Rovnou říkám – ano, může to být problém. Dnešní širokoúhlé panely s úhlopříčkou 20-22“ používají běžně toto rozlišení také označované jako WSXGA+. Jenže u grafických karet Intel je takový malý velký problém, že mají v ovladačích nadefinováno jen několik málo grafických módu a mezi nimi toto rozlišení jako na potvoru není (1440×900 a 1920×1200 ale ano).

Jak to vlastně v praxi vypadá? Zkuste si na notebooku odškrtnout zakrývání rozlišení, které neumí váš aktuální displej. Pak byste měli mít možnost vybírat ze všeho, co karta nabízí. Tam zjistíte, že toto rozlišení opravdu chybí. Co se tedy stane, když připojíte nějaký LCD panel s takovým rozlišením? Když budete mít štěstí, tak se vám jako zázrakem najednou v seznamu po připojení objeví a při přepnutí výstupu na externí monitor i rovnou nastaví. V takovém případě je vyhráno. Problém je ale v tom, že se objevit taky nemusí, a pak ho už žádným způsobem prostě v ovladačích nemáte šanci nastavit.

Jak je tohle možné?

Je to vlastně jednoduché. Monitory dnes nejsou jen čistě výstupní periferie v tom pravém slova smyslu. Jsou totiž schopny komunikovat i směrem do počítače. Po připojení tedy dojde k nahrání EDID informací. To je taková tabulka, ve které monitor uvádí, co všechno a jakým způsobem umí. Pokud tedy vše proběhne správně, tak si grafická karta vezme jeho nativní rozlišení a přidá si ho k vlastním definicím. Jenže to se ne vždy podaří a celé je to velmi citlivé na konkrétním notebooku a LCD.

(pokračování článku)

Tak tento díl snad konečně bude poslední, protože už mám notebook doma s vyměněnou základní deskou. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo. Po tom, co původní reklamace nebyla uznána jsem se do servisu vydal znovu a tentokrát i s jedním z monitorů, se kterým notebook odmítal správně pracovat. Pro tento účel jsem vzal Samsung SyncMaster 215TW – tedy 21“ S-PVA LCD panel, který používám na notebook.cz ve všech svých recenzích (nejen) na testování kvality VGA výstupů.

Celé testování tam zabralo snad skoro dvě hodiny, ale nakonec došlo k domluvě, že se objedná nová deska a že to snad pomůže. Za necelý týden (vinou svátků) už jsem se mohl zastavit pro opravený notebook a svůj LCD panel, který jsem v servisu zanechal na testování. Nakonec jsem si ani nenechal předvést, že je notebook teď už opravdu funkční, ale nemám v žádném případě důvod nevěřit slovům technika (jak teď není moc času, tak jsem si to nakonec nezkusil ani doma a bude to muset počkat do pátku večer).

Tím to je tedy uzavřené, tak zkusím ještě shrnout mé dojmy. V servisu byla velmi dobrá domluva. Bylo se sice nutné přičinit, ale i tak byla vidět ochota z jejich strany, což mě velmi těší. Že se to tak trochu zkomplikovalo nakonec také chápu, protože s jejich 21“ LCD panelem opravdu žádná chyba nenastala. Celkově jsem ale spokojen a je mi jasné, že řešení podobných věcí u notebooků, které se nedají reklamovat osobně (Acer, ASUS), bude v podstatě nereálné.

Na společnost S3 si dnes už vzpomene asi málokdo. Sice stále existuje jakási část po odkoupení společností VIA, ale její snahy dnes působí spíše směšně. Bývaly ovšem časy, kdy S3 bylo jedním z tahounů trhu grafických karet (akcelerátorů) a zasloužilo se o několik velkých prvenství.

Vánoce i Nový rok bývají pro mnohé období plná sentimentu, takže ještě naposledy využiji této příležitosti k dalšímu článku věnovanému ohlédnutí do historie kolem notebooků.

Počátky

S3 se začala prosazovat na začátku 90. let a vytvářela levnou alternativu pro zaběhlejší konkurenci v podobě (nejen) společnosti Trident. Jejich grafické karty se ukázaly být velmi kvalitní, a tak se rozšířily do velkého množství počítačů té doby. Pokud jde o Českou Republiku, tak v počítačích z první poloviny 90. let najdete S3 jen minimálně. Je to dáno tím, že zdejší počítače byly osazovány tím největším low-endem a tam holt vedl někdo jiný :-).

V o něco novějších počítačích už byla S3 naopak velmi rozšířená. Velká část lidí, kteří měli počítač už v polovině 90. let, jistě zná, či měla grafickou kartu S3 Trio. S3 Trio byl výborný levný čip schopný akcelerovat 2D grafiku (ano, i ta se musí akcelerovat) a přehrávání videa. Dnes už tyto věcí zní jako samozřejmost. Tenkrát byla ale situace jiná a kdybych to měl přirovnat k dnešní době, tak bych řekl, že to bylo asi takové, jako když má dnes nějaká karta podporu DX10.

(pokračování článku)

Říkal jsem si, kolik bych toho dneska mohl stihnout udělat do práce. Samozřejmě, že to zas nějak nedopadlo, ale když jsou ty Vánoce, tak se na sebe nebudu ani moc zlobit (to až zpětně, až už Vánoce nebudou :-)). Našel jsem link na archiv videí počítačového magazínu Computer Chronicles. Tento magazín se začal vysílat v Americe už dávno v 80. letech. V archivu najdete spoustu dílů, ve kterých se ukrývá mnoho velkých událostí z historie vývoje osobních počítačů.

Já jsem si dnes přehrál kopec videí: uvedení PowerPC, předvedení Windows 3.0 a 95, výběry dobových her,… protože to píšu tady na blogu, tak jsem si samozřejmě našel i několik dílů, které se věnují notebookům. Pro zdejší čtenáře jsem vybral několik dílů. Podařilo se mi ale shodit Windows Vista do BSOD, takže jsem z historie Firefoxu vytáhl jen několik linků, které jsem zpětně dokázal ještě najít.

Laptops and Handhelds (1990)

V tomto díle můžete najít produkťáka Apple představujícího novou sérii notebooků PowerBook. Na zmínku stojí, že je tam i vidět model PowerBook 100 (tedy ten nejmenší), o kterém jsem tady nedávno mluvil.

http://www.archive.org/details/episode_929

(pokračování článku)

Nějaký ten měsíc zpět jsem se tu pustil do ovládací utility Fn klávesy noteboocích HP za jejich kradení focusu (focus udává, které okno je právě aktivní). Jejich ovládací software ale určitě není nejhorší. Ten nejhorší mají totiž notebooky Toshiba.

Notebooky Toshiba jsou specifické tím, že drtivá většina funkcí Fn klávesy je řízena softwarově. Na jiných noteboocích po odebrání obslužné aplikace většinou všechno funguje dál, jen třeba chybí vizuální odezva. Na Toshibách se většina funkcí „umrtví“. Sám jsem mnoho let používal notebooky Toshiba a vystřídal jsem v dlouhodobém používání všeho všudy asi tři. Měl jsem je velmi rád právě za jejich obslužný software, který byl extrémně rychlý, logický a přehledný. To, v co se ale změnil tento software na nových modelech, je něco strašného.

Toshiba si tento software nazývá Flash Cards. V případě stisku Fn se z horní části obrazovky vysunou jakési kartičky. Mimo běžného použití v kombinaci s klávesami F1-F12 lze všechno ovládat i myší. Proti tomu samozřejmě vůbec nic nemám. Problém je ale v implementaci. Mám tady notebook „nabušený“ tím nejlepším a ani top procesor Core2Duo T7700 2,40GHz není dostatečně výkonný, aby tuto aplikaci utáhl bez krutých lagů.

(pokračování článku)

Další reklamace FS V3205 – tentokrát DVI (díl 2.)

V prvním díle jsem popsal svůj problém s DVI výstupem. Během psaní jsem se však podíval do toho (mnou chváleného) informačního systému a zjistil jsem, že reklamace byla zamítnuta. Protože už bylo pozdě v noci, tak jsem zápisek rozsekl. Teď je čas se podívat, kde je zakopaný pes. Problém je v tom, že reklamace nebyla uznána. Na přiloženém obrázku je vidět část obrazovky z informačního systému, na které je v podstatě vyjádření technika. Závada se neprojevila. Jenže co teď? Ačkoli samozřejmě nemám důvod servisu nevěřit, nějak mě nahlodává myšlenka, že až přijdu s notebookem domů, tak bude všechno při starém a já uvidím stejné chyby. Toho bych se ovšem chtěl ušetřit.

Napadla mě tedy taková férová nabídka, kterou zkusím mailem předložit (nejdřív) technikovi, který mou reklamaci řešil. Na předání notebooku přijedu s dvěma LCD (aspoň jedno s vyšším rozlišením), pár DVI kabely a jedním dalším notebookem s DVI. Nechám si předvést funkční notebook a když všechno bude fungovat v pořádku, tak se všem omluvím a spokojeně si ho odvezu domů. Pokud by zcela náhodou výstup nefungoval tak, jak má, notebook bych jim tam rovnou nechal, abych si ušetřil další cestu do odlehlých částí Prahy.

Uvidíme, jak na to zareaguje servis. Zatím si zjistím, jak je to s podporou v zákoně a nutností předvedení funkčního výrobku. Na druhou stranu se servisem mám zatím pozitivní zkušenosti, takže pevně věřím, že se nějak dohodneme k „všeobecné spokojenosti“. Notebook s nefunkčním DVI výstupem by totiž pro mě byl absolutně k ničemu.

kud se divíte, že se tu nic už několik dní neobjevilo, tak to má jednoduché vysvětlení. Do všeho toho shonu po dárcích, snahy stihnout všechny resty před zaslouženým vánočním odpočinkem a všemožných testů ve škole se mi totiž na notebooku podělal DVI výstup. Kvůli tomu jsem to málo volného času trávil odzálohováním všech svých dat jinam. Jako náhradu mám na příští dva týdny notebook Toshiba Qosmio G40. Vzhledem k tomu, že jde o obrovský 17″ desktop-replacement za více jak 100 tisíc, tak se musím modlit, abych neměl potřebu cestovat mimo barák :-).

prvotní zděšení

No ale zpět k té závadě. Poslední dva týdny se mi občas stalo, že po připojení externího LCD byl obraz s rozházenými barvami. Vždy pomohlo kabel vypojit a zapojit. Ze závady jsem vinil DVI kabel, který už tu se mnou přežil nějakých pár monitorů. V úterý jsem si opět připojil LCD a opět se objevila tato chyba. Bohužel už nic nepomohlo a obraz byl pořád špatný. K mému překvapení jsem však zjistil, že když snížím rozlišení na 1280×1024 (a nižší), tak je obraz v pořádku. Předpoklad chyby v kabelu se ukázal jako špatný. Chyba je holt někde jinde. Protože teď dělám dlouhodobý test univerzální video-dokovací stanice Toshiba Dynadock, tak jsem DVI kabel přepojil na ni. S ní vše fungovalo v pořádku. Zkusil jsem tedy ještě přepojit druhé LCD (1280×1024) z dokovací stanice do notebooku. Při zapnutí výstupu jen proběhl přes displej jen shluk pixelů a LCD se zas přeplo do power-save módu. Při snížení rozlišení na 800×600 zas všechno fungovalo v pořádku. Použil jsem tedy jiný – velmi kvalitní – kabel a hle, obraz byl najedou v pořádku i v nativním rozlišení.

(pokračování článku)

V rámci svých záchvěvů sentimentálních nálad jsem se rozhodl udělat malý seriál, kde bych se chtěl věnovat notebookům, které jsem v průběhu svého života v minulosti používal. První díl tedy začnu služebně nejstarším kouskem, jehož výroba se datuje někam do roku 1991, a který je zároveň mým jediným notebookem, který nebyl kompatibilní s platformou IBM PC (prostě x86).

Apple Macintosh PowerBook 100 Series

Extrémně úspěšný a rozšířený notebook od společnosti Apple tehdy odstartoval dlouhé roky inovovanou sérii PowerBook. Aby taky nebyl úspěšný, když na jeho výrobě a designu makala společnost Sony. Nutno podotknout, že se jednalo o velmi vydařený kousek. Za cenu přes 2000 USD nabídl 16MHz procesor Motorola (1.3 MIPS), až 8MB RAM (já měl verzi s 4MB, ale i to byl v době uvedení na trh ohromný luxus), 20MB pevný disk, 3,5″ externí disketovou mechaniku a 9″ monochromatický (1bit) displej s rozlišením 640×400. To vše se smrsklo do váhy 2,31 kg (na poměry doby velmi nízká hmotnost). Pro zajímavost, adaptér měl 15W.

(pokračování článku)

Hádat se na forech s „neinformovanými“ za dosažení objektivní pravdy vyžaduje obrovskou obětavosti. Nedávno se ze mě někdo snažil dělat idiota, když jsem se snažil vysvětlit, že reálná rychlost USB 2.0 má daleko k té teoretické. Abych to tazateli zjednodušil, tak jsem mu řekl, že rychlejší notebookové disky už jsou výrazně limitované touto rychlostí. Dotyčný na mě vytáhl něco o SCSI discích s 10 000 rpm a tím, že takový disk už asi bude limitovaný, ale že normální notebookové disky jsou v pohodě. Samozřejmě kecal.

Tohle je takový ten typický případ teoretika, kterých je na forech mraky. To jsou ti uživatelé, co všechno vědí a všechno znají, a kvůli takovým blbům jsou pak tuzemská fora taková, jaká jsou. Abych vše uvedl na pravou míru, tak jsem vzal jeden notebookový disk a otestoval ho. Jde o 120GB variantu 7200rpm disku Seagate Momentus 7200.2.

(pokračování článku)

Na tuto otázku se snažilo odpovědět mnoho serverů. Někdo tvrdí, že stačí prakticky libovolný počítač s 1GB RAM a Vista bude rychlejší než její předchůdce a stále velký konkurent Windows XP. Někdo zase tvrdí, že bez 8GB RAM se prostě Vista ani nehne. Kde je pravda? Na to postupně hledám odpověď už skoro rok od doby, kdy výrobci začali na své notebooky primárně nasazovat pouze tento operační systém. Proto se tu pokusím popsat několik modelových situací (konfigurace notebooku) a jak na mě systém v jednotlivých situacích působí.

Ultra mobilní notebooky

Core 2 Duo ULV (Ultra Low Voltage)
1,8″ disk (~25MB/s)
1-2GB RAM

Na takových strojích je bohužel Vista velkým utrpením. Jsou nedostatečně naprosto ve všech ohledech. Některé systémové procesory jsou tak náročné, že podobný procesor (který je značně pomalejší proti plnohodnotné verzi) dokážou v klidu zabít, aniž byste ještě něco začali dělat. Celé to korunují ultimativně pomalé aktualizace a starty počítače, kdy je systém (i po týdenním zahoření) ještě 10 minut nepoužitelný.

Na takovém notebooku může používat Windows Vista jen opravdový masochista. Taková konfigurace vůbec není dostatečně rychlá, aby se mohla Vista jakýmkoli způsobem projevit a ukázat nějaké výhody. Pravdou při tom je, že pro Windows XP je takový notebook konfigurací přímo luxusní a ten se také dokáže odměnit bleskovými odezvami.

Výsledek?

pro profesionály je volba naprosto jistá. Windows XP nabízí podstatně více využití notebooku, protože nespotřebuje celý jeho výkon jen pro svůj chod.

(pokračování článku)