo toho nám v krabici nechali CD s linuxovou distribucí huh.gif ). Pokud je na notebooku systém už v nějakém „pokročilém“ stavu, tak je většinou nejlepší možností obnovit systém pomocí recovery médií. Dělá se to tak celkem běžně. Hloupé je, když Recovery DVD doběhne a pořádá o driver disk, který ovšem v krabici nikde neni. Nakonec jsem se tedy snížil ke stahování driverů z netu.

Instalace podle ASUSu

Jde o notebook ASUS V2S. Stránky ASUSu jsou extrémně pomalé a stahování trvá neskutečně dlouho. Drivery jsou rozsekané na milióny samostatných balíčků, které jsou úplně nelogicky pojmenovány a nelogicky rozházeny do několika kategorií. Díky tomu mi teď trvalo asi dvě hodiny, než jsem rozchodil funkce Fn klávesy (nakonec utilita začala fungovat až ve chvíli, kdy jsem nainstaloval ovladač VGA). Bylo potřeba nainstalovat všechny moduly až na jeden a to ještě ve správném pořadí. ATK moduly jsou rozházeny do více kategorií (někdy i duplicitně), takže je v tom strašný bordel. Jeden z těch modulů, když byl nainstalovaný moc brzo, způsobil nefunkčnost průzkumníku, takže se nešlo dostat ani do ovládacích panelů. Jakou souvislost má VGA driver s ovládáním Fn kláves mi ale vážně není jasné. Když jsem se s tím musel já tak dlouho srát, tak se pak ani nedivím, že jsou fora plná dotazů spořivců (co nechtěj platit za systém), jak rozběhat ty které Windows na nějakém notebooku. Neni to žádná sranda.

Abych tedy nebyl zaujatý proti ASUSu, tohle je situace, která se objevuje u většiny výrobců (horší je to třeba u HP). Nějak mi vůbec nedochází, proč ty instalace výrobci vlastně dělají čím dál tím složitější.

Když jsem si poprvé vzal notebook do školy, což bylo ještě v době, kdy jsem byl malý capart a chodil jsem na základku, dívali se na mě všichni spíš jako na bytost z jiného světa. Tehda to byl subnotebook s procesorem 486 a barevným displejem s rozlišením VGA (640×480). Onehdy to budilo spíše rozruch a velkou pozornost všech, kteří notebook uzřeli. Dneska je situace po mnoha letech podstatně jinačí. Notebook má v podstatě skoro každý, kdo aspoň trochu přičichl technickému zaměření.

(pokračování článku)

Už jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří si chtěli koupit notebook s nějakou lepší grafickou kartou (než integrovaná) a, protože měli hlouběji do kapsy, koupili si nakonec GeForce 8400M. To je taková klasická „lowendovka“. Bohužel pro výkon není určující to „8400″, ale poslední dvě písmena na konci názvu. Můžete se setkat s velmi ubohou verzí, na které si toho moc plynule nezahrajete, a stejně tak můžete narazit na výkonnou verzi, která už sahá v podstatě do mainstreamu dedikovaných grafických karet (v NB).

Srovnání výkonu

Rozhodl jsem se tedy udělat takové malé srovnání podložené reálným testem notebooků, které mi prošly pod rukama. Srovnával jsem tři luxusnější a dražší kousky. Na druhou stranu se nejednalo o nějaké vyloženě herní záležitosti, takže se dají výsledky použít částečně i při rozhodování mezi levnými notebooky.

Tabulka výsledků GeForce 8400M

(pokračování článku)

Chytla mě nedávno taková sentimentální nálada a krapet jsem se ohlížel do minulosti osobních organizérů, resp. komunikátorů. Už před mnoha a mnoha lety jsem začal používat malou databanku velikosti kreditní karty (tlustá asi milimetr) pro ukládání kontaktů a krátkých poznámek. Bylo to jednoduché zařízení s pamětí několika málo kilobajtů poháněné malou kulatou baterkou. I přes své miniaturní rozměry a velké stáří (1994? 1995?) to ale skrývalo qwerty klávesnici, takže nebyl problém rychle zapisovat poznámky a kontakty na miniaturní dvouřádkový displej. Zařízení bylo rychlé, pohodlné, účelné, malé a mělo velkou výdrž na baterie. To jsou asi nejzákladnější předpoklady podobných zařízení.

Onehda se tu ještě o nějakých palmech moc nemluvilo, takže se dalo oslnit některých individuí i něčím takovým. Chodil jsem do školy a spolužákům se líbila tato vychytávka a tak si někteří koupili také „databanky“, i když jim byly k ničemu a nikdy ani neměli potřebu si do nich něco psát. Ale co, tak už to ve světě chodí. Chtěl jsem po letech víc funkcí, než kolik mi jich bylo původní zařízení schopno poskytnout, takže jsem si koupil nové. Šlo o nějakou trochu pokročilejší databanku s plně grafickým třířádkovým displejem a lepší klávesnicí. Byla už ale o něco větší a těžší. Stále ale nic závažného. Tou dobou jsem se ovšem jako správný nadšenec zajímal o ty nejvychytanější moderní zařízení. Tady tomu vládly především Palmy a PSIONy. Narazit na podobné věcičky bylo v našich postsocialistických končinách těžší. Díky vytříbené společnosti, v jaké jsem se odjakživa vyskytoval, jsem je měl naštěstí na dosah.

(pokračování článku)