Můj minulý (12″) notebook FSC Amilo Pro V3205 byl tím nejtišším, co jsem kdy vlastnil, protože se ventilátor téměř nemusel zapínat (při kancelářské práci byl stále vypnutý). Nynější 14″ ThinkPad R61 bohužel k tichým notebookům nepatří. Při napájení z baterie je sice všechno v pohodě, ale s připojeným adaptérem se z přístroje rázem stane hlučná mrcha, která zejména v letních dnech úplně zbytečně pouští většinu času ventilátor na vyšší otáčky. Absolvoval jsem výměnu desky a nemohu se zbavit dojmu, že po výměně se ventilátor pouští výrazně častěji a navíc mě nějak začal prudit jeho zvuk.

Vzpomněl jsem si tedy na několikrát omílané řešení pomocí programu TPFanControl, který je schopen nahradit logiku ventilátoru z BIOSu svou vlastní (uživatelsky měnitelnou). Ačkoli mě předtím odrazovaly různé složité manuály, nic extra potřeba není. Po stažení a instalaci jsem jen restartoval notebook a spustil program. (pokračování článku)

Včera jsem si konečně zkopíroval veškerá data z disku mého „starého“ notebooku a rozhodl jsem se ho vymazat. Nepotřebuji, aby se někdo prohraboval mými daty (i když tam by asi taky nic extra nenašel), takže jsem chtěl disk vymazat takovým způsobem, aby už obnovovací utility neměly šanci.

Po troše hledání jsem našel docela rozumné řešení. Kdyby náhodou někdo řešil něco podobného, tak doporučuji utilitu DBAN. Stačí si vytvořit disketu (můj případ, lze to udělat automaticky), nebo CD (stačí vypálit ISO soubor) a přepnout podle toho bootování v BIOSu notebooku. Jakmile se program zavede, tak příkazem „autonuke“ provedete výmaz celého disku (resp. všech přítomných disků).

Samozřejmě s podobnou utilitou si dobře rozmyslete, co děláte, protože tak nenávratně přijdete o data, která jsou na disku uložena, a už vám nikdo nepomůže. Je příjemné, že není nutné provádět výmaz s diskem připojeným k jinému počítači. Třeba na počítačích HP Compaq dokonce podobné utility ani nejsou potřeba. Bezpečné vymazání disku lze provést přímo z BIOSu.

Napadá mě jednoduchá otázka – řešíte něco podobného, když „pouštíte“ z domu nějaký ten pevný disk (případně celý počítač, či notebook)?

Jak jsem začal psát tento svůj malý seriál, ozvalo se mi i dost přátel, kteří se ptali: „a proč vlastně tak nutně chceš tablet?“ a „nejsou náhodou i důležitější věci, než dotykové ovládání?“.  Musím dát částečně zapravdu. Sám hlásám pořád, jak bych chtěl lepší klávesnici (vždyť na počítači v jednom kuse pořád něco píšu), jak mi vadí malé pixely na současném notebooku a jak bych chtěl už konečně něco opravdu pevného (každý notebook dokážu hrozně rychle „zmasit“).

Normálně bych to asi nějak odignoroval, ale přiznám se, že těch 9 dní, kdy jsem pracoval výhradně jen s Lenovo ThinkPad X300, mě velmi nahlodalo. Ani bych nečekal, že se ještě dnes dělají notebooky, které jsou navrženy s maximálním ohledem na efektivitu práce uživatele. Připomnělo mi to situaci před deseti lety, kdy se takhle snažili ještě všichni.

Přichází tedy otázka. Pokud se vzdám dotykového displeje a minimalistických rozměrů, co mohu získat? Na základě toho, jak do mě hustilo hned několik lidí najednou, a dle mého střízlivého úsudku jsem došel k určitému závěru.

Lepší klávesnice – Klávesnice 12“ notebooků je vždy o kompromisu. U takového 14“ notebooku už je klávesnice plnohodnotná a rozhodně je pak i z čeho vybírat (drtivá většina 15,4“ notebooků používá klávesnici z 14,1“ modelů doplněnou o mezery na krajích).
Větší displej – Tento problém mě nahlodává snad úplně nejvíc. Často jsem nucen pracovat na notebooku mimo pracoviště s možností připojení externích periferií. Seděli jste někdy 5 hodin u 12“ notebooku s WXGA (1280×800) rozlišením? Za sebe mohu říct, že mi to dost unavuje oči a někdy mě z toho bolí i hlava (jenže někdy prostě není na výběr). Pokud bych si dopřál větší displej, tak bych pravděpodobně nechtěl vyšší rozlišení, protože bych zas dosáhl stejně mrňavých pixelů (15,4“ obrazovka s WSXGA+ (1680×1050) má dokonce pixely ještě o kus menší). Když už velkou obrazovku, tak ať je to kvůli vyšší ergonomii.
Nižší cena – Za tablet funkce se musí tučně připlatit. Když je vyškrtnu, notebook je rázem za poloviční cenu. Pokud si nebudu kupovat co nejmenší, tak opět výrazně ušetřím.
Větší výběr – V 14,1“ kategorii už je na výběr hned několik osvědčených modelů, které splňují spoustu parametrů, na kterých si potrpím (klávesnice, tichost, nízké teploty, lepší dokovací stanice).

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se v jednom článku věnoval problému, že některým lidem nejde na externím LCD připojeném k notebooku nastavit nativní rozlišení. Tento problém se zpravidla týká širokoúhlých monitorů kvůli jejich méně standardním rozlišením. Rozhodl jsem se napsat takové volné pokračování minulého článku, kde bych problematiku malinko ucelil a nabídl jednodušší řešení.

Kde je problém?

Intel grafické karty umožňují vybrat z množiny rozlišení zprostředkované třemi způsoby.

Statické módy: To jsou ta úplně standardní rozlišení známá už víc jak deset let. Mezi ně se řadí například 640×480, 800×600, 1024×768, 1280×1024 a 1600×1200.
Speciální módy: Ty si přidává výrobce notebooku přímo do Video BIOSu. Například Lenovo do svých Thinkpadů přidává i nižší (než nativní) širokoúhlá rozlišení (960×600, 1280×800,…). Díky tomu u TP nebývá s rozlišením takový problém. Ostatní výrobci na to ale kašlou a nic si nepřidávají.
EDID módy: Tento způsob je poslední záchranou. Po připojení externího monitoru si ovladač načte rozlišení podporovaná monitorem (minimálně alespoň to nativní).

Teoreticky by se mělo stát, že každý monitor si nakonec to své rozlišení přidá. Jenže občas se něco s něčím nepohodne a rozlišení se nepřidá. Není to zas až tak extrémně nereálná situace (samotnému mi na FSC V3205 přes VGA nativní rozlišení 1680×1050 u mého LCD nejde; při připojení přes DVI je vše ok).

Jak to rychle vyřešit?

Dříve jsem odkazoval na diskuzi ohledně vývojářské verze Intel ovladače, která se dá libovolně konfigurovat. Jenže toto řešení není pro každého kvůli své mírně vyšší složitosti. Intel o problému také ví, takže se uráčil vydat upravený ovladač speciálně určený pro lidi s tímto problémem. Stáhnout si ho můžete zde (XP i Vista a 32 i 64bit):

http://www.intel.com/support/graphics/sb/CS-028366.htm

Analýzu stávajícího notebooku jsem si provedl už v prvním a druhém díle. Dnes se tedy konečně mohu věnovat čistě jen jeho možným nástupcům. Rozhodl jsem se vybrat těch notebooků trochu více jako takovou malou sondu do části trhu, která se částečně blíží tomu, co hledám. Proti běžným recenzím budu podstatně kritičtější. Na každý notebook totiž budu nahlížet čistě ze svého pohledu a svých potřeb. Doufám tedy, že se třeba nikdo neurazí, že právě ten jeho notebook jsem sjel. Při výběru člověk musí být kritický, aby pak měl z čeho slevit :-).

Jaké mám priority

Ačkoli popis v předchozích dvou dílech byl jistě vyčerpávající, určité stručné shrnutí mých požadavků nebude na škodu. Zde je tedy to, co u nového notebooku hledám a na co se zaměřuji (není tu všechno):

Malé rozměry: Nejen váha, ale také aby na stole (nebo v autobuse/vlaku) nezabíral moc místa. Úhlopříčka 12-13,3“ (11,1“ je už příliš málo a 14,1“ je zas zbytečně velké) – rozlišení je preferováno WXGA.
Dobrá výdrž na baterie: Chce to aspoň „až 4 hodiny“ pro rozumnou práci. Přídavná baterie je krajní možnost, kterou bych uvítal až v případě, kdy budu potřebovat kolem 6 hodin provozu. Přesahující primární baterie z těla notebooku nevadí (naopak se celkem líbí).
Dostatečný výkon: Bude to můj jediný počítač, takže i to je potřeba zohlednit. Nic dalšího doma nevedu, protože se to ukázalo jako zbytečné a neefektivní.
Použitelná klávesnice: Nejlépe samostatné klávesy pro pohyb v dokumentech (PgUp,…) a tichý, jistý stisk.
Digitální výstup: Je obrovskou výhodou, ale stačí i na dokovací stanici. TV výstup hodně potěší, ale není vyžadován.
Dotykový displej: Nakonec jedna z věcí, kterou bych vážně chtěl a vzdal bych se jí jen kvůli jiným speciálním vlastnostem (extrémně nízká váha, výdrž,…).
Solidní konstrukce: Nedělám si iluze, ale mělo by to snést nošení v otevřeném stavu za roh základny a měl by být dostatečně chráněn displej z vnější strany víka.
Tichý chod: Napsal jsem ho sice na konec, ale je to jeden z nejdůležitějších parametrů. Pasivní chlazení obrovskou výhodou, ale to je spíš utopie. Pokud už větrák běží, tak nejlépe ať to není pořád a ať není moc slyšet.

(pokračování článku)

Fotka po pravé straně je takovou malou vsuvkou ohledně vzhledu business notebooků, o kterém jsem povídal v minulém díle. Já prostě nechápu, že krásné ženy jsou focené vždycky jen s nějakým MacBookem od Apple. Vždyť už to působí spíš jako klišé. Za fotku děkuji svému kamarádovi Jakubovi Střihavkovi (tj. autorovi). Konec srandy – pozornost už jsem přitáhl, tak teď zas trochu zvážním :-).

Na rozdíl od prvního dílu se budu věnovat vlastnostem, které si u svého notebooku velmi pochvaluji. On je svým způsobem tak trochu výjimečný, protože kdybych si stál za všemi jeho přednostmi, tak bych na trhu nenašel asi vůbec nic. Takže vlastně už teď je mi jasné, že nákup nového notebooku bude o kompromisech bez ohledu na to, co nakonec vyberu.

Malý napájecí adaptér s dvou-kolíkovou koncovkou

Tohle zní možná trochu jako blbost, jenže adaptér s notebookem většina lidí tahá prakticky neustále. Já si s sebou beru notebook prakticky každý den (když jdu mimo domov) a adaptér jsem si nevzal tak možná v 5% případů.

Všichni dnes hledí na velikost notebooku, ale o adaptér se zas tolik nikdo nezajímá. Takový adaptér ale u dnešních notebooků zpravidla váží skoro půl kila (u výkonných herních strojů klidně kilo). Mé FSC Amilo Pro V3205 má miniaturní 65W adaptér (patří k těm nejmenším plnohodnotným adaptérům pro notebooky), který je ještě podpořen dvoužilovou přívodní šňůrou s placatou koncovkou. Vlastně vůbec nechápu, proč už jsou tyto koncovky tak ojedinělé. Ty dnešní macaté s uzemněním totiž nepřinášejí žádné výhody. Samotná přívodní šňůra je nezanedbatelně těžká a neskladná a koncovka se může v brašně promáčknout skrz víko, při nešikovném umístění (a zmáčknutí).

Taková 750 g těžká Toshiba R500 mě svým půlkulovým 80W adaptérem velmi rozesmála. To někdo evidentně při návrhu moc nepřemýšlel. Škoda, že to není ojedinělost (napříč celým trhem s notebooky).

(pokračování článku)

Rozhodl jsem se po roce a půl obměnit svůj stávající notebook za něco novějšího. V několika následujících dílech tohoto skoro seriálu se pokusím popsat všechno, co mě k tomu vede, co mi nabízí současný notebook a co naopak čekám od toho nového. Ačkoli jsem měl možnost intenzivně testovat jen za poslední rok desítky notebooku, při výběru svého vlastního nejsem o nic rozhodnější než takový ten běžný model člověka, co si chce koupit svůj první přenosný počítač a přijde s tím na fórum.

Záměrně jsem začal rovnou zápornými vlastnostmi. Nakonec totiž sami uvidíte, že u nového notebooku je podstatně jednodušší předejít nějakým záporům, než předčít nějaké opravdu vychytané vlastnosti.

Reprezentativní design

Pod tím si asi každý představí něco jiného. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se vyskytuji, za reprezentativní vzhled nepovažuji žádné oválné lesklé blbiny. Sám jsem v otázkách vzhledu velmi konzervativní (ač v recenzích se umím vžít i do role cílového zákazníka a hodnotit vzhled z tohoto pohledu). Nějaká černá hranatá krabice tak vlastně vůbec není záporem. Je to naopak přednost. Za jedny z nejhezčích business notebooků považuji „grafitové“ HP Compaq (vyjma všech modelů končících písmenem S).

Moje stávající FSC Amilo V3205 se vzhledem řadí spíše do home segmentu. Tomu odpovídají různé lesklé části. V kombinaci s nepříliš kvalitní povrchovou úpravou se tak notebook snadno upatlá. Teď po roce a půl už jsou plasty i mírně vyleštěné a vyšisované. Rád bych zvolil pro příště něco, co dbá i na tento parametr (ačkoli jde čistě jen o čistě estetický prvek).

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se věnoval tomu, na kterých noteboocích lze rozlišovat pouhým stiskem Fn, zda se mají psát klasicky písmena (bez Fn), nebo čísla (s Fn). Ve zmíněném článku si můžete všimnout, že je dost notebooků, co tuto funkci nepodporují. V druhém díle jsem zmínil, že v Linuxu lze tento problém snadno obejít. Na Windows však měli uživatelé smůlu – doteď.

Funkce NumPadu

Už od dřívějších dob se definovaly čtyři funkce zástupného numerického bloku. Na starých noteboocích lze dokonce najít dvě tlačítka – NumLock a PadLock. V rámci vývoje a šetření se jedno tlačítko na mnoha noteboocích vypustilo (dvě jsou dnes v podstatě snad už jen na Toshibě). Jejích původní funkcí je:

NumLock – přepínání NumPadu mezi psaním číslic a posunem kurzoru (šipky a klávesy PgUp/PgDn/…).

PadLock – přepínání primární funkce kláves mezi psaním písmen a NumPadem (sekundární funkce je pak přístupná s držením klávesy Fn)

Stávající situace

Na mnoha dnešních noteboocích (Acer, Compal/VBI, Clevo/UMAX, Fujitsu-Siemens Amilo/Esprimo,…) se bohužel přepíná klávesou NumLock zároveň i funkce PadLock. V reálu to tedy znamená, že při vypnutém NumLocku se píší písmena a s Fn funguje pohyb kurzoru. Při zapnutém se píší číslice a s Fn písmena. Pokud však potřebujete v dokumentu hlavně psát a sem tam vyťukat nějaké číslice, tak musíte jedině přes horní blok kláves (pro mnoho lidí nepohodlné), nebo skončíte u neustálého přepínání NumLocku. Nedostatky při návrhu je tak potřeba nahradit softwarově…

(pokračování článku)

V prvním díle jsem se věnoval tomu, které notebooky mají tuto vychytanou funkci. Pokud máte Windows, tak musíte spoléhat na to, že výrobce tuto funkci implementoval. V Linuxu je situace jiná. Tam je vám v podstatě úplně jedno, co máte za notebook, neboť systém nabízí možnost tuto funkci obejít. Je to jednoduché – v podstatě lze prohodit funkci numerického bloku, takže při vypnutém NumLocku se píší čísla a při zapnutém se aktivuje funkce pro pohyb v dokumentech.

Tato funkce je schovaná pod mírně netradičním názvem „Numpad Keys work as with Mac“. To je také důvod, proč jsem si jí už dříve nevšiml

nastavení klávesnice v prostředí GNOME

Závěrem

Jak je vidět, tak v Linuxu se tento problém vůbec nemusí řešit. Ani u Windows vše není ztracené. Hodně jsem pátral a zkusím popsat i nějaká řešení pro tento majoritní systém. Bohužel nelze očekávat, že to bude tak snadné jako pod Linuxem.

Momentálně mám na recenzi výborný notebook Panasonic, který hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Málokterý notebook je vymazlený do posledního detailu tak, jako tento (dokonce je v BIOSu i taková položka jako třeba ztlumení intenzity podsvícení diody na vypínači apod.). Panasonic se také snaží, aby uživatelům v jeho noteboocích vydržela baterie co nejdéle. Nabízí tedy i několikastránkový manuál, jak se k baterii chovat. Mimo to navíc vychází vstříc v podobě implementace funkce ECO módu, ve kterém se baterie nabíjí maximálně na 80%, aby se tolik neopotřebovávala (to je dobré hlavně, když se ví, že notebook pojede delší dobu primárně připojený k napájení).

Rozhodl jsem se několik málo rad z manuálu vytáhnout, protože každý na internetu tvrdí něco jiného a tento zdroj je podle mě poměrně uvěřitelný.

Nabíjejte baterii při teplotě 10-30°C

Při této teplotě se v nabíjecím procesu baterie nejmíň opotřebovává (Panasonic navíc používá ochranu, že při přehřátí, či podchlazení se proces nabíjení ani nezapne). Někdo si možná řekne, že to je přece docela velký rozsah, jenže s tím souvisí další rada…

Nabíjejte notebook, když je vypnutý (hibernovaný, uspaný)

Ačkoli máte v místnosti 22°C, uvnitř notebooku jsou natlačeny všechny součástky vedle sebe, takže může být baterie klidně umístěna vedle procesoru, harddisku a dalších hřejících součástí. Takové součásti jsou samotné zahřáté (uvnitř) klidně na 40-60°C (u vybraných notebooků i na podstatně víc), takže ačkoli chladící systém většinou dělá, co může, nějaké teplo se přenese i na baterii.

Některé notebooky nebývají navrženy dvakrát dobře, takže po delší době provozu klidně zjistíte, že i baterie je na dotek víc než jen vlažná. Překročit tedy zmíněný rozsah není problém. Ve vypnutém stavu všechny hřející součástky rychle vychladnou na okolní teplotu i u těch nejproblémovějších notebooků. Pak máte vždy jistotu, že jste ještě v rozsahu.

(pokračování článku)