Kdysi dávno jsem se v jednom článku věnoval problému, že některým lidem nejde na externím LCD připojeném k notebooku nastavit nativní rozlišení. Tento problém se zpravidla týká širokoúhlých monitorů kvůli jejich méně standardním rozlišením. Rozhodl jsem se napsat takové volné pokračování minulého článku, kde bych problematiku malinko ucelil a nabídl jednodušší řešení.

Kde je problém?

Intel grafické karty umožňují vybrat z množiny rozlišení zprostředkované třemi způsoby.

Statické módy: To jsou ta úplně standardní rozlišení známá už víc jak deset let. Mezi ně se řadí například 640×480, 800×600, 1024×768, 1280×1024 a 1600×1200.
Speciální módy: Ty si přidává výrobce notebooku přímo do Video BIOSu. Například Lenovo do svých Thinkpadů přidává i nižší (než nativní) širokoúhlá rozlišení (960×600, 1280×800,…). Díky tomu u TP nebývá s rozlišením takový problém. Ostatní výrobci na to ale kašlou a nic si nepřidávají.
EDID módy: Tento způsob je poslední záchranou. Po připojení externího monitoru si ovladač načte rozlišení podporovaná monitorem (minimálně alespoň to nativní).

Teoreticky by se mělo stát, že každý monitor si nakonec to své rozlišení přidá. Jenže občas se něco s něčím nepohodne a rozlišení se nepřidá. Není to zas až tak extrémně nereálná situace (samotnému mi na FSC V3205 přes VGA nativní rozlišení 1680×1050 u mého LCD nejde; při připojení přes DVI je vše ok).

Jak to rychle vyřešit?

Dříve jsem odkazoval na diskuzi ohledně vývojářské verze Intel ovladače, která se dá libovolně konfigurovat. Jenže toto řešení není pro každého kvůli své mírně vyšší složitosti. Intel o problému také ví, takže se uráčil vydat upravený ovladač speciálně určený pro lidi s tímto problémem. Stáhnout si ho můžete zde (XP i Vista a 32 i 64bit):

http://www.intel.com/support/graphics/sb/CS-028366.htm

Dnešní hodina angličtiny mě utvrdila v tom, co si myslím už dlouho. Trackpointy prostě nejsou pro každého. V rámci získání zápočtu je na hodině angličtiny nutné v semestru něco (cokoli) odprezentovat. Projektor je samozřejmě přístupný erární, ale počítač chybí. Studenti si tedy nosí notebooky a ti co notebook nemají, spoléhají na jiné studenty, kteří zas nosí notebook každý den (třeba já).

První student použil k připojení projektoru svůj Thinkpad a nechal ho přístupný i pro další studenty, kteří dnes prezentovali. Jenže ouha. Milovníci polohovacích zařízení od IBM mají totiž často touchpad deaktivovaný. Bylo poměrně veselé sledovat, jak další studenti měli velký problém s ovládáním notebooku – především jeden zahraniční student byl evidentně Trackpointem velmi zaskočen. Kurzor totiž „honil“ úplně náhodně po celé obrazovce velmi pomateným způsobem a sem tam omylem klikl na nějakou tu ikonku na ploše. Všeho všudy jsme tedy ještě před začátkem jeho prezentace neplánovaně shlédli jedno veselé video (zástupce na ploše) a málem jsme se dočkali i restartu (to nevím, jak se mu povedlo).

Nakonec majitel zasáhl a prezentaci otevřel sám. Tak, majitelé Thinkpadů, nemůžete se divit, že vás ten touchpad nakonec porazil na plné čáře ;-).

Když jsem si vybíral před rokem nějaké solidní LCD, poptal jsem se i jiných lidí, abych si trochu rozšířil obzory. Mimo pozorovacích úhlů nejčastěji zaznívala nutnost co nejvyšší svítivosti a kontrastu. Přiznám se, že nakonec jsem ani na jeden z těchto dvou parametrů vůbec nebral ohledy. Proč?

Kdejaké super levné LCD „pro hráče“ dnes má napsánu nějakou brutální hodnotu kontrastu, která ale vůbec nic neznamená, protože výrobce mluví o dynamickém kontrastu a ten se řeší regulací podsvětlení – tento způsob je velmi nešťastný, protože ta regulace není úplně plynulá a člověk má pocit, jak když mu LCD bliká. Pokud už si někdo hlídá kontrast, měl by se dívat, jaký typ kontrastu výrobce udává.

Svítivost je dnes také docela vtipný parametr. Sám jsem si koupil panel „jen“ s 300 cd/m2 a mohu říct, že cokoli vyššího je pro práci zbytečné. Právě teď je venku krásné slunečné ráno a já mám nastavený jas na 15%. Už při 50% mám pocit, jako by mi to mělo vypálit oči :-)

(pokračování článku)

Analýzu stávajícího notebooku jsem si provedl už v prvním a druhém díle. Dnes se tedy konečně mohu věnovat čistě jen jeho možným nástupcům. Rozhodl jsem se vybrat těch notebooků trochu více jako takovou malou sondu do části trhu, která se částečně blíží tomu, co hledám. Proti běžným recenzím budu podstatně kritičtější. Na každý notebook totiž budu nahlížet čistě ze svého pohledu a svých potřeb. Doufám tedy, že se třeba nikdo neurazí, že právě ten jeho notebook jsem sjel. Při výběru člověk musí být kritický, aby pak měl z čeho slevit :-).

Jaké mám priority

Ačkoli popis v předchozích dvou dílech byl jistě vyčerpávající, určité stručné shrnutí mých požadavků nebude na škodu. Zde je tedy to, co u nového notebooku hledám a na co se zaměřuji (není tu všechno):

Malé rozměry: Nejen váha, ale také aby na stole (nebo v autobuse/vlaku) nezabíral moc místa. Úhlopříčka 12-13,3“ (11,1“ je už příliš málo a 14,1“ je zas zbytečně velké) – rozlišení je preferováno WXGA.
Dobrá výdrž na baterie: Chce to aspoň „až 4 hodiny“ pro rozumnou práci. Přídavná baterie je krajní možnost, kterou bych uvítal až v případě, kdy budu potřebovat kolem 6 hodin provozu. Přesahující primární baterie z těla notebooku nevadí (naopak se celkem líbí).
Dostatečný výkon: Bude to můj jediný počítač, takže i to je potřeba zohlednit. Nic dalšího doma nevedu, protože se to ukázalo jako zbytečné a neefektivní.
Použitelná klávesnice: Nejlépe samostatné klávesy pro pohyb v dokumentech (PgUp,…) a tichý, jistý stisk.
Digitální výstup: Je obrovskou výhodou, ale stačí i na dokovací stanici. TV výstup hodně potěší, ale není vyžadován.
Dotykový displej: Nakonec jedna z věcí, kterou bych vážně chtěl a vzdal bych se jí jen kvůli jiným speciálním vlastnostem (extrémně nízká váha, výdrž,…).
Solidní konstrukce: Nedělám si iluze, ale mělo by to snést nošení v otevřeném stavu za roh základny a měl by být dostatečně chráněn displej z vnější strany víka.
Tichý chod: Napsal jsem ho sice na konec, ale je to jeden z nejdůležitějších parametrů. Pasivní chlazení obrovskou výhodou, ale to je spíš utopie. Pokud už větrák běží, tak nejlépe ať to není pořád a ať není moc slyšet.

(pokračování článku)

Fotka po pravé straně je takovou malou vsuvkou ohledně vzhledu business notebooků, o kterém jsem povídal v minulém díle. Já prostě nechápu, že krásné ženy jsou focené vždycky jen s nějakým MacBookem od Apple. Vždyť už to působí spíš jako klišé. Za fotku děkuji svému kamarádovi Jakubovi Střihavkovi (tj. autorovi). Konec srandy – pozornost už jsem přitáhl, tak teď zas trochu zvážním :-).

Na rozdíl od prvního dílu se budu věnovat vlastnostem, které si u svého notebooku velmi pochvaluji. On je svým způsobem tak trochu výjimečný, protože kdybych si stál za všemi jeho přednostmi, tak bych na trhu nenašel asi vůbec nic. Takže vlastně už teď je mi jasné, že nákup nového notebooku bude o kompromisech bez ohledu na to, co nakonec vyberu.

Malý napájecí adaptér s dvou-kolíkovou koncovkou

Tohle zní možná trochu jako blbost, jenže adaptér s notebookem většina lidí tahá prakticky neustále. Já si s sebou beru notebook prakticky každý den (když jdu mimo domov) a adaptér jsem si nevzal tak možná v 5% případů.

Všichni dnes hledí na velikost notebooku, ale o adaptér se zas tolik nikdo nezajímá. Takový adaptér ale u dnešních notebooků zpravidla váží skoro půl kila (u výkonných herních strojů klidně kilo). Mé FSC Amilo Pro V3205 má miniaturní 65W adaptér (patří k těm nejmenším plnohodnotným adaptérům pro notebooky), který je ještě podpořen dvoužilovou přívodní šňůrou s placatou koncovkou. Vlastně vůbec nechápu, proč už jsou tyto koncovky tak ojedinělé. Ty dnešní macaté s uzemněním totiž nepřinášejí žádné výhody. Samotná přívodní šňůra je nezanedbatelně těžká a neskladná a koncovka se může v brašně promáčknout skrz víko, při nešikovném umístění (a zmáčknutí).

Taková 750 g těžká Toshiba R500 mě svým půlkulovým 80W adaptérem velmi rozesmála. To někdo evidentně při návrhu moc nepřemýšlel. Škoda, že to není ojedinělost (napříč celým trhem s notebooky).

(pokračování článku)

Rozhodl jsem se po roce a půl obměnit svůj stávající notebook za něco novějšího. V několika následujících dílech tohoto skoro seriálu se pokusím popsat všechno, co mě k tomu vede, co mi nabízí současný notebook a co naopak čekám od toho nového. Ačkoli jsem měl možnost intenzivně testovat jen za poslední rok desítky notebooku, při výběru svého vlastního nejsem o nic rozhodnější než takový ten běžný model člověka, co si chce koupit svůj první přenosný počítač a přijde s tím na fórum.

Záměrně jsem začal rovnou zápornými vlastnostmi. Nakonec totiž sami uvidíte, že u nového notebooku je podstatně jednodušší předejít nějakým záporům, než předčít nějaké opravdu vychytané vlastnosti.

Reprezentativní design

Pod tím si asi každý představí něco jiného. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se vyskytuji, za reprezentativní vzhled nepovažuji žádné oválné lesklé blbiny. Sám jsem v otázkách vzhledu velmi konzervativní (ač v recenzích se umím vžít i do role cílového zákazníka a hodnotit vzhled z tohoto pohledu). Nějaká černá hranatá krabice tak vlastně vůbec není záporem. Je to naopak přednost. Za jedny z nejhezčích business notebooků považuji „grafitové“ HP Compaq (vyjma všech modelů končících písmenem S).

Moje stávající FSC Amilo V3205 se vzhledem řadí spíše do home segmentu. Tomu odpovídají různé lesklé části. V kombinaci s nepříliš kvalitní povrchovou úpravou se tak notebook snadno upatlá. Teď po roce a půl už jsou plasty i mírně vyleštěné a vyšisované. Rád bych zvolil pro příště něco, co dbá i na tento parametr (ačkoli jde čistě jen o čistě estetický prvek).

(pokračování článku)

Je docela vtipné sledovat na všech novinkových serverech věnovaných notebookům, neustálé ohlašování nějaké konkurence levnému mininotebooku ASUS Eee PC. Skoro mám pocit, že se tam řídí heslem: „Každý den aspoň jeden nový ohlášený klon“. Pokud náhodou patříte mezi tu část lidí, která ještě tyto novinky nevynechává, tak jste si museli všimnout, že se obměňuje v podstatě pár základních šasi s různými barvami a názvy výrobců (kteří si to kupují jako OEM).

Když to vidím, tak mám totiž pocit, že každý druhý dnes prodávaný notebook musí být z této kategorie. Jenže není. Celé už to na mě působí mírně otravně jako takový vyčpělý hype. Na druhou stranu jsem zvědav, kolik se toho ještě vyrojí. Největší radost teď musí mít hlavně ASUS, protože ten má díky těmto klonům výbornou reklamu. Zde je ještě všechno umocněno pozdržením procesorů Atom, které vypadá jak dohoda Intelu s ASUSem. Ve výsledku se totiž mluví o spoustě konkurence, která ale není v prodeji. Správně namlsaný zákazník po mnoha článcích o levných noteboocích naběhne do obchodu a odnese si… Eee PC :-).

Pamatujete ještě, když svět oběhly zprávy, jak se chystají nové HD displeje s poměrem stran 16:9? Jak se hlásilo, že jich první várky odebírá mnoho velký výrobců? Já si to ještě matně pamatuji. Protože notebook používám především (99% času) na práci, rozměrům 16:9 jsem nefandil už od začátku (zkušenosti jsem měl především z malých 11“ subnotebooků, kde se tento rozměr „s oblibou“ používá již dlouho). Doufal jsem ale, že by nové displeje konečně zas mohly nabídnout vyšší kvalitu. O to více, když přihlédnu k faktu, že jsou určeny na filmy a multimedia.

Jaká je realita? Samsung je momentálně snad jediným výrobcem 16“ HD displejů a model s rozlišením 1366×768, který bude pravděpodobně brzy v mnoha multimediálních noteboocích do 30 tisíc, nenabízí vůbec žádný posun ani proti těm nejlevnějším 15,4“ WXGA displejům, které lze najít i v noteboocích za 9 900,- Kč s DPH. Maximální výhrady mám k pozorovacím úhlům. Vertikálně má tento displej pouhých (!!) ±30°. Na obrázku tedy můžete vidět, jak vypadá záznam z jednoho koncertu (tedy tmavší scéna) na takovém „HD“ displeji z mírného podhledu (ten úhel je 30-40°, takže nic velkého). Co na to říct? Je to hnus.

Závěrem

Nakonec jsem tedy došel k názoru, že pokud chci opravdu multimediální notebook, je lepší si koupit třeba business HP Compaq 6710b (6715b) s WSXGA+ displejem, který má všechny parametry výrazně lepší a kvalitou reproduktorů je na tom lépe než většina těch multimediálních. Celá ta HD mánie je dnes prostě k smíchu. Pod pojmem „High Definition“ si představuji víc než jen nějaké konkrétní 16:9 rozlišení. Počítám prostě s lepším audiovizuálním zážitkem a to podobné displeje nenabídnou.

Je to poprvé, co jsem nechtěl otravovat někoho dalšího s vytvořením webu (vytvoření stylů z mojí grafiky). Protože jsem nemocný, nechtělo se mi vůbec v noci spát, takže jsem se začal učit ccs v vůbec psaní webů. Výsledkem je tedy můj první web napsaný celý v PSPadu bez cizí pomoci. Měl by být dokonce i validní. Pokud teď čekáte rozsáhlou prezentaci, tak vás asi zklamu. Je to jen jedna jednoduchá stránka.

Pokud máte nějaké věcné připomínky, klidně se pochlubte v komentářích. S psaním webů opravdu nemám žádné zkušenosti. Při dělání designu jsem se také nepřetrhl. To bylo tak deset minut včetně spuštění notebooku a geniálního programu MSPaint.

Možná, že vám nadpis připadá úplně hloupý (taky aby ne, že). Notebooky jsou přece strašně těžké na to, abychom si na ně dávali poutko a zavěsili si je na krk. Vezměte si ale, jak jsou na tom fotografové.

Bratr mi tu nechal položený jeho fotoaparát a ten mě nějak velmi zaujal, tak jsem si přinesl váhu a porovnal, zda je těžší než můj notebook. No hádejte? :-) Můj notebook vážil přibližně 1,8 kg. Jeho „foťák“ o kilo více. Když vezmu v potaz, že on v práci má tohle monstrum třeba celý den na krku, tak si říkám, že s těmi notebooky jsme na tom ještě celkem dobře :-).