Loni se na některých serverech slavilo třicetileté výročí počítače IBM 5150, tedy prvního příslušníka platformy PC od Velké modré. Dnes je za PC považována většina prodávaných počítačů založených na procesorech s architekturou x86. Ve skutečnosti už je to docela dávno, co pravé PC skončilo. Stalo se to v roce 1987.

To, co dnes vnímáme jako PC, jsou ve skutečnosti počítače dříve označované jako „kompatibilní s PC“ (PC compatible) nebo také klony. Dalo jim vzniknout IBM několika špatnými rozhodnutími. Klony počítačů všech značek vznikaly v 80. letech naprosto běžně, ale jejich vzor stál vždy nahoře a rozhodoval. Jejich výroba byla kromě toho často ne úplně legální (okopírované ROM, návrhy desek i operační software).

IBM se snažila vytvořit co nejotevřenější architekturu (s podrobnou dokumentací), takže ke svému počítači jste dostali prakticky všechno, co jste potřebovali k výrobě podobného. Slovo prakticky používám záměrně. Neměli jste totiž BIOS (resp. obsah zaváděcí ROM) – program, který se provedl po spuštění počítače, dokázal načíst operační systém a zajišťoval jednodušší přístup k základním funkcím.

Vzhledem k tomu, že operační systém se Microsoftu podařilo chytře prodat do IBM tak, aby jej mohl dál prodávat i ostatním, chyběl jen ten BIOS, což už se pro mnohé nezdálo jako zas tak velká překážka. Bylo jen otázkou času, kdy někdo napíše BIOS kompatibilní s tím od IBM.

Legální klon

Jako první to dokázal Compaq. Na tuto činnost byly vyhrazeny dva týmy – první zkoumal BIOS od IBM, aby druhému předával, jaké výstupy odpovídají určitým vstupům. Druhý pak na základě těchto požadavků napsal vlastní obsah ROM – na stejné funkce reagující stejným způsobem, jen řešený jiným programovým kódem (lidé z druhého týmu neměli k ROM od IBM přístup). Říkalo se, že program od Compaqu byl dokonce rychlejší a zabíral v ROM méně místa.

IBM logicky žalovala Compaq, ale spor nevyhrála. Samotný Compaq ještě nebyl největší problém. Větším byla společnost Phoenix, která časem udělala něco podobného, ale místo aby dílo použila pro potřeby svého počítače, začala jej levně licencovat ostatním.

Spustila se tím neuvěřitelná lavina, kdy výrobci ze všech koutů světa začali PC kopírovat. Vznikaly postupně zdařilejší a zdařilejší kopie, které byly s originálem (časem) plně kompatibilní. V některých možnostech jej dokonce přesahovaly a hlavně byly levnější.

Jestli si myslíte, že lidé tehdy nekupovali levné šmejdy, jste na omylu. Bylo to stejné jako dnes. To, co je nejlevnější, se prodává dobře, i kdyby to nefungovalo.

Vyšlapaná cesta

IBM své PC dokázala protlačit do firemního sektoru, tedy někam, kam se nebylo vůbec snadné pro ostatní firmy dostat. Pro IBM to ovšem nebyl problém. Nabízela kompletní řešení, do kterého PC zapadalo, a lidé jí věřili.

Když najednou existují levnější legální klony prověřené platformy, je jen otázka času, kdy někdo z managementu řekne, že by se mohlo krásně ušetřit. „PC kompatibilních“ počítačů byla samozřejmě celá řada s odlišnou jakostí.

Byly tu velké firmy jako Compaq a AST, které produkovali počítače srovnatelné kvality s cenou ne o moc nižší, ale doplněné o další schopnosti nad rámec produktu IBM. Pak tu byly menší firmy zaměřené spíše na SMB a domácí klientelu se stále relativně kvalitními počítači, avšak nižším výkonem, výbavou a zárukami. Nejnižší třída byly různé domácí skládačky z noname dílů a cenou klidně na 40% stroje od IBM. Každá jakost si našla cílovou skupinu.

Kdo je víc

Pozice klonů byla rázem nezanedbatelná. Kompatibilní počítače ostatních výrobců často přinášely některé funkce dříve než IBM a všemožné společnosti po celém světě tvořily vlastní hardware na všechno možné. IBM se stále bralo jako středobod v udávání některých trendů, přesto si svět PC kompatibilních počítačů žil vlastním životem. Víceméně nikým neřízeným a nesvázaným velkými licenčními poplatky.

V určitých oblastech to najednou nebyla IBM, kdo udává tempo, a to se jí pochopitelně nelíbilo. Poučena chybou s prvním PC proto navrhla v roce 1987 nový systém – IBM PS/2 – což byla celá řada počítačů, která přinesla několik značných vylepšení. Grafickou kartu VGA (640×480 v 16 a 320×200 ve 256 barvách + analogový výstup), nové rozhraní pro vstupní zařízení (tomu se začalo časem říkat PS/2) a především úplně novou 16/32bit sběrnici MCA pro přídavné karty, která se měla stát dalším rozšířeným standardem jako předtím ISA/AT.

IBM počítala, že by mohla na bujícím trhu s klony vydělat z licenčních poplatků, takže architekturu MCA bylo nutné licencovat (placení za každý kus pro výrobce desek i rozšiřujících karet). Jenže narazila.

Konec PC

Zákazníci najednou začali vyčkávat, co se bude dít, protože přechod na PS/2 znamenal velké náklady a nikdo je nechtěl podstupovat zbytečně. Nové periférie (hlavně monitory, které tehdy nebyly levné), odlišné přídavné karty a nutnost starat se ve firmě o dva odlišné systémy. Navíc nikomu nebylo jasné, co přesně nový systém přinese.

S tím, jak hlavní hráči na trhu s kompatibilními počítači odmítli adoptovat MCA ve svých modelech, ukázalo se něco zajímavého. Spousta firem se vyjádřila, že jí vyhovuje otevřenost platformy, ve které nemůže nikdo nic diktovat. Vysoce konkurenční prostředí dává velký výběr a tlačí ceny na minimum – tomu se zákazníci nikdy nebrání. Snaha o převzetí moci zpět jednou firmou vítaná příliš nebyla.

V polovině roku 1987 se IBM rozhodla k dalšímu diskutabilnímu kroku. Jelikož se počítače PS/2 příliš neprodávaly, zrušila výrobu původních PC AT a PC XT, o které byl stále obrovský zájem. Místo očekávaného nárůstu prodeje PS/2 dokázala jen jediné. Přenechala ten největší segment trhu ostatním. Největší výrobci klonů měli toho roku doslova žně.

Když už firmy začaly zkoušet ve velkém kompatibilní počítače, zjistily, že to není tak špatné. PS/2 se tedy příliš nedařilo. Žilo jen v dodávkách do velkých korporací, což sice taky není málo, ale není to dost.

Gang devíti

Žádná samotná firma by proti IBM nemohla jít, aby to mělo smysl. Compaq se ovšem rozhodl spojit s dalšími osmi velkými výrobci (HP, Epson,…) a vytvořili uskupení označované v médiích jako „Gang of Nine“. Cílem tohoto uskupení bylo vytvořit jinou, moderní sběrnici, která vyřeší limity původních ISA/AT, bude bez velkých poplatků a pro všechny (existoval pouze vstupní poplatek $2500, za který jste dostali veškerou dokumentaci).

Výsledkem se o rok později stává EISA – slot, který na první pohled vypadá jako klasická 16bit ISA, ale je dvojnásobný do hloubky. Udělaný je tak, aby do něj šly vkládat klasické 8/16bit karty i ty novější 32bit. Snaha o maximální kompatibilitu, která je vidět i dnes, tak nepřišla ze strany IBM, ale od ostatních.

Podobné to bylo i s VGA grafikou. Grafické adaptéry třetích stran si sice postupně standard VGA osvojily, ale delší dobu ještě nabízely nový i starý výstup pro monitor současně. Pokud jste neměli na nový monitor, ničemu to nevadilo – s omezenými možnostmi jste mohli používat ten starý a nový koupit až časem.

Která sběrnice nakonec vyhrála? Ani jedna. Lidem totiž v době, kdy ty „lepší počítače“ měly procesor 386, úplně stačily staré 16bit sloty, neboť celkový výkon často záležel na mnoha jiných parametrech. V serverových řešeních se uchytila EISA, a to pouze pro několik typů náročných karet (zejména diskové řadiče, síťové adaptéry,…), ale pro běžné lidi to byl zbytečný luxus. Zajímavé bylo sledovat výkony různých grafických akcelerátorů typu 8514/A. Originál od IBM pro sběrnici MCA byl ve většině případů pomalejší než klony od ostatních pro sběrnici ISA.

Závěrem

Počítače PS/2 byly z technologického hlediska nesmírně zajímavé a pokročilé (část funkcí MCA se nakonec promítla do PCI), ale celkově šlo o propadák, na kterém IBM ztratila spoustu peněz a který byl kvůli snaze o převzetí kontroly nad platformou přijímán částečně negativně (kromě toho IBM hodně pokazilo i špatným marketingem). Prodávaly se hlavně tam, kde jejich hlavní předností byla nálepka IBM a zbytek nebyl podstatný.

Nakonec šel vývoj jiným směrem a některé prvky z PS/2 byly tím posledním zásadním přispěním IBM do vývoje platformy počítačů kompatibilních s PC. Posledním opravdovým vzorem bylo ovšem IBM PC AT, jehož výrobu IBM ukončilo v roce 1987.