Jak jste si mohli přečíst na notebook.cz, do redakce se dostal ukázkový kus intenzivně diskutovaného mininotebooku ASUS Eee PC. Rozhodně je o co stát a tak se můžete těšit na další vyčerpávající recenzi, kterou teď právě intenzivně připravuju. Mno a nějaké první dojmy? Je to menší než jsem myslel. V podstatě poloviční jak můj 12″ FS V3205. Dále určitě musim vyzdvihnout Linuxový operační systém, díky kterému mi pro své primární účely přijde celé zařízení o dost lepší, než kdyby bylo s Windows. Tady je jednoznačně výhoda bleskového startu, okamžité odezvy programů a kompletního vybavení, kdy stačí jen spustit a lze rovnou používat.

Podle technických parametrů si dnes kupuje notebook jen hlupák. Notebook je totiž málokdy o výkonu. Podstatnější je ergonomická stránka a o té se bohužel nikde moc nedočtete. Pro lidi, kteří potřebují často psát na notebooku číslice, je velmi podstatnou funkcí psaní číslic na numerickém blogu pouhým stiskem Fn klávesy.

Ten, kdo často píše číslice, je zcela jistě ze stolních klávesnic naučen na rozmístění kláves numerické části. To je velmi pohodlné. Člověk může velmi rychle psát všechny číslice, aniž by musel nějak výrazně pohybovat rukou a dívat se na klávesnici. Na notebooku je tato část klávesnice většině lidí odepřena, protože se na notebook prostě nevejde. O rozumném umístění se dá hovořit až u 17″ úhlopříček.

Někdo si navykl používat jako náhradu horní řadu kláves v kombinaci s klávesou Shift. To ovšem není moc pohodlné a v případě, že těch číslic potřebujete psát opravdu hodně, tak je to ten největší „vopruz“, jaký může být. I tak ale není nic ztraceno. Výrobci tento blok umístili kolem písmene I. Ještě v dobách dávné historie to fungovalo jednoduše. Většina notebooků měla k této části dvě klávesy – „NumLock“ a „NumPad“. První měla standardní funkci jako na stolní klávesnici, tedy přepínání funkce kláves, zda píší číslice nebo slouží pro pohyb v dokumentech. Druhá pak přepínala, zda se písmena chovají normálně, nebo jako numerický blok. Na sekundární funkci se vždy přepínalo klávesou Fn.

Jak je to dnes?

Samostatná klávesa „NumPad“ byla na většině NB vypuštěna. Žádný výrobce by si nedovolil vypustit samotný suplovaný numerický blok. I tak se ho ale velkému množství výrobců podařilo zprznit. Protože se tohle nikde moc nedočtete, tak napíšu, co jsem všechno vykoukal já postupně na různých značkách NB, jak mi procházely rukama.

Acer, Compal/VBI, Sony, UMAX/Clevo, Fujitsu-Siemens

Na těchto NB máte prostě smůlu. Psaní pouhým stiskem Fn klávesy výrobce vůbec nedovoluje. Pokud chce člověk psát číslice na numerickém bloku, musí přepnout přepínač NumLock. Pouhým stiskem Fn klávesy to funguje jen jako šipky. Tím se vytrácí částečně výhoda rychlosti psaní čísel, když člověk musí i rychle psát i písmena. Je pořád nutné otravně přepínat NumLock (pak psaní funguje bez Fn, ale když potřebujete psát písmena, tak je zas nutné přepnout) a člověk pak dojde k tomu, že začne používat číslice v horní řadě. Je to sice nepohodlné, ale nemusí zvedat ruce a něco pořád přepínat.

(pokračování článku)

Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie – to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in“, tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu – Intel 810 (ano, správně – do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného“ prostoru měla přístup pouze grafická karta.

(pokračování článku)

Vždycky mi přišlo lepení štítků s ověřením pravosti Windows na spodek notebooku jako hloupý nápad. Ukázalo se však, že při běžném používání má tento štítek šanci přežít mnoho let. To nejspíš lidem z MS nějak vadilo, a tak vymysleli další úplně stupidní prvek ověření na tomto štítku. V jeho prostředku je díra, kterou prochází neporušený stříbrný proužek. Já jsem si bohužel koupil notebook z doby, kdy s tím nově přišli a ty jejich díry rozhodně nebyly nejmenší. Nevýhodou pak je, že je štítek velmi náchylný na poškození. Při běžném používání po necelý rok pak může takový štítek vypadat následovně:

Docela by mě zajímalo, jak tohle MS řeší. Asi jim schválně na truc napíšu, abych zjistil, kde je pravda. Určitě by si nedovolili říct, že se tím stává instalace Windows nelegální, to by se dostali na šikmou plochu. Na druhou stranu pochybuji, že mi pošlou nový štítek. Za pokus to však stojí :-). Evidentně nejsem jediný, kdo řeší něco podobného. Možná i proto mají dnešní štítky pravosti podstatně menší díru.

Úhlopříčka 12″ je jakási mez, při které lze sehnat jak plnohodnotný notebook, tak i subnotebook, který sice oplývá vyšší výdrží na baterie, ale zároveň má problém s nižším výkonem daným použitím speciálních součástek. Co mě vlastně přivedlo k napsání tohoto zápisku?

Právě teď jeden takový malýsubnotebook mám (HP Compaq 2510p) a provoz Windows Vista je občas neskutečným utrpením. Pojďme se podívat, kde je ten hlavní problém a jak je výkon postupně omezen s menší a menší úhlopříčkou.

17″ notebook – možnost osadit nejvýkonnějšími součástkami, včetně dvou mobilních hi-end grafik a více disků v RAID
15″ notebook – možnost osadit výkonnými součástkami, jednou grafikou (nižší hi-end) a zpravidla jedním diskem
14″ notebook – stále ještě možné osadit výkonnými součástkami (disk i procesor), grafika je zpravidla low-end nebo nižší mainstream (z důvodu chlazení).
12/13″ notebook – procesor i disk mohou být stále velmi výkonné pokud jde o notebook s větší vahou (1,8kg a více; 1,5kg u těch nejdražších notebooků), grafika je zpravidla integrovaná, u dražších NB pak nižší low-end (13″). V případě důrazu na váhu (<1,3kg) se používá zpravidla ULV procesor, pomalý 1,8″ disk a integrovaná grafika (stejné je to pak i u nižších úhlopříček).

12″ je ideální rozměr pro ještě pohodlnou práci a 100% přenositelnost. Vzhledem k tomu, že notebook nosím v batohu, tak holduji spíše těm větším kouskům s vahou kolem 1,8kg (v batohu se taková váha snadno ztratí). Tam je výhoda jednoznačně v použití stejných součástek jako u velkých notebooků. Člověk proti větším kouskům přijde pouze o dedikovanou grafiku (kterou stejně lidé používající NB na práci nechtějí bez ohledu na velikost z důvodu větších nároků na chlazení a výdrž na baterie). Někdo ovšem chce to nejlehčí, takže se musí ve svých požadavcích na výkon značně omezit.

(pokračování článku)

Jestli mi něco na HP vadí, tak je to ten jejich software na indikaci hlasitosti reproduktorů a jasu displeje. Patří totiž k tomu nejhoršímu, co lze na notebooku najít. Je to celkem překvapivé vzhledem k tomu, že zbylé softwarové vybavení od HP je na špičkové úrovni.

Abych tedy vysvětlil, kde vidím problém. To, že je velmi strohá a graficky dost ošklivá by mi určitě nevadilo – na to si nepotrpím. Občas ale začne ukazovat blbosti – ukazatel se pohybuje jen v části (třeba 80-100%, nebo 0-20%) a nereflektuje skutečnost. I to ještě není až tak nic neobvyklého.

Tím úplně nejhorším je ale problém, že si indikační okno bere focus. Podobnou věc si software žádného jiného výrobce nedovolil. V praxi to znamená, že když hrajete hru a změníte si světlost displeje, tak se vám hra nejspíš minimalizuje, protože se systém chová, jako kdyby se uživatel přepnul na jinou aplikaci. Není to problém jen při hrách. Pokud píšete ve Wordu a chcete si změnit světlost lampy, tak ihned po změnění nemůžete několik sekund psát, dokud okno nezmizí. Překvapuje mě, že tuto „vlastnost“ výrobce nepoladil, když je to tak jednoduché.

Zcela náhodou jsem narazil na takové jednoduché možné řešení. Není tím jediným správným, ale osobně mi nejvíce vyhovuje. Protože se mě na to během posledních měsíců (kupodivu) několik lidí zeptalo, tak sepíšu malý návod…

(pokračování článku)

V jednom s předchozích zápisků jsem se věnoval srovnání výkonu notebooků s grafickým čipem NVIDIA GeForce 8400M. Dnes se podíváme na GeForce 8600M a také na to, že rozdíl mezi nimi nemusí být zas tak znatelný. Ba dokonce že klidně může být 8600 i pomalejší, než její levnější varianta. Samotný čip totiž není všechno.

Nebudu to tedy dál zbytečně okecávat. Tabulka řekne asi vše podstatné. Jenom bych dodal, že většinou se jedná o dražší notebooky vyšších konfigurací a nejde tedy o nic, co by se dalo sehnat za 20 tisíc a muselo se na tom každým coulem šetřit. První dva zástupci v tabulce mají úhlopříčku 15,4″, třetí zástupce má „pouze“ 14,1″ a poslední VAIO má celých 17,1″. Žádný z těchto notebooků ovšem není nijak degradován svou velikostí a všechny mají dobře řešené chlazení, aby nedocházelo k přehřívání.

Srovnání výkonu

(pokračování článku)

V prvním díle jsem probral VGA a CVBS přenos. Mnoho a mnoho let to byly jediné dva konektory, které se daly na běžném notebooku najít. Pojďme se podívat, kam se technologie posunula. Tedy aspoň na straně notebooků. Smutným faktem je, že v této oblasti jsou výrobci notebooků velmi opoždění. Příkladem budiž DVI, které se už dávno usídlilo na grafických kartách stolních počítačů a LCD obrazovkách (s výjimkou toho úplně nejlevnějšího). U notebooků to však stále bývá spíše kuriozita. Podobné je to s komponentním výstupem na televizi. U stolních počítačů nic neobvyklého a lze ho najít na spotřební elektronice té nejnižší cenové. U notebooků je to s ním ale ještě horší než s DVI. No, radši se vraťme k popisu jednotlivých konektorů.

(pokračování článku)

Našel jsem na disku nějaké vypracované materiály na téma historie mobilních grafických karet. Protože už bych to nejspíš nikdy nepoužil, tak z toho budu občas čerpat do zápisků na tomto blogu. Před pár dny se někdo na foru ptal právě po grafické kartě tohoto výrobce, což byl důvod, proč jsem tyto materiály vytáhl. „První díl“ tedy bude právě o něm.

Neomagic je firmou, která už dnešním uživatelům nejspíš nic neřekne. V druhé polovině 90. let však patřila k těm největším a nejznámějším výrobcům. Kde se tedy stala chyba? Firma NeoMagic se prosadila někdy v polovině minulého desetiletí a byla zaměřená především na čipy s nízkou spotřebou. V tomhle patřili ke špičce, takže se jejich čipy postupně objevily v noteboocích mnoha předních výrobců (IBM, Toshiba, Sony,…). Z vlastní blbosti si nakonec sami podkopli nohy a do 5ti let po nich ani pes neštěkl. Jak to tedy bylo? Vezměme to tedy po pořádku:

(pokračování článku)

DELL je mnoha lidmi v této maličké zemičce řazen ke špičce mezi notebooky. Na většinu totiž zabírá záruka NBD (především u levných Inspironů) v ceně. Inspirony jsou určeny pro domácí uživatele a jsou tak i orientované svou cenou. Tam hraje opravdu každá koruna roli, takže je DELL v podstatě jediným výrobcem, který NBD (oprava do druhého dne u zákazníka) servis poskytuje v ceně i u tak levných notebooků. U ostatních výrobců je většinou potřeba minimálně připlatit rozšíření záruky v řádu tisíců korun. U levných notebooků je to tedy rozdíl velký, ale jak je to u těch dražších…

Díky tomuto faktu mnoho lidí úplně přehlíží, jak jsou tyto notebooky poruchové. Ono je fakt, že když vám to technik přijede spravit tak rychle, tak nebudete mít potřebu jít pořvávat na fora, že vám to a to nefunguje. Notebooky DELL nejsou kdovíjak super ani konstrukčně, ani po softwarové stránce (power management , zabezpečení). Jsou to jen průměrné notebooky s NBD zárukou (zlí jazykové říkají „Acer s NBD“). Teď to vypadá, jako bych bezdůvodně útočil, jenže tohle bylo potřeba zmínit, protože pak tu je skupina lidí, která si chce koupit nějaký DELL bez záruky (například použité,…) a žije v omylu, o jakou špičku se to snad nejedná.

Špičková kvalita podle DELLu

Ta skvělá NBD má ovšem své mouchy, pokud si koupíte dražší notebook. Z něčeho speciálního se totiž stává standardní záležitost a to se podle mě musí projevit na kvalitě. Když si podobnou záruku dokoupíte u HP nebo Lenova, tak, co jsem tak slyšel, se k vám budou chovat prostě lépe. U DELLu jste prostě jen „ten standardní zákazník“.

Notebooků této značky se mi doma otočilo už několik. Vždy šlo o Latitude modely s poměrně vysokou cenou a bohužel musím říct, že se o žádný zázrak vážně nejedná. Aktuálně mám doma notebooky DELL dva. Prvním je Latitude D600 a druhým Latitude X300. D600 je poměrně rozšířený model napříč mnoha firmami, takže se budu věnovat především tomu.

D600 mám nyní přesně tři roky. To znamená, že mi právě vypršela NBD záruka, která se s notebookem zakoupila. Takže je to nejlepší čas k malému ohlédnutí zpět. Původně jsem si chtěl připlatit další roky, ale po nevlídném jednání českého servisního střediska jsem od tohoto záměru upustil.

(pokračování článku)