Je to s podivem, ale za celou dobu muzea jsem sem nepřidal ani jediný ThinkPad. Čím jiným to napravit než modelem, který byl jedním z prvních vyslaných notebooků do vesmíru. ThinkPad 760XD patřil do segmentu pracovních stanic a nabízel různé speciální funkce od VoIP telefonie až po dekodér MPEG videa a televizní vstup/výstup.

Vzhledem k tomu, že jsem ThinkPady dosud nezmínil, měl bych začít nějakou historií, která vzniku tohoto modelu předcházela. Vše to začalo v roce 1992 u zařízení, které se jmenovalo jednoduše ThinkPad (a složitěji: IBM 2521 ThinkPad), a aby to bylo ještě zajímavější, nešlo o notebook. Šlo o tablet ovládaný perem, vybavený úsporným procesorem 386SX a dvojicí SSD karet. Nedlouho po něm na trh přichází další várka ThinkPadů, které jsou již klasickými notebooky s kloubem a klávesnicí. Jsou však v mnoha ohledech převratné.

Tím prvním, co upoutalo pozornost veřejnosti, byl vzhled. Vývojový tým si totiž v IBM dokázal prosadit černou barvu, která nebyla pro notebooky typická. Obvyklejší byly různé odstíny šedé a béžové. Kvůli černé barvě bylo nutné obcházet různé normy, které se týkaly zejména nároků na ergonomii v některých zemích (např. Německo, kde se na krabice alibisticky přidával nápis, že počítač není určen pro kancelářské použití). Další specialitou byla červená tečka uprostřed klávesnice doplněná o dvě tlačítka u přední hrany (taktéž zvýrazněná červeně) – šlo o první implementaci trackpointu v notebooku. Červená barva byla při prosazování v rámci korporace také problematická. Byla vnímána jako nevhodná („konfliktní“) barva, a nakonec byla prosazena tak trochu oklikou jako barva magenta (purpurová), přestože v reálu byla pořád stejně červená.

Vzhled ThinkPadů byl vnímán jako inovativní a funkční, nicméně nebyl tou hlavní předností. Tou byla prostorná klávesnice, která byla navržena tak, aby se na ni uživatelé mohli co nejsnáze adaptovat ze stolních klávesnic (stísněné klávesnice a atypické rozložení byly tehdy brány jako jeden z hlavních problémů práce s notebooky). Další předností byl u vlajkového modelu (ThinkPad 700C) velký aktivní barevný displej s úhlopříčkou 10,4“ a rozlišením VGA (640×480). Bylo to v době začátků aktivních displejů a tento byl na svou dobu mimořádně povedený, pokud jde o kontrast a sytost barev. Navíc byl o palec větší než prakticky všechna konkurenční řešení a na to zákazníci slyšeli. Výsledkem bylo, že na tento model (ač byl poměrně drahý) byla první roky čekací listina a poptávka značně převyšovala výrobní kapacity. Čekání se táhlo tak moc, že později IBM objednávky změnila rovnou na novější model 720C s výkonnějším procesorem.

Další roky byly pro ThinkPady velmi příznivé. Řada byla chválena za inovativní přístup při zachování tradiční „IBM kvality“. Sedmistovkové modely se postupně vylepšovaly hlavně uvnitř. Brzy se z procesorů IBM přešlo na Intelovské s vyšším výkonem, opustila se sběrnice MCA, přidaly se zvukové čipy a grafické jednotky zvládaly v plném rozlišení displeje zobrazit až 256 barev. To byly ThinkPady 750. Posledním jejich vývojovým stádiem byl ke konci roku 1994 ThinkPad 755CD – první notebook od IBM vybavený integrovanou optickou mechanikou a kombinací televizního vstupu a výstupu. V nejvyšší verzi mohl být uvnitř později dokonce hi-end procesor Pentium (místo 100MHz 486).

Pracovní stanice jménem ThinkPad 760XD

První modely 760 se objevily už na podzim 1995. Přinesly jednu velkou změnu od předchozích generací – staly se většími, aby se do nich vešel 12,1“ displej. Poprvé se totiž zvedlo rozlišení, a to na SVGA (800×600). Pentium už bylo považováno ve vyšší třídě za základ a přešlo se také na schopnější grafické akcelerátory, kde bylo běžné pracovat v režimech s 65 tisíci barev (v druhé várce se přidala sběrnice PCI, a tím pádem i 32bit sloty pro karty CardBus).

ThinkPad 760XD patří až ke třetí várce. Světu byl představen z jara 1997 a šlo o to nejvýkonnější a nejvybavenější řešení, které bylo v rámci řady ThinkPad dostupné. Jeho displej měl stále úhlopříčku 12,1“, nicméně rozlišení 1024×768 patřilo ke špičce – dnes po letech máme u levnějších notebooků rozlišení, které je pouze o třetinu větší a v případě 15,6“ je velmi podobná i velikost pixelů.

Uvnitř je počítač vybaven 166MHz Pentiem MMX v mobilní variantě se sníženým TDP. Snese až 104 MB operační paměti a jeho grafická karta je doplněna čipy pro práci s NTSC/PAL signálem na vstupu i výstupu a signálovým procesorem se schopností dekódovat MPEG a MPEG2 video. Speciální koprocesor je použit také pro zastoupení zvukového čipu a voice-modemu.

Rozhraní čítala optickou mechaniku CD-ROM, PS/2 pro připojení myši (s rozdvojkou funguje i klávesnice, ale napřímo ne), dva sloty 32bit CardBus (PCMCIA), zvukový vstup a výstup, RJ-11 pro připojení telefonní linky, TV vstup i výstup, obrazový výstup VGA, sériový a paralelní port a dva rychle infra-porty (vpředu a vzadu). Jsou zde dva speciální konektory, z čehož jeden je pro připojení externí disketovky a ke druhému lze připojit redukci na plnohodnotný gameport, resp. co je důležitější – MIDI rozhraní. ThinkPad 760XD je jedním z mála notebooků té doby s možností připojit MIDI zařízení bez rozšiřujících karet. Komu taková výbava nestačila, mohl sáhnout po velké dokovací stanici se SCSI rozhraním a šachtou na disky/mechaniky i sloty pro karty do stolních počítačů.

Jediné, co mi u notebooku chybí, je rozhraní USB. Taková Toshiba ho měla pomocí externích řadičů už od roku 1996. ThinkPady s USB byly v obchodech až o dva roky později.

Modulární hardware

ThinkPady 760 jsou strašně zajímavé stroje ve chvíli, kdy je začnete rozebírat. Zatímco dneska už máte na jedné základní desce všechny komponenty kromě pevného disku, baterie a Wifi modulu, zde jde o soustavu modulů různě propojených do sebe jako sandwitch.

Modulů je uvnitř hodně. Začíná to modulem s procesorem, čipovou sadou a vývodem sběrnic (ISA, PCI, IDE). Dále je tu oddělený napájecí modul, zvukový/modemový modul a nakonec video-modul, který na sobě nese malý ventilátor pro chlazení všeho dohromady. Celé je to v kovovém pouzdře, které lze z notebooku snadno vyjmout jako jeden velký modul.

Elektronika je v zadní části základny. Přední dvě třetiny jsou rozděleny na místo pro primární pevný disk (vpravo), bateriový modul (uprostřed) a univerzální šachtu (vlevo). Do univerzální šachty lze osadit různé komponenty podle potřeb zákazníka. Já mám dva moduly – optickou mechaniku CD-ROM a disketovou mechaniku pro 1,44/2,88MB diskety. Třetí kompatibilní možností je ještě adaptér pro připojení druhého pevného disku (opět IDE/PATA).

Přístup do útrob počítače je vyřešen opravdu jednoduše. K základní údržbě nepotřebujete šroubovák. Zámky víka na bocích základny se pro otevření notebooku posouvají dopředu. Pokud je však posunete dozadu, můžete odklopit klávesnici a získat pohled na kompletní útroby zařízení.

Operační paměť je mimo hlavní blok s elektronikou. U procesoru je integrovaných 8 MB paměti, dalších 8 MB nese rozšiřující karta (pravděpodobně existují i karty s větší pamětí), která se k desce připojuje pod pevným diskem. Až do této desky můžete připojit dva klasické SO-DIMM moduly.

Modulárního konceptu jsem u tohoto ThinkPadu využil. 760XD jsem původně koupil kvůli náhradním dílům pro slabší 760XL. Nakonec se ukázalo, že funkční s trochou pomoci je a je v lepším stavu. Ze 760XL jsem si nakonec vzal zvukový modul ESS ES1688, který byl brán jako low-end proti IBM Mwave DSP, a přišel jsem tím o funkci modemu i MIDI výstupu. Na druhou stranu ES1688 funguje v DOSu i bez ovladačů a má lepší FM syntézu (což pro mě bylo při hraní her pod DOSem důležitější). Koho zajímají fotky, kde jsem ThinkPady 760 před lety kuchal, ten může vzít za vděk starším článkem.

Grafika, video a multimédia

ThinkPad 760XD se jakožto workstation liší od nižších modelů (například kancelářského 760XL) video-modulem. Zatímco základní modely mají malý modul, na kterém je akorát grafický čip, 1 MB paměti a výstup VGA, zde je velký modul s šířkou přes celý notebook, na kterém se nachází výše taktovaný grafický čip Trident 9385 s pamětí rozšířenou na 2 MB (nižší modely měly rozlišení 800×600, kde 1 MB stačil na 65 tisíc barev, u vyššího rozlišení 1024×768 byly 2 MB nutnost pro stejnou barevnou hloubku).

To však není všechno – na desce přibyly další čipy, které rozšiřují grafické možnosti o lepší akceleraci videa včetně dekódování MPEG v PAL kvalitě a MPEG2 v PAL při polovičním horizontálním rozlišení. Z notebooku bylo možné dostat obraz nejen VGA výstupem, ale také televizním výstupem pomocí S-Video redukce z miniaturního konektoru na levém boku. Obraz je možné pouze klonovat a připojení televizoru přináší omezení v rozlišení, ale funguje to a kdysi to bylo zamýšlené třeba pro prezentace s pomocí velké televize (od té doby se staly projektory dostupnější). TV vstup je hned vedle a má stejnou redukci. Pomocí speciálního programu je možné využít notebook buďto jako velkou přenosnou obrazovku ke kameře (případně VHS/DVD přehrávači), nebo pro pořizování snímků a videa.

Pořizování videa v plné kvalitě PALu bylo v podstatě nemyslitelné. V roce 1997 však bylo poměrně časté video 320×240 při 15 snímcích za sekundu a s tím neměl ThinkPad problém. V této konfiguraci mohl zvládnout i 320×240 při 30 snímcích, ale vzhledem k tomu, že komprese se mnohdy musela provádět následně, velmi rychle jste si mohli vyplýtvat místo na disku, který měl dle konfigurace obvykle okolo 2 GB (s výjimkou jedné konfigurace s 5GB diskem).

Pokud jde o přehrávání videa, je potěšující, že například proti dříve popisované Toshibě Satellite 440CDT je možné přehrávat video plynule i roztažené přes celou obrazovku. Přídavný akcelerátor však má svá specifika. Pokud přehráváte AVI soubor s jiným než MPEG kodekem (a několika dalšími), běží video sice plynule, ale roztažení se provádí bez vyhlazení pomocí zdvojování/ztrojování pixelů, takže je vidět rastr. Pokud však přehráváte něco v MPEG, je video roztažené s vyhlazením. U notebooku z této doby je to jednoznačně přednost. Vzpomínám, jak jsme si ještě na střední předávali ve škole různá CD s ripnutými filmy do MPEG (někdy byl film v půlce rozdělen, aby se to vešlo na dvě CD s vyšší kvalitou). Něco podobného šlo bez problému na tomto ThinkPadu přehrávat díky akceleraci a přítomnosti CD-ROM mechaniky. Videa, která šla na ThinkPadu digitalizovat, zas poměrně přesně odpovídala tomu, co se šířilo ještě nějakou dobu po tom na internetu (ostatně i Youtube při startu v roce 2005 měl rozlišení videa 320×240).

Notebook je v základu vybaven stereofonními reproduktory v opěrkách rukou před klávesnicí a mikrofonem vpravo nahoře u displeje. Repráčky zdaleka nejsou tak dobré jako u zmíněné Toshiby, ale v kontextu doby šlo o průměr. Na umístění bylo nešikovné, že při poslechu během psaní (nebo hraní) je zvuk tlumen položenými dlaněmi.

Přítomnost mikrofonu není bezdůvodná. Koprocesor IBM Mwave totiž umí zajistit přenos pro VoIP konference. Stačilo připojit notebook do telefonní sítě a vytočit správné číslo. IBM mělo dokonce v nabídce i malou připínací webkameru.

Mít v roce 1997 notebook s rozlišením 1024×768, to bylo něco. Ostatně v té době ještě kde kdo neměl takové rozlišení ani doma na stolním počítači (bylo obvyklé na 17“ CRT monitorech). Tehdy byly všechny GUI prvky systému a programů menší, takže se toho na displej hodně vešlo a člověk měl podobný pocit jako dnes s full-HD displejem. Najednou šlo pohodlně pracovat s více okny a nebylo nutné všechno maximalizovat.

Textový webový prohlížeč. Pro rychlé prohlížení ideální.

Grafický prohlížeč sice zvládá běžné stránky v pohodě, ale vyplní celých 16 MB paměti a není to žádný rychlík.

Grafický čip od Tridentu byl také mnohem lépe připraven na větší monitory než ten od Western Digital v modelech 750/755. Mohli jste si připojit monitor s rozlišením 1280×1024 při 256 barvách, nebo 1024×768 při 65 tisících barev. Druhé jmenované mohlo fungovat s obnovovací frekvencí 75 Hz, resp. 88 Hz prokládaně (mám doma prokládaný monitor a vypadá to na něm překvapivě dobře). Víceméně schopnosti čipu odpovídaly možnostem dostupných dobových 17“ monitorů.

Vstupní zařízení

Na klávesnici ThinkPadů byli v IBM právem pyšní. Bylo to něco, čím vítězili nad konkurencí a nešlo jen o rozložení s velkými klávesami, horním blokem F1-F12 děleným po čtyřech a klasickou šesticí kláves pro práci s dokumenty. Bylo to i o mechanice, která byla pohodlná a přesná.

Pro lepší sklon bylo možné vyklopit zadní nožičky, které zadní část klávesnice nadzvedly. Šlo o unikátní řešení, které měl model 760 jako první a v podstatě taky poslední. Později se od toho upustilo a ani se nedivím. Je to další mechanická část, která může přinášet problémy a po letech se ostatně nějaké i projevují.

Nastavitelný náklon klávesnice pro lepší psaní.

Modely 760 mají ještě jedno specifikum, které se projevilo až dlouho po přesažení morální životnosti. Mechanika kláves má tendenci zatvrdnout, takže už psaní není zdaleka tak pohodlné. Měl jsem několik kusů v ruce a všechny tím trpěly. Přitom dobové Toshiby, Compaqy, ale i předchozí model 750/755 mají klávesnice stále v pořádku.

Je fascinující, jak dlouho dokázali v IBM držet jedno rozložení kláves. V podstatě od prvních modelů až do prodeje divize Lenovu nedošlo k žádnému přesunu kláves. Pouze přibyly klávesy zpět a vpřed u kurzorových šipek. Až Lenovo do klávesnice s generací 60 přidalo (konečně) klávesy Windows a kontextové nabídky, které IBM ignorovalo, přestože ostatní výrobci je měli už od roku 1996.

Stálost rozložení měla velkou výhodu – uživatelé si při obměně notebooku nemuseli zvykat na novou klávesnici a neklesla tak jejich produktivita. Když jste měli jeden ThinkPad, nový vás v postatě nemohl ovládáním překvapit – měl obvykle jen větší displej, rychlejší hardware a nové konekory. Tuto výhodu před lety Lenovo zabilo, když se rozhodlo, že každá generace bude mít jinou klávesnici a že nebude stejné rozložení dostupné ani v rámci jedné generace.

Prostor nad klávesnicí je využit posuvným regulátorem hlasitosti reproduktorů a indikačním displejem. Obě věci považuju za velmi praktické. Hlasitost lze regulovat nezávisle na operačním systému, takže v případě, že jej dáte úplně doleva, máte jistotu, že notebook žádný zvuk nevydá ani při hlášení BIOSu. Je to také praktické v DOSových hrách, kde není možné hlasitost jinak snadno měnit. Indikační displej informuje o stavu baterie a umí to v procentech i zbývajícím času. Kromě toho informuje o zámcích klávesnice a aktivitě některých komponent (mechanika, disk). Některé z těchto informací jsou dostupné i zvenčí díky třem diodám (tj. základní info získáte i ze zavřeného notebooku – to je funkce, kterou už lenovo také zrušilo).

První generace trackpointů ještě používaly zakulacenou malou hlavičku, která pro ovládání nebyla tak pohodlná jako ty pozdější. Rozdíl proti dnešním generacím je znát i v senzitivitě. Zde je potřeba aplikovat více síly a pohyb kurzoru je pomalejší. Navíc zde ještě není třetí tlačítko pro posun stránek. Je vidět, že trackpoint se od začátků hodně vyvinul, nicméně ani tento není špatný, a to zejména v porovnání s jinými polohovacími zařízeními té doby.

Zajímavou funkcí tlačítek trackpointu je uzamykání. Zmáčknutím a posunutím dopředu se tlačítko uzamkne ve stisknuté poloze. V podstatě vám pak pro veškeré ovládání v krajním případě stačí jeden prst.

Ergonomie, mobilita

Notebooky z kategorie workstation nepatří k nejmenším a nejlehčím ani dnes a nebylo to tak ani tehdy. V zavřeném stavu jsou rozměry 300 x 210 x 50 mm. Tloušťkou patří mezi větší, ale plně vybavené konkurenční notebooky té doby na tom bývaly podobně.

Hmotnost přístroje činí 3,2 kg v konfiguraci s baterií a optickou mechanikou. Není to zrovna málo, ale kdo si něco podobného pořídil, ten obvykle nebyl odsouzen ke každodennímu cestování v MHD s notebookem na zádech.

Na jedno nabití vydrží počítač dvě, maximálně dvě a půl hodiny práce, což nebylo mnoho ani tehdy, ale holt hi-end pracovní stanice s výkonným hardware ani dnes nevydrží o moc déle. Baterie má kapacitu 32 Wh, takže spotřeba při mírné zátěži odpovídá nějakým 12 wattům.

Již jsem zmínil, že uvnitř je malý ventilátor. Ten má pouze dva stavy – buď je vypnutý, nebo jede v maximálních otáčkách. Alespoň teď po letech je docela hlasitý (jako hlasitější moderní notebooky v zátěži) a tenkrát to pravděpodobně nebylo o moc lepší. Při kancelářské práci se netočí, a pokud ano, do deseti minut se zase vypne. V zátěži ovšem běží prakticky neustále. Notebooky s ventilátorem holt byly v té době hlučnější, než se přešlo na chlazení s heatpipe a tedy i lepším odvodem tepla.

Mechanické zpracování

Často se zmiňuje, že ThinkPady z doby IBM bývaly mechanicky lepší než ty pozdější od Lenova. Moje zkušenosti jsou spíše takové, že modernější notebooky jsou na tom lépe a je to logické – v konstrukci i materiálech došlo k pokroku napříč notebooky (až budou staré, bude spíš problém v elektronice než mechanice).

ThinkPad 760XD z dlouhodobého hlediska trpí tím, že je tu spousta pohyblivých prvků a různých paciček a po čase zde vznikají určité vůle, případně se něco ulomí. Narážím hlavně na vyklápěcí klávesnici, která už v dalších modelech nebyla. Klouby příjemně překvapily, protože ani po letech nemají vůli a jsou správně tuhé. Displej je ve víku chráněn kovovým plátem. Víko samotné je dost tlusté a dnešní tenká ohebná víka by se s ním v odolnosti nemohla měřit.

Obal základny tvoří celistvá vana z tvrzeného plastu. Tuhosti se dosahuje tak, že je naplněná dostatečně pevnými komponentami – elektronika je v kovovém obalu jako modul a optická mechanika, disk i baterie na tom nejsou s tuhostí o moc hůř. Vše je tam naskládané tak, aby nikde nebyly vůle. Kdyby byl notebook tak tenký jako ty dnešní, podobná konstrukce by pravděpodobně trpěla kroucením.

Ve srovnání s dobovými stroji jsem měl mnohem lepší pocit z notebooků od Toshiby, kde byla základna vždy vyztužena kovovými částmi. Ostatně zatímco ThinkPady 760 jsou nyní k dostání jen v horším stavu, Toshiby Satellite Pro stejného data jsou nezřídka vizuálně stále jako nové.

Grafický BIOS

Na ThinkPadech z druhé poloviny devadesátých let je zajímavé, že měly grafické nastavení BIOSu. Toto nastavení fungovalo v plném rozlišení displeje a rozhraní šlo ovládat trackpointem i připojenou myší. Kurzor myši představuje kachnička, která při pohybu mává křídly.

BIOS má v sobě veškeré testy integrovaných komponent pro snazší diagnostiku, nicméně na rozdíl od některých konkurenčních notebooků nepodporuje zavádění operačního systému z optické mechaniky. Pokud jste chtěli nainstalovat systém, museli jste si poradit oklikou (já to řešil vyjmutím disku a překopírováním instalačních souborů přímo na něj). Buď provést instalaci z disket, nebo mít externí adaptér na disketovku a v ní startovací disketu, která zavede ovladač optické mechaniky.

Některé hardwarové komponenty je možné nastavovat i z Windows pomocí předinstalované utility. Podobnou najdete ještě na ThinkPadech generace x60. Více fotek nastavení je v albu na FB.

Technická specifikace

• Procesor: 166MHz Intel Pentium MMX (1 jádro, 2,5x66 MHz, snížené napětí 2,8V)
• RAM: 16 MB (8 MB on-board, 8 MB na rozšiřující kartě se sloty, dva neosazené sloty EDO-SIMM)
• Grafický adaptér: Trident Cyber9385 PCI (2MB, VESA 2.0, GUI akcelerace) + akcelerátor videa (MPEG/video akcelerace, nahrávání PAL/NTSC)
• Interní sběrnice: PCI, ISA
• Displej: 12,1“ aktivní barevné TFT LCD (1024×768, 18bit barvy)
• Pevný disk: 5 GB, 2,5“ IDE (výrobce IBM)
• Rozhraní: 1x sériové, paralelní, 1x PS/2 (klávesnice/myš), dokovací konektor, externí disketová mechanika, MIDI/gameport, sluchátkový výstup, mikrofonní vstup, 2x PCMCIA II/III (CardBus), TV vstup/výstup
• Bezdrátové možnosti: 1Mb/s Fast Infra-red (vpředu i vzadu)
• Výměnné jednotky: CD-ROM v šachtě (lze osadit disketovou mechanikou nebo druhým diskem)

Schopnosti grafické karty:

• Nejvyšší počet barev: 16 miliónů (do 800×600)
• Nejvyšší rozlišení: 1280×1024 (256 barev)
• Nejvyšší obnovovací frekvence: 85 Hz, 88 Hz prokládaně
• Akcelerační funkce: Windows GUI akcelerace, DirectDraw, BitBlt, lineární adresace, video overaly, MPEG/video

Grafický adaptér umí klonovat obraz mezi interním displejem a připojeným monitorem. Při klonování má externí monitor vždy 60 Hz. V rámci klonování funguje virtuální plocha (interní displej zobrazuje výřez vyššího rozlišení externího monitoru).

Pod čarou

ThinkPad 760XD byl jedním z nejvýkonnějších notebooků na trhu. Nebylo to jen o procesoru, ale také o řadě podpůrných čipů přímo z dílny IBM, které hardwarovou akcelerací šetřily výpočetní čas. Dalším podstatným plusem byla podpora DMA přenosů jak na straně disku, tak na straně čipové sady (Intel 430), což tehdy ještě také nebylo samozřejmostí.

V rámci nabídky IBM šlo mezi notebooky o hi-end. Vedle něj byl už jen podobně koncipovaný IBM ThinkPad 860 (resp. IBM RS/6000 Notebook 860). Ten měl také 166MHz procesor, nicméně šlo o PowerPC 603e. Možnosti paměti byly podobné, displej byl stejný a byl zde také IBM Media Procesor pro obsluhu vstupů a výstupů, případně nahrávání videa. Rozdíl byl v přítomnosti SCSI rozhraní pro interní disk i pro externí zařízení a lepším grafickém čipu S3 Aurora (podpora dvou nezávislých zobrazení, kterou zde ovšem v OS nešlo využít). Rozměrově to byl podobný notebook, nicméně měl jiné šasi se zakulacenými rohy a optickou mechanikou uprostřed. Měl sloužit těm, kteří pracují s platformou RS/6000 a chtějí i na cestách spouštět stejné programy pro systém IBM AIX.

Zatímco ThinkPad 760XD šel sehnat za cenu $5000 (ThinkPad 860 třeba za $8000), zmiňovaná Toshiba Satellite 440CDT stála „jen“ asi $3000 (podobně jako ThinkPady řady 3xx). Z toho je vidět, jaký příplatek v sobě nesla potřeba mít nejvýkonnější hardware a dobrou podporu videa. Stejně tak ovšem platilo, že v doprodeji se pak většinou o rok později dal podobný model koupit za polovinu, takže plnou cenu platil pouze ten, kdo chtěl mít vždy to nejnovější.

Začátkem roku 1998 jde do obchodů nástupce – ThinkPad 770, který se liší možností až 14“ displeje (v základu vždy 1024×768), vyššími takty procesoru, (konečně) podporou USB a novějším grafickým čipem Trident 9397 se základní (a ne moc dobrou) podporou 3D akcelerace (Direct3D). Ještě během roku byl značně vylepšen procesory Pentium II, rozšířením video paměti na 4, resp. 8 MB a volitelně DVD akcelerátorem od IBM (lepší akcelerace MPEG, MPEG2, AC3 a obsluha TV vstupu/výstupu). Nejvyšší verze dokonce měla 5:4 displej s rozlišením 1280×1024.

Ve stejném roce vznikl také tenčí a lehčí model ThinkPad 600 jako mobilnější alternativa. Tento kultovní notebook položil základy, ze kterých se o pár let později vyvinula řada ThinkPad T existující dodnes.