Dnes se opět budu věnovat nějakému tomu prodejci, jak mám občas (pro ně bohužel) ve zvyku. Ačkoli Alza je se svými propagacemi některých výrobků výborný terč, tentokrát jsem se zaměřil na někoho úplně jiného – na Mironet.

Co mě k tomu vlastně přivedlo? Na našem fóru se jeden menší prodejce zmínil o tom, že Mironet si se svým přednostním servisem lže, protože se ptal přímo Aceru (aby dostal stejnou službu), ale ten ho odbyl, že nic takového vůbec nenabízí. Ačkoli platí pravidlo, že prodejce je ten poslední, komu se má věřit :-), začalo mi to vrtat hlavou, protože hodně lidí se chlácholí právě touto službou od Mironetu (a je to pro ně důvod, proč svůj notebook koupit právě tam). Na příspěvku neznámého prodejce mě zaujala zejména tato věta:
„…je pry cista lez, overoval jsem si to a chtel to taky a rekli mi, ze to je nesmysl, ale ze jim nestoji za to se s Mironetem soudit“
(pokračování článku)

Musím říct, že ty nálepky jsou čím dát tím horší. Notebooky používám už dlouhá léta a žádná předchozí (na předchozí OS) podobné úlety neměla. Asi půjde z notebooku stejně rychle, jako šly samotné Visty z pevného disku. Pořádnou nálepku evidentně umí udělat už jen Intel, ale i ten vlastně degradoval, protože dříve používal místo nálepky dokonce plíšek.

Za svůj život jsem vystřídal nespočet notebooků. Většina z nich měla v sobě PCMCIA slot a ten, který mám teď, ho má také. S ExpressCard slotem jsem měl pouze jeden notebook, a to předchozí FSC Amilo Pro V3205. Tenkrát jsem viděl v tomto slotu velkou budoucnost, dnes už jsem ovšem radši zas jen za PCMCIA (samozřejmě kombinace obojího by byla nejlepší). Tímto článkem se pokusím odkrýt svých několik důvodů, které vzešly až z reálného použití, protože na papíru je ExpressCard vskutku výborný.

Dvě velikosti karet

S tímto slotem nově přišlo dělení na úzké a široké karty. To je možné díky sériovému rozhranní, které nevyžaduje tolik kontaktů. S tím ovšem také přišel jeden problém. Drtivá většina notebooků má samozřejmě široký slot. Jenže většina karet je zas úzká. Zkuste si ovšem používat kombinaci širokého slotu a úzké karty. Velmi rychle narazíte, protože karta v něm vůbec nedrží. Stačí se jí tak letmo dotknout (což není žádný problém, protože všechny přesahují), karta najednou není kolmo a z půlky se odpojí. Následuje tedy opětovné připojení a to znamená další problémy. Pokud vám vypadne například internet, tak se karta třeba opětovně nemusí chtít detekovat a není to takové, že by ji stačilo jen znovu zasunout a ihned lze pokračovat dál.

ani ASUS XG Station není bez problému

Pouze u jednoho zařízení jsem se setkal, že by byl přibalen plastový prvek, který se na kartu přicvakne, a doplní tak její tvar do široké varianty.

(pokračování článku)

V rámci určitého testování jsem si pár týdnů zpět zkusil stáhnout nejnovější ovladač grafické karty GMA X3100 ze stránek intel.com. Na značkové notebooky ovšem takové ovladače nejdou pomocí instalátoru nainstalovat. Bylo nutné je rozbalit a nainstalovat manuálně.

Říkal jsem si, že jde čistě o nějakou hloupou ochranu a ve většině případů jsou ovladače grafiky od výrobce opravdu identické s těmi, co nabízí přímo Intel. Avšak na ThinkPadu jsem narazil s novými ovladači na jeden problém. Kdykoli se měla vypnout interní obrazovka vlivem nečinnosti notebooku, tak jen obraz 5x zablikal a vesele i dále zůstal rozsvícený (vypínání přes Fn+F3 zůstalo funkční).

ovládací panel: vlevo nový ovladač, vpravo starý

Dnes jsem se tedy vrátil k původnímu ovladači od Lenova a problém zmizel. Musím však říct, že nový ovladač (který má přidanou podporu i pro grafiky GMA X4500 HD) přináší výrazně lepší optimalizaci pro mnoho her. Takový Counter-Strike:Source s novým ovladačem běží na high detaily ve 1280×800 dostatečně plynule, aby hra byla dobře hratelná. V podstatě je na takové starší hře minimální rozdíl proti GMA X4500 HD (i když 3D marky a novější hry budou tvrdit něco jiného). Se starým ovladačem běží CS:Source podstatně hůř, protože se občas obraz dokáže pěkně kousat a to se děje hlavně ve chvílích, kdy to člověk moc neocení.

Závěrem

Přiznám se, že kdybych hrál na svém notebooku nějak víc než jen na test, tak bych asi problémy s nevypínající se obrazovkou překousl, protože Intel se snaží pracovat i na lepší kompatibilitě s hrami. Jako člověk, co má notebook na práci, holt budu raději používat ovladače od Lenova, které se aktualizují se zpožděním.

Technologie plazmových displejů pro notebooky patří mezi ty, na které už se s odstupem mnoha let úplně zapomnělo. Zatímco byly časy, kdy odborná veřejnost brala plazmové displeje v notebooku za něco úplně normálního, dnes už skoro není možné najít nějaký rozumný materiál, který by se tím zabýval. V češtině je nemožné najít prakticky cokoli.

Ačkoli se ještě nepovažuji za takového starce, své zkušenosti s notebooky vybavenými plazmovými displeji jsem také měl. V rámci svého vzpomínání, při pohledu z okna na to ospalé počasí, mi to nedalo a zkusil jsem se po něčem podívat, abych odkryl tuto část historie i lidem, kteří tou dobou ještě s notebooky v kontaktu nebyli.

Jak to funguje?

V základním principu není takový rozdíl od dnešních plazmových technologií (velké televize). Ovšem to je tak všechno. Kvalita zobrazení je samozřejmě někde úplně jinde. Do technických detailů zacházet nebudu, protože by to k ničemu nebylo, ale letmo funkci popíšu. Uvnitř displeje jsou dvě vrstvy vodivých pásů a mezi nimi vrstva s plynem (v angličtině se používá logicky výraz gas-plasma display). První vrstva má tenké vodivé pásy umístěné horizontálně a druhá vertikálně. Stejně jako u LCD platí, že má displej fixní rozlišení. To je dáno právě počtem vodivých pásů v obou vrstvách (jedna udává počet pixelů na výšku a druhá na šířku). S jiným rozlišením se proto musí poprat buď logika uvnitř panelu (tehdy se nepoužívalo), nebo grafická karta.

plazma v celé své kráse

(pokračování článku)

Během svého aktivního lenošení u kamaráda na táboře jsem ani těm notebookům tolik neunikl. Jeden erární notebook byl prolit dešťovou vodou, protože se válel ve velkém (v tu dobu ještě ne úplně hotovém) stanu, který slouží na akce pro větší počet dětí. Notebook byl v době kontaktu (přes noc) s vodou zapnutý. Ráno už nejevil žádné známky života. Nepomohlo ani rozebrání, vyčištění a vysušení.

holá základní deska vypreparovaná z notebooku

Došel jsem k závěru, že už je vlastně k ničemu. Displej byl už pár let poničený a teď se přidala i základní deska. Vyndaly se tedy všechny jinde použitelné součásti (paměť, optická mechanika, procesor, disk) a notebook se opět složil, aby mohl posloužit našemu ujetému nápadu – rozhodli jsme se notebook přejet autem. Tento nápad vlastně vznikl ve chvíli, kdy jsme po otevření zjistili, že uvnitř není ani základní kovový rám (na který se namontuje základní deska a nasází všechny plasty, který je charakteristický i pro mnoho multimediálních notebooků věhlasnějších značek.

Přejetí autem

Výsledek tohoto testu mě osobně velmi překvapil, protože notebook ho i přes docela nerovný povrch vozovky ustál. Řekl bych, že funkční by byl asi i nadále použitelný. Pavouk na displeji se nijak nezměnil, ale ruku do ohně bych za to nedal, že nerozbitý displej by takový zůstal i po přejetí.

pod kolem našeho tunového testovacího drobečka

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se v článku „Historie S3 – Dva nezávislé výstupy jsme měli před Matroxem!“ věnoval výhodám dvou oddělených logických výstupů grafického čipu. Vysvětloval jsem, proč je to výhodné i v případě, že nepotřebujeme zobrazovat na každé obrazovce jinou část plochy (tedy při klonování). Textový popis je sice fajn, ale ne každý si přesně dokáže představit, o čem jsem to přesně mluvil. Teď připravuji poměrně rozsáhlý další díl seriálu o noteboocích, které jsem ve svém životě v minulosti používal. Jeden z důvodů jeho rozsáhlosti vězí v tom, že ten notebook mám doma a je stále plně funkční. Díky tomu si v rámci svého vzpomínání mohu provést i několik málo testů.

K této příležitosti samozřejmě fotím, co můžu, a došlo i na výhody funkce DualView. Zde se můžete podívat na modelovou situaci, kdy se tato funkce hodí. Na interním displeji (1024×768) je zapnuto rozlišení 640×480, které grafická karta přepočítává, aby ho roztáhla na celou plochu displeje. Připojený monitor v případě možnosti „Single Controller“ používá stejný roztažený obraz (který se na něj vlastně posílá v 1024×768) a sám ho ještě roztahuje na své podstatně vyšší nativní rozlišení. Obraz je tedy značně zdeformován. V případě možnosti „Dual Controller“ je obraz zpracován odděleně a odesílá se tak nepřevzorkovaná verze v rozlišení 640×480. Myslím, že rozdíl ve kvalitě zobrazení je vidět úplně jasně.

vlevo – single controller, vpravo – dual controller (za pozornost stojí ostrost písmenek na externím displeji)

Závěrem

Dnes už takto pracuje automaticky naštěstí každý notebook a podobné problémy se řešit nemusí. V tomto zápisku jsem se k tomu vracel mimo jiné i proto, aby bylo jasné, co tato technologie vlastně znamená i méně znalým lidem. Stále se totiž sem tam objeví někdo, kdo tyto souvislosti nechápe a z nějakého důvodu má potřebu do toho proniknout (technologie se stále zmiňuje v materiálech k notebookům). Technologie jako taková je tu od let 1997–1998, později se od notebooků přesunula i na stolní počítače a v oblasti notebooků už je brána za standard přibližně od roku 2004.

Tento článek je věnován těm, kteří mají rádi techničtější články a zajímá je, jak to uvnitř vlastně funguje. Bohužel počítám s … (pokračování článku)

Se svým notebookem jsem si také zakoupil záruku s opravou u zákazníka následující pracovní den. Ačkoli jsem tu kdysi řekl, že takové věci díky své práci nepotřebuju, tentokrát jsem chtěl mít správný pracovní notebook se vším všudy. Málokdo ví, jak vlastně takové rozšíření záruky vypadá a popravdě – já to také nevěděl. Sice už jsem nějaké notebooky s podobným typem záruky měl (nebo dokonce i lepším), ale většinou to bylo rovnou v základu.

Tentokrát byla záruka koupena samostatně jako zboží v obchodě. Po několika dnech dorazila krabička na CD. Uvnitř však místo něj byl pouze manuál s postupem a aktivačním kódem. Celý proces byl tedy jen o ručním naťukání adresy, naciónálů, identifikačního čísla notebooku a aktivačního kódu. Otázka asi 15 minut a od teď jsem již evidován s rozšířenou zárukou v době trvání tří let.

Výplatí se to?

Lenovo nemá tuto záruku nejlevnější a nejsem si ani jist, že by pro mě byl můj vlastní notebook tak životně důležitý, že bych se bez něj chvíli neobešel. Důvodem je asi hlavně má lenost, protože se mi nechce jezdit do Prahy do servisu. Poslední dva roky jsem se s notebooky vždycky v období Vánoc pěkně natrápil (musel jsem tam jen třeba na několikrát do servisu se “přít”). Možná si někdo říká, že bych to mohl posílat kurýrem, ale tento způsob z principu odmítám a beru ho spíše za trest. Většinou se mi totiž podaří vychytat nejednoznačnou závadu, takže by mi ten notebook bez osobního kontaktu rovnou poslali zpět. Při osobním kontaktu je možno si všechno hezky vyjasnit a předejít zbytečným nedorozuměním. Zároveň se dá lépe předvést chyba (nebo z druhé strany funkčnost) zařízení.

Takže kurýra nechci a do servisu se mi jezdit nechce, takže on-site záruka je vlastně nejlepší možnost. Na druhou stranu těch peněz mi ani náhodou nebude líto, když tu záruku nebudu muset vůbec uplatňovat :-).

Málokdy si beru na paškál nějaké konkrétní výrobce a prodejce. K výjimce dojde jen v jednom případě – když mi jednání z jejich strany přijde nějakým způsobem neetické a no… prostě nefér. Teď jsem narazil zas na jeden případ, který je minimálně k zamyšlení.

Znáte notebooky HAL3000?

Věřím, že vás bude málo těch, co odpoví kladně. Přesto tu jsou už nějakou dobu. Jde více méně o ty nejlevnější OEM šasi tlačené tvrdě na cenu (něco jako třeba VBI). Ačkoli tyto notebooky pokrývají úplně nejnižší cenový segment – druhá strana to vidí úplně jinak. U výběru notebooků si pak můžete přečíst na některých internetových obchodech (z části které jsem viděl dnes poprvé).
Proč HAL3000? Počítače HAL3000 jsou dodávány jednou z předních firem působících v oblasti velkoobchodního prodeje IT produktů a výroby počítačů. Počítače HAL3000 jsou sestavami výhradně z prověřených a kvalitních komponent. Na jich dodávkách spolupracujeme přímo se společnostmi AMD, MSI, Benq, Teac, Toshiba, Sapphire, Prolik, Intel, Western Digital, Microsoft, apod.
Jenže zrovna ty notebooky jsou často OEM šasi Mitac, což jsou jedny z těch nejhorších a nejproblémovějších. HAL3000 notebooky jsou vytvořeny pouze osazením standardních komponent (procesor, RAM, disk,…) do této šasi, na kterou se pak přelepí nálepka „výrobce“. Rozhodně nejde o žádný výsledek komplikované spolupráce.

(pokračování článku)

Není to ani půl roku, co začali výrobci ve velkém blbnout s lesklými povrchy i na místech, se kterými je člověk nucen neustále přicházet do fyzického kontaktu. Ano, doposud bylo lesklé většinou jen víko z vnější strany. Už to jsem neměl moc rád, protože jeho „zapatlaný“ povrch kolikrát vypadal velmi nevzhledně. Při práci to ale nijak nevadilo.

Jenže taková lesklá klávesnice a její okolí – zde už se problém dotýká i pohodlí uživatele při práci. Vždy jsem notebooky považoval za nástroj primárně určený na práci. Z tohoto důvodu jsem nikdy neměl rád, když byl design povýšen nad funkčnost. Vím, že je dost uživatelů, kteří to tak neberou a právě vzhled je pro ně tím hlavním. Tímto zápiskem bych chtěl sdělit, co člověka s takovým notebookem čeká.

lesklý povrch po pár dnech používání

Odrazy už nejen v displeji

Uživatelé jsou rozděleni na dva tábory – jedni mají rádi lesklé displeje a druzí matné. U lesklého displeje totiž mohou vadit odlesky různých zdrojů světla za notebookem. V takovém případě je řešení jednoduché. Stačí si sednout tak, aby za uživatelem nic takového nebylo (mluvím třeba o oknu). Pokud se displej trochu sklopí, lze nastavit polohu tak, aby nebyl v odrazu ani předmět přímo za uživatelem.

S klávesnicí je to horší. Tu si nijak nenastavíte. Ta bude vždy vodorovně se stolem a její normála tedy směřuje na strop. No a co tak asi bývá na stropech? Správně – zdroje světla, neboli žárovky a zářivky. Proti tomu se bojuje jen velmi těžko. Když vidíte v klávesnici odraz zářivky, který značně stěžuje čtení popisků, není to jen otravné. Očím citlivějších jedinců to dokonce vadí. Intenzivní zdroj světla hned vedle oblasti displeje není příjemný a může docházet k nadměrnému slzení očí.

Celkově ovšem musím říct, že lesklost bych přežil a dokázal bych si představit, že lesklý notebook mám. Hůř bych snášel druhý problém…

(pokračování článku)