Kdysi dávno jsem se v jednom článku věnoval problému, že některým lidem nejde na externím LCD připojeném k notebooku nastavit nativní rozlišení. Tento problém se zpravidla týká širokoúhlých monitorů kvůli jejich méně standardním rozlišením. Rozhodl jsem se napsat takové volné pokračování minulého článku, kde bych problematiku malinko ucelil a nabídl jednodušší řešení.

Kde je problém?

Intel grafické karty umožňují vybrat z množiny rozlišení zprostředkované třemi způsoby.

Statické módy: To jsou ta úplně standardní rozlišení známá už víc jak deset let. Mezi ně se řadí například 640×480, 800×600, 1024×768, 1280×1024 a 1600×1200.
Speciální módy: Ty si přidává výrobce notebooku přímo do Video BIOSu. Například Lenovo do svých Thinkpadů přidává i nižší (než nativní) širokoúhlá rozlišení (960×600, 1280×800,…). Díky tomu u TP nebývá s rozlišením takový problém. Ostatní výrobci na to ale kašlou a nic si nepřidávají.
EDID módy: Tento způsob je poslední záchranou. Po připojení externího monitoru si ovladač načte rozlišení podporovaná monitorem (minimálně alespoň to nativní).

Teoreticky by se mělo stát, že každý monitor si nakonec to své rozlišení přidá. Jenže občas se něco s něčím nepohodne a rozlišení se nepřidá. Není to zas až tak extrémně nereálná situace (samotnému mi na FSC V3205 přes VGA nativní rozlišení 1680×1050 u mého LCD nejde; při připojení přes DVI je vše ok).

Jak to rychle vyřešit?

Dříve jsem odkazoval na diskuzi ohledně vývojářské verze Intel ovladače, která se dá libovolně konfigurovat. Jenže toto řešení není pro každého kvůli své mírně vyšší složitosti. Intel o problému také ví, takže se uráčil vydat upravený ovladač speciálně určený pro lidi s tímto problémem. Stáhnout si ho můžete zde (XP i Vista a 32 i 64bit):

http://www.intel.com/support/graphics/sb/CS-028366.htm

Analýzu stávajícího notebooku jsem si provedl už v prvním a druhém díle. Dnes se tedy konečně mohu věnovat čistě jen jeho možným nástupcům. Rozhodl jsem se vybrat těch notebooků trochu více jako takovou malou sondu do části trhu, která se částečně blíží tomu, co hledám. Proti běžným recenzím budu podstatně kritičtější. Na každý notebook totiž budu nahlížet čistě ze svého pohledu a svých potřeb. Doufám tedy, že se třeba nikdo neurazí, že právě ten jeho notebook jsem sjel. Při výběru člověk musí být kritický, aby pak měl z čeho slevit :-).

Jaké mám priority

Ačkoli popis v předchozích dvou dílech byl jistě vyčerpávající, určité stručné shrnutí mých požadavků nebude na škodu. Zde je tedy to, co u nového notebooku hledám a na co se zaměřuji (není tu všechno):

Malé rozměry: Nejen váha, ale také aby na stole (nebo v autobuse/vlaku) nezabíral moc místa. Úhlopříčka 12-13,3“ (11,1“ je už příliš málo a 14,1“ je zas zbytečně velké) – rozlišení je preferováno WXGA.
Dobrá výdrž na baterie: Chce to aspoň „až 4 hodiny“ pro rozumnou práci. Přídavná baterie je krajní možnost, kterou bych uvítal až v případě, kdy budu potřebovat kolem 6 hodin provozu. Přesahující primární baterie z těla notebooku nevadí (naopak se celkem líbí).
Dostatečný výkon: Bude to můj jediný počítač, takže i to je potřeba zohlednit. Nic dalšího doma nevedu, protože se to ukázalo jako zbytečné a neefektivní.
Použitelná klávesnice: Nejlépe samostatné klávesy pro pohyb v dokumentech (PgUp,…) a tichý, jistý stisk.
Digitální výstup: Je obrovskou výhodou, ale stačí i na dokovací stanici. TV výstup hodně potěší, ale není vyžadován.
Dotykový displej: Nakonec jedna z věcí, kterou bych vážně chtěl a vzdal bych se jí jen kvůli jiným speciálním vlastnostem (extrémně nízká váha, výdrž,…).
Solidní konstrukce: Nedělám si iluze, ale mělo by to snést nošení v otevřeném stavu za roh základny a měl by být dostatečně chráněn displej z vnější strany víka.
Tichý chod: Napsal jsem ho sice na konec, ale je to jeden z nejdůležitějších parametrů. Pasivní chlazení obrovskou výhodou, ale to je spíš utopie. Pokud už větrák běží, tak nejlépe ať to není pořád a ať není moc slyšet.

(pokračování článku)

Fotka po pravé straně je takovou malou vsuvkou ohledně vzhledu business notebooků, o kterém jsem povídal v minulém díle. Já prostě nechápu, že krásné ženy jsou focené vždycky jen s nějakým MacBookem od Apple. Vždyť už to působí spíš jako klišé. Za fotku děkuji svému kamarádovi Jakubovi Střihavkovi (tj. autorovi). Konec srandy – pozornost už jsem přitáhl, tak teď zas trochu zvážním :-).

Na rozdíl od prvního dílu se budu věnovat vlastnostem, které si u svého notebooku velmi pochvaluji. On je svým způsobem tak trochu výjimečný, protože kdybych si stál za všemi jeho přednostmi, tak bych na trhu nenašel asi vůbec nic. Takže vlastně už teď je mi jasné, že nákup nového notebooku bude o kompromisech bez ohledu na to, co nakonec vyberu.

Malý napájecí adaptér s dvou-kolíkovou koncovkou

Tohle zní možná trochu jako blbost, jenže adaptér s notebookem většina lidí tahá prakticky neustále. Já si s sebou beru notebook prakticky každý den (když jdu mimo domov) a adaptér jsem si nevzal tak možná v 5% případů.

Všichni dnes hledí na velikost notebooku, ale o adaptér se zas tolik nikdo nezajímá. Takový adaptér ale u dnešních notebooků zpravidla váží skoro půl kila (u výkonných herních strojů klidně kilo). Mé FSC Amilo Pro V3205 má miniaturní 65W adaptér (patří k těm nejmenším plnohodnotným adaptérům pro notebooky), který je ještě podpořen dvoužilovou přívodní šňůrou s placatou koncovkou. Vlastně vůbec nechápu, proč už jsou tyto koncovky tak ojedinělé. Ty dnešní macaté s uzemněním totiž nepřinášejí žádné výhody. Samotná přívodní šňůra je nezanedbatelně těžká a neskladná a koncovka se může v brašně promáčknout skrz víko, při nešikovném umístění (a zmáčknutí).

Taková 750 g těžká Toshiba R500 mě svým půlkulovým 80W adaptérem velmi rozesmála. To někdo evidentně při návrhu moc nepřemýšlel. Škoda, že to není ojedinělost (napříč celým trhem s notebooky).

(pokračování článku)

Rozhodl jsem se po roce a půl obměnit svůj stávající notebook za něco novějšího. V několika následujících dílech tohoto skoro seriálu se pokusím popsat všechno, co mě k tomu vede, co mi nabízí současný notebook a co naopak čekám od toho nového. Ačkoli jsem měl možnost intenzivně testovat jen za poslední rok desítky notebooku, při výběru svého vlastního nejsem o nic rozhodnější než takový ten běžný model člověka, co si chce koupit svůj první přenosný počítač a přijde s tím na fórum.

Záměrně jsem začal rovnou zápornými vlastnostmi. Nakonec totiž sami uvidíte, že u nového notebooku je podstatně jednodušší předejít nějakým záporům, než předčít nějaké opravdu vychytané vlastnosti.

Reprezentativní design

Pod tím si asi každý představí něco jiného. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se vyskytuji, za reprezentativní vzhled nepovažuji žádné oválné lesklé blbiny. Sám jsem v otázkách vzhledu velmi konzervativní (ač v recenzích se umím vžít i do role cílového zákazníka a hodnotit vzhled z tohoto pohledu). Nějaká černá hranatá krabice tak vlastně vůbec není záporem. Je to naopak přednost. Za jedny z nejhezčích business notebooků považuji „grafitové“ HP Compaq (vyjma všech modelů končících písmenem S).

Moje stávající FSC Amilo V3205 se vzhledem řadí spíše do home segmentu. Tomu odpovídají různé lesklé části. V kombinaci s nepříliš kvalitní povrchovou úpravou se tak notebook snadno upatlá. Teď po roce a půl už jsou plasty i mírně vyleštěné a vyšisované. Rád bych zvolil pro příště něco, co dbá i na tento parametr (ačkoli jde čistě jen o čistě estetický prvek).

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se věnoval tomu, na kterých noteboocích lze rozlišovat pouhým stiskem Fn, zda se mají psát klasicky písmena (bez Fn), nebo čísla (s Fn). Ve zmíněném článku si můžete všimnout, že je dost notebooků, co tuto funkci nepodporují. V druhém díle jsem zmínil, že v Linuxu lze tento problém snadno obejít. Na Windows však měli uživatelé smůlu – doteď.

Funkce NumPadu

Už od dřívějších dob se definovaly čtyři funkce zástupného numerického bloku. Na starých noteboocích lze dokonce najít dvě tlačítka – NumLock a PadLock. V rámci vývoje a šetření se jedno tlačítko na mnoha noteboocích vypustilo (dvě jsou dnes v podstatě snad už jen na Toshibě). Jejích původní funkcí je:

NumLock – přepínání NumPadu mezi psaním číslic a posunem kurzoru (šipky a klávesy PgUp/PgDn/…).

PadLock – přepínání primární funkce kláves mezi psaním písmen a NumPadem (sekundární funkce je pak přístupná s držením klávesy Fn)

Stávající situace

Na mnoha dnešních noteboocích (Acer, Compal/VBI, Clevo/UMAX, Fujitsu-Siemens Amilo/Esprimo,…) se bohužel přepíná klávesou NumLock zároveň i funkce PadLock. V reálu to tedy znamená, že při vypnutém NumLocku se píší písmena a s Fn funguje pohyb kurzoru. Při zapnutém se píší číslice a s Fn písmena. Pokud však potřebujete v dokumentu hlavně psát a sem tam vyťukat nějaké číslice, tak musíte jedině přes horní blok kláves (pro mnoho lidí nepohodlné), nebo skončíte u neustálého přepínání NumLocku. Nedostatky při návrhu je tak potřeba nahradit softwarově…

(pokračování článku)

V prvním díle jsem se věnoval tomu, které notebooky mají tuto vychytanou funkci. Pokud máte Windows, tak musíte spoléhat na to, že výrobce tuto funkci implementoval. V Linuxu je situace jiná. Tam je vám v podstatě úplně jedno, co máte za notebook, neboť systém nabízí možnost tuto funkci obejít. Je to jednoduché – v podstatě lze prohodit funkci numerického bloku, takže při vypnutém NumLocku se píší čísla a při zapnutém se aktivuje funkce pro pohyb v dokumentech.

Tato funkce je schovaná pod mírně netradičním názvem „Numpad Keys work as with Mac“. To je také důvod, proč jsem si jí už dříve nevšiml

nastavení klávesnice v prostředí GNOME

Závěrem

Jak je vidět, tak v Linuxu se tento problém vůbec nemusí řešit. Ani u Windows vše není ztracené. Hodně jsem pátral a zkusím popsat i nějaká řešení pro tento majoritní systém. Bohužel nelze očekávat, že to bude tak snadné jako pod Linuxem.

Momentálně mám na recenzi výborný notebook Panasonic, který hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Málokterý notebook je vymazlený do posledního detailu tak, jako tento (dokonce je v BIOSu i taková položka jako třeba ztlumení intenzity podsvícení diody na vypínači apod.). Panasonic se také snaží, aby uživatelům v jeho noteboocích vydržela baterie co nejdéle. Nabízí tedy i několikastránkový manuál, jak se k baterii chovat. Mimo to navíc vychází vstříc v podobě implementace funkce ECO módu, ve kterém se baterie nabíjí maximálně na 80%, aby se tolik neopotřebovávala (to je dobré hlavně, když se ví, že notebook pojede delší dobu primárně připojený k napájení).

Rozhodl jsem se několik málo rad z manuálu vytáhnout, protože každý na internetu tvrdí něco jiného a tento zdroj je podle mě poměrně uvěřitelný.

Nabíjejte baterii při teplotě 10-30°C

Při této teplotě se v nabíjecím procesu baterie nejmíň opotřebovává (Panasonic navíc používá ochranu, že při přehřátí, či podchlazení se proces nabíjení ani nezapne). Někdo si možná řekne, že to je přece docela velký rozsah, jenže s tím souvisí další rada…

Nabíjejte notebook, když je vypnutý (hibernovaný, uspaný)

Ačkoli máte v místnosti 22°C, uvnitř notebooku jsou natlačeny všechny součástky vedle sebe, takže může být baterie klidně umístěna vedle procesoru, harddisku a dalších hřejících součástí. Takové součásti jsou samotné zahřáté (uvnitř) klidně na 40-60°C (u vybraných notebooků i na podstatně víc), takže ačkoli chladící systém většinou dělá, co může, nějaké teplo se přenese i na baterii.

Některé notebooky nebývají navrženy dvakrát dobře, takže po delší době provozu klidně zjistíte, že i baterie je na dotek víc než jen vlažná. Překročit tedy zmíněný rozsah není problém. Ve vypnutém stavu všechny hřející součástky rychle vychladnou na okolní teplotu i u těch nejproblémovějších notebooků. Pak máte vždy jistotu, že jste ještě v rozsahu.

(pokračování článku)

Při prvním spuštění (před rokem) mého vlastního notebooku FS Amilo Pro V3205 mě jedna věc mírně zklamala. Přišlo mi, že je podsvícení displeje slabší i na maximální úroveň. Na tento „problém“ si mi stěžovalo už několik lidí (mnoho lidem to ale třeba slabé vůbec nepřijde). Našel jsem si jednoduchý způsob, jak podsvícení ještě trochu přidat. Pokud totiž použijete automatický senzor, který nastavuje intenzitu podsvícení podle okolního světla, tak ten má o kousek větší rozsah, než jaký je možné nastavit manuálně. Pokud si chcete manuálně zvýšit jas, tak postupujte následovně:

Nastavte si hodnotu jasu na druhou nejvyšší (při maximální postup nefunguje)
Zapněte (pomocí Fn+BackSpace) automatický regulaci senzorem
Manuálně zvyšte jas (Fn+F5)

Tento postup funguje, jen pokud je kolem dostatek světla, protože jinak senzor displej spíš ztlumí. Poslední krok sice na první pohled nic nedělá, ale pokud byste ho neprovedli, tak je jas displeje stále v moci senzoru. Tímto způsobem dosažený jas mi přijde o nějakých 15-20% vyšší, než jaký nabízí maximální manuální úroveň.

Podle technických parametrů si dnes kupuje notebook jen hlupák. Notebook je totiž málokdy o výkonu. Podstatnější je ergonomická stránka a o té se bohužel nikde moc nedočtete. Pro lidi, kteří potřebují často psát na notebooku číslice, je velmi podstatnou funkcí psaní číslic na numerickém blogu pouhým stiskem Fn klávesy.

Ten, kdo často píše číslice, je zcela jistě ze stolních klávesnic naučen na rozmístění kláves numerické části. To je velmi pohodlné. Člověk může velmi rychle psát všechny číslice, aniž by musel nějak výrazně pohybovat rukou a dívat se na klávesnici. Na notebooku je tato část klávesnice většině lidí odepřena, protože se na notebook prostě nevejde. O rozumném umístění se dá hovořit až u 17″ úhlopříček.

Někdo si navykl používat jako náhradu horní řadu kláves v kombinaci s klávesou Shift. To ovšem není moc pohodlné a v případě, že těch číslic potřebujete psát opravdu hodně, tak je to ten největší „vopruz“, jaký může být. I tak ale není nic ztraceno. Výrobci tento blok umístili kolem písmene I. Ještě v dobách dávné historie to fungovalo jednoduše. Většina notebooků měla k této části dvě klávesy – „NumLock“ a „NumPad“. První měla standardní funkci jako na stolní klávesnici, tedy přepínání funkce kláves, zda píší číslice nebo slouží pro pohyb v dokumentech. Druhá pak přepínala, zda se písmena chovají normálně, nebo jako numerický blok. Na sekundární funkci se vždy přepínalo klávesou Fn.

Jak je to dnes?

Samostatná klávesa „NumPad“ byla na většině NB vypuštěna. Žádný výrobce by si nedovolil vypustit samotný suplovaný numerický blok. I tak se ho ale velkému množství výrobců podařilo zprznit. Protože se tohle nikde moc nedočtete, tak napíšu, co jsem všechno vykoukal já postupně na různých značkách NB, jak mi procházely rukama.

Acer, Compal/VBI, Sony, UMAX/Clevo, Fujitsu-Siemens

Na těchto NB máte prostě smůlu. Psaní pouhým stiskem Fn klávesy výrobce vůbec nedovoluje. Pokud chce člověk psát číslice na numerickém bloku, musí přepnout přepínač NumLock. Pouhým stiskem Fn klávesy to funguje jen jako šipky. Tím se vytrácí částečně výhoda rychlosti psaní čísel, když člověk musí i rychle psát i písmena. Je pořád nutné otravně přepínat NumLock (pak psaní funguje bez Fn, ale když potřebujete psát písmena, tak je zas nutné přepnout) a člověk pak dojde k tomu, že začne používat číslice v horní řadě. Je to sice nepohodlné, ale nemusí zvedat ruce a něco pořád přepínat.

(pokračování článku)

Jestli mi něco na HP vadí, tak je to ten jejich software na indikaci hlasitosti reproduktorů a jasu displeje. Patří totiž k tomu nejhoršímu, co lze na notebooku najít. Je to celkem překvapivé vzhledem k tomu, že zbylé softwarové vybavení od HP je na špičkové úrovni.

Abych tedy vysvětlil, kde vidím problém. To, že je velmi strohá a graficky dost ošklivá by mi určitě nevadilo – na to si nepotrpím. Občas ale začne ukazovat blbosti – ukazatel se pohybuje jen v části (třeba 80-100%, nebo 0-20%) a nereflektuje skutečnost. I to ještě není až tak nic neobvyklého.

Tím úplně nejhorším je ale problém, že si indikační okno bere focus. Podobnou věc si software žádného jiného výrobce nedovolil. V praxi to znamená, že když hrajete hru a změníte si světlost displeje, tak se vám hra nejspíš minimalizuje, protože se systém chová, jako kdyby se uživatel přepnul na jinou aplikaci. Není to problém jen při hrách. Pokud píšete ve Wordu a chcete si změnit světlost lampy, tak ihned po změnění nemůžete několik sekund psát, dokud okno nezmizí. Překvapuje mě, že tuto „vlastnost“ výrobce nepoladil, když je to tak jednoduché.

Zcela náhodou jsem narazil na takové jednoduché možné řešení. Není tím jediným správným, ale osobně mi nejvíce vyhovuje. Protože se mě na to během posledních měsíců (kupodivu) několik lidí zeptalo, tak sepíšu malý návod…

(pokračování článku)