V Praze probíhal od středy do dneška další ročník akce zaměřeně na historické počítače. Čím měně času mám na ně přes rok, tím více se snažím zajistit volno právě na tuto akci. Letos jsem si dal pauzu od pracovních stanic SGI a pojal svou expozici ve stylu přenosných a „přenosnějších“ počítačů především 80. let…

Normálně většinou dávám jen kratičkou reportáž z akce. Tentokrát udělám výjimku a zkusím se trochu rozepsat kolem počítačů, které jsem na akci přinesl, a oprav, kterými si musely projít.

Apple Macintosh Plus

Je večer, dva dny po akci a já na stole zapínám svůj Apple Macintosh Plus z roku 1986. Tedy on není můj, zapůjčil mi ho kamarád Vojta, ale to je vlastně jedno. Postupně se načítá operační systém z diskety, kdy povrzávání disketové mechaniky je jediný zvuk, který počítač bez ventilátoru vyluzuje. Steve Jobs byl vysazený na ticho a v tomto ohledu měl vždy moje sympatie.

Zapínám textový editor, abych mohl psát tyto řádky a hned po pár větách si uvědomuju, že tohle je jedna z nejlepších klávesnic z osmdesátých let, na které jsem kdy psal. Není moc pozadu například za IBM Model F, kterou dodávalo IBM k prvním PC. Majitelé Atari ST a Amigy 500 se tehdy Applařům smáli, že jejich počítače jsou lepší a za měně peněz, ale nedá se popřít, že jejich klávesnice byly v porovnání s touto po stránce mechaniky naprosto otřesné.

To na hranaté myši s jedním tlačítkem je pokrok, kterým tato periferie během dalších dekád prošla, mnohem výraznější. Po vyčištění kupodivu funguje spolehlivě a kurzor se nezasekává, ale citlivost má malou a o pořádné ergonomii tu ještě nemůže být řeč. Alespoň, že pozdější verze operačního systému již umožňují nastavit rychlejší kurzor, aby nebylo nutně přejet myší celý stůl při přesunu kurzoru z jednoho rohu maličké obrazovky do druhého.

Když je řeč o obrazovce. Je opravdu velmi malá. Člověka to až překvapí, jak malou úhlopříčku tehdy za své peníze dostal. Je černobílá a počítač na ní neumí zobrazit ani stupně šedi – jen černou a bílou. Na druhou stranu je velmi ostrá a má obnovovací frekvenci 66 Hz. Tedy o 10 % více než základní grafický režim VGA 640×480, který se v PC objevil o několik let později. Je to ale především mnohem více než ubohých 50 Hz, které používaly televizní monitory některých domácích počítačů zobrazujících v evropské normě PAL. Co do redukce blikání bylo lepší z běžných počítačů jen Atari ST, které na svém černobílém monitoru nabízelo dokonce 72 Hz.

Apple Macintosh Plus jsem na Bytefest přitáhl, protože se tam za poslední roku nikdy žádný kompaktní Mac neobjevil. Plusko je v podstatě druhou generací, ale tvarově je shodný s první, na které je znát Jobsův rukopis. První vyšla v roce 1984. Měla procesor Motorola 68000 (8 MHz), jednostranou 3,5″ disketovou jednotku (400 KB) a pouhých 128 KB operační paměti. Právě poslední parametr byl terčem posměchu, neboť s tak malou pamětí toho počítač moc neuměl. Dokonce i pro potřeby živého dema při uvedení počítače, použili upravenou variantu s větší pamětí. Není divu, po půl roce se paměť navýšila na 512 KB a většina původně prodaných kusů se dodatečně rozšířila také.

Když o dva roky později vychází model Plus, dostává rovnou 1 MB RAM a na základní desce jsou poprvé sloty SIMM pro snadně pozdější rozšíření. Procesor sice zůstal stejný, ale disketová jednotka byla nově oboustranná (800 KB) a na zadní straně se objevil konektor SCSI pro připojení všeho možného od disků až po periferie, které mohou využít vyšší datovou propustnost (například skenery). O rok později přichází Macintosh II (klasický desktop) a v rámci kompaktních Maců zas Macintosh SE, který ovšem přebírá nový designový jazyk Applu a už mu chybí určitá elegance, kterou měly první dvě generace.

Na akci bylo možně vidět v provozu velmi rannou verzi operačního systému „System 2″ doplněnou o původní programy MacDraw, MacPaint and MacWrite, takže si návštěvníci mohli vyzkoušet, jak se s nimi tehdy pracovalo. Pravdou je, že původní systém byl velmi primitivní. Situace se výrazně zlepšila se System 6 z přelomu 80. a 90. let. To je asi tak poslední systém, který ještě běží opravdu rychle na tomto počítači. Novější System 7.1, který už nabídl například dodatečně naroubovaný multitasking, je znatelně pomalejší a také nestabilnější. Proti tomu jsou i Windows 3.1 mimořádně stabilní systém, což se mohli přesvědčit i návštěvníci.

Apple PowerBook 100

První PowerBook překvapivě nevyrobil Apple, ale Sony. Apple mu dal zadání, že má jít o kompaktní variantu jejich prvního přenosného počítače – Macintosh Portable. Ze sedmi kilogramů se podařilo snížit hmotnost na dva a počítač dostal rozměry podobně listu papíru A4 (pochopitelně až na tloušťku).

PowerBook 100 je můj oblíbený stroj. Byl z tehdejší řady dlouho nejmenší a nejlehčí. Na trhu ale příliš nezazářil, protože v sobě neměl integrovanou disketovou jednotku, což bylo na tehdejší uživatele ještě příliš velkě sousto. Na druhou stranu má fantastickou klávesnici a proti PC notebookům první poloviny devadesátek taky mnohem lepší trackball s velkou kuličkou.

Oba počítače jsem měl sesíťované pomocí sériového kabelu, kterým jsem je propojil (kabel, myš a další drobnosti mi zapůjčil vedle sedící pan Kocour, který měl Amigu s frame grabberem a telefonní ústřednu, přes kterou se mohli lidé ze sálu připojit k jeho Raspberry Pi). Mac má přímo v sobě možnost i při takovém propojení vytvořit síť včetně sdílení souborů a spouštění programů ze vzdáleného disku. Funguje to překvapivě dobře a nastavení je záležitost jedné minuty. Je dobré vysvětlit, že sériový port na Macu není ten samý, co najdete na PC. Jednak má jiný konektor (kulatý podobně jako PS/2) a jednak pracuje v pokročilejším standardu RS-422, který nabízí rychlost až 230 kb/s. Jde však přepnout i do RS-232, jen rychlost je pak desetkrát nižší.

Na akci jsem však místo síťování lákal k počítačům spíše na dobové macovské hry. Je jich překvapivě hodně a navzdory schopnosti zobrazit jen černou a bílou vypadají mnohdy fantasticky, a to ať už jde o Test Drive 2, Lode Runner, Dark Castle, anebo třeba Prince of Persia a MS Flight Simulator. Oproti verzi z PC často nabízejí vyšší rozlišení a lepší hudbu i zvuky.

Zatímco v Plusku byl nutný servis o preventivní výměně čtyř kondenzátorů ve zdroji a jednoho plastového kolečka v disketovce, kde slouží k automatickému vysunutí diskety, v případě PowerBooku byla oprava jedna z těch horších. Počítač bylo před časem nutně kompletně rozebrat, a to i displej na jednotlivě vrstvy. Následně došlo k očištění korozivního povlaku a výměně všech vyteklých kondenzátorů (tedy úplně všech elektrolytických).

Kdo to nikdy nezažil – odpájení vyteklých kondenzátorů je mimořádně nechutná záležitost, protože se z nich při zahřátí line intenzivní zápach rybiny. Na dané místo se pak i velmi špatně pájí.

Vidět dnes funkční PowerBook 100 už tedy není jednoduché. Právě proto ho jednou za čas beru s sebou. Je totiž po renovaci v moc pěkném stavu a je na něm vidět, že i tehdy nebyl nutně plnohodnotný přenosný počítač obří škatule ve formě kufříku. Mohl to být i malý notebook, který by byl za malý a lehký považován ještě třeba před 10 lety.

IBM PS/2 Model P70

Když jsme u těch obřích škatulí ve formě kufříku. Přesně sem by se dal zařadit třetí přenosný počítač z dílny IBM. První byl klon Compaq Portable (IBM Portable), druhý klon Toshiby (IBM Convertible) a třetí… trochu klon Compaq Portable III/386.

Až ten třetí uměl nabídnout i něco navíc proti konkurenci. P70 byla nekompromisní mobilní stanice, která v roce 1989 dostala 20MHz procesor 386 (DX), 8 MB RAM a dokonce i podporu grafického standardu VGA, což v té době bylo u přenosných počítačů nezvyklé (pořád frčely CGA, double-CGA a výjimečně EGA).

Počítač sice váží téměř 10 kg, ale rozměrově je na kufříkové stroje poměrně kompaktní a může za to nahrazení CRT obrazovky plazmovým displejem. Právě kvůli displeji jsem tento stroj musel vzít s sebou na akci. Krásný oranžový monochromatický displej sice bliká stejně jak CRT, ale díky tomu umí nabídnout i stejnou rychlost překreslování. To vše při fixním rastru 640×480 a ostrosti obrazu na úrovni LCD. Tehdejší LCD panely se kontrastem a kvalitou s tímto displejem nemohly měřit. To ani nepočítám, že zde jsou černě pixely opravdu úplně zhasnutě, takže kontrast je parádní (podobně jako dnes u OLED).

Díky panu Holubovi, který mi dodal několik síťových adaptérů připojitelných na paralelní port počítače, bylo možně tento s ostatními sesíťovat. Moje aktivity na něm byly hlavně o nastavování sítě, připojení k internetu, hraní si s Windows 3.11 a nakonec i instalaci operačního systému OS/2, se kterým byl tento počítač kdysi dávno dodáván.

Dříve jsem P70 nosil na Bytefest pravidelně, ale pak mělo několik let pauzu, když v něm odešel pevný disk. Tím, že šlo o počítač řady PS/2, znamená to, že jiný disk by se blbě sháněl. V PS/2 se totiž mimo hi-endu (SCSI) používaly ESDI disky, se kterými jste nejspíš v životě nikdy nepotkali. Aby to bylo ještě lepší, v tomto a ještě jednom jiném modelu jde o disk s konektorem DBA, kdy fakticky disk kombinuje v sobě i ESDI řadič do jednoho celku a jeho konektor je sběrnice MCA (Microchannel – tedy náhrada klasické ISA z běžných PC). Nakonec jsem nedávno viděl, že někdo začal vyrábět pro MCA sběrnici novou kartu, která slouží jako IDE řadič, takže pak lze v počítači použít libovolný běžný disk (anebo CompactFlash kartu jako já). Takže jsem ji koupil, počítač zas oživil a mohl znovu vystavit.

Při jejím rozchozování jsem si vzpomněl na peklo, které PS/2 počítače při konfiguraci představují. Nemají totiž žádný BIOS setup v paměti ROM. Setup se načítá z disket (což je problém, pokud disketovka nefunguje – zde se musela opravovat). Je to krkolomné a zdlouhavé. Začíná se referenční disketou počítače a následně je nutně vložit ještě referenční diskety všech rozšiřujících karet. Pokud nějakou vynecháte, nebude daná karta po restartu fungovat.

Peklo s nastavováním a cílená hardwarová odlišnost od běžných „PC compatibles“ přešly IBM až tak o tři roky později, ale zasáhla ještě první generaci ThinkPadů. Kdo zatoužil po nějakém starším počítači z této doby, doporučoval bych se strojům od IBM vyhnout. Pokud jde třeba o plazmové displeje, podobně dobrý najdete i v některých Toshibách.

Toshiba T1200XE

Toshibu jsem vzal jen s LCD displejem, i když jednu s plazmou mám (T3200SX; měl jsem i krásnou zachovalou T3100SX, ale tu jsem letos během Bytefestu daroval někomu, u koho vím, že si opraví kondíky v napájecí desce a přivede ji zpět k životu). Tato je z roku 1990 a šlo spíše o jeden z těch mobilnějších kousků v portfoliu výrobce.

Dvanáctistovka dostala v inovované variantě 12MHz procesor 286 doplněný o 1 MB operační paměti, který se dal rozšířit dvojicí proprietárních modulů až na 5 MB. 20MB pevný disk od firmy Conner byl zajímavý tím, že šlo o 2,5“ variantu. Předchozí generace notebooků používaly 3,5“ disky, ale zmenšená novinka se rychle mezi notebooky v této době rozšířila, protože umožnila dělat stroje výrazně kompaktnější a také odolnější vůči otřesům.

Jak už to bývá, disk od Conneru trpí ve stáří na přilepení čtecí hlavičky k degradované gumové plošce. Při startu už se hlavička nedokáže odlepit a disk přestane fungovat. Řešením je disk otevřít, hlavičku odlepit a místo zajistit proti opětovnému přilepení. V dostatečně čisté místnosti se to u tak starého disku dá zvládnout bez poškození. Časem mě to čeká u jiného počítače, ale tady jsem jej raději nahradil už kdysi 200MB diskem (doplněným o program ANYDRIVE v zavaděči, který operačnímu systému podstrčí správné parametry disku, které zastaralý notebook nedokáže korektně identifikovat).

V počítači je vadná disketová jednotka, kterou jsem se ovšem nenamáhal opravovat. Před lety však přestal fungovat úplně. Mohly za to kondenzátory, které sežraly napájecí desku do té míry, že oprava byla nemožná (koroze se dostala přímo do nesehnatelných čipů). Došlo na výměnu kondenzátorů na ostatních místech, ale samotná napájecí deska uvnitř počítače byla nahrazena primitivním obvodem, který sice neumí nabíjet baterii (dávno mrtvá), ani uspávat počítač, ale vytváří všechna potřebná napětí a fungují mikrospínače pro zapnutí/vypnutí a reset. Počítač nyní akceptuje také širší napěťový rozsah, takže jej lze napájet zdroji (nejen) od novějších Toshib.

Důvodem pro záchranu byl zajímavý modro-bílý displej, který v žádném jiném exempláři nemám. V této době ještě podobné notebooky měly běžně CGA grafiku s displejem 640×200. Toshiba však už koncem 80. let začala používat rozšířený grafický obvod s dvojnásobnou pamětí (32 KB) a jemnější displej s rozlišením 640×400. Notebook sice nepodporuje novější grafické standardy jako EGA a VGA, ale v textovém režimu může mít automaticky prokreslenější písmena a speciálním grafickým módem je možné používat displej i s pixelovým adresováním. Takový režim má v sobě zabudovaná spousta programů včetně Windows 3.x. Překvapilo mě, že takový Windows 3.1 dokonce umí přímo detekovat Toshibu T1200XE (jako jeden ze tří notebooků od Toshiby, co má v seznamu), takže tento grafický režim nastavil instalátor automaticky. Oproti CGA je použitelnost ve Windows daleko vyšší (téměř na úrovni EGA/VGA, kde je rozlišení podobné, ale lze zobrazit více barev, resp. stupňů šedi).

Displej je překvapivě velmi pěkný, a to i po letech. Později začali výrobci displejů přidávat filtry tak, aby z modré udělali černou. Jenže z toho vyšla spíš taková slabá šedá a bylo to na úkor kontrastu. Právě proto je fajn tento počítač na akcích ukazovat.

HP Integral Personal Computer

Jako třešničku na dortu jsme na akci přinesli s kamarádem i přenosný HP Integral PC z roku 1985, který jsme loni koupili jako nefunkční. Opravený a vyčištěný letos posloužil jako ukázka vzácného elektroluminiscenčního displeje. EL displeje svítí víc než plazma a místo oranžové mají žlutou. Počítač bohužel byl opraven až těsně před akcí (fakticky až během jejích prvních dní), takže jsme na něm neměli připraveného nic zajímavého.

Návštěvníci proto mohli vidět akorát demonstrační program schopností, který se používal pro předváděčky zákazníkům, a mohli si vyzkoušet programování v BASICu. Integral je specifický tím, že má UNIXový systém HP-UX v paměti ROM. V té však fakticky je pouze grafické rozhraní, jádro systému, souborový manažer a BASIC. Potřebné UNIXové příkazy se pak musí tahat z diskety (pokud nemáte zapojenou kartu s další ROM).

Do příště si počítač lépe nastudujeme a ukážeme víc jeho schopnosti.

Další moje počítače

Průběžně jsem během akce přinášel a odnášel i další počítače. Objevila se Toshiba T2200SX (krásný malý a tenký stroj s 20MHz 386SX z roku 1991), která od letoška zas funguje, protože dostala nové kondenzátory a opravil se displej, který zas zobrazuje „jako za mlada“, miniaturní Toshiba Libretto 70CT, novinářská ikona pro cestovatele – Tandy TRS-80 Model 100 –, anebo třeba Olivetti Quaderno PT-XT-20, které jsme výměnou kondenzátorů zachránili před jistou smrtí (dnes jich je už většina rozežraná tak, že by byla oprava příliš komplikovaná, anebo nemožná).

Zajímavosti u ostatních

Nebudu popisovat všechno, protože se k tomu necítím povolaný, ale vypíchnul bych pár věcí z toho, co jsem nafotil do galerie níže. R0ger převáděl na Atari novou verzi svého herního 3D enginu pro virtuální realitu. K mému překvapení je výsledek opravdu moc pěkný a běhá to i přijatelně rychle. Vzhledem k tomu, jak je koncipováno ovládání, myslím, že z toho vznikne zajímavá hra.

Dokonce se v sále objevil i funkční dálnopis. Bylo možné jej i vyzkoušet jako tiskárnu. Je velká škoda, že k němu nikdo nesestavil adaptér a nepřipojil jej k počítači. Dalo by to tomu úplně nový rozměr. Aby však lidé poznali, jak hlučná taková věc je, to stačilo.

Logout si na jeden večer přinesl devadesátkovou low-end pracovní stanici s procesorem PowerPC 603 a nainstalovaným Windows NT 4.0. To mě velmi potěšilo, protože mám pro ne-PC stroje, na kterých běží Windows, určitou slabost a chystám o nich časem článek (doma jich mám hned několik – ten nejzajímavější má procesor DEC Alpha).

V neděli se tam na ukázku dokonce objevil i přenosný počítač Sun Voyager s procesorem SPARC. Bohužel už nejevil dostatečné známky života. Na chvíli se spustil a obrazovka svítila bíle. Nějakou dobu tak existoval a pak se zase vypnul. Vzhledem k extrémnímu smradu rybiny je problém jasný – vyteklé kondenzátory, které při zapnutí „vaří“. Tohle ještě asi půjde zachránit, ale bude s tím hodně práce. Snad se k tomu majitel dokope, protože jestli něco, tak taková raritka si to rozhodně zaslouží.

Vždycky potěší, když se na akci objeví s nějakým exponátem i mlaďoši, protože to ukazuje, že v každé generaci se najdou nějací pošuci, kteří mají zálibu v těchto starých krámech. Patrik přinesl krásnou 286 v podobě původního ranného IBM 5170 AT, s původní klávesnicí IBM Model F (po roce byla nahrazena známějším Model M s rozložením, které dnes všichni dobře známe) a tiskárnou, kde si děti mohly tisknout své kreace v malování pod Windows 2.03.

Desktopové PCčko mělo velký úspěch, což je zajímavý posun. Třeba ještě deset let zpátky by asi nikdo stará PCčka vystavovat nechodil, ale holt už i z nich se stává něco zajímavého pro nadšence a sběratele.

Článek už je takhle hrozně dlouhý, takže to tady ukončím. Příští rok to z mé strany vidím hlavně na zajímavé pracovní stanice (hlavně UNIXové). Pokud chcete vidět fotky z letošního ročníku, koukněte sem:

https://drive.google.com/drive/folders/19GxszOpNZD9MgLx4aSQSqf2jRVPGZSfd?usp=drive_link