Chtěl bych popřát všem čtenářům mého skromného elektronického plátku šťastný Nový rok. Přeju vám, abyste byli v roce 2012 šťastní. Ono s tím štěstím je to strašné klišé a používá se to tak nějak automaticky, ale není to můj případ. Štěstí je v životě opravdu to nejdůležitější. Ať už v životě děláme cokoli, vždy bychom měli přemýšlet, zda nás to naplňuje a zda jsme opravdu šťastní.

Štěstí se neukrývá ani v pracovních úspěších, ani v materiálních hodnotách a není snadné ho najít. Člověk se k němu musí dopracovat, až když pochopí smysl svého života. Před měsíci jsem se dozvěděl jednu nemilou informaci od doktorů, což mě donutilo přemýšlet o životě, vesmíru a vůbec… a došel jsem k závěru, že jsem spokojený, jak jsem svůj život doposud prožil. Přál bych každému, aby to mohl říct také.

Na závěr si neodpustím volný překlad věty, kterou před mnoha lety řekl Steve Jobs v jednom svém projevu: „Váš čas je omezený, takže jej neplýtvejte žitím života někoho jiného.“

Nemám rád PR články, co se tváří jako nezávislá autorská tvorba. Proto zde také nic podobného nenajdete, přestože nabídek je od firem stále dost. Dnes udělám výjimku a trochu toho „PR“ se objeví i zde. Většina mě zná jako specialistu přes notebooky, ale pravda je taková, že mám spoustu zájmů a konkrétně notebooky nejspíš ani nejsou tím časově nejnáročnějším.

(pokračování článku)

O víkendu byl otevřen zajímavý projekt herny vybavené starými automaty, které naše generace pamatuje jako skvělý způsob krácení času při cestě ze (základní) školy. Automaty bývaly pro mnohé prvním kontaktem s počítačovými hrami a svého času jsme do nich ještě jako děti naházely spoustu peněz. Teď si na těchto téměř zapomenutých strojích můžete znovu zahrát a na výběr jsou snad všechny klasiky.

(pokračování článku)

Semestr v Belgii utekl (naštěstí) velmi rychle a zítra touhle dobou už se pravděpodobně poženeme naší ďábelskou károu s kamarádem někde po německých dálnicích směrem k hranicím s ČR. Pokud pominu místy tristní úroveň vyučujících (pedagogickou i odbornou), nahrazení myšlení pouhým memorováním (zkoušky) a pár dalších problémů, docela jsem si to užil. Speciálně díky super kolektivu v našem patře studentského domu.

(pokračování článku)

Že je na Aukru stále mnoho podvodníků, ví každý, kdo tam někdy trochu víc nakupoval. Že někdo zapomene zmínit, že na „zachovalém“ notebooku nefunguje správně displej – to se přece může stát. Stejně tak se může stát, že prodávající zapomene zmínit, že je u notebooku rozlámaná šasi jako na potvoru ze stran, které zapomněl nafotit. To už je prostě něco, s čím se musí počítat. Někdy lze ovšem narazit na ultimativní kokoty. (pokračování článku)

Když si chce člověk na vánoční svátky přiletět letadlem (= nechce se mu 10 hodin řídit auto), má to svá úskalí. Třeba v tom, že si s sebou nemůže dotáhnout zpět své kompletní pracoviště. Představa, že bych trávil víc jak 2 týdny jen na samotném notebooku mě moc neláká, a tak jsem vyhrabal nějaké to haraburdí ze svých tajných skrýší…

(pokračování článku)

Internet byl od začátku velké téma po příchodu do našeho studentského domu Vesalius. Možná si myslíte, že jsme na tom s internetem v ČR špatně, ale věřte, že to může být ještě horší. Jedním z příkladů, jak moc horší to ještě může být, je právě Belgie. Nemá moc cenu řešit drátové připojení pro masy (ADSL), kde platí to samé, co u nás s O2. Jen je to ještě horší a dražší. Připojení pro studenty místních škol je ještě o trochu výživnější téma.

(pokračování článku)

Některé chyby notebooků člověk pozná, aniž by je musel recenzovat. Často přes noc nechávám zapnuté notebooky, když se provádí test výdrže baterie do recenze. Posledně mě ráno pobavil lístek u jednoho takového notebooku, který mi tam zanechala moje nepočítačová matka:

Notebooků jsem zrecenzoval už přes stovku, ale tohle se mi stalo prvně. Je vidět, že některé nové ProBooky opravdu nemají chlazení navržené dobře. Není potřeba odborných znalostí a není potřeba ani infra-teploměr. Stačí jen rodina, která se bojí, aby nevyhořel dům.

Nerad se dívám v televizi na zprávy. Někteří lidé jsou sledováním zpráv úplně posedlí, ale držím se myšlenky, že až přijde konec světa, někdo mi to určitě řekne. Nejsem ale doma sám a občas je televize zapnutá, když zrovna večeřím.

Zaujala mě Česká protipirátská unie. To je banda takových sluníčkových lidí se zvláštním smyslem pro humor (předpokládám, že navíc placených z našich daní). Výsledky ve svých tiskových zprávách skládají z takových případů, jako že si nějaká holka natočí na starou Nokii film (část?) v kině. Kvalita zcela jistě taková, že už by se na to nepodívala ani ta holka, ale oni ji naháněli policajti společně s přestrojeným promítačem, jak kdyby byla vrah malých dětí. Nakonec si vítězoslavně mohou udělat další krutě vybojovanou čárku v boji proti pirátství. Jestli tohle jsou úspěchy, kterými se potřebují chlubit, tak to asi žádnou pořádnou práci neodvádí. (pokračování článku)

Dva týdny jakési pseudo-dovolené jsou za mnou, a já se tak můžu vrátit k běžným záležitostem. Dělání vedoucího na táboře mělo pro mě jednu obrovskou výhodu – tou je pravidelný stravovací režim a vůbec pevně daný harmonogram celého dne. Strava 5x denně, žádné polehávání až do poledních hodin a hodně fyzické aktivity se na mě příjemně podepsaly. Dokonce jsem se i opálil. Ale nemusíte se bát. Trocha sezení u počítače v temné místnosti a vše bude zas při starém.

(pokračování článku)