…teď už jen dodělat poslední záležitosti do práce. V pátek jsem dodělal poslední zkoušku, kterou jsem chtěl stihnout (v září pak zbývá ještě jedna), a teď je potřeba se nějak rychle zbavit i těch notebooků, co se mi doma nakupily. Zrovna když by člověk trochu zvolnil, tak se nakupí spousta nových zajímavých hraček, co si přímo žádají o zrecenzování :-).

Nějak se nám teď s těmi mini-notebooky roztrhl pytel a je sranda sledovat, jak je každý záměrně nějakým způsobem „zkriplený“, aby nemohl konkurovat dražším modelům stejné značky (to je to nejhorší, co může pro výrobce být, když levnější model kanibalizuje své dražší bratříčky). ASUS má mrňavou klávesnici, že se na tom nedá moc rychle a dlouho psát, HPčko má zas neuvěřitelně špatnou platformu (žravá a bez výkonu) a Acer, který je v mnoha ohledech takový kompromis, má pro jistotu jen 512 MB RAM a neobsahuje ani Bluetooth modul.

No jo, holt za pár týdnu to tady všechno bude v prodeji, tak nikdo nechce být pozadu. Nejzajímavější je sledovat, jak se výrobci vypořádali s modelem pro Linux. Každý se popral se svou instalací Linuxu jiným způsobem a řekl bych, že by z toho mohl být pěkný srovnávací článeček tady na blog. Všechny Linuxy jsem totiž poctivě prolezl a otestoval v mnoha různých situacích, které mohou nastat při běžném používání. Pravděpodobně by to mohl být i poslední článek před odjezdem, který se momentálně upřesnil na středeční odpoledne.

Jeden z důvodů, proč mě lákala koupě ThinkPadu, byla právě vestavěná lampička ThinkLight ve víku nad displejem. Radši jsem to ani nikde moc neříkal, abych nevypadal za hlupáka, ale je to tak :-). Proto si zasloužila místo hned v prvním díle tohoto seriálu věnujícímu se prvkům, které se mi na mém novém notebooku tolik líbí a které jsou charakteristické především pro ThinkPady.

Už na předchozích noteboocích mi vždy chyběla, protože si málokdy po tmě rozsvěcím nějaké světlo. Ne vždy to je možné a ne vždy to je žádoucí. Na rozdíl od USB lampiček není nutné nic dalšího tahat s notebookem (což je pro mě hodně důležité, protože mám problém vždy všechno příslušenství držet pohromadě) a zároveň je světlo stále přesně nastavené na klávesnici. Odpadá tak pracné tvarování kabelu lampičky.

Kdy ji používám

Prakticky pokaždé, když pracuji po tmě. Písmennou část klávesnice sice znám zpaměti, ale na různé pomocné klávesy si rád posvítím, abych je nemusel nahmatávat naslepo. Lampičku mívám zapnutou i v případě, kdy klávesnici vůbec nepotřebuji. Důvod? Částečně snižuje kontrast mezi svítícím displejem a tmavou (jinak neosvícenou) klávesnicí. Vidět jen obrazovku a okolo černou není moc zdravé pro oči. Takto mohu očím částečně ulevit.

(pokračování článku)

Málokdy si beru na paškál nějaké konkrétní výrobce a prodejce. K výjimce dojde jen v jednom případě – když mi jednání z jejich strany přijde nějakým způsobem neetické a no… prostě nefér. Teď jsem narazil zas na jeden případ, který je minimálně k zamyšlení.

Znáte notebooky HAL3000?

Věřím, že vás bude málo těch, co odpoví kladně. Přesto tu jsou už nějakou dobu. Jde více méně o ty nejlevnější OEM šasi tlačené tvrdě na cenu (něco jako třeba VBI). Ačkoli tyto notebooky pokrývají úplně nejnižší cenový segment – druhá strana to vidí úplně jinak. U výběru notebooků si pak můžete přečíst na některých internetových obchodech (z části které jsem viděl dnes poprvé).
Proč HAL3000? Počítače HAL3000 jsou dodávány jednou z předních firem působících v oblasti velkoobchodního prodeje IT produktů a výroby počítačů. Počítače HAL3000 jsou sestavami výhradně z prověřených a kvalitních komponent. Na jich dodávkách spolupracujeme přímo se společnostmi AMD, MSI, Benq, Teac, Toshiba, Sapphire, Prolik, Intel, Western Digital, Microsoft, apod.
Jenže zrovna ty notebooky jsou často OEM šasi Mitac, což jsou jedny z těch nejhorších a nejproblémovějších. HAL3000 notebooky jsou vytvořeny pouze osazením standardních komponent (procesor, RAM, disk,…) do této šasi, na kterou se pak přelepí nálepka „výrobce“. Rozhodně nejde o žádný výsledek komplikované spolupráce.

(pokračování článku)

Někdy to přijde a člověk ani neví jak. Pořád je co dělat, někdy týden, někdy měsíc a někdy klidně půl roku. I tak to bývá. Dělník označí v píchačkách svou kartu a padla – jde domů s velkou čárou za svým dnem v zaměstnání. Je spokojen, příjemně fyzicky unaven a doma si v klidu pustí televizi. Koneckonců proč ne? Zítra v práci začne tam, kde přestal. V nejhorším si může zpestřit večerní rozjímání drobnou domácí opravou/úpravou a přinést své klidné mysli i dobrý pocit, kterýžto už u kreativních činností vzniká.

Ten, kdo pracuje mozkem to má horší. Pracuje vždy a všude. Myšlenky se mu honí hlavou neustále. Pokud žije pod krutým tlakem stresu, že se nic nestihne, tak se občas i hrůzou v noci vzbudí. Jít studovat náročnou školu, to se dá. Provozovat při studiu i nějakou vědecko-výzkumnou činnost? To se taky dá. Když se to ovšem zkombinuje i s osobním životem (rozuměj vztah), tak už to není zas taková sranda. A teď do toho vtěsnejme ještě nějakou práci. Musí to být něco, co nebude moc omezovat. Prodavač v „Měkáči" odpadá a hlídač na hokejových koncertech taky. Programovat? Toho je dost i ve škole a uspokojení to přinese jen určité části obyvatelstva. Programovat znamená taky stres. V našich končinách se stejně nikdy nic neumí dobře navrhnout a programátoři to pak odedřou na přesčasech…

Hle, pisálek. To by šlo.

Psát přece musí umět každý, kdo má díru tam dole… vzadu. Na tom nic není složitého a lze to dělat kdekoli. Celý život se někde na něco čeká, tak proč si tu dlouhou chvíli nekrátit právě psaním. Autorská činnost s sebou nese nemalé břímě. Vždy vzniká určitá skupina existencí, které se do vás pustí za každý napsaný článek, řádku, klidně i slovo. Takové existence jsou u každé autorské činnosti a nemáte šanci se jim vyhnout. Chcete tvořit/psát? Buď pak všude musíte chodit inkognito, nebo se naučte čelit těmto existencím a stát si za svým.

(pokračování článku)

Je pravděpodobné, že mnoho z vás už dávno ví, o co jde. Přidejte se taky a vyplňte jednoduchou anketu, která má za cíl zjistit, jak jsou uživatelé spokojeni s jednotlivými výrobci, notebooky a servisem. Podobné projekty se tu nějak ještě nezkoušeli a sám jsem zvědavý, zda budou výsledky překvapením, nebo budou odpovídat tomu, co se obecně na internetu říká.

více informací v článku na NOTEBOOK.cz

Není to ani půl roku, co začali výrobci ve velkém blbnout s lesklými povrchy i na místech, se kterými je člověk nucen neustále přicházet do fyzického kontaktu. Ano, doposud bylo lesklé většinou jen víko z vnější strany. Už to jsem neměl moc rád, protože jeho „zapatlaný“ povrch kolikrát vypadal velmi nevzhledně. Při práci to ale nijak nevadilo.

Jenže taková lesklá klávesnice a její okolí – zde už se problém dotýká i pohodlí uživatele při práci. Vždy jsem notebooky považoval za nástroj primárně určený na práci. Z tohoto důvodu jsem nikdy neměl rád, když byl design povýšen nad funkčnost. Vím, že je dost uživatelů, kteří to tak neberou a právě vzhled je pro ně tím hlavním. Tímto zápiskem bych chtěl sdělit, co člověka s takovým notebookem čeká.

lesklý povrch po pár dnech používání

Odrazy už nejen v displeji

Uživatelé jsou rozděleni na dva tábory – jedni mají rádi lesklé displeje a druzí matné. U lesklého displeje totiž mohou vadit odlesky různých zdrojů světla za notebookem. V takovém případě je řešení jednoduché. Stačí si sednout tak, aby za uživatelem nic takového nebylo (mluvím třeba o oknu). Pokud se displej trochu sklopí, lze nastavit polohu tak, aby nebyl v odrazu ani předmět přímo za uživatelem.

S klávesnicí je to horší. Tu si nijak nenastavíte. Ta bude vždy vodorovně se stolem a její normála tedy směřuje na strop. No a co tak asi bývá na stropech? Správně – zdroje světla, neboli žárovky a zářivky. Proti tomu se bojuje jen velmi těžko. Když vidíte v klávesnici odraz zářivky, který značně stěžuje čtení popisků, není to jen otravné. Očím citlivějších jedinců to dokonce vadí. Intenzivní zdroj světla hned vedle oblasti displeje není příjemný a může docházet k nadměrnému slzení očí.

Celkově ovšem musím říct, že lesklost bych přežil a dokázal bych si představit, že lesklý notebook mám. Hůř bych snášel druhý problém…

(pokračování článku)

Musím se přiznat, že normálně patřím k uživatelům velmi zdrženlivým a většinou s přechodem na nové verze dlouho otálím. Tentokrát jsem udělal výjimku a na základě všemožných zpráv o novém Firefox 3.0 webovém prohlížeči jsem zavítal na server www.czilla.cz a tolik opěvovanou novou verzi stáhl.

Před instalací jsem pro jistotu zazálohoval všechny profily, protože moje důvěra k tak velkým skokům v aktualizacích nebyla příliš velká, ačkoli můj profil drží již od verze 0.7, kdy jsem začal Firefox aktivně používat jako primární prohlížeč. Instalace ovšem proběhla během minutky naprosto bez problému a následovalo první spuštění, kdy se vyhledaly nové verze rozšíření.

Můj Firefox

Nepatřím k lidem, kteří by museli svůj prohlížeč ověsit tunou rozšíření, a používám pouze několik základních, které více méně souvisí především s omezením přenosu dat (často jedu přes EDGE/PCMCIA modem), zlepšením bezpečnosti a zpříjemněním práce s webovými formuláři. To všechno mi stačí k maximálně pohodlné práci. Díky tomu nemám problém, že by něco nebylo dostatečně aktualizované. Minimum rozšíření zároveň přináší další výhody.

(pokračování článku)

Dnes jsem chtěl odeslat jeden komentář na jednom serveru a nemile mě překvapila ochrana proti spamům. Ostatně podívejte se sami na obrázek, který se nacházel pod formulářem na příspěvek. Tohle už je dle mého názoru až příliš nečitelné. Já vím, že spam-boti jsou dnes na velmi dobré úrovni. Však jsem se sám ve škole naučil pomocí MATLABu provádět různé rozpoznávání pomocí speciálních algoritmů. To si pak lze poradit s rotací, transformací, rozmazáním i šumem.

Počítače dnes dokáží rozpoznat i z velmi špatné, rozostřené fotky několika aut čísla SPZek (focené třeba ještě z jedoucího vozidla). Mám na mysli i takové fotky, kde místo poznávací značky uvidí člověk jen šmouhu (pokud znáte takové ty americké „kriminální“ filmy, tak to, co tam předvádí, není úplně vzdálené od reality). Je tedy potřeba se pořádně zamyslet, dokdy je to ještě jen efektivní ochrana a kdy už je to spíše buzerace. Řekl bych, že na zmíněném serveru už tu hranici přesáhli. Příspěvek jsem nakonec odeslal, ale musel jsem 3x dát refresh stránky, než se objevil kód, který jsem byl schopen rozpoznat.

Skoro jsem si myslel, že tomu ujdu, ale nakonec se tak evidentně nestalo. Dostávám stále dokola dotazy o tom, proč jsem přešel na Windows XP a co mi na Windows Vista nejvíce vadilo. Na tyto dotazy zkusím letmo odpovědět, ale nejdříve se budu věnovat tomu, proč jsem tento zápisek původně nechtěl psát.

Na internetu je dost článků na téma Vista vs. XP. Oba tábory jsou často až extrémně militantní a, jak už to tak bývá, úplnou pravdu nemá ani jeden. Já jsem jen neměl potřebu se přidávat do této války. Je hloupá, zbytečná a hlavně mě vůbec nebaví. Rozhodoval jsem se čistě jen podle vlastních potřeb, nezajímaly mě pusté řeči ostatních (často jen papouškované názory jiných lidí) a neměl jsem potřebu někoho přesvědčovat o tom, že ta moje volba je ta nejlepší.

Když už jsou ale někteří tak zvědaví, tak jim dám krátkou odpověď…

(pokračování článku)

Vážně se musím smát, když v diskuzích o ASUS Eee PC, MSI Wind a dalších mini-noteboocích čtu názory typu: „Já bych si to koupil, ale víc jak 4 tisíce bych za to určitě nedal“, nebo: „Tohle si může koupit jen blbec; vždyť za tu cenu jsou podstatně výkonnější notebooky“. Tyhle názory bych označil za typicky české (případně i typicky slovenské, abych nikomu nekřivdil).

Kdysi dávno byl ohlášen „$100“ projekt OLPC (že jde o propadák, bych ponechal stranou) a než se pánové kolem OLPC rozhoupali, tak přišel ASUS se svou komerční obdobou levného mini-notebooku. Přístup ASUSu se mi moc líbí a je vidět, že mu to vyšlo, protože o Eee PC je velký zájem. Jen tady u nás mají všichni zafixováno, že to musí být levné jak sušenky v krámě.

Porovnání 9“ Eee PC 900 s 14,1“ ThinkPad R61

Cena, cena, cena…

Mně vůbec nepřijde přemrštěná. Zvláště když vezmu v potaz, že za miniaturizaci se odjakživa platily velké sumy. Miniaturní notebooky byly odjakživa záležitostí spíše hi-endu, jenže činnosti, ke kterým jsou používány, jsou často stejně dobře provozovatelé i na těch přicházejících levných. Nyní již člověk nemusí za malý notebook zaplatit 50 tisíc. Stačí mu 15 a má to i s příslušenstvím. Pro mě je to určitě velký krok kupředu. Cena je nastavená tak akorát. Ti, kteří to využijí, si to koupí výrazně levněji a těm druhým by to bylo k ničemu, takže jen pokřikují na fórech o přemrštěné ceně.

(pokračování článku)