Asi jste si všimli, že tento týden se tu toho moc neobjevilo. Má to jednoduchou příčinu – byla půlka semestru, takže se psalo „pár“ testů. Bylo toho tentokrát tak moc, že jsem neměl ani moc čas nahodit něco z už napsaných článků.

Měl bych tedy pro vás malou hádanku – uhádněte, které notebooky se mi tu nyní válí na stole (stačí značka a model – třeba: „FS Amilo Pro V3205“). Prostor k tomu máte v komentářích, tak s chutí do toho ;-).

Nevím jak u vás, ale tady na vesnici dnes od rána pořád vypadává proud. Občas na hodinu a občas jen na 5 sekund. Je to neskutečně otrávné. Nedovedu si ale představit, že bych neměl notebook a možnost mobilního připojení. To bych asi musel srát atomové hřiby, protože víkend je často jediný čas, kdy mám možnost v klidu pracovat na svých věcech.

Setkal jsem se s několika způsoby, jak se dostat k lahodnému vnitřku kiwi. Jaký používáte vy? Nechtěl bych vás ovlivňovat, tak případně svůj (doufám, že ale běžný) způsob si radši nechám až do komentářů :-). Tak se pochlubte.

Ten jedinečný a úžasný MS mě dneska dokázal neskutečně vytočit. Nesnáším, když se „vnitropolitické“ zájmy staví nad použitelnost produktu. Jenže přesně to MS dost často dělá. Narazil jsem na další případ. Protože programuji v .NET, tak se pro grafiku automaticky nabízí Managed DirectX. To je takový zjednodušovací wrapper na DirectX z plnohodného „Cčka“. Jenže to by to nebyl MS, aby se nevykašlal u Managed DX na novou verzi. Lze tedy takto pracovat jen s DX9.

To by se samo o sobě ještě dalo, jenže ve Windows Vista jsou DX10, které pracují tak trochu jinak a funkcionalitu DX9 nenahrazují. Pokud tedy chcete spustit nějaký program v Managed DX, musíte do Vist nainstalovat extra DX9 stejně jako Windows XP bez SP2. Co je tohle za logiku. Visty potřebují celé DVD, ale v MS nejsou schopni na toto DVD přidat 50 MB instalaci DX9. Když k tomu připočtu dementní základní hlášky chyb programů v .NET, tak mám pocit, že je to snad jedině cílené házení klacků pod nohy vývojářům. Kdybych věděl, že s technologiemi MS je tolik problému ohledně kompatibility, snad bych radši použil open source alternativní řešení (takhle je nutné instalaci dodávat s aplikací a řešit problém navíc).

Nejvíc mě nakonec vytočilo, když jsem tento problém řešil s lidmi, které považuji za velké odborníky (programováním na produktech MS se živí a jde o velké kapacity), tak se mi dostalo jen odpovědi: „co bys nechtěl od Microsoftu… snad ne kompatibilitu?“

„Dám si sedm piv a jednu zelenou, chvíli po desátý myslím na jinou.“ Tak těmito slovy mě přivítala nahrávka mé oblíbené skupiny Tři sestry na rádiu Beat, když jsem v autě zasunul klíčky do zapalování, abych se vydal na několikadenní výlet za lyžováním. Ani nevím, jak je to možné, ale celých 9 let jsem si nebyl na horách zalyžovat. Přitom do té doby jsem jezdil snad každý rok a mám za to, že někdy i víckrát. Pak ale přišel úraz nohy a na všechny sporty jsem zanevřel (a také tehdy v rámci rehabilitací objevil kouzlo plavání). Usednout znovu na kolo mi trvalo pět let. Nasadit si lyže na nohy jsem se ale odhodlal až včera, za což moc děkuji kamarádovi Kubovi, který mě k tomu dokopal, a své milé, která mi zapůjčila podstatnou část vybavení.

Prvního pádu jsem se dočkal hned po 20 metrech první jízdy. Nějak jsem měl pak neskutečný odpor vstát a lyžovat dál. Nakonec jsem to překonal a lyžování si převážně užíval. Na nějaký vícedenní výlet bych si asi čas nenašel, ale využil jsem možnosti jednodenního výletu do Herlíkovic autobusem. V ceně výletu (650,- Kč) byla jízda tam i zpět a denní permanentka na místní ski-areály. Ačkoli jsem spíše letní typ, tak mám celkově ze včerejšího dne výborný pocit. Asi zase začnu jezdit pravidelně každý rok :-).

Byl jsem se podívat na muzikál Sweeney Todd (byl to nápad mé milé). O film ani tolik nejde. Jenom předem říkám, že je to trošku slaďák :-). Zmiňuji to jen proto, že je to snad prvně, co jsem šel do kina na nějaký muzikál. V kinech mám strašný problém, že je zvuk hrozně nahlas, až je mi to neskutečně nepříjemné. U muzikálu ale není prakticky nikdy ticho, takže se přiznám, že jsem tam tentokrát docela trpěl, přestože film byl docela dobrý.

Tak mě tak napadá. Jsem jenom já přecitlivělý, nebo některá kina jen neznají míru? Ono je to s tím zvukem těžké. Někomu vadí moc hlasitý zvukový projev, někomu zas když film nepřekřičí i v nejtišších scénách křupající popcorn (za námi seděl nějaký vypečený pár a bylo to, jako když se krmí prase).

Konkrétně se mi tentokrát jedná o kino Cinema City na Floře. Říkám si, že na muzikál už asi příště do kina nepůjdu. Pokud ano, tak bych určitě zkusil štěstí někde jinde. Ostatně doma si můžu dopřát podstatně lepší a vyváženější zvukový projev, než je v kinech (tam je to spíš na hlasitost a to i v těch lepších).

Mimochodem ta reklama na „nekradení filmů“ je tak nevkusná, že se nad tím podivuji úplně pokaždé, když ji vidím. Kdybych nebyl tak líný, tak si ty filmy snad taky stahuji, jen abych byl ušetřen téhle ubohé reklamy.

Zašel jsem se svou milou na výborné představení Joe Dipietra a Jimmyho Robertse Miluju tě, jsi prima, ale rychle se změň! v podání žáků Mileny Klinecké v jednom malém divadle v Praze. Přiznám se, že do divadla chodím jen zřídkakdy, tentokrát jsem byl ovšem nadmíru nadšen. Humorné muzikální představení se věnuje roli muže a ženy a jejich problémům (rodina, sex). Je pravděpodobné, že mnoho lidí se v těch rolích vzhlédne, takže dostávají ještě větší kouzlo.

Hra samotná je výborná, ale i realizace mě velice nadchla. Úplně mě to vtáhlo do „děje“ a do reality jsem se vrátil až ve chvíli, kdy představení skončilo. Snad nikdy jsem se v divadle nebavil tak jako právě včera večer, takže můžu jedině doporučit.

Pokud je mi známo, tak někdy v únoru bude další možnost představení shlédnout. Pravděpodobně půjdu znovu a pozvu i pár přátel, protože to stojí za to. Vstupné je dobrovolné a atmosféra příjemná (mraky pěkných holek na jevišti i v obecenstvu :-)).

Jenom si tak říkám, jestli jsem se tímto zápiskem trefil do noty aspoň někomu, kdo to tady čte? Chodíte tu někdo do divadla? Jak žijete (kulturně?) i mimo počítače (resp. notebooky)?

Normálně jsem ani nic psát nechtěl, ale teď jsem si přečetl článek Radka Hulána na mainpage tohoto serveru, který je nazvaný „Pamflet, porno a warez“. Protože jsem měl chuť k němu napsat nějaký komentář, tak ten čas investuji raději do plnohodnotného článku sem, protože to vyjde nastejno.

On řeší, zda má psát seriózní články, které čte méně lidí, nebo takové ty blafy, co čte kde kdo. Co si vybere on, může být mně asi úplně jedno, ale otázkou je, co bude s mým blogem dál v příštím roce. Myslím si, že velká část článků, které tu píšu, se snaží jít cestou co největší objektivity a serióznosti. Toho bych se rád držel i dále. Otázku jako Radek jsem si ani pokládat nemusel. Z toho všeho psaní nemám ani korunu. Může mi být tedy jedno, jestli s články pro blbce sem bude chodit 10x víc lidí.

Co jsem tak koukal pod články, tak za první den po vydání u nich vždycky naskočí 100 přístupů. Není to sice moc (ale ani úplně málo), ale články, které píšu, se asi do hledáčku mainstreamu hned tak nedostanou. A víte co? Mně to nevadí :-). Nebloguji proto, abych se někomu zavděčil, abych se dočkal nehynoucí slávy a ani pro peníze. Bloguju, protože mě to baví. Baví mě psát o věcech, o kterých se jinak moc nemluví, a vím, že se stále najdou i lidé, kteří jsou podobně zaměřeni a rádi si to přečtou. Pokud si právě čtete tento článek, tak jste to pravděpodobně i Vy.

Takže Vám čtenářům přeji všechno nejlepší v dnes již započatém novém roce, hodně štěstí, zdraví a především úspěchu. Úspěch je totiž hnacím motorem žití a bez něj to prostě nejde :-).

Když jsem byl malý, tak jsem se na Vánoce vždycky těšil hlavně kvůli dárkům. Volného času jsem měl kopec, ale peněz moc ne. Přál jsem si tedy vždycky o rodičů spousty věcí (ale dočkal se vždy jen minima :-)) a možností něco dostat byly jen Vánoce, narozeniny a svátek. Dnes je situace jiná. Peníze mám. Když něco chci, tak si to jdu koupit. To, co mi chybí, je ale čas. Dělám strašně moc věcí a volného času mám minimum (ač na blogu píšu jenom o noteboocích, v životě takhle jednoznačně vyhraněn nejsem).

Pokud bych tedy měl něco ostatní popřát, tak to bude jednoznačně klid a pohoda. Ideální Vánoce si představuji tak, že nebudu muset myslet na to, co všechno musím odevzdat do školy/práce hned po Novém roce, nebudu muset řešit žádný reklamace a nebudu muset řešit ani žádné dárky. Radši bych si s lidmi, které mám rád někam vyšel, poseděl, pokecal a měl bych z toho větší radost. Když mi někdo nedá dárek, tak se mě to vůbec nijak nedotkne. Pokud si na mě vzpomene a dá mi to upřímně najevo, tak je to pro mě víc než dost.

Vánoce totiž nemají být o stresu. Pokud máte pocit, že ty vaše jsou, tak se zamyslete, jestli to náhodou nechce nějakou zásadní změnu.

Někdy se až divím, v jak hloupoučké zemičce to vlastně žiju. Dnes jsem si při večeři pustil zprávy na Nově a co to nevidím. Moderátorka tam vesele oznamovala, jak jsme skoro všechno naše vyhořené jaderné palivo pěkně poslali na východ Rusákům. Každý, kdo je aspoň trochu z oboru ale ví, že toto palivo jednou bude neskutečně cenným zdrojem energie.

Rusko ho teď zkupuje velmi levně od mnoha evropských států. Je ale jasné, že až jednou dojdou nerostné suroviny, které potřebujeme pro chod našich atomových (ale i jiných) elektráren, bude cena tohoto paliva úplně někde jinde a my si pak budeme draze kupovat elektřinu z východu. V budoucnosti se předpokládá, že na stejné množství vyhořelého paliva budou elektrárny schopny vyrobit desetkrát tolik energie, kolik vyrobí ty dnešní na své (nevyhořelé) palivo.

Co na to říct? Snad jen krátkozrakost. Stejně tak si ale musím postesknout vůbec nad znalostmi těch, co zprávy připravují. V jiné reportáži se tam mluvilo o ekologii a o velkém množství CO2, které je vypouštěno z továren atd. No a co myslíte? No jasně, záběrem k tomu byl pohled na Temelíské komíny. Vysvětlovat někomu, že to jsou chladící věže a že z nich vychází pára by bylo asi vážně zbytečné.