Je to poprvé, co jsem nechtěl otravovat někoho dalšího s vytvořením webu (vytvoření stylů z mojí grafiky). Protože jsem nemocný, nechtělo se mi vůbec v noci spát, takže jsem se začal učit ccs v vůbec psaní webů. Výsledkem je tedy můj první web napsaný celý v PSPadu bez cizí pomoci. Měl by být dokonce i validní. Pokud teď čekáte rozsáhlou prezentaci, tak vás asi zklamu. Je to jen jedna jednoduchá stránka.

Pokud máte nějaké věcné připomínky, klidně se pochlubte v komentářích. S psaním webů opravdu nemám žádné zkušenosti. Při dělání designu jsem se také nepřetrhl. To bylo tak deset minut včetně spuštění notebooku a geniálního programu MSPaint.

Možná, že vám nadpis připadá úplně hloupý (taky aby ne, že). Notebooky jsou přece strašně těžké na to, abychom si na ně dávali poutko a zavěsili si je na krk. Vezměte si ale, jak jsou na tom fotografové.

Bratr mi tu nechal položený jeho fotoaparát a ten mě nějak velmi zaujal, tak jsem si přinesl váhu a porovnal, zda je těžší než můj notebook. No hádejte? :-) Můj notebook vážil přibližně 1,8 kg. Jeho „foťák“ o kilo více. Když vezmu v potaz, že on v práci má tohle monstrum třeba celý den na krku, tak si říkám, že s těmi notebooky jsme na tom ještě celkem dobře :-).

O víkendu jsem se rozhodl k zásadnímu kroku. Rozhodl jsem se zakoupit doménu www.swarm.cz (i s hostingem). Tento nápad jsem měl v hlavě už dobrých pár let, ale moje pohodlnost (čti lenost) jej dokázala vždycky zakopat zas někam do kouta. Jaké mám plány s vlastní doménou? Momentálně mám rozházené všelijaké informace a projekty po mnoha serverech a všechno je to hrozně nekonzistentní a neaktuální.

Tímto krokem bych chtěl všechno postupně sjednotit a zpřehlednit. Na stránce by tak mohlo být nějaké info o školních pracích, různých projektech vzniklých v mém volném čase, (freeware) hrách, na kterých jsem se kdysi dávno podílel, a možná bych mohl vystavit i nějakou tu svou grafiku. Stejně tak bych tam mohl mít i nějakou „sebepropagaci“.

O přesunu blogu jsem se také bavil s Radkem, adminem tohoto serveru. Z jeho strany to není problém. Z mé strany to bude určitě znamenat ještě nějaké úsilí nahodit redakční systém a všechno okolo nastavit. Cokoli spojeného s weby mě už kdysi dávno začalo obcházet obloukem. Navíc bych rád ještě provedl velkou restrukturalizaci, co se týká kategorií. Stávající kategorie nejsou úplně vhodné a je v tom trochu zmatek. To vše ale vyžaduje mnoho úsilí a času, kterého se mi také moc nedostává.

Doufám, že i po dalším přesunu mi bude zachována přízeň čtenářů. Pokusím se i nadále psát objektivně, nezaujatě a bez podlézání.

Mám nyní možnost otestovat zařízení s procesorem VIA C7 s frekvencí 1,2 GHz. Přiznám se, že jde o mé první setkání s úspornými procesory VIA, a tak se musím podělit o pár poznatků.

VIA nikdy nedělala procesory, které by svou rychlostí trhaly asfalt. Na výkonné procesory tu byli jiní a jejich tvrdá konkurence i dnes téměř znemožňuje příchod někoho dalšího. Dávných časů byla obrovská mezera na trhu – ano úsporné procesory tenkrát zas moc nefrčely. Tah VIA byl tedy zcela logický (to říkám hlavně proto, že nejde o odpověď na nějaký procesor Intelu).

VIA C7 1.2 GHz

Nenechte se zmást relativně vysokou frekvencí (však nejlevnější procesory klasických velkých notebooků mají klidně jen 1,46 GHz). Výkon takového procesoru je někde na úrovni Celeron-M podtaktovaného na 500 MHz. Porovnání s desktopovými procesory je tak skoro zbytečné. V stolních počítači by nikdo něco takového určitě nechtěl. Ani v klasickém notebooku podobný procesor nemá své místo.

Kdyby byl VIA C7 ve všem jen špatný, tak na trhu moc dlouho nevydrží. Logicky teď tedy přijdou i klady. C7 je velmi malý a úsporný procesor. Svou spotřebou trumfuje i aktuální Intel procesory (blíží se pouze Intel A100/A110, který není moc rozšířený a výkon není o moc vyšší). Malé rozměry čipu a minimální nároky na chlazení dělají z C7 ideální volbu pro zařízení s ohledy na miniaturní velikost a nízkou cenu.

(pokračování článku)

Určitě to znáte. Děláte něco důležitého (užitečného) a musíte při tom hledat na internetu. Z jedné stránky se dostanete na jinou, z té zas na další a z té na Wikipedii. Na Wikipedii začnete procházet i různá další témata, která už se s původním cílem vůbec neshodují. Nakonec přijde odkaz na Youtube a je to zabité :-).

Něco podobného se mi teď také povedlo, ale aspoň jsem se dobře pobavil.  Jedna věc, kterou Apple vyčítám, je jeho snaha se držet určitý přežitých principů v rešení GUI svého operačního systému (mimochodem jejich hardware mám docela rád). Jenže, co už dneska třeba moc nevyhovuje, to tenkrát byla maximální špička. Zrovna to GUI je perfektní příklad.

Našel jsem dvě videa. Jedno je z roku 1984 a ukazuje schopnosti „business“ počítače Apple Lisa s jeho operačním systémem. Druhé je o dva roky novější a ukazuje schopnosti obyčejného PC s operačním systémem Windows 1.04. No zamyslete se sami, který systém se vám líbí víc.

Apple Lisa demo from 1984 Part 1

Microsoft Windows 1.04 demo

Když to tak vidím, tak si říkám, že spoustu své práce bych byl schopen dělat už na takovém počítači, jako byl právě Apple Lisa. Je vidět, že spousta těch tehdy použitých postupů se dodnes nezměnila. A přitom člověk by si říkal, jaká velká evoluce tu byla :-).

V pátek bylo počasí venku opravdu hnusné. Prostě ideální stav na lenošení. Vzhledem k tomu, že zastávám víkend začínající už v pátek (tudíž v pátek mě nikdo ve škole/práci nemá šanci vidět mimo speciálních případů), trávil jsem páteční den se svou milou v teple domova. Ačkoli se dost vyžívám v nových technologiích a vším tím recenzováním je to ještě umocněno, dokážu si užít i kouzlo poctivé staré techniky.

Společnost nám při našem lenošení tentokrát dělaly Plíhalovy a Nohavicovy staré LP desky :-).

Na toto téma se vedou dlouhé spory na všech možných diskuzích věnovaných notebookům. Jedni jsou jasně pro matné displeje a ty lesklé považují za dobré jen jako zrcadlo. Druhá skupina zas jiný než lesklý nechce a obraz matných jim připadá jako jedna velká šedivá blitka. Tak kde je tedy pravda?

Povrchová úprava není vše

Předně je potřeba si uvědomit, že povrchová úprava zdaleka není vše. Daleko důležitější jsou jiné parametry a ty na ní nejsou vůbec závislé – mám na mysli jas, kontrast a pozorovací úhly. Záleží tedy na konkrétním použitém displeji a zpravidla platí, že displeje s vyšším rozlišením mají i lepší zbylé parametry. Nejhorší jsou v podstatě klasické WXGA displeje (1280×800). Na úhlopříčce 15,4“ (i 14,1“) snad všechny s tímto rozlišením, protože na tak velké ploše se týká jen těch nejlevnějších notebooků. U 12,1“ a 13,3“ lze narazit i na dobré kusy. Většinou se týkají Tablet PC (tam jsou lepší úhly potřeba) a dražších luxusních notebooků (například Apple MacBook Air má displej s lepšími pozorovacími úhly).

Ani vyšší rozlišení není podmínkou kvalitnějšího displeje. Taková Sony VAIO s dvoulampovým podsvícením nabízí úžasný obraz (podstatně věrnější barvy díky téměř dvojnásobné saturaci proti běžným displejům), přestože používají většinou rozlišení nižší.

displej MacBook Air je namířený proti oknu s žaluziemi - jak je vidět, odlesky jsou dostatečně tlumené, aby nezabraňovaly použití

Podle fotek nesuďte

Klasický argument lidí s matným displejem: „Podívejte, jak se to leskne, vždyť to nejde v podstatě ani přečíst“. Pravda je někde jinde. Podle fotek vůbec nejde soudit. Důvod je jednoduchý. Člověk má dvě oči a (klasický) foťák je jen „jednooký“. Pokud koukáte na lesklý displej, zaostříte na jeho vzdálenost, čímž se obraz z obou očí vyrovná na jeden bod a tím se složí. Odlesky jsou v podstatně větší vzdálenosti (vzdálenost od oka k displeji + vzdálenost od displeje k objektu, který se v displeji odráží). Tím pádem se jejich obraz nesloží a mají menší intenzitu. Mozek navíc všechny tyto vlivy odfiltruje. Klasické monitory a televize byly také téměř všechny lesklé a nikdo tenkrát tolik nereptal, že tam nic nevidí.

(pokračování článku)

Za celou dobu, co se věnuji této práci, jsem snad nezažil takový skok jako právě teď. Z nového obřího Aceru s Full-HD obrazovkou, velkým výkonem a dvěma pevnými disky jsem „přesedlal“ na miniaturní UMPC s obrazovkou (1024×600) s necelými 5“ a úsporným VIA C7 procesorem na frekvencí 1,2 GHz.

UMPC jsem na recenzi chtěl, protože mě baví sledovat netradiční technologické směry. Už jsem před rokem měl na recenzi Sony VAIO UX1 a ani tehdy a ani dnes nějak úplně nechápu tu cílovou skupinu podobných zařízení. Je to fajn, když si chce člověk v autobuse či tramvaji přečíst pár diskuzí a nějaké webové magazíny (pokud má možnost připojení přes mobil, resp. 3G modem). Bohužel takové psaní je zatím na každém UMPC, co jsem měl možnost si alespoň trochu osahat výrazně horší než na mé Nokii 9300 (na které jsem napsal i několik zápisků do zdejšího blogu). No a bez možnosti psaní je to pro mě jen takové „lepší“ PDA.

Windows port hry Duke Nukem 3D běžící v nativním rozlišení (ovšem i při 320x200 hra vypadá na tak malém displeji dobře)

Když už nic jiného, tak si aspoň po letech zahraji pár her, co jsem měl rád ještě jako malý capart :-).

Abych nebyl tak monotematický, přináším vám dnes recenzi na něco docela jiného :-). Berte to jako malé víkendové odlehčení, když se mi teď hůř píše. Bratr za mnou pár dní zpět přišel, zda si nechci vzít „gumové-cosi“. Že prý zkoušel něco nového a že mu to nechutná. Vzhledem k tomu, že z tohoto segmentu snesu téměř cokoli, tak jsem se vůbec nebránil.

JoJo přišlo s novým produktem nazvaným „Medové včelky“. Výrobce má v dnešní době velmi těžký úkol, protože na trhu už je snad všechno možné (navíc ještě různě zkombinované). Vymyslet tedy novou chuť už není žádná sranda. S medovými včelkami se jim to podařilo. Přiznám se, že něco takového jsem opravdu ochutnal úplně poprvé.

Medové včelky

Výrobce na to šel lišácky. Když už jsou všechny dobré chutě vyčerpány, proč nepřijít s něčím jiným? Medové včelky jsou výsledkem snažení a je nutno říct, že opravdu spadají do kategorie toho něčeho jiného. Ihned po vložení do úst se mi evokovala chuť, jakou si představují při okousávání podrážky nových bot. Po chvíli se chuťové buňky přizpůsobily a chuť se přeměnila v cosi, jak by asi mohl chutnat šampón. Značně překvapen jsem musel ochutnat ještě další bonbón. Žádná změna se nedostavila, a šlo tedy o bombón poslední.

Závěrem

Z chutě nových Medových včelek se pravděpodobně nepozvracíte. Přesto jsem ovšem stále názoru, že za požívání něčeho takového by se mělo platit spíše uživateli. Jedinou obhajobu výrobce vidím v tom, že vnímání některých chutí je u dětí a dospělých odlišné. Je tedy možné, že děti se po tomto produktu utlučou… leč nesázel bych na to :-).

Nakonec jsem se naučil celkem rychle psát i s tou blbostí, co teď mám na ruce. I tak se mi při pohledu na ní evokuje jeden krásný kultovní komix, a to konkrétně tento strip:

Pochybuju, že by ještě někdo neznal Hacklese, ale kdyby náhodou fakt ne, tak doporučuju přečíst. Já se u většiny dílů výborně bavil.