Práce, čtyři roky života v korporátu a nový služební notebook

Je to tak, před čtyřmi roky a měsícem jsem nastoupil do své první full-time práce, kterou se stal po delších úvahách americký korporát. Před pár týdny jsem nahrazoval svůj první služební notebook a pohled na rozdíl dvou počítačů lišících se o několik generací mě přivedl k zamyšlení, co všechno se vlastně za ty roky událo.

hp-elitebook-840-g1-g5_02

O mých slastech i útrapách studia na ČVUT jsem už kdysi psal. Z nějakého důvodu jsem si život během studia nedělal jednoduchý, ale nakonec po všech těch letech to bylo za mnou. Diplomovou práci jsem obhájil, pěkně si pokecal se zkoušecí komisí při teoretické části a mohl konečně tuhle kapitolu uzavřít. Psychické vyčerpání z ČVUT způsobilo, že se mi do pracovního poměru vůbec nechtělo. Po všech těch probděných nocích s jasným cílem dokončení studia, který byl najednou za mnou, jsem chtěl především klid. Ten jsem si nakonec dopřál a trval jeden a půl roku.

Během této doby jsem si přivydělával různými jednorázovými projekty, kde jsem upotřeboval buď svoje znalosti, nebo schopnost napsat článek (tak jsem si aspoň vyzkoušel, jaké je to psát pro tištěné magazíny, včetně lifestyle). Do toho samozřejmě nějaké peníze plynuly i ze psaní recenzí notebooků pro notebook.cz. Podstatnou porci radosti mi však přinášelo aktivní flákání s kamarády v atomovém krytu přestavěném na dílnu, kde jsme mimo jiné navrhovali a stavěli velké létající drony, stabilizátory kamer a jiné technické vychytávky.

Hledání práce

Až v druhé polovině tohoto odpočinkového období, snad někdy v listopadu 2013, jsem se začal zamýšlet, co dělat v životě dál. Měl jsem okolo sebe příklady, jak to může, ale i nemusí fungovat pro všemožné varianty. Lidi, kteří po škole nastoupili do velké firmy a dělají tam po deseti letech pořád to samé a za podobné peníze, i lidi, kteří šli podnikat, mnoho let nějak živořili a po určitém věku už nemají chuť poprvé podstupovat první zkušenosti s každodenním chozením do zaměstnaní, přestože cítí, že by to teď pro ně bylo to nejlepší. Z druhé strany zas takové, jejichž nápad jim přinesl spoustu peněz a fotky na titulních stranách magazínů, případně manévrovače v korporátních strukturách, kteří už se dnes do ČR přijedou podívat jen v rámci dovolené.

Pochopil jsem, že obě cesty mohou fungovat, pokud se k nim správně přistupuje. Předtím jsem vždycky dělal jen tak nějak na sebe. Když jsem dělal hodně, měl jsem hodně peněz, a když jsem nedělal nic, nikdo mi nic nedal. Tenhle přístup je férový – ne, že by to znamenalo více volného času než v zaměstnání, protože kolikrát se musí makat i po večerech a o víkendech, a ani to nutně nevede k většímu výdělku, ale pořád je tu ta určitá svoboda a možnost řídit si život sám. Došel jsem k závěru, že jít pracovat na plný úvazek je něco, co bych měl zkusit. I kdybych se časem rozhodl, že to není cesta pro mě, je dobré si to vyzkoušet a vědět, do čeho se případně jde, kdyby práce na sebe v budoucnu nepřinesla očekávané výsledky.

Při hledání zaměstnání ještě vyvstaly otázky, zda jít do velké, nebo malé firmy, případně zda hledat zaměřením více technickou, nebo více ekonomickou pozici, když už jsem vzděláním takový kříženec. Nakonec jsem si řekl, že z čerstvého absolventa se stejně nikdo neposere, takže bude lepší oslovit firmy ze všech kategorií a udělat si názor během přijímacích řízení. Prioritu jsem ale přesto dal velkým firmám (přestože jsem se domníval, že se do korporátního prostředí nehodím) – dostat se do korporátu je totiž se statutem čerstvý absolvent o něco snazší než po 5-10 letech v malé firmě. Pokud si toho chci vyzkoušet víc, projít si touto variantou je lepší raději dříve.

Z čerstvého absolventa se dle očekávání skutečně nikdo neposral a od prvního poslaného životopisu to k přijetí do nějaké firmy trvalo osm měsíců. Přijímací řízení do té, kde jsme si nakonec plácli, trvalo šest měsíců. Nejdříve jsem se hlásil na nějakou pozici, kde jsem prošel snad čtyři kola výběru, ale nakonec zvolili toho druhého ze dvou (o rok později celou tu sekci firma zrušila…). Pak se mi ovšem ozvali z HR, že by byla škoda, kdyby mě úplně odkopli, a jestli se nechci zastavit o pár dní později na jejich assesment centru. Řekl jsem si proč ne a prošel další asi čtyři kola, abych šel na pozici, kterou jsem předtím v nabídkách nikde neviděl a možná by mě o ní ani nenapadlo uvažovat, protože vyžadovala větší vystoupení z komfortní zóny.

Procházení pracovních pohovorů je činnost jako každá jiná, a čím více jich projdete, tím lépe se naučíte, co chtějí a nechtějí nabírači slyšet. Pár zkušeností mi uvízlo v paměti do dneška. Jedna se týkala jisté auditorské a poradenské firmy (mimo velkou čtyřku), kde po docela milém prvním kole v podobě pohovoru s lokální HR přišlo assesment centrum. V rámci něj jste se posadili do menší konferenční místnosti s deseti dalšími uchazeči a naproti vám seděl tým psychologů ze zaplacené externí firmy, kteří vás od rána do pozdního večera různými způsoby testovali. Zakončeno to bylo klasickou manažerskou hrou, kde vám dají 15 minut na nastudování desetistránkového dokumentu s informacemi, na jakém smyšleném projektu pracujete a co kdo z vašeho týmu provedl, a úkoly k vyřešení situace. Můžete zkoušet něco propočítávat, ale principem je, že to nejde stihnout a vy pak hned předstupujete před bandu otrávených manažerů (ani už to nemuseli hrát) v ještě menší zasedačce. Hrajete na ně před flipchartem v angličtině hru, jak jste dobří a jak všechno vyřešíte.

Tady jsem neobstál. Šel jsem jako poslední, unavený a tady jsem ještě nevěděl, jak správně hrát podobné hry. Na druhou stranu jsem si říkal, že jestli mi tímhle chtějí naznačit, jak bude práce pro ně vypadat, tak tam asi ani nechci. Později jsem zjistil od pár přátel zjistil, že realita by byla asi ještě o něco horší, takže mi to líto rozhodně nebylo. Ve výsledku jsem si tak akorát mohl pohonit ego, když mi paní volala, že mě sice neberou, protože jsem tohle nezvládl, ale že je to škoda, protože v některých testech jsem jim vycházel výrazně nadprůměrně. Taky třeba jenom chtěli, aby mi to nebylo tak líto…

Další zkušenost se mi vybavuje z jiné firmy podobného ražení (tentokrát už z velké čtyřky), kde byla pozice o něco méně technická. Myslím, že se šlo rovnou na assesment centrum, které probíhalo v obřím sále se spoustou stolů pro čtyři (tři uchazeči a někdo z firmy). Před vstupem do sálu na začátku čekalo snad 50 lidí, většinou absolventi VŠE (co jsem se tak s nimi bavil) – tady jsem si na vlastní kůži ověřil, že čím méně je pozice technická, tím je více konkurence.

Průběh byl ve výsledku otřesnější než v minulém popisovaném případě – tam proti vám aspoň stáli profesionálové. U našeho stolu seděl zaměstnanec firmy, který nastupoval rok před námi, což byla jeho jediná kvalifikace pro hodnocení, kdo z nás je vhodný kandidát. Řešili jsme fiktivní případy, kde jsme měli ukázat naši vynalézavost. Matně si vzpomínám, že šlo o nějakou restauraci, které se po otevření dlouho dařilo, ale po obměně personálu kuchyně se počet návštěvníků postupně výrazně snížil, až se restaurace dostala před otázku, zda to celé nezavřít. Žádná další smysluplná data zadána nebyla, takže hra byla skutečně asi jen o naší představivosti. Moji dva kolegové-uchazeči byli naladěni na úplně jinou vlnu, takže postupování „jako tým“ bylo složitější, než jsem čekal. Po tom, co 15 minut rozvíjeli řešení v podobě masivní letákové kampaně se zacílením na ženy s kočárky, jsem už spíš jen poslouchal, abych si na konci dne od zmíněného zaměstnance vyslechl, že mi sice vyšly testy dobře, ale nejsem týmový hráč, takže se do jejich firmy nehodím. Oddychl jsem si.

Pak se mi ještě vybavuje zkušenost z jedné české firmy vyrábějící podnikový informační systém. Její přijímací pohovor byl zdaleka nejamatérštějším ze všeho, co jsem vyzkoušel. Zapamatoval jsem si ale speciálně hlavní test, který se skládal otázek, kde byla vždy nějaká zkratka a do prostoru pod ní jsem měl napsat, co znamená. Přiřazovat velkou důležitost tomu, co lze naučit nového zaměstnance během prvního měsíce, a hodnotit na základě toho vhodnost kandidáta, podle mě není způsob, jak získat ty nejlepší.

Tam, kam jsem nakonec nastoupil, bylo assesment centrum úplně jiné než u ostatních navštívených. Bylo velmi přátelské a klidné. Bylo nám hned z kraje vysvětleno, že nemá cenu, aby nás stresovali, protože v práci nás pak taky nebudou chtít mít vystresované, takže by jim to zbytečně ovlivnilo měření špatným směrem. Zadávané úlohy měly hlavu a patu (zde jsem se prý projevil jako velký týmový hráč… záhada) a závěrem byla snad pětiminutová prezentace, kde jsem měl předvést nějaký projekt, na kterém jsem v minulosti dělal (co jsem se naučil, jaké byly nástrahy atd.). Stavění létajících dronů mělo nakonec větší úspěch než jsem čekal.

Později jsem se také dozvěděl, že jsem měl při výběru nějaké plusové body u šéfa celého týmu tím, že jsem měl v životopisu zmíněnu certifikaci na audio masteringový software Cubase. Býval to profesionální hudebník. Z toho plyne, že škola je fajn a je to obvykle nutná vstupní podmínka, ale od ostatních vás pak odliší tyhle blbosti, co jste dělali okolo.

V korporátu nic nezměníš

Přemýšlel jsem, že začátky nebudou jednoduché. Jsem občas docela drzý a nemám rád, když musím dělat něco očividně zbytečného, jen aby to bylo (naopak do smysluplných projektů se umím o to víc ponořit). Někteří z přátel se mě snažili připravit na to, že prý v korporátu nejde nic změnit, tak ať se radši o nic nepokouším, a pokud už ano, ať pak nejsem smutný, že to nikam nevede.

První týden jsem se držel zpátky, ale brzy jsem se začal projevovat a okolí si na mou výstřednost postupně začalo zvykat. Asi po dvou týdnech mi to nedalo a začal jsem v malých krůčcích. Přesvědčil jsem manažera, že bych chtěl druhý externí monitor a že bych k tomu mohl využít nějaké z minulých prostor, které zůstaly určené k likvidaci (starší 20“ IPS s rozlišením 1600×1200 – ideální doplněk k 24“ 1920×1200), takže to nikoho nebude stát žádné peníze. Na práci, kterou jsem dělal, bylo použití více monitorů výhodné a člověk s nimi mohl být produktivnější. Nakonec jsem byl následován dalšími kolegy (kteří už se ovšem neptali) a najednou nás bylo s dvěma monitory na stole více. Chvíli to bylo velké téma, ale dnes už má v týmu dva monitory snad každý a nikdo nerozporuje jejich přínos.

Někdy o rok později přišel zásadní zlom, když jsem se vnutil do jistého projektu, který měl vést k napravení obřího průseru. V rámci vytvořeného týmu jsem měl jako služebně nejmladší jen procesní roli. Měl jsem předávat problémy reportované ostatními do speciálního systému, rozumně je zformulovat a dělat komunikační most mezi čínským týmem a lidmi od nás, aby to ostatním nebralo čas. Vnímal jsem po čase, že to celé nejde tím správným směrem, ale zároveň jsem si uvědomoval, že každý problém nejdřív musí projít přese mě. Takže jsem se ve volných chvilkách ponořil do hledání a testování chyb, reportoval si problémy sám a nikomu nic neřekl.

Tím jsem ze sebe postupně udělal experta na danou problematiku, protože nikdo z firmy se v tom nešťoural víc. Když už se to rozkřiklo, dostal jsem na testování časovou dotaci (která pak v určité době byla 100 % pracovní doby), začal chodit na řadu konferenčních hovorů s lidmi ze všech možných kontinentů a stal se součástí menší skupiny lidi, která na globální úrovni plánovala další postupy.

Primárně jsem stále technology architect. Díky své zálibě hloubat ve složitých technických řešeních a zkoumat, jak fungují, jsem se stal eskalačním bodem pro různé průšvihy, sem tam stále navrhuji zejména výpočetní clustery, menší superpočítače a systémy pro virtualizované desktopy. Nechci se toho vzdávat, protože mě to baví, stejně jako mě vždy bavilo i testování notebooků. Navíc si díky tomu udržuju velký přehled v nejmodernějším hardware, můžu vidět věci, které se veřejně v produkci objeví až za několik let, a připravuju různá technologická školení, případně plánuju školení pro tým od lidí z jiných firem (NVIDIA, AMD,…).

Moje role dnes ale zahrnuje také beta-testování, zadávání úkolů vývojářům, kreslení screen mockupů popisujících nové chování naší klíčové aplikace, prohledávání kódu kvůli zjištění, jak něco doopravdy funguje, nebo prostě jen vyjednávání o tom, jaké změny budou v budoucnu potřeba.

Po této zkušenosti si troufám říct, že i v korporaci skutečně jde něco změnit, a to tak, že to ovlivňuje celou firmu a výsledky práce se přímo dotýkají tisíců dalších zaměstnanců. Všechno je stejně jako vždy jen otázkou okolností, schopností a ochoty vystoupit z komfortní zóny. Ne vždycky šlo všechno jako po másle a sám jsem chtěl párkrát skončit, ale hodně jsem zapracoval na schopnosti nezachraňovat pořád celý svět, naučil se mnohem lépe vyjednávat na vyšších úrovních firmy, a když tak nad tím přemýšlím, tak jsem vlastně v práci spokojený.

Nový notebook

Když jsem se v práci ukázal první den, byly už na mém stole připraveny krabice s notebookem, dokovací stanicí, monitorem a dalším příslušenstvím. První den jsem se ke svému místu nedostal, takže nebyl čas vybavení prozkoumat, a když jsem přišel druhý den, bylo vidět, že si nějaký služebně starší kolega už stihl nabídnout. Nový IPS monitor nahradil nějakým vysvíceným TN nesmyslem a místo nové klávesnice na stole ležela jedna pořádně zahnojená, dle designu tak deset let stará. Klávesnici jsem si přinesl vlastní a monitor jsem brzy také vyřešil. Co mě v tu chvíli zajímalo víc, byl notebook.

Dostal jsem HP EliteBook 840 G1, čímž se mi hodně ulevilo. O HP se ví, že v pravidelných cyklech má problémy s chlazením (především hlučností) a z vlastního testování jsem věděl, že počínaje touto generací byl problém zrovna odstraněn. Konfigurace byla taková typicky kancelářská – dvoujádrové Core i5-4300U (1,9/2,9 GHz), 8 GB RAM, hodně poruchový disk od HGST s kapacitou 500GB (7200 rpm) a HD+ (1600×900) TN displej od LG, jehož jedinou předností byla regulace jasu bez PWM, pokud se nastavil jas na alespoň 50 %.

hp-elitebook-840-g1-g5_04

Byla to doba, kdy se hromadně v business noteboocích přecházelo na úsporné (15W TDP) Intelovské procesory 4. generace. Předchozí generace standardních pracovních notebooků snad všech značek měly ještě procesory s TDP 35 W, takže vlastně přechodem na novou generaci obvykle došlo k poklesu výkonu. Výhodou bylo navýšení výdrže na baterku a zejména tenčí a lehčí provedení. Výkon mi tehdy tolik nevadil. Rozhodně méně, než mě těšila mnohem lepší mobilita přístroje (v porovnání s tlustým předchůdcem v podobě HP EliteBook 8470p).

Jenže postupně jsem od stroje potřeboval složitější a složitější činnosti a vše se ještě umocňovalo faktem, že v korporátním prostředí vám na počítači poběží i hromada nechutně žravého softwaru včetně McAfee antiviru s častými skeny disku, které nemůžete odmítnout. To, co by tedy při domácím použití ještě v pohodě stačilo, umělo být tady otravně pomalé. První upgrade bylo rozšíření paměti na 16 GB, když jsem zjistil, že se na 8 GB moc často dostávám do swapu. Druhý upgrade bylo 512GB SSD, na které jsem překlonoval obsah původního disku. Nejen, že to znamenalo ohromné zrychlení snad všech činností, ale taky se mi nechtělo čekat, až disk umře (k čemuž došlo nedlouho poté).

Nedávno mi došla trpělivost (možná kvůli už třetí mrtvé baterii), takže jsem si nakonfiguroval nový stroj. Kvůli smlouvě firmy s HP, jsem měl možnosti výběru omezené, ale po nedávném srovnávacím testu 14“ business strojů, jsem si vybral HP EliteBook 840 G5 a věděl, do čeho jdu. Nový stroj je ještě tenčí a lehčí, a ač si uvědomuju, jak se na to někteří místní komentátoři tváří, pro mě to třeba byl velký argument kvůli létání na konference a školení. Existují i mnohem tenčí stroje, ale mám požadavky na přítomnost LAN a HDMI v plné velikosti. Zde je navíc ještě pohodlné, klasické dokování.

hp-elitebook-840-g1-g5_01

Pokud jde o konfiguraci, k přesunu na nový stroj mě odhodlalo vydání úsporných čtyřjader od Intelu i AMD. V nabídce jsem si dokonce mohl zvolit, zda stejný notebook chci s Ryzenem od AMD (jako EliteBook 745 G5), ale vyšší spotřeba AMD při kancelářské práci při plus mínus stejném výkonu mi rozhodování zjednodušila. Zvolil jsem Core i5-8350U (1,7/3,6 GHz), které je proti i7 jen zanedbatelně pomalejší. RAM jsem vyřešil jako 16 GB v jednom slotu s pozdější možností rozšíření na 32 GB – na to totiž zcela jistě brzy dojde, jen to ještě není na pořadu dne. V případě SSD byla volba celkem jednoduchá. Rozdíl v ceně mezi SATA a NVMe modely je malý, takže jsem zvolil 512GB NVMe, a to rovnou v rychlejší variantě.

Poslední větší rozhodování se týkalo displeje. Na různé DPI spousta používaných aplikací není připravená (včetně Office 2013), takže by to bylo s 4K jen pro zlost. Volba full-HD (1920×1080) byla celkem logická. Nakonec jsem vzal příplatkový FHD IPS s vyšším jasem a lepším barevným pokrytím. Nakonec stejně jedinou použitelnou variantou je mít na všech displejích stejné DPI (nastavil jsem si „vlastní“ meřítko a měním ho s odhlášením). Většinou pracuju s externími monitory, kde nic jiného než 100 % nepřichází v úvahu. Když sem tam potřebuju odběhnout s notebookem, tak zvládnu, že je vše drobnější. Když vím, že celý den budu pracovat přímo na notebooku, tak si holt přepnu s restartem DPI na 125 %.

hp-elitebook-840-g1-g5_05

Celkově jsem si výkonem na jedno jádro polepšil téměř o polovinu a výkon všech jader je více než dvojnásobný. Rychlost SSD je prakticky ve všem také více než dvojnásobná a konečně zas všechno lítá jak z praku. To všechno je rozdíl pouhých čtyř let. Ve výsledku mám ale asi největší radost z nového displeje. Tímto jsem se konečně zbavil posledního hnusného TN panelu v primárně používaných počítačích.

A to považuji za velký úspěch…

Komentáře k článku

  1. 1. Brano  11.7.2018  2:16:10

    Velmi pekny blog.

  2. 2. Vojtěch Audy  11.7.2018  17:16:02

    Ach, assesment centrum. Jednou jsem to vyzkoušel a fakt never ever more. Vyrukovat dneska nějaká firma s tímto, tak bych tu pozici rovnou odmítl. Naštěstí pracuji v segmentu trhu, kde o specialisty jako jsem já nedostatek a spíše firmy si je navzájem přetahují. :)

    Jinak druhý monitor bych bral dneska jako samozřejmost, ne? Zvyšuje to produktivitu práce a tak to všechno okolo. Se divím, že někde jedou ještě bez toho.:)

  3. 3. swarm  11.7.2018  19:06:34

    [2] Bývá to zejména na graduate pozicích. S praxí, co teď mám, by mě do toho už taky nikdo nenutil, když bych si hledal práci nyní.

    Ad druhý monitor – jsou i firmy, kde se tomu pořád brání a místo toho raději vynakládají ještě více peněz na papír, protože si zaměstnanci pořád tisknou dokumenty, které by si jinak promítli na tom monitoru (jenže na tiskárny a papír to jde z jinýho budgetu…).

  4. 4. Puppy  13.7.2018  0:46:36

    [2] Stále používám jen jeden monitor. Preferuji ale kvalitní s co nejvyšším rozlišením a nejmenší velikostí pixelu (cokoli nad 0.25mm považuji za nesnesitelné) než dva hrozné, tedy typické kancelářské monitory v 99% firem. Nicméně posledních 17 let pracuji v 95% z domova (po strašné zkušenosti se, doufám teď již jediným, zaměstnáním … nikdy více) na výhradně vlastním hardware, takže typické firemní šroty řešit nemusím ;-)

  5. 5. r443  13.7.2018  10:37:32

    Také mě překvapilo, že je ještě někde druhý monitor považován za něco výstředního, v naší korporaci jej má každý, kdo o něj projeví zájem (odhaduji, že to tak má něco přes polovinu zaměstnanců). Já osobně jsem si na stůl postavil tři 24″ 1920×1200 a přijde mi to tak akorát. Jinak jsem nafasoval také EliteBook (820 G3), působí dojmem kvalitně zpracovaného stroje, je tichý, výkonný.. ale téměř jej nevyjímám z docku, s tou klávesnicí jsem beznadějně nekompatibilní a nejsem schopen s ní pracovat.. chtěl bych vědět, na čem jede člověk, co vymyslel malá, půlená tlačítka kurzorových šipek nahoru/dolů.

  6. 6. swarm  14.7.2018  9:47:00

    [4] Co to bylo za tak příšernou zkušenost?

    K těm monitorům – jako primární jsem před lety dostal 24″ HP Z24i, což byl entry-level pro workstation, tehdy asi za 8 tisíc. Ve většině firem se sice fasují dost hrozné displeje, ale tohle ještě beru jako dost použitelné. Vzhledem k tomu, že až do loňska jsem byl vázaný na aplikaci, která nefunguje dobře v jiném než 100% zvětšení, tak bylo 24″ 1920×1200 naprosto optimální.

    Dneska, zvláště s novým notebookem, bych už potřeboval něco na 125% zvětšení v OS, takže ideálně 25″ 2560×1440. Škoda, že 16:10 nějak vymizelo ve větších úhlopříčkách. Příště už asi půjdu cestou jednoho velkého, mnohem širokoúhlejšího panelu.

  7. 7. Lukáš  14.7.2018  11:20:47

    Díky za sdílení. Osobně se docela děsím, až budu nucen měnit notebook. Jemný rastr je sice hezký, ale současně mám 1080p 17‘‘ který musím používat na 125%. Rozhodně chci kompaktnější stroj, ale 900p se těžko najde a 768p se asi v kombinaci s dobrými pozorovacími úhly nedělá. Ohledně druhého monitoru, zažil jsem kombinaci notebooku v docku, externí klávesnice a monitoru vedle – hodně nešikovné, protože notebook a jeho displej potřebný k práci byl dál než ten velký monitor.

  8. 8. swarm  15.7.2018  11:08:32

    [7] Dnes už pravděpodobně neexistuje displej s rozlišením 1366×768 nebo 1600×900, který by měl přijatelnou obrazovou kvalitu. Problémům s různým DPI se dnes člověk jen těžko vyhne u nového notebooku v kombinaci s běžným kancelářským monitorem.

    Ano, někteří lidé u nás mají podobná řešení. Taky znám lidi, co mají na stole externí monitor, ale nemají ho ani zapnutý a stejně všechno dělají na notebooku (pochopitelně s externí klávesnicí, aby byl co nejdál).

  9. 9. noone  1.8.2018  9:17:48

    Co je to certifikacia na Cubase? Ak sa smiem spytat (ako uzivatel, ktory pracoval s Cubase prvy raz pred viac ako 25 rokmi, pamatam prve verzie na Atari aj MacOS, Cubase Audio na Falcon 030 nebola zla) :-))

  10. 10. swarm  7.8.2018  21:26:22

    [9] Taková blbost. Steinberg má nějaký certifikovaný školící centra a ta dělají školení. Na jedno jsem šel a jen tak z legrace jsem si to připsal – nečekal jsem, že by to mělo mít nějakou odezvu při hledání práce.

    Jinak jo – 95% jsem se naučil sám až prací na různých projektech.

  11. 11. Warhawk  15.8.2018  9:53:10

    Když to tady čtu, tak si připadám jako zjevení. Vystřídal jsem dvě korporace, celkem jsem v procesu 8 let a dva externí 24 palcové monitory měl snad každý kdo si řekl. Včetně asistentky. Teď mám monitory dokonce 3. Přítelkyně dělá obyčejné účto a monitory má dva také. Předtím v pojišťovně totéž. Ono mnohdy se stačí slušně zeptat na správných místech.


Napsat komentář