Když už jsem u těch návodů, přihodím ještě jeden k problému, na který se v diskuzích lidé také ptají. Tentokrát jde o touchpady Synaptics. V poslední době bývá na mnoha strojích z výroby nastavena ochrana proti náhodnému dotyku při psaní na klávesnici. Myšlenka je samozřejmě dobrá, ale realizace trochu pokulhává, takže ve výsledku pokročilý uživatel musí po každém použití klávesnice počkat několik sekund, než se odblokuje touchpad. (pokračování článku)

Pokud nebudu brát v potaz notebooky na recenzi, je to snad poprvé, co jsem si domů přitáhl pro své potřeby notebook s grafickou kartou ATI Radeon. V segmentu mobilních grafických karet se mi tato společnost dlouho vyhýbala a v dřívějších dobách jsem používal spíše notebooky s grafikou od NVIDIE nebo Intelu. Jenže ATI má dle mého názoru teď trochu navrch, takže jsem udělal změnu… (pokračování článku)

Možná jsem se už v minulosti okrajově věnoval tomuto tématu. Teď se k němu vracím z jednoho důvodu – procházím si diskuze a až příliš často vidím, že někdo řeší problém s notebookem po aktualizaci („flashování“) BIOSu. Dnešní zápisek bude mířit spíše na ty, kteří se méně orientují v prostředí počítačů. Popíšu několik zásad, kterými se řídím sám, a nastíním několik řešení, když se něco pokazí. (pokračování článku)

Myslel jsem, že s 2. článkem už se nebudu věnovat svému OCZ Solid Series, ale nakonec jsem se rozhodl zkusit nějakou alternativní možnost zrychlení SSD, a tak se pochlubím, jak jsem nakonec „pořídil“.

Na internetu relativně snadno narazíte na dvě metody. První z nich je komerční a týká se přeformátování disku na speciální oddíl, který je mnohem lépe přizpůsoben návrhu SSD. Má ovšem jeden zcela zásadní nedostatek (mimo toho, že je za prachy) – Windows neumí z tohoto formátu souborů bootovat, takže pak musí zůstat systémový oddíl standardní (NTFS). Takové řešení se mi zdá zatím velmi nešikovné. Aby to bylo dobře použitelné, chtělo by to implementaci přímo do OS. (pokračování článku)

Ačkoli jsem doufal, že o víkendu rychle nainstaluji svůj notebook (nahodím systém na SSD) a budu se věnovat učení na zkoušku (kterou jsem měl v pondělí), během víkendu nakonec k žádnému učení vůbec nedošlo. Čím to bylo? Objevily se totiž nečekané komplikace.

Už při nahození čistého systému na původní disk jsem si všiml, že se mi několikrát zvýšilo samo od sebe vytížení procesoru na konstantních 20%, přestože všechny programy dohromady nedávaly víc než 2%. Tehdy před týdnem jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, protože šlo jen o provizorní instalaci.

Když o víkendu došlo k instalaci Windows XP i na SSD, tak se po následných aktualizacích všeho možného problém vrátil. Hodně jsem se natrápil s hledáním příčiny, mazáním různých programů Lenova a zakazováním všemožných služeb. Nakonec po několika reinstalacích byl systém ponechán neaktualizovaný s tím, že se problém neobjevil. Jenže pocit, že nebudu moct aktualizovat, mě moc netěšil. (pokračování článku)

Sem tam nějakého uživatele napadne vyzkoušet si alternativní operační systém Linux na svém notebooku. Zatímco na stolním počítači stačí vložit nějaký jiný disk a vše se může testovat bez rizika, v notebooku má zatím stále většina lidí disk jen jeden. Část lidí se čachrování s diskovým prostorem raději vyvaruje, ale najdou se i tací, kteří si Linux zkusí nainstalovat a nechají jeho instalátor automaticky zmenšit oddíl s Windowsem.

Jenže ne všechno je bezchybné. Zejména na noteboocích jsou kolikrát disky podivně rozdělené už od výrobce, a tak si s tím instalátor nemusí správně poradit. Zbytečně se pak na fórech množí nešťastní uživatelé, kterým v lepším případě jen nechce nabootovat Windows a v horším případě zmizela „nenávratně“ všechna data. (pokračování článku)

Dnes se budu věnovat jednomu velmi nepříjemnému problému, který se objevuje u relativně velkého množství notebooků. Majitelé lepšího sluchu to mají v dnešní době těžké s kdejakou elektronikou. U notebooků jsou v podstatě dva „nejprovařenější“ prvky produkující hluk – pevný disk a ventilátor.

Pevný disk lze snadno vyměnit, takže následná náprava u už zakoupeného notebooku není tak problematická. S ventilátorem je to horší. Je nutné si hlídat recenze, postřehy uživatelů a nejlépe si konkrétní model notebooku dojít někam osahat (ačkoli to je problém; když je někde notebook vystaven, tak je kolem většinou velká hladina hluku okolí). Proti disku je však velká pravděpodobnost, že podobný model bude mít stejnou hlučnost u všech kusů. U disků je to různé. Výrobce použije disk té firmy, od které zrovna přijede kamion do továrny. (pokračování článku)

Můj minulý (12″) notebook FSC Amilo Pro V3205 byl tím nejtišším, co jsem kdy vlastnil, protože se ventilátor téměř nemusel zapínat (při kancelářské práci byl stále vypnutý). Nynější 14″ ThinkPad R61 bohužel k tichým notebookům nepatří. Při napájení z baterie je sice všechno v pohodě, ale s připojeným adaptérem se z přístroje rázem stane hlučná mrcha, která zejména v letních dnech úplně zbytečně pouští většinu času ventilátor na vyšší otáčky. Absolvoval jsem výměnu desky a nemohu se zbavit dojmu, že po výměně se ventilátor pouští výrazně častěji a navíc mě nějak začal prudit jeho zvuk.

Vzpomněl jsem si tedy na několikrát omílané řešení pomocí programu TPFanControl, který je schopen nahradit logiku ventilátoru z BIOSu svou vlastní (uživatelsky měnitelnou). Ačkoli mě předtím odrazovaly různé složité manuály, nic extra potřeba není. Po stažení a instalaci jsem jen restartoval notebook a spustil program. (pokračování článku)

Včera jsem si konečně zkopíroval veškerá data z disku mého „starého“ notebooku a rozhodl jsem se ho vymazat. Nepotřebuji, aby se někdo prohraboval mými daty (i když tam by asi taky nic extra nenašel), takže jsem chtěl disk vymazat takovým způsobem, aby už obnovovací utility neměly šanci.

Po troše hledání jsem našel docela rozumné řešení. Kdyby náhodou někdo řešil něco podobného, tak doporučuji utilitu DBAN. Stačí si vytvořit disketu (můj případ, lze to udělat automaticky), nebo CD (stačí vypálit ISO soubor) a přepnout podle toho bootování v BIOSu notebooku. Jakmile se program zavede, tak příkazem „autonuke“ provedete výmaz celého disku (resp. všech přítomných disků).

Samozřejmě s podobnou utilitou si dobře rozmyslete, co děláte, protože tak nenávratně přijdete o data, která jsou na disku uložena, a už vám nikdo nepomůže. Je příjemné, že není nutné provádět výmaz s diskem připojeným k jinému počítači. Třeba na počítačích HP Compaq dokonce podobné utility ani nejsou potřeba. Bezpečné vymazání disku lze provést přímo z BIOSu.

Napadá mě jednoduchá otázka – řešíte něco podobného, když „pouštíte“ z domu nějaký ten pevný disk (případně celý počítač, či notebook)?

Jak jsem začal psát tento svůj malý seriál, ozvalo se mi i dost přátel, kteří se ptali: „a proč vlastně tak nutně chceš tablet?“ a „nejsou náhodou i důležitější věci, než dotykové ovládání?“.  Musím dát částečně zapravdu. Sám hlásám pořád, jak bych chtěl lepší klávesnici (vždyť na počítači v jednom kuse pořád něco píšu), jak mi vadí malé pixely na současném notebooku a jak bych chtěl už konečně něco opravdu pevného (každý notebook dokážu hrozně rychle „zmasit“).

Normálně bych to asi nějak odignoroval, ale přiznám se, že těch 9 dní, kdy jsem pracoval výhradně jen s Lenovo ThinkPad X300, mě velmi nahlodalo. Ani bych nečekal, že se ještě dnes dělají notebooky, které jsou navrženy s maximálním ohledem na efektivitu práce uživatele. Připomnělo mi to situaci před deseti lety, kdy se takhle snažili ještě všichni.

Přichází tedy otázka. Pokud se vzdám dotykového displeje a minimalistických rozměrů, co mohu získat? Na základě toho, jak do mě hustilo hned několik lidí najednou, a dle mého střízlivého úsudku jsem došel k určitému závěru.

Lepší klávesnice – Klávesnice 12“ notebooků je vždy o kompromisu. U takového 14“ notebooku už je klávesnice plnohodnotná a rozhodně je pak i z čeho vybírat (drtivá většina 15,4“ notebooků používá klávesnici z 14,1“ modelů doplněnou o mezery na krajích).
Větší displej – Tento problém mě nahlodává snad úplně nejvíc. Často jsem nucen pracovat na notebooku mimo pracoviště s možností připojení externích periferií. Seděli jste někdy 5 hodin u 12“ notebooku s WXGA (1280×800) rozlišením? Za sebe mohu říct, že mi to dost unavuje oči a někdy mě z toho bolí i hlava (jenže někdy prostě není na výběr). Pokud bych si dopřál větší displej, tak bych pravděpodobně nechtěl vyšší rozlišení, protože bych zas dosáhl stejně mrňavých pixelů (15,4“ obrazovka s WSXGA+ (1680×1050) má dokonce pixely ještě o kus menší). Když už velkou obrazovku, tak ať je to kvůli vyšší ergonomii.
Nižší cena – Za tablet funkce se musí tučně připlatit. Když je vyškrtnu, notebook je rázem za poloviční cenu. Pokud si nebudu kupovat co nejmenší, tak opět výrazně ušetřím.
Větší výběr – V 14,1“ kategorii už je na výběr hned několik osvědčených modelů, které splňují spoustu parametrů, na kterých si potrpím (klávesnice, tichost, nízké teploty, lepší dokovací stanice).

(pokračování článku)