IBM PS/2 Model P70 (1989)

Dnešní exponát je jeden z těch starších, ale doufám, že zdaleka ne nejstarší přenosný počítač, o kterém bych tu chtěl napsat. Zatímco na poli osobních počítačů dokázalo IBM v 80. letech hodně prosadit, pokud jde o přenosné modely s nimi kompatibilní, nebylo zprvu vůbec o co stát.

Snahy o přenosné počítače se datují dokonce ještě do doby před vznikem IBM PC. V roce 1975 vyšel „tak nějak“ přenosný IBM 5100, což byl počítač s integrovanou malou obrazovkou i plnohodnotnou klávesnicí. Zacílení však bylo trochu jiné než u pozdějšího PC. Šlo spíše o detašovanou stanici pro řešení vědeckých a manažerských problémů v místech, kde není potřeba výpočetní síla mainframů. IBM nabízelo celou řadu programů na speciálních magnetických páskách a na výběr byly všemožné řešitele úloh z různých oborů. Ostatně dobová reklama mluví sama za sebe. Pochopitelně nešlo o příliš masovou záležitost a tomu odpovídaly i prodeje.

Vynechám-li jeho přímé následovníky a zaměřím se až na modely kompatibilní s IBM PC, zavítám až do roku 1984. Tehdy v IBM řešili, že malá firma Compaq dokázala v podstatě legální cestou zkopírovat BIOS původního PC a postavila kompatibilní počítač, který však měl navíc v přední části velkou zeleno-černou obrazovku a klávesnice byla odklápěcí z předního panelu. Pokud byl počítač zavřený, vypadal jako lodní kufr – dostal jméno Compaq Portable.

Problém byl v tom, že Compaq Portable byl poměrně úspěšný počítač, a to se IBM nelíbilo. Řešením bylo udělat vlastní přenosný počítač, což vyústilo v IBM 5155 Portable. Oba počítače si nebyly podobné pouze názvem. V IBM udělali koncepčně stejný počítač, jen dle zvyku této firmy byl těžší, dražší, technicky horší (obrazovka byla menší, textový režim měl stejné rozlišení jako grafický – 640×200 – místo hi-res emulace MDA v 640×400 u Compaqu) a s pohodlnější klávesnicí. Oblíbenosti své předlohy zdaleka nedosáhl.

Další snahy o dobytí mobilního trhu byly v době, kdy Toshiba představovala své počiny podobné dnešním notebookům (odklápěcí LCD panel, bateriový provoz). Jen rok po té (1986) spatřil světlo světa IBM Convertible. Opět v podstatě kopie (tentokrát Toshiba T1100), jen větší, těžší, s horší výbavou a méně výkonným hardware. Sám o sobě neměl Convertible prakticky žádná rozhraní a vše se připojovalo ve formě velkých modulů k zadní části počítače. Úspěch byl snad ještě nižší než u prvního pokusu.

Třetí pokus se datuje k roku 1989 a inspirací jsou novější modely Compaq Portable III a 386 vybavené plazmovými displeji. IBM vydává další přenosný počítač jako součást své řady PS/2 (o neúspěchu PS/2 jsem již psal v jiném článku). Je to PS/2 Model P70 a oproti svým předchůdcům se dočkal podstatně lepšího přijetí.

Do třetice všeho dobrého

V roce 1989 už byly relativně běžné bateriemi napájené notebooky. Většinou měly úsporné monochromatické LCD panely, procesor třídy XT (8088 nebo 8086 do 10 MHz) a do 1 MB operační paměti. Podsvícení displeje nebo pevný disk byly spíše nadstandardní výbavou. IBM se rozhodlo zaútočit raději na segment výkonných přenosných počítačů napájených výhradně z elektrické sítě, jejichž cílem bylo nabídnout uživateli výkon stolního počítače v provedení, které je snadno a rychle přenositelné v jednom kuse.

V PS/2 P70 byl osazen nový 32bit procesor Intel 386, který jej katapultoval mezi nejvýkonnější přenosné počítače. Aby vše nebylo příliš rychlé, měl takt pouze 20 MHz (slabší verze jen 16 MHz) a pomalejší paměť (procesor musel používat při komunikaci s pamětí čekací cykly), takže byl na trhu nejeden výkonnější konkurent. Na druhou stranu i tak byl výkon nadstandardní.

Vzhledem k tomu, že řada PS/2 tlačila operační systém OS/2, který by šel charakterizovat jako schopnější, ale zároveň podstatně nenažranější konkurent Windows, nabízel se model P70 se čtyřmi, nebo rovnou s osmi megabajty operační paměti, přestože tehdejší Windows/386 se cítil s dvěma megabajty jako v ráji.

Konečně se tedy IBM podařilo vyrobit přenosný počítač, který vedle konkurence nepůsobil pomalý a zastaralý.

Velká úhlopříčka a ostrý obraz

Aby byl počítač něčím zajímavý, musel nabídnout také něco navíc, což se právě P70 povedlo. Do těla měl vestavěn na svou dobu obří 10,5“ monochromatický plazmový displej. Plazma byla oproti displejům z tekutých krystalů (LCD) výrazně rychlejší (stejně rychlé překreslování jako u CRT obrazovek) a nabídla pro oči příjemnější obraz. Ta v P70 byla zajímavá ještě vysokým kontrastem, kdy černá na obrazovce byla dokonale černou i v úplné tmě – na trhu byste tehdy jen těžko hledali hezčí plazmu.

Plazmovou obrazovku (i když ne tak dobrou) nabídla i konkurence, a to dokonce ještě dříve. Na druhou stranu P70 měl plazmu s rozlišením 640×480 kombinovanou s grafickou kartou VGA, což byl ten největší rozdíl. Většina konkurence ještě v té době měla kombinaci CGA (320×200 ve čtyřech odstínech) a hi-res módu (640×400 černá-„bílá“). Zde bylo vyšší rozlišení a navíc v něm bylo možné současně zobrazit 16 odstínů. S externím monitorem byl grafický výstup barevný a v případě rozlišení 320×200 šlo zobrazit dokonce 256 barev vybraných z palety 4096 barev. To už byl pořádný rozdíl, pro který stálo za to připlatit.

IBM si mohlo dovolit osadit VGA jako první, neboť šlo o jeho vlastní standard a ostatním výrobcům nějakou dobu trvalo, než vytvořili kompatibilní obvody. Standard VGA se ukázal jako správná cesta a s ohledem na budoucnost byl tím pravým mezníkem. Konkurenční hi-end počítače, které jej neměly, záhy zastaraly s rychle přibývající nabídkou programů, které využívaly rozšířených grafických schopností (a rostoucí popularitou Windows 3.0).

Plazmový displej a grafické schopnosti počítače jsem se pokusil zachytit v natočeném videu. Kromě bootu je v něm vidět celá řada dobových her i provoz Windows 3.11. K videu jsem nedělal žádný výklad a ponechal jsem původní zvuky (klávesnice, chlazení, reproduktor). Enjoy!

Rozšiřitelnost a nekompatibilita

Řada PS/2 byla ve své době velmi pokroková. Sama o sobě však nebyla tak úspěšná, jak si v IBM všichni přáli. Některé z novinek se postupně adoptovaly světem počítačů „PC kompatibilních“, část posloužila pouze jako inspirace pro budoucí technologie. Takové novátorství si ovšem vyžádalo daň určité hardwarové nekompatibility v době vydání.

Kulatý konektor pro myš, kterému se později začalo říkat PS/2, měl ještě dlouhou budoucnost před sebou, nová 1,44MB disketová mechanika byla také správnou volbou a o analogovém obrazovém výstupu VGA snad ani nemá cenu mluvit, když jej má ještě dnes polovina nových notebooků. Na druhou stranu používané ESDI pevné disky byly kompatibilní pouze v rámci řady PS/2 a náhrada nebyla nejlevnější (dnes navíc téměř nedostupná, to už je jednodušší sehnat MCA SCSI řadič a přidat SCSI disk).

Zezadu měl počítač připraveny dva sloty sběrnice MCA, kterou IBM zamýšlelo jako náhradu ISA (což se povedlo až mnohem později PCI). Fakticky byly uvnitř rovnou tři sloty, ale jeden z nich byl již z výroby obsazený grafickým adaptérem IBM Plasma Display Adapter, což byla karta shodná s VGA, doplněná o obvody napájení a řízení vestavěného displeje.

Ze dvou volných slotů je jeden dlouhý (32bit) a druhý krátký (16bit). V tomto konkrétním kusu je dlouhý konektor z výroby obsazený ethernetovým řadičem pro připojení do počítačové sítě. Bohužel sehnat dneska do MCA něco jiného (například zvukovou kartu) je téměř nadlidský úkol. Mnohem slabší nabídka byla kvůli licenčním poplatkům už v té době. Buď jste si mohli hodně připlatit proti ISA alternativám, nebo jste měli jednoduše smůlu. To byla také častá kritika rozšiřitelnosti P70.

Jedním ze zajímavých upgradů, který stojí za zmínku, je přidání dalšího grafického adaptéru do slotu MCA – konkrétně akcelerátoru IBM 8514/A. Ten totiž není kompatibilní s VGA a může pracovat po boku původní grafiky. Kromě podpory 256 barev až do rozlišení 1024×768 nabídl se speciálním ovladačem možnost rozšířené plochy už ve Windows 3.x, řadě specializovaných grafických programů i pozdějšího Xfree86.

Špičková klávesnice

Vedle zmíněných předností se v IBM snažili dodržet to, na co byli jejich zákazníci zvyklí. Počítač byl uzavřený ve velmi kvalitní šasi z plechu a plastu, která ani po letech nevypadá chatrně. Tím nejdůležitějším byla ovšem klávesnice s vynikajícím komfortem.

Klávesnici s počítačem propojuje kroucený kabel, který ji po vyháknutí umožňuje umístit skoro půl metru od displeje. Zadní část klávesnice lze ohnout a vytvořit tím velký sklon, který mi sice nepřijde moc praktický, ale tenkrát měli lidé možná jiné preference.

Na rozdíl od konkurence se vsadilo na plné rozložení shodné se stolními klávesnicemi. Mezi přenosnými počítači šlo o velkou výjimku a výrobci se jinak spíše předháněli, kdo vymyslí horší rozložení (ostatně ne, že by to dnes bylo jiné).

Odezva kláves je neskutečně přesná a spínače uvnitř klapou pěkně nahlas. Toho si můžete všimnout i ve vloženém videu. Nicméně musím přiznat, že na klávesnici je přímo radost psát ještě teď po více než 20 letech.

Ergonomie a použitelnost

Z dnešního pohledu už kufřík vážící 9,5 kg nepůsobí tak přenositelně jako dříve, ale tenkrát se oceňovaly rozměry umožňující počítač přepravovat jako příruční zavazadlo v letadle. Musím uznat, že jsem docela rád v posunu hmotnosti směrem dolů, který se za ty roky udál. Několikrát jsem s počítačem někam vyrazil (přestože jsem si cestu usnadnil autem) a kolikrát mi stačilo pouhé vynášení po schodech a přenášení po budově. Ne, že by 10 kg bylo něco smrtícího, ale když držíte počítač 20 minut v ruce, trochu vás začne štvát. Přitom zrovna P70 má ještě docela dobře tvarované vyklápěcí madlo.

Z pohledu pohodlí při práci (na stole) je tento počítač naopak srovnatelný s moderními notebooky. Displej je sice jen monochromatický, ale nesvítí hůř než běžné LCD se zářivkovým podsvícením. Možnost odsunutí pohodlné klávesnice a základní polohovatelnost displeje na dobrém pocitu také jen přidávají.

Chlazení je řešeno jediným velkým ventilátorem. Nějaké řízení chlazení se zde neřeší. Ventilátor se zapne společně s počítačem a s ním se také vypíná. Je slyšet rozhodně víc než u dnešních notebooků. Na druhou stranu velké lopatky zajišťují, že zvuk není příliš vysoký, a tak přestože je slyšet, vlastně vůbec neštve.

Žádné přepínače

Pokrokovost vnitřní architektury se projevila i způsobu konfigurace počítače. Na zadní straně byste jen marně hledali nějaké miniaturní přepínače (dip switche). Počítač navíc neměl žádný BIOS setup a jediné, co vám dokázal sdělit bez operačního systému, byl test operační paměti a případné chybové kódy.

Vše se konfigurovalo buďto automaticky (týkalo se i přídavných karet), nebo pomocí diskety s nastavovací utilitou od IBM. S touto utilitou jste mohli měnit všechno od konfigurace přídavných karet a disků až po přepočet barev v programech na odstíny monochromatického displeje.

V základu ovšem platilo, že přímo v souvislosti s hardware počítače nemusel uživatel řešit vůbec nic a po vybalení z krabice stačilo připojit klávesnici (ta se kvůli lokalizacím dodávala samostatně). Samostatně se dodával také operační systém – nejen kvůli lokalizaci, ale také kvůli rozsáhlé nabídce od DOSu až po grafické OS/2. Pro koncové uživatele to však nepředstavovalo problém. IBM neprodávalo přímo a základní konfiguraci počítače prováděl dle představ uživatele obvykle lokální prodejce (většinou i s instalací základních programů potřebných pro práci).

Technická specifikace

  • Procesor: 20MHz Intel 386DX (vyměnitelný ve standardní patici, připravena patice pro matematický koprocesor Intel 387)
  • RAM: 8 MB (standardní sloty SIMM ze stolních počítačů)
  • Grafický adaptér: IBM 8573 Plasma Display (stejné čipy jako u VGA), 256 kB VRAM
  • Podporované grafické režimy: CGA, EGA + 320×200 ve 256 barvách a 640×480 v 16 barvách
  • Displej: 10,5“ monochromatický plazmový (640×480 a 16 odstínů)
  • Pevný disk: 60 MB, 3,5“ half-height, rozhraní ESDI
  • Síťový adaptér: IBM LAN Adapter/A for Ethernet (10 Mb/s)
  • Rozhraní: 1x sériové (24pin), 1x paralelní, mini-DIN myš, konektor externí 5,25“ disketové mechaniky, obrazový výstup VGA, 32bit slot MCA, 16bit slot MCA
  • Výměnné jednotky: 3,5“ disketová mechanika HD (1,44MB)

Komentáře k článku

  1. 1. Petr Jirásek  12.10.2012  18:38:25

    Radost, neco takoveho videt:)

  2. 2. AG  13.10.2012  23:44:35

    Sikovne. Preco dnes vyrobcovia nevymyslia nejaky system odnimatelnej klavesnice alebo inak odfixovat polohu displeja? To by bol ovela vacsi pokrok ako tie smiesne ultrabooky, nehovoriac o sirokych displejoch.

    BTW technicka poznamka k blogu: Ked zabudnem zadat mail (co zabudnem vzdy), text komentara sa zmaze :-/

  3. 3. matěj  30.11.2014  16:55:45

    super stroj jednou sem na takovým pracoval no prostě super


Napsat komentář