* Prohlížíte kategorii ‘Technika’
Zdá se, že už je to nějaký pátek, co mi HP přímo z Číny (dle odesílatele na krabici) poslalo svůj tehdy nový model HP Pavilion dv7 v kdysi nejvýkonnější dostupné české konfiguraci. Půl roku je dlouhá doba, během které jsem tento počítač (nejen já) používal, a nyní je načase zjistit, jak se mu dařilo a jak moc se stihl opotřebovat. (kdo by chtěl kratší, ucelenější report, najde ho v článku na notebook.cz)
V prvním dílem jsem řešil, že zkouším hledat možného následovníka mého ThinkPadu. Teda ne, že bych hledal nějak usilovně, ale nikdy není špatné ověřit si možnosti různých cest. Tentokrát je to cesta jablečná.
Tak přesně tuhle otázku jsem si položil někdy na začátku prosince, když jsem přemýšlel na životností svého ThinkPadu (bylo to v souvislosti se studiem RoHS a měřením vlastností bezolovnatých pájek). Můj ThinkPad R61 mi dělá společnost ji čtvrtým rokem a stal se tak mnou nejdéle používaným přenosným počítačem. Jenže navždy tu se mnou nebude…
Již dříve jsem se tu rozčiloval, jak moc dokáže Toshiba narvat své notebooky zbytečným balastem. Jelikož se často setkávám s tím, že bezradní uživatelé takový notebook dostanou, jsou nespokojení s jeho rychlostí, ale nevědí, co mohou smazat, rozhodl jsem se, že udělám jednoduchý návod.
Občas ten dotaz někdo vznese. Typický případ vypadá následovně: někdo zajde do obchodu a koupí si notebook, ale doma zjistí, že mu na jeho sdílené grafice v procesoru neběží jeho oblíbené hry. Na internetu najde stejný notebook s grafickým čipem AMD, či NVIDIA a zaraduje se, že existuje řešení a bude stačit grafiku jen přidat. Je tomu tak? Asi ne, když se takhle ptám.
Nedá mi nereagovať na uvedenie Ultrabooku (TM) U300s od Lenova, ktorého oranžovú verziu by vlastník tohto blogu swarm veľmi rád videl v domácej zbierke. Nielen on sa totiž venoval tomuto Ultrabooku, všimli si ho viaceré média. (pokračování článku)
O UltraBoocích se teď hodně mluví a mluví se o nich asi mnohem víc, než jak se prodávají. Jelikož můj zájem o lehké a tenké notebooky je již dlouhé roky konstantní, rozhodl jsem se, že se k nim vrátím v dalším zápisku, přestože mě za to Intel neplatí – ne, to 300GB SSD nepočítám… ;-)
Ale vážně. Přestože si stále stojím zatím, že pod slovem UltraBook zde nepřichází po technické stránce nic revolučního, neboť jde v podstatě o to samé, co už tu je dlouhé roky, notebooky, které pod tímto názvem přichází na trh, jistě stojí za pozornost. (pokračování článku)
Microsoft už druhým rokem svůj operační systém dodává na optických discích CD-ROM, objevuje se první internetová bublina a svět PC žije multimédii. I tak by se dal charakterizovat rok 1997. Vzpomněl jsem si na něj kvůli dnešní tiskové konferenci Intelu na téma UltraBook. Mezi 20 a 30 tisíci korun se dnes dají sehnat lehké a tenké stroje s rozumným (byť sníženým) výkonem a omezenou výbavou. Myslíte, že před těmi 14 lety nic podobného neměli?
Standardně bývá možnost přidání druhého disku výsadou spíše business modelů a některých 17“ notebooků. Mnoho lidí ovšem netuší, že druhý disk lze přidat téměř do libovolného notebooku, který je vybaven optickou mechanikou. Zkusím předvést, co to vyžaduje za zákrok, a aby to bylo ještě názornější, jako figurant posloužil ten nejlevnější notebook od HP, který lze sehnat za 8 tisíc včetně DPH.
Nedávno jsem přemýšlel, že by mi vlastně vůbec nevadilo mít větší notebook, než těch doposavad pro mě mezních 14“. Od té doby, co se přešlo na 16:9, se mi úhlopříčka 15,6“ líbí. Není potřeba mít zbytečně moc místa před, ani za klávesnicí a může to mít numerický blok. Navíc oproti menším úhlopříčkám má smysl displej s vyšším rozlišením (než trapných 1366×768). Jenže ta hmotnost – ta to vždycky diskvalifikuje. Průměr je okolo 2,5 kg, a když někdo udělá něco, co propaguje jako „thin & light“, má to vždy aspoň 2,3 kg.
