Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie – to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in“, tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu – Intel 810 (ano, správně – do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného“ prostoru měla přístup pouze grafická karta.

(pokračování článku)

Vždycky mě to hrozně táhlo k bastlení a vadilo mi, že už k tomu doba, ve které jsem, není dostatečně nakloněna. Dřív si stačilo spájet jednoduchou desku a napojit ji na sériový nebo paralelní port, případně na ISA sběrnici. Logika těchto portů a sběrnic je velmi jednoduchá. Dnes je situace ovšem jiná. Sériové a paralelní porty šly do kytek kvůli USB a ISA byla nahrazena PCI, které zas bylo nahrazeno PCIe. Tito nástupci už ovšem nejsou tak naklonění amatérskému domácímu bastlení. Používají se miniaturní SMD čipy se spoustou miniaturních vývodů a sběrnice i porty mají velmi komplikovanou logiku, na kterou je potřeba používat speciální řadiče a já nevím, co všechno :-).

Nakonec jsem se k bastlení přece jen zas dostal. Jako bakalářskou práci mám totiž přenos obrazu, resp. univerzálních dat, po USB2 sběrnici. Jde o to, aby to bylo co nejrychlejší. To je hlavní cíl. Možná to vypadá jednoduše, ale není to tak úplně pravda. Někdo si řekne: „vždyť je to jen ubohé USB“, jenže takový USB čip, na kterém já budu pracovat, má v sobě mimo USB řadiče i jednočipový počítač Intel 8051, 16kB RAM, možnost připojit externí ROM (případně se dá firmware nahrát při připojení k PC), I2C sběrnici atd. Takový čip je v podstatě schopný pracovat autonomně i bez připojení k PC.

Jsem zvědav, jak obstojím při tak low-level práci. Něco tak komplexního jsem ještě nikdy neřešil, ale je to výzva, a tak to má být, aby člověk nezakrněl.

Vždycky mi přišlo lepení štítků s ověřením pravosti Windows na spodek notebooku jako hloupý nápad. Ukázalo se však, že při běžném používání má tento štítek šanci přežít mnoho let. To nejspíš lidem z MS nějak vadilo, a tak vymysleli další úplně stupidní prvek ověření na tomto štítku. V jeho prostředku je díra, kterou prochází neporušený stříbrný proužek. Já jsem si bohužel koupil notebook z doby, kdy s tím nově přišli a ty jejich díry rozhodně nebyly nejmenší. Nevýhodou pak je, že je štítek velmi náchylný na poškození. Při běžném používání po necelý rok pak může takový štítek vypadat následovně:

Docela by mě zajímalo, jak tohle MS řeší. Asi jim schválně na truc napíšu, abych zjistil, kde je pravda. Určitě by si nedovolili říct, že se tím stává instalace Windows nelegální, to by se dostali na šikmou plochu. Na druhou stranu pochybuji, že mi pošlou nový štítek. Za pokus to však stojí :-). Evidentně nejsem jediný, kdo řeší něco podobného. Možná i proto mají dnešní štítky pravosti podstatně menší díru.

Na naší škole musíme mít opravdu úplně všechno. Takový vodní příkop je velmi stylový doplněk hlavního vchodu budovy FEL na Karlově náměstí ;-).

Úhlopříčka 12″ je jakási mez, při které lze sehnat jak plnohodnotný notebook, tak i subnotebook, který sice oplývá vyšší výdrží na baterie, ale zároveň má problém s nižším výkonem daným použitím speciálních součástek. Co mě vlastně přivedlo k napsání tohoto zápisku?

Právě teď jeden takový malýsubnotebook mám (HP Compaq 2510p) a provoz Windows Vista je občas neskutečným utrpením. Pojďme se podívat, kde je ten hlavní problém a jak je výkon postupně omezen s menší a menší úhlopříčkou.

17″ notebook – možnost osadit nejvýkonnějšími součástkami, včetně dvou mobilních hi-end grafik a více disků v RAID
15″ notebook – možnost osadit výkonnými součástkami, jednou grafikou (nižší hi-end) a zpravidla jedním diskem
14″ notebook – stále ještě možné osadit výkonnými součástkami (disk i procesor), grafika je zpravidla low-end nebo nižší mainstream (z důvodu chlazení).
12/13″ notebook – procesor i disk mohou být stále velmi výkonné pokud jde o notebook s větší vahou (1,8kg a více; 1,5kg u těch nejdražších notebooků), grafika je zpravidla integrovaná, u dražších NB pak nižší low-end (13″). V případě důrazu na váhu (<1,3kg) se používá zpravidla ULV procesor, pomalý 1,8″ disk a integrovaná grafika (stejné je to pak i u nižších úhlopříček).

12″ je ideální rozměr pro ještě pohodlnou práci a 100% přenositelnost. Vzhledem k tomu, že notebook nosím v batohu, tak holduji spíše těm větším kouskům s vahou kolem 1,8kg (v batohu se taková váha snadno ztratí). Tam je výhoda jednoznačně v použití stejných součástek jako u velkých notebooků. Člověk proti větším kouskům přijde pouze o dedikovanou grafiku (kterou stejně lidé používající NB na práci nechtějí bez ohledu na velikost z důvodu větších nároků na chlazení a výdrž na baterie). Někdo ovšem chce to nejlehčí, takže se musí ve svých požadavcích na výkon značně omezit.

(pokračování článku)

Jestli mi něco na HP vadí, tak je to ten jejich software na indikaci hlasitosti reproduktorů a jasu displeje. Patří totiž k tomu nejhoršímu, co lze na notebooku najít. Je to celkem překvapivé vzhledem k tomu, že zbylé softwarové vybavení od HP je na špičkové úrovni.

Abych tedy vysvětlil, kde vidím problém. To, že je velmi strohá a graficky dost ošklivá by mi určitě nevadilo – na to si nepotrpím. Občas ale začne ukazovat blbosti – ukazatel se pohybuje jen v části (třeba 80-100%, nebo 0-20%) a nereflektuje skutečnost. I to ještě není až tak nic neobvyklého.

Tím úplně nejhorším je ale problém, že si indikační okno bere focus. Podobnou věc si software žádného jiného výrobce nedovolil. V praxi to znamená, že když hrajete hru a změníte si světlost displeje, tak se vám hra nejspíš minimalizuje, protože se systém chová, jako kdyby se uživatel přepnul na jinou aplikaci. Není to problém jen při hrách. Pokud píšete ve Wordu a chcete si změnit světlost lampy, tak ihned po změnění nemůžete několik sekund psát, dokud okno nezmizí. Překvapuje mě, že tuto „vlastnost“ výrobce nepoladil, když je to tak jednoduché.

Zcela náhodou jsem narazil na takové jednoduché možné řešení. Není tím jediným správným, ale osobně mi nejvíce vyhovuje. Protože se mě na to během posledních měsíců (kupodivu) několik lidí zeptalo, tak sepíšu malý návod…

(pokračování článku)

V jednom s předchozích zápisků jsem se věnoval srovnání výkonu notebooků s grafickým čipem NVIDIA GeForce 8400M. Dnes se podíváme na GeForce 8600M a také na to, že rozdíl mezi nimi nemusí být zas tak znatelný. Ba dokonce že klidně může být 8600 i pomalejší, než její levnější varianta. Samotný čip totiž není všechno.

Nebudu to tedy dál zbytečně okecávat. Tabulka řekne asi vše podstatné. Jenom bych dodal, že většinou se jedná o dražší notebooky vyšších konfigurací a nejde tedy o nic, co by se dalo sehnat za 20 tisíc a muselo se na tom každým coulem šetřit. První dva zástupci v tabulce mají úhlopříčku 15,4″, třetí zástupce má „pouze“ 14,1″ a poslední VAIO má celých 17,1″. Žádný z těchto notebooků ovšem není nijak degradován svou velikostí a všechny mají dobře řešené chlazení, aby nedocházelo k přehřívání.

Srovnání výkonu

(pokračování článku)

V prvním díle jsem probral VGA a CVBS přenos. Mnoho a mnoho let to byly jediné dva konektory, které se daly na běžném notebooku najít. Pojďme se podívat, kam se technologie posunula. Tedy aspoň na straně notebooků. Smutným faktem je, že v této oblasti jsou výrobci notebooků velmi opoždění. Příkladem budiž DVI, které se už dávno usídlilo na grafických kartách stolních počítačů a LCD obrazovkách (s výjimkou toho úplně nejlevnějšího). U notebooků to však stále bývá spíše kuriozita. Podobné je to s komponentním výstupem na televizi. U stolních počítačů nic neobvyklého a lze ho najít na spotřební elektronice té nejnižší cenové. U notebooků je to s ním ale ještě horší než s DVI. No, radši se vraťme k popisu jednotlivých konektorů.

(pokračování článku)

Právě jsem procházel nějaké materiály do školy a narazil jsem znovu na ten slide, o který se prostě musím podělit. Je to z předmětu SRI, tedy „Systémy a řízení“. Zpětná vazba je v tomto předmětu logicky jedním z hlavním pilířů celého předmětu. Je vidět, že přednášejícímu – panu Šebkovi – nechybí smysl pro humor.

Michael Šebek patří k těm, díky kterým se mi líbí na škole o něco víc. Mám rád energické lidi schopné umět nějak akčně odpřednášet potřebnou látku. Předmět SRI patří ve třetím ročníku k tomu nejtěžšímu a zároveň také k tomu nejpokrokovějšímu. Výuka je vedena tak, aby se co nejvíc přibližovala té z prestižních zahraničních škol. Používají se světové učebnice (v logicky angličtině).

(pokračování článku)

Našel jsem na disku nějaké vypracované materiály na téma historie mobilních grafických karet. Protože už bych to nejspíš nikdy nepoužil, tak z toho budu občas čerpat do zápisků na tomto blogu. Před pár dny se někdo na foru ptal právě po grafické kartě tohoto výrobce, což byl důvod, proč jsem tyto materiály vytáhl. „První díl“ tedy bude právě o něm.

Neomagic je firmou, která už dnešním uživatelům nejspíš nic neřekne. V druhé polovině 90. let však patřila k těm největším a nejznámějším výrobcům. Kde se tedy stala chyba? Firma NeoMagic se prosadila někdy v polovině minulého desetiletí a byla zaměřená především na čipy s nízkou spotřebou. V tomhle patřili ke špičce, takže se jejich čipy postupně objevily v noteboocích mnoha předních výrobců (IBM, Toshiba, Sony,…). Z vlastní blbosti si nakonec sami podkopli nohy a do 5ti let po nich ani pes neštěkl. Jak to tedy bylo? Vezměme to tedy po pořádku:

(pokračování článku)