Jednou z věcí, které mě ve škole opravdu baví, jsou prezentace. Člověk si jde obhájit svůj postup, své řešení, či jen nápad před větší skupinou lidí. Většina lidí okolo mě tyto situace nesnáší. Prezentaci (resp. obhajobu) berou skoro jako něco za trest. Když pak stojí před (pod) plátnem, na které se promítá obraz projektoru, tak se krčí v koutě, něco si kuňkají pod nosem a většinou jsou ještě otočeni zády k publiku, aby si to z těch slajdů mohli po sobě rovnou číst.

Ano, takový produkt nezřídka vyleze z mnoha vysokých škol technického charakteru. Je to v podstatě o tom samém, jako jsem tu povídal v souvislosti s komunikací. Umět prezentovat sebe a svou práci patří k tomu nejdůležitějšímu, pokud chce být člověk úspěšný. Když se podíváte do historie, tak zjistíte, že ti nejúspěšnější např. v softwarovém průmyslu ani nemusí být nějací super geniální programátoři. Příkladem za všechny budiž Bill Gates, když šel prodat „svůj“ OS do IBM. Někteří ho za to haní – já ho naopak obdivuji.

Můj pohled na věc

Abych se vrátil zpět k sobě. Přiznám se, že prezentace a obhajoby patří k tomu, co mě na škole baví skoro úplně nejvíc. Člověk předstoupí před x lidí, kteří ho poslouchají, a postaví se jinému člověku, který ho průběžně častuje svými vtíravými otázkami. Je to určitá forma boje (na intelektuální úrovni) a buď vyhrajete, nebo vás roznesou na kopytech – a to je pak jedno jestli jen tím, že vás nebudou poslouchat, nebo že zamítnou váš projekt. Tohle je prostě ta správná výzva.

Ze mě nikdy nebude výborný programátor. Po létech praxe budu možná aspoň dobrý programátor, ale výborný nebudu nikdy. Na to už holt člověk musí mít vlohy (které jsou většinou vyváženy úbytkem schopností například v sociální inteligenci). Interakce s lidmi mě ale velmi baví, takže se velmi rád rozvíjím spíše tímto směrem (proto si zapisuji i předměty typu Ekonomika podnikání nebo Manažerská psychologie). Nejhorší jsou totiž ty případy u nás na katedře, kdy student neumí ani pořádně programovat, ani komunikovat a vlastně vůbec nic, co by se mu mohlo hodit pro další kariéru. To pak člověk dokončí školu a zjistí, že po 5ti letech může jít tak akorát dělat „programátorskou opici“ jen za „dvacet čistého“.

Dnešní výstup

Dneska jsem měl jednu takovou menší prezentaci projektu našeho týmu na jeden předmět. Nešlo o nic velkého, ani zásadního. Slajdy jsem si připravil večer den předem a co bych měl říkat, jsem si rozmyslel půl hodiny před výstupem. Pro dobrou prezentaci si nepotřebuji vypisovat slovo od slova, co chci říct. Potřebuji mít jen za sebou promítnuté kvalitní materiály a znalost problému. Pak už jde výklad sám od sebe (ani proslovy jsem si nikdy moc nepřipravoval). Proti ostatním dnešním prezentacím byla ta moje celkem odlišná (pokud jde o způsob podání). Většina se tam tak nějak krčela u plátna, něco si tam povídala pro sebe a byla otočena na své narychlo splácané slajdy. Odměnou jim bylo to, že je vnímal jen cvičící a hrstka několika lidí za počítači v první řadě. Ostatní lidé pak většinou spí, nevnímají, anebo se baví s ostatními znuděnými kolegy (tím se vytváří hluk a je o to těžší pro další lidi výkladu rozumět). Popravdě sám jsem moc pozor nedával mimo asi tří minut jedné prezentace (která byla zajímavá v tu chvíli jen kvůli vstupu cvičícího).

Úplně na začátku hodiny se cvičící zeptal, kdo bude první. Všichni se tam krčili a dělali, že tam nejsou, takže jsem se rovnou ozval já. Někomu je to zatěžko, já jsem se ale těšil. Mám výhodu v celkem dobře posazeném a silném hlase. Pak už to chce jenom pestrý projev ohledně volby slov i intonace. Chce to nebát se chodit po místnosti (není nic horšího, než zkamenět na jednom místě) při ukazování na plátně, být akční a hlavně dívat se na publikum. Prezentaci jsem nebral jako nutnost, kterou si musím splnit, ale jako prostředek, jak třeba ukázat ostatním něco zajímavého. Vzhledem k tomu, že snad všichni sledovali a pozorně naslouchali, tak bych řekl, že se mi je zaujmout podařilo. Když jsem skončil a usednul zpět k počítači, tak jsem měl hned větší radost a lepší náladu. Holt takové malé zahřátí svého ega :-).

Moje pomůcka při prezentacích

Při prezentaci rád používám svůj milovaný ATI X10 rádiový dálkový ovladač. Není sice nejmenší, ale je na něm všechno potřebné, aby se člověk nemusel během prezentace vracet ke svému notebooku. Jeho velikost jsem proměnil i ve výhodu, protože ho používám (když není laserové) jako ukazovátko. Zajímavou alternativou jsou ale dnes i mobily a bluetooth. Bohužel tento způsob není tak stabilní a, co já jsem to kdy zkoušel, tak to nebylo úplně bezproblémové.

Na závěr bych ještě zmínil jeden z mých vzorů ohledně komunikace. Je jím hlavní hrdina z filmu Thank You for Smoking. Tento film vřele doporučuji všem podobně zaměřeným, kteří ho ještě neviděli. Je plný pěkných a zajímavých situací, celkem absurdního pohledu a hlavně inteligentního humoru (to se dnes skoro nevidí).