Dnešní článek bude sloužit spíše méně počítačové zdatným jedincům a budu se na něj odkazovat při opakovaných dotazech od nováčků na fórech. Režim spánku (ve Windows XP: úsporný režim) a hibernace (ve Windows XP: režim spánku …za to může český MS) nejsou zdaleka vymoženosti nejmodernějších počítačů. Ačkoli mnoho lidí přesedlávajících ze stolních počítačů je objevilo až nyní, provází nás už přes 15 let a v dnešní době je podporuje každý notebook i stolní počítač. Jsou to velmi užitečné funkce, a tak není na škodu, podívat se, jak vlastně fungují, co přináší a taky trochu do historie, co provázelo jejich vznik. (pokračování článku)

V souvislosti s přípravou nové platformy AMD Puma se často mluvilo především o nižší spotřebě proti předchozím platformám AMD. Ostatně to je tím, co uživatele notebooků zajímá nejvíce, protože výkon procesorů v noteboocích je pro většinu lidí dostatečný (škoda, že se to nedá říct i o jiných součástech). Sám jsem se těšil, že právě zde by mohlo AMD nějak více konkurovat Intelu, který je teď momentálně bezpochyby „na koni“.

Sliby týkající se nižší spotřeby se objevovaly všude možně po celém internetu. Po té, co jsem měl tu čest s notebooky na platformě Intel Centrino 2, jsem byl na Pumu ještě více zvědavý. Tam je totiž snížení spotřeby proti předchůdci citelné (přitom Intel ji nijak výrazně nepropagovat – určitě ne více než jindy) a inovované modely některých notebooků napříč všemi značkami najednou nabízejí klidně i hodinu výdrže k dobru.

Jenže, jak se začaly objevovat nové notebooky s AMD procesory, přišlo malé rozčarování. Lidé se různě na fórech stěžovali, že jejich notebooky mají slabou výdrž. Někteří si pak dále stěžovali na intenzivnější chod ventilátoru. (pokračování článku)

Na fórech se čas od času vždy objeví nějaká diskuze o kovových pantech a je jedno zda jde o větu: „na tom notebooku se mi líbí kovové panty“, nebo: „ty panty jsou z kovu, takže něco vydrží“, nebo přímo otázku: „a má tento notebook ty panty kovové?“

Dnešním zápiskem bych rád uvedl na pravou míru, jak že to s těmi panty vlastně je – všechny jsou kovové ;-). Víte proč? Ono je to jednoduché. Plastové panty by totiž víko notebooku neudržely ani náhodou. Tlak, který působí na panty je neuvěřitelně vysoký – na nějakém starém notebooku si schválně zkuste sundat celé víko s displejem a ohněte pant do jiné polohy. Půjde to hodně ztuha. Tady by se teď hodilo trochu fyziky, na které bych vám to vysvětlil i se vzorečky, ale fyzika nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou, takže to směle přeskočím.

Lepší a horší panty

Když jsou tedy všechny kovové, tak je samotná otázka v názvu zápisku úplně zbytečná. To už jsme si vyjasnili. Jenže to zároveň vůbec neznamená, že panty všech notebooků jsou tím pádem stejně kvalitní. To rozhodně nejsou. Na pantu jsou dva důležité prvky, které výrobce musí řešit.

První se týká spojení obou jeho částí. Ty musí držet dostatečně pevně, aby víko drželo v poloze, do jaké ho nastavíte. Zároveň nesmí být moc pevné, protože se rychleji opotřebují (vznikne typická vůle) a také víc namáhají konstrukci okolo. Jedna část končí jakýmsi válečkem, který je obalen druhou částí. Ta ho drží, aby se nevychýlil ze své pozice. Někdy bývá obalová část příliš slabá, a snadno pak může mít tendence k praskání. Jakmile praskne, tak už to má kloub za sebou. Všechna váha se přesune na druhý a tomu se začne zkracovat životnost. Příznaky jsou jednoduché. Víko už nemusí držet ve své poloze (nebo jen v krajních polohách) a klade výrazně menší odpor.

(pokračování článku)

Během svého aktivního lenošení u kamaráda na táboře jsem ani těm notebookům tolik neunikl. Jeden erární notebook byl prolit dešťovou vodou, protože se válel ve velkém (v tu dobu ještě ne úplně hotovém) stanu, který slouží na akce pro větší počet dětí. Notebook byl v době kontaktu (přes noc) s vodou zapnutý. Ráno už nejevil žádné známky života. Nepomohlo ani rozebrání, vyčištění a vysušení.

holá základní deska vypreparovaná z notebooku

Došel jsem k závěru, že už je vlastně k ničemu. Displej byl už pár let poničený a teď se přidala i základní deska. Vyndaly se tedy všechny jinde použitelné součásti (paměť, optická mechanika, procesor, disk) a notebook se opět složil, aby mohl posloužit našemu ujetému nápadu – rozhodli jsme se notebook přejet autem. Tento nápad vlastně vznikl ve chvíli, kdy jsme po otevření zjistili, že uvnitř není ani základní kovový rám (na který se namontuje základní deska a nasází všechny plasty, který je charakteristický i pro mnoho multimediálních notebooků věhlasnějších značek.

Přejetí autem

Výsledek tohoto testu mě osobně velmi překvapil, protože notebook ho i přes docela nerovný povrch vozovky ustál. Řekl bych, že funkční by byl asi i nadále použitelný. Pavouk na displeji se nijak nezměnil, ale ruku do ohně bych za to nedal, že nerozbitý displej by takový zůstal i po přejetí.

pod kolem našeho tunového testovacího drobečka

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se v článku „Historie S3 – Dva nezávislé výstupy jsme měli před Matroxem!“ věnoval výhodám dvou oddělených logických výstupů grafického čipu. Vysvětloval jsem, proč je to výhodné i v případě, že nepotřebujeme zobrazovat na každé obrazovce jinou část plochy (tedy při klonování). Textový popis je sice fajn, ale ne každý si přesně dokáže představit, o čem jsem to přesně mluvil. Teď připravuji poměrně rozsáhlý další díl seriálu o noteboocích, které jsem ve svém životě v minulosti používal. Jeden z důvodů jeho rozsáhlosti vězí v tom, že ten notebook mám doma a je stále plně funkční. Díky tomu si v rámci svého vzpomínání mohu provést i několik málo testů.

K této příležitosti samozřejmě fotím, co můžu, a došlo i na výhody funkce DualView. Zde se můžete podívat na modelovou situaci, kdy se tato funkce hodí. Na interním displeji (1024×768) je zapnuto rozlišení 640×480, které grafická karta přepočítává, aby ho roztáhla na celou plochu displeje. Připojený monitor v případě možnosti „Single Controller“ používá stejný roztažený obraz (který se na něj vlastně posílá v 1024×768) a sám ho ještě roztahuje na své podstatně vyšší nativní rozlišení. Obraz je tedy značně zdeformován. V případě možnosti „Dual Controller“ je obraz zpracován odděleně a odesílá se tak nepřevzorkovaná verze v rozlišení 640×480. Myslím, že rozdíl ve kvalitě zobrazení je vidět úplně jasně.

vlevo – single controller, vpravo – dual controller (za pozornost stojí ostrost písmenek na externím displeji)

Závěrem

Dnes už takto pracuje automaticky naštěstí každý notebook a podobné problémy se řešit nemusí. V tomto zápisku jsem se k tomu vracel mimo jiné i proto, aby bylo jasné, co tato technologie vlastně znamená i méně znalým lidem. Stále se totiž sem tam objeví někdo, kdo tyto souvislosti nechápe a z nějakého důvodu má potřebu do toho proniknout (technologie se stále zmiňuje v materiálech k notebookům). Technologie jako taková je tu od let 1997–1998, později se od notebooků přesunula i na stolní počítače a v oblasti notebooků už je brána za standard přibližně od roku 2004.

Tento článek je věnován těm, kteří mají rádi techničtější články a zajímá je, jak to uvnitř vlastně funguje. Bohužel počítám s … (pokračování článku)

Dneska už si člověk musí kontrolovat pomalu každou součástku při výběru notebooku. Někdo se rozhoduje, zda bude mít v notebooku grafickou kartu ATI, nebo NVIDIA (nejlepší je stejně Intel, ale to je zas na jinou diskuzi). Někdo zas řeší, zda radši procesor od AMD, nebo snad radši Intel. Oba dva zmíněné příklady mi jsou zrovna docela putna (AMD dělá dobré úsporné mobilní procesory a v grafikách do notebooků je to stejně pořád o tom samém a spíš záleží na konkrétním čipu). Podstatně více mě zajímá, od jaké firmy mám ve svém notebooku touchpad. Proč? Protože ty dobré jsou jen od firmy Synaptics.

Situace na trhu

Drtivá většina notebooků je osazována touchpady jen dvou výrobců. Synaptics a Apls. Pár notebooků na našem trhu ještě používá touchpady Elantech. Měl jsem tu čest pouze jednou na VBI Compal FL90 (v1) a tam jsem měl co dělat, abych kurzor vůbec dostal, kam jsem potřeboval.

Alps

Dříve velmi rozšířené touchpady této firmy lze dnes spatřit především v zaběhlejších značkách (Toshiba, DELL, Lenovo,…) a to dokonce zejména v dražších modelech. Výhodu vidím snad jen v naivnější emulaci kolečka myši pomocí ovladačů. Nevýhod je hned několik – bez ovladačů kolečko myši vůbec nefunguje. Není taková podpora v Linuxu a především…

Input-lag

Největším problémem Alps je jednoznačně input-lag, který provází všechny jejich touchpady v noteboocích už dlouhé roky (má paměť sahá až do roku 2003, kdy jsem si jeden notebook s takovým touchpadem koupil). Vlastně ani netuším, co za tím všechno vězí z technické stránky, ale měl jsem možnost těch notebooků otestovat dost, abych byl přesvědčen, že nejde o chybu jen některých Alps touchpadů.

Co to ten input-lag vlastně je – jde o mírně zpoždění reakce kurzoru na obrazovce proti pohybu prstu. Ovládání je tak méně přesné, protože člověk s tímto zpožděním musí počítat a předvídat ho. Abych všechno názorně ukázal, připravil jsem si malé video natočené na notebooku Lenovo ThinkPad X300, vybaveném tímto touchpadem.

http://www.youtube.com/watch?v=ipxBlBb542M

(pokračování článku)

V nedávném zápisku jsem se věnoval rozdílu mezi matnými a lesklými displeji. Použil jsem v něm svůj vymyšlený výraz „pololesklý“. Načež v diskuzi se někdo ozval, zda si zaslouží tyto displeje vlastní kategorii, když jde přece „jen“ o jinou intenzitu odlesků. Já jsem rozhodně přesvědčen, že ano.

Problém lesklých

„Pololesklý“ displej výrazně utlumuje hlavní nevýhodu klasických lesklých displejů díky výraznému snížení odlesků. Někdo tvrdí, že to není zas takový rozdíl – dle mého názoru kecá, protože nemá tolik zkušeností a neměl možnost vidět více displejů vedle sebe. Já takové možnosti mám a vím, že ten rozdíl je obrovský. K fotografii z minulého článku přidávám pro porovnání ještě jednu. Ta je vyfocena na stejném místě, jen s jiným notebookem. Jde o Acer Aspire 6920G s typickým lesklým displejem (tzv. „zrcadlo“).

vlevo – „pololesklý“ (na FSC V3205); vpravo – lesklý (Aspire 6920G)

Nevím, jak vy, ale já ten rozdíl teda vidím. Oba dva displeje mají maximální podsvícení, a zatímco na jednom se promítlo jen okno, na druhém je vidět více odlesků, než vlastního obrazu. Mimochodem ten krásný, inteligentní a sympatický chlapec v odrazu jsem já ;-).

(pokračování článku)

Mám nyní možnost otestovat zařízení s procesorem VIA C7 s frekvencí 1,2 GHz. Přiznám se, že jde o mé první setkání s úspornými procesory VIA, a tak se musím podělit o pár poznatků.

VIA nikdy nedělala procesory, které by svou rychlostí trhaly asfalt. Na výkonné procesory tu byli jiní a jejich tvrdá konkurence i dnes téměř znemožňuje příchod někoho dalšího. Dávných časů byla obrovská mezera na trhu – ano úsporné procesory tenkrát zas moc nefrčely. Tah VIA byl tedy zcela logický (to říkám hlavně proto, že nejde o odpověď na nějaký procesor Intelu).

VIA C7 1.2 GHz

Nenechte se zmást relativně vysokou frekvencí (však nejlevnější procesory klasických velkých notebooků mají klidně jen 1,46 GHz). Výkon takového procesoru je někde na úrovni Celeron-M podtaktovaného na 500 MHz. Porovnání s desktopovými procesory je tak skoro zbytečné. V stolních počítači by nikdo něco takového určitě nechtěl. Ani v klasickém notebooku podobný procesor nemá své místo.

Kdyby byl VIA C7 ve všem jen špatný, tak na trhu moc dlouho nevydrží. Logicky teď tedy přijdou i klady. C7 je velmi malý a úsporný procesor. Svou spotřebou trumfuje i aktuální Intel procesory (blíží se pouze Intel A100/A110, který není moc rozšířený a výkon není o moc vyšší). Malé rozměry čipu a minimální nároky na chlazení dělají z C7 ideální volbu pro zařízení s ohledy na miniaturní velikost a nízkou cenu.

(pokračování článku)

Na toto téma se vedou dlouhé spory na všech možných diskuzích věnovaných notebookům. Jedni jsou jasně pro matné displeje a ty lesklé považují za dobré jen jako zrcadlo. Druhá skupina zas jiný než lesklý nechce a obraz matných jim připadá jako jedna velká šedivá blitka. Tak kde je tedy pravda?

Povrchová úprava není vše

Předně je potřeba si uvědomit, že povrchová úprava zdaleka není vše. Daleko důležitější jsou jiné parametry a ty na ní nejsou vůbec závislé – mám na mysli jas, kontrast a pozorovací úhly. Záleží tedy na konkrétním použitém displeji a zpravidla platí, že displeje s vyšším rozlišením mají i lepší zbylé parametry. Nejhorší jsou v podstatě klasické WXGA displeje (1280×800). Na úhlopříčce 15,4“ (i 14,1“) snad všechny s tímto rozlišením, protože na tak velké ploše se týká jen těch nejlevnějších notebooků. U 12,1“ a 13,3“ lze narazit i na dobré kusy. Většinou se týkají Tablet PC (tam jsou lepší úhly potřeba) a dražších luxusních notebooků (například Apple MacBook Air má displej s lepšími pozorovacími úhly).

Ani vyšší rozlišení není podmínkou kvalitnějšího displeje. Taková Sony VAIO s dvoulampovým podsvícením nabízí úžasný obraz (podstatně věrnější barvy díky téměř dvojnásobné saturaci proti běžným displejům), přestože používají většinou rozlišení nižší.

displej MacBook Air je namířený proti oknu s žaluziemi - jak je vidět, odlesky jsou dostatečně tlumené, aby nezabraňovaly použití

Podle fotek nesuďte

Klasický argument lidí s matným displejem: „Podívejte, jak se to leskne, vždyť to nejde v podstatě ani přečíst“. Pravda je někde jinde. Podle fotek vůbec nejde soudit. Důvod je jednoduchý. Člověk má dvě oči a (klasický) foťák je jen „jednooký“. Pokud koukáte na lesklý displej, zaostříte na jeho vzdálenost, čímž se obraz z obou očí vyrovná na jeden bod a tím se složí. Odlesky jsou v podstatně větší vzdálenosti (vzdálenost od oka k displeji + vzdálenost od displeje k objektu, který se v displeji odráží). Tím pádem se jejich obraz nesloží a mají menší intenzitu. Mozek navíc všechny tyto vlivy odfiltruje. Klasické monitory a televize byly také téměř všechny lesklé a nikdo tenkrát tolik nereptal, že tam nic nevidí.

(pokračování článku)

V oblbováku (čti „technických specifikacích produktu“) každého eshopu si u mnoha notebooků můžete přečíst podporu prostorového zvuku. Co se vlastně za tím skrývá tak svělého? Připojíte si tam své reproduktory se vstupem pomocí tří jack konektorů, jak jste zvyklí ze svého stolního počítače? V drtivé většině případů zní odpověď: NE!

Digitální 5.1 SPDIF

Výrobci notebooků si to poněkud ulehčili a používají jednoduchou metodu, jak tvrdit podporu prostorového zvuku a zároveň nelhat. Výstup se implementuje pouze jako dioda uvnitř výstupního konektoru na sluchátka. Jde tedy o optický digitální přenos. Na příjem takového signálu potřebujete vhodný receiver. K tomuto účelu se prodávají drahé (kvalitní) set-top boxy. Dále je možné využít vstup na domácím kinu (jen musíte doufat, že tam nebude pomocí cinch konektoru místo optiky). Případně i některé lepší, dražší a kvalitnější repro-soustavy tento vstup taktéž mají (to většinou bývá velmi jasně napsáno v jejich specifikaci – pokud nic takového u svých nevidíte, tak to tam zcela jistě není). Žádný jednoduchý převodník se nedělá – to jen abyste se ani v komentářích zbytečně neptali.

Lze vyvést analogový prostorový zvuk?

Na drtivé většině (98%) notebooků to nejde. Je to velmi smutné, když přihlédnu k faktu, že to podporuje skoro každý integrovaný zvukový kodek. Výrobce ovšem musí implementovat možnost přemapování audio-konektorů na výstupy a povolit tuto funkci v ovladačích. Asi nejrozšířenějším výrobcem integrovaných zvukovek je Realtek. Zda váš notebook umí prostorový zvuk analogově, můžete zjistit v ovládacích panelech v nastavovací utilitě.

17“ notebook Clevo je čestnou výjimkou

(pokračování článku)