Na společnost S3 si dnes už vzpomene asi málokdo. Sice stále existuje jakási část po odkoupení společností VIA, ale její snahy dnes působí spíše směšně. Bývaly ovšem časy, kdy S3 bylo jedním z tahounů trhu grafických karet (akcelerátorů) a zasloužilo se o několik velkých prvenství.

Vánoce i Nový rok bývají pro mnohé období plná sentimentu, takže ještě naposledy využiji této příležitosti k dalšímu článku věnovanému ohlédnutí do historie kolem notebooků.

Počátky

S3 se začala prosazovat na začátku 90. let a vytvářela levnou alternativu pro zaběhlejší konkurenci v podobě (nejen) společnosti Trident. Jejich grafické karty se ukázaly být velmi kvalitní, a tak se rozšířily do velkého množství počítačů té doby. Pokud jde o Českou Republiku, tak v počítačích z první poloviny 90. let najdete S3 jen minimálně. Je to dáno tím, že zdejší počítače byly osazovány tím největším low-endem a tam holt vedl někdo jiný :-).

V o něco novějších počítačích už byla S3 naopak velmi rozšířená. Velká část lidí, kteří měli počítač už v polovině 90. let, jistě zná, či měla grafickou kartu S3 Trio. S3 Trio byl výborný levný čip schopný akcelerovat 2D grafiku (ano, i ta se musí akcelerovat) a přehrávání videa. Dnes už tyto věcí zní jako samozřejmost. Tenkrát byla ale situace jiná a kdybych to měl přirovnat k dnešní době, tak bych řekl, že to bylo asi takové, jako když má dnes nějaká karta podporu DX10.

(pokračování článku)

Windows Vista nejsou špatný systém. Sám je (i když z donucení) používám již skoro rok. Přesto tu jsou věci, které mě i po tom roce stále vytáčí a stále jsem si na ně nedokázal zvyknout. Při té své paměti na ně většinou velmi rychle zapomenu. Rozhodl jsem se, že když mě nějaká fičura zase nasere, tak o ní napíšu kratičký zápisek… no a zde máme první :-).

Některé dobré nápady občas Microsoft umí neskutečně trapně zabít. Když připojím nějaký nový hardware (jako že připojuji velmi často), tak mě dokáže neskutečně moc vytočit vyhledávání ovladače přes internet. Nevím proč, ale občas se mi tato funkce vnutí implicitně. Jenže jak ji odkliknu, tak se v 99% případů připravím o několik minut svého života. Microsoft na tuto část systému evidentně neměl žádné kvalitní programátory a je to velmi znát. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč mu trvá několik minut marné vyhledávání vhodných ovladačů k USB zařízení, které je úplně přesně definováno třemi unikátními hodnotami (které si z něj systém může přečíst i bez ovladačů).

Že je ten vyhledáváč tak hloupý, že zjistí, že vlastně neví, co má hledat, až po několika minutách, to bych ještě tak nějak překousl. Vyhledávání ovšem nejde ani žádným normálním způsobem zrušit (tlačítko Zavřít tabulku jenminimalizuje) a když není zrušeno vyhledávání, tak nemůžete vybrat ovladač manuálně.

Prostě jen další funkce, která nasere 98% uživatelů. Nic víc.

Říkal jsem si, kolik bych toho dneska mohl stihnout udělat do práce. Samozřejmě, že to zas nějak nedopadlo, ale když jsou ty Vánoce, tak se na sebe nebudu ani moc zlobit (to až zpětně, až už Vánoce nebudou :-)). Našel jsem link na archiv videí počítačového magazínu Computer Chronicles. Tento magazín se začal vysílat v Americe už dávno v 80. letech. V archivu najdete spoustu dílů, ve kterých se ukrývá mnoho velkých událostí z historie vývoje osobních počítačů.

Já jsem si dnes přehrál kopec videí: uvedení PowerPC, předvedení Windows 3.0 a 95, výběry dobových her,… protože to píšu tady na blogu, tak jsem si samozřejmě našel i několik dílů, které se věnují notebookům. Pro zdejší čtenáře jsem vybral několik dílů. Podařilo se mi ale shodit Windows Vista do BSOD, takže jsem z historie Firefoxu vytáhl jen několik linků, které jsem zpětně dokázal ještě najít.

Laptops and Handhelds (1990)

V tomto díle můžete najít produkťáka Apple představujícího novou sérii notebooků PowerBook. Na zmínku stojí, že je tam i vidět model PowerBook 100 (tedy ten nejmenší), o kterém jsem tady nedávno mluvil.

http://www.archive.org/details/episode_929

(pokračování článku)

Když jsem byl malý, tak jsem se na Vánoce vždycky těšil hlavně kvůli dárkům. Volného času jsem měl kopec, ale peněz moc ne. Přál jsem si tedy vždycky o rodičů spousty věcí (ale dočkal se vždy jen minima :-)) a možností něco dostat byly jen Vánoce, narozeniny a svátek. Dnes je situace jiná. Peníze mám. Když něco chci, tak si to jdu koupit. To, co mi chybí, je ale čas. Dělám strašně moc věcí a volného času mám minimum (ač na blogu píšu jenom o noteboocích, v životě takhle jednoznačně vyhraněn nejsem).

Pokud bych tedy měl něco ostatní popřát, tak to bude jednoznačně klid a pohoda. Ideální Vánoce si představuji tak, že nebudu muset myslet na to, co všechno musím odevzdat do školy/práce hned po Novém roce, nebudu muset řešit žádný reklamace a nebudu muset řešit ani žádné dárky. Radši bych si s lidmi, které mám rád někam vyšel, poseděl, pokecal a měl bych z toho větší radost. Když mi někdo nedá dárek, tak se mě to vůbec nijak nedotkne. Pokud si na mě vzpomene a dá mi to upřímně najevo, tak je to pro mě víc než dost.

Vánoce totiž nemají být o stresu. Pokud máte pocit, že ty vaše jsou, tak se zamyslete, jestli to náhodou nechce nějakou zásadní změnu.

Nějaký ten měsíc zpět jsem se tu pustil do ovládací utility Fn klávesy noteboocích HP za jejich kradení focusu (focus udává, které okno je právě aktivní). Jejich ovládací software ale určitě není nejhorší. Ten nejhorší mají totiž notebooky Toshiba.

Notebooky Toshiba jsou specifické tím, že drtivá většina funkcí Fn klávesy je řízena softwarově. Na jiných noteboocích po odebrání obslužné aplikace většinou všechno funguje dál, jen třeba chybí vizuální odezva. Na Toshibách se většina funkcí „umrtví“. Sám jsem mnoho let používal notebooky Toshiba a vystřídal jsem v dlouhodobém používání všeho všudy asi tři. Měl jsem je velmi rád právě za jejich obslužný software, který byl extrémně rychlý, logický a přehledný. To, v co se ale změnil tento software na nových modelech, je něco strašného.

Toshiba si tento software nazývá Flash Cards. V případě stisku Fn se z horní části obrazovky vysunou jakési kartičky. Mimo běžného použití v kombinaci s klávesami F1-F12 lze všechno ovládat i myší. Proti tomu samozřejmě vůbec nic nemám. Problém je ale v implementaci. Mám tady notebook „nabušený“ tím nejlepším a ani top procesor Core2Duo T7700 2,40GHz není dostatečně výkonný, aby tuto aplikaci utáhl bez krutých lagů.

(pokračování článku)

Další reklamace FS V3205 – tentokrát DVI (díl 2.)

V prvním díle jsem popsal svůj problém s DVI výstupem. Během psaní jsem se však podíval do toho (mnou chváleného) informačního systému a zjistil jsem, že reklamace byla zamítnuta. Protože už bylo pozdě v noci, tak jsem zápisek rozsekl. Teď je čas se podívat, kde je zakopaný pes. Problém je v tom, že reklamace nebyla uznána. Na přiloženém obrázku je vidět část obrazovky z informačního systému, na které je v podstatě vyjádření technika. Závada se neprojevila. Jenže co teď? Ačkoli samozřejmě nemám důvod servisu nevěřit, nějak mě nahlodává myšlenka, že až přijdu s notebookem domů, tak bude všechno při starém a já uvidím stejné chyby. Toho bych se ovšem chtěl ušetřit.

Napadla mě tedy taková férová nabídka, kterou zkusím mailem předložit (nejdřív) technikovi, který mou reklamaci řešil. Na předání notebooku přijedu s dvěma LCD (aspoň jedno s vyšším rozlišením), pár DVI kabely a jedním dalším notebookem s DVI. Nechám si předvést funkční notebook a když všechno bude fungovat v pořádku, tak se všem omluvím a spokojeně si ho odvezu domů. Pokud by zcela náhodou výstup nefungoval tak, jak má, notebook bych jim tam rovnou nechal, abych si ušetřil další cestu do odlehlých částí Prahy.

Uvidíme, jak na to zareaguje servis. Zatím si zjistím, jak je to s podporou v zákoně a nutností předvedení funkčního výrobku. Na druhou stranu se servisem mám zatím pozitivní zkušenosti, takže pevně věřím, že se nějak dohodneme k „všeobecné spokojenosti“. Notebook s nefunkčním DVI výstupem by totiž pro mě byl absolutně k ničemu.

Pro odevzdání svého notebooku do reklamace jsem zjistil, že na zapůjčené Toshibě není žádná verze kancelářského balíku MS Office (většinou právě bývá na každém NB trial verze). Místo stažení samostatné trial verze mě nejprve napadlo zkusit OpenOffice.org. Mnoho lidí o tomto kancelářském balíku hodně mluví, a tak jsem si říkal, že na nějaké to psaní zápisků, než je hodím na blog, by to mohlo stačit.

Po prvním spuštění jsem ale byl spíše zděšen. Doufal jsem, že uživatelský interface se za ty roky vývoje nějak hnul kupředu, ale asi jsem se mýlil. Takhle ošklivé ikonky neměl MS Office snad ani před 15ti lety. Dále mě překvapilo několik zvláštností – proč například není na liště „rozevírátko“ pro změnu přiblížení (lupa)? Pokud si chci změnit přiblížení na jinou konkrétní hodnotu, tak musím otevřít další dialogové okno, v něm přepnout na zvětšení na „proměnné“ a čísly zadat přesnou hodnotu (mezi definovanými hodnotami totiž chybí jakýkoli mezikrok mezi 100 a 150%). I přes to jsem se nějak přenesl. Nepřenesl jsem se ale přes nefunkční kontrolu pravopisu. Ačkoli jsem stahoval OO.org z českých a údajně oficiálních stránek a vypadá to, že v programu je nahraný český slovník. Kontrola pravopisu stejně nefunguje. Možná, že to všechno má nějaké jednoduché řešení, ale já nechápu, proč na webu nemohou mít plně funkční verzi, kde by člověk mohl rovnou začít psát a nemusel řešit proč to a to nefunguje.

Nyní už jsem si stáhl trial verzi MS Office a nějak to s ní doklepu. Na svém notebooku mám nainstalovanou legální retail verzi MS Office 2003 Pro. Nová verze 2007 mě nijak nenadchla, ale svou starou 2003 s freeware alternativami stále nelze srovnávat ani v jednom ze tří základních ohledů: rychlost, množství funkcí, uživatelský interface.

kud se divíte, že se tu nic už několik dní neobjevilo, tak to má jednoduché vysvětlení. Do všeho toho shonu po dárcích, snahy stihnout všechny resty před zaslouženým vánočním odpočinkem a všemožných testů ve škole se mi totiž na notebooku podělal DVI výstup. Kvůli tomu jsem to málo volného času trávil odzálohováním všech svých dat jinam. Jako náhradu mám na příští dva týdny notebook Toshiba Qosmio G40. Vzhledem k tomu, že jde o obrovský 17″ desktop-replacement za více jak 100 tisíc, tak se musím modlit, abych neměl potřebu cestovat mimo barák :-).

prvotní zděšení

No ale zpět k té závadě. Poslední dva týdny se mi občas stalo, že po připojení externího LCD byl obraz s rozházenými barvami. Vždy pomohlo kabel vypojit a zapojit. Ze závady jsem vinil DVI kabel, který už tu se mnou přežil nějakých pár monitorů. V úterý jsem si opět připojil LCD a opět se objevila tato chyba. Bohužel už nic nepomohlo a obraz byl pořád špatný. K mému překvapení jsem však zjistil, že když snížím rozlišení na 1280×1024 (a nižší), tak je obraz v pořádku. Předpoklad chyby v kabelu se ukázal jako špatný. Chyba je holt někde jinde. Protože teď dělám dlouhodobý test univerzální video-dokovací stanice Toshiba Dynadock, tak jsem DVI kabel přepojil na ni. S ní vše fungovalo v pořádku. Zkusil jsem tedy ještě přepojit druhé LCD (1280×1024) z dokovací stanice do notebooku. Při zapnutí výstupu jen proběhl přes displej jen shluk pixelů a LCD se zas přeplo do power-save módu. Při snížení rozlišení na 800×600 zas všechno fungovalo v pořádku. Použil jsem tedy jiný – velmi kvalitní – kabel a hle, obraz byl najedou v pořádku i v nativním rozlišení.

(pokračování článku)

V rámci svých záchvěvů sentimentálních nálad jsem se rozhodl udělat malý seriál, kde bych se chtěl věnovat notebookům, které jsem v průběhu svého života v minulosti používal. První díl tedy začnu služebně nejstarším kouskem, jehož výroba se datuje někam do roku 1991, a který je zároveň mým jediným notebookem, který nebyl kompatibilní s platformou IBM PC (prostě x86).

Apple Macintosh PowerBook 100 Series

Extrémně úspěšný a rozšířený notebook od společnosti Apple tehdy odstartoval dlouhé roky inovovanou sérii PowerBook. Aby taky nebyl úspěšný, když na jeho výrobě a designu makala společnost Sony. Nutno podotknout, že se jednalo o velmi vydařený kousek. Za cenu přes 2000 USD nabídl 16MHz procesor Motorola (1.3 MIPS), až 8MB RAM (já měl verzi s 4MB, ale i to byl v době uvedení na trh ohromný luxus), 20MB pevný disk, 3,5″ externí disketovou mechaniku a 9″ monochromatický (1bit) displej s rozlišením 640×400. To vše se smrsklo do váhy 2,31 kg (na poměry doby velmi nízká hmotnost). Pro zajímavost, adaptér měl 15W.

(pokračování článku)

Hádat se na forech s „neinformovanými“ za dosažení objektivní pravdy vyžaduje obrovskou obětavosti. Nedávno se ze mě někdo snažil dělat idiota, když jsem se snažil vysvětlit, že reálná rychlost USB 2.0 má daleko k té teoretické. Abych to tazateli zjednodušil, tak jsem mu řekl, že rychlejší notebookové disky už jsou výrazně limitované touto rychlostí. Dotyčný na mě vytáhl něco o SCSI discích s 10 000 rpm a tím, že takový disk už asi bude limitovaný, ale že normální notebookové disky jsou v pohodě. Samozřejmě kecal.

Tohle je takový ten typický případ teoretika, kterých je na forech mraky. To jsou ti uživatelé, co všechno vědí a všechno znají, a kvůli takovým blbům jsou pak tuzemská fora taková, jaká jsou. Abych vše uvedl na pravou míru, tak jsem vzal jeden notebookový disk a otestoval ho. Jde o 120GB variantu 7200rpm disku Seagate Momentus 7200.2.

(pokračování článku)