* Prohlížíte kategorii ‘Mobily a PDA’
Poslední dobou, vždycky když Apple vydá nový iPad (Pro), začnou někteří lidé v mém okolí tvrdit, že Apple konečně svým ARMovým procesorem předehnal PC notebooky a že už se konečně MacBooky budou moct zbavit těch ubohých Intelů vyžadujících chladiče a ventilátory a tak podobně. Je pravda na straně agresivního marketingu Applu?
V nedávném článku o vyklízení starého smetí jsem se zmínil také o Ericssonu MC218, což je přebarvený Psion Series 5MX. Nyní již má nového majitele, a tak by bylo pěkné věnovat pár řádků tomuto výbornému, deset let starému zařízení s 36MHz ARM procesorem (ARM 710T), 10MB ROM, 16MB RAM, dotykovým, monochromatickým 5,6″ displejem (640×240) a hmotností pouhých 350 g.
Dostal se mi do ruky další Windows Mobile telefon, tentokrát HTC Touch 3G. Dělal mi společnost posledních několik dní jako jediný kus elektroniky a vedl mě k zamyšlení, co vlastně dělá takový chytrý telefon tím chytrým, a napadají mě následující rozdíly proti běžným telefonům.
Od kamaráda jsem si na pár dní mohl vypůjčit mobilní telefon T-Mobile G1. Jde o úplně běžný chytřejší telefon s jediným rozdílem – pohání ho operační systém Google Android.
V poslední době jsem si pohrával s myšlenkou nákupu nového mobilního telefonu HTC Touch Pro (případně něčeho podobného). Jestli mě ovšem něco odrazovalo, tak to byly zkušenosti s mobilními Windows. Můj aktuální mobil je vybavený systémem Windows Mobile 6 a vzhledem k tomu, že vývoj systému sleduji už o PocketPC 2002, nemohu se zbavit dojmu, že Microsoftu stále nedošlo, co je to uživatelská přívětivost. O to více jsem byl zvědavý na alternativu od Googlu. (pokračování článku)
Mám obrovské zkušenosti s PSIONy, PDA s PalmOS i PocketPC a Windows Mobile telefony, ale až teď jsem našel opravdu geniální zařízení. Patřím mezi velmi náročné uživatele a často jsem měl problém, že mi zařízení na trhu prostě nesedla. PalmOS jsem přestal považovat za dobrý operační systém prakticky s příchodem barevných zařízení a první použitelnou verzí Windows Mobile – tedy 2002.
Windows Mobile jsou mi jako systém asi nejbližší. Je to možná tím, že s nimi mám mnoho let intenzivních zkušeností. Už v roce 2003 jsem měl drahé hi-end PDA s Wifi i BT konektivitou a nadprůměrnou výdrží na baterie (velikostí na úrovni těch dnešních – tehdy však patřilo k těm úplně nejmenším a nejlehčím). Nejednou jsem byl týdny v končinách, kdy jsem si musel cestovat i za elektřinou několik kilometrů. Pak mi bylo PDA připojené přes BT k telefonu mým jediným spojením se světem. Díky podobným situacím jsem se naučil vymáčknout z podobného řešení maximum.
Když jsem se rozhodoval o koupi nového telefonu minulý rok, rozhodl jsem se, že zkusím něco „smart“. Po zkušenostech z oblasti PDA jsem se zvolil zařízení s Windows Mobile a to ve své nejnovější verzi 6.0. Bohužel integrované schopnosti mobilního telefonu vytváří na operační systém velké nároky co do použitelnosti i aplikační výbavy. O to víc jsem byl překvapen, že čisté WM zařízení je v mnoha ohledech podstatně horší než klasický hloupý telefon. Aby byl telefon z WM použitelný, tak si musíte nainstalovat velké množství aplikací. Řekl bych, že tak aspoň 10 je ten správný počet pro začátek. Systém totiž nevlastní dokonce ani (!) použitelný budík. Mnoho kvalitních aplikací je samozřejmě placených, takže k celkové ceně telefonu je potřeba ještě trochu přitlačit.
E90 v akci - webová stránka konečně vypadá jako na počítači
Mobilním zařízením s operačním systémem Symbian jsem nikdy moc nefandil. Bral jsem to jako zprznění původního EPOCu. Asi nejvíce je tomuto původnímu systému podobná verze S80, kterou využívaly komunikátory Nokia (například N9300, kterou jsem před měsícem dostal a používám ji k původnímu telefonu jako „nouzový“ ICQ klient a prohlížeč webu, když se nehodí vytahovat notebook).
Dostal jsem postarší komunikátor Nokia 9300, abych ho používal dohromady s datovou sim kartou a nemusel ji střídat se svou osobní v mém telefonu (nouzovka, když zrovna není žádný notebook s WAN modulem). Nápad je to super, takže bych to tak hned začal používat, jenže tahle Nokia je jedním z posledních u nás blokovaných telefonů. Blokovaná je na O2 a já tam potřebuji kartu od Vodafone. Protože v tom nejsem moc zběhlý, tak jsem koumal, jak to udělat, abych nemusel nikam s telefonem chodit a nic platit a zároveň, abych měl jistotu, že telefonu nic neprovedu.
Nakonec mě nějak napadlo zavolat operátorovi a vyžadovat, aby mi dali kód na odblokování. První operátor mí potvrdil, že to jde. Jenže potřeboval znát IMEI číslo (schované pod baterií) telefonu, ze kterého jsem právě volal (nutnost rozebrat). Po zavěšení a opsání jsem zavolal znovu a pravděpodobně méně zdatná operátorka chvíli nevěděla, co že to vlastně chci. Po chvíli jsem jí číslo dal a slíbila, že až jim odpoví servis, tak do 5ti pracovních dnů mi přijde SMS s odblokovacím kódem. Pokud hledáte, co nejlevnější a nejjednodušší postup, tak se obraťte na svého mobilního operátora :-).
EDIT: Operátor odblokovává telefon na přání ne bezdůvodně. Je to na základě nějakého rozhodnutí ústavního soudu o omezování funkčnosti zařízení, či tak nějak.
Chytla mě nedávno taková sentimentální nálada a krapet jsem se ohlížel do minulosti osobních organizérů, resp. komunikátorů. Už před mnoha a mnoha lety jsem začal používat malou databanku velikosti kreditní karty (tlustá asi milimetr) pro ukládání kontaktů a krátkých poznámek. Bylo to jednoduché zařízení s pamětí několika málo kilobajtů poháněné malou kulatou baterkou. I přes své miniaturní rozměry a velké stáří (1994? 1995?) to ale skrývalo qwerty klávesnici, takže nebyl problém rychle zapisovat poznámky a kontakty na miniaturní dvouřádkový displej. Zařízení bylo rychlé, pohodlné, účelné, malé a mělo velkou výdrž na baterie. To jsou asi nejzákladnější předpoklady podobných zařízení.
Onehda se tu ještě o nějakých palmech moc nemluvilo, takže se dalo oslnit některých individuí i něčím takovým. Chodil jsem do školy a spolužákům se líbila tato vychytávka a tak si někteří koupili také „databanky“, i když jim byly k ničemu a nikdy ani neměli potřebu si do nich něco psát. Ale co, tak už to ve světě chodí. Chtěl jsem po letech víc funkcí, než kolik mi jich bylo původní zařízení schopno poskytnout, takže jsem si koupil nové. Šlo o nějakou trochu pokročilejší databanku s plně grafickým třířádkovým displejem a lepší klávesnicí. Byla už ale o něco větší a těžší. Stále ale nic závažného. Tou dobou jsem se ovšem jako správný nadšenec zajímal o ty nejvychytanější moderní zařízení. Tady tomu vládly především Palmy a PSIONy. Narazit na podobné věcičky bylo v našich postsocialistických končinách těžší. Díky vytříbené společnosti, v jaké jsem se odjakživa vyskytoval, jsem je měl naštěstí na dosah.
NoteBookBlog.cz
Retrocomputing (RSS)
