Na našem trhu je velmi málo notebooků s možností zakoupení ve variantě s transreflexním displejem. Momentálně asi nejdiskutovanějším notebookem s tímto displejem je jednoznačně Toshiba Portégé R500, která se snad ani v jiné variantě nenabízí.

Co obnáší práce s takovým displejem? Stejně jako skoro všechno je to o kompromisech. Pokud si myslíte, že najdete notebook se super kvalitním displejem pro všechny podmínky provozu, tak vás zklamu. O ničem takovém zatím nevím.

Princip

Nevýhodou klasických displejů při použití pod poledním slunečním zářením je nepoměrně slabší podsvětlovací lampa/LEDky (proti slunci). Na klasické obrazovce uvidíte jen jakési šedočerné šmouhy a máte smůlu. Transreflexní vrstva umožňuje (stejně jako je to třeba na kalkulačkách a podobných blbůstkách, co podsvícení ani nemají) využít dopadajícího světla na displej a zpětně ho „znásilnit“ na podsvícení jako podporu. Toshiba už došla tak daleko, že nad klávesnici dokonce umístila tlačítko, které interní podsvícení úplně vypne. Takové pražící slunce zastane stejně drtivou většinou práce a ještě se dá ušetřit baterie.

jízda vlakem - displej je stále čitelný i přes vypnuté podsvícení

(pokračování článku)

Před nedávnem se začal do nejnižšího segmentu notebooků prodírat procesor s názvem Pentium Dual-Core. Protože na internetových diskuzích mnoho lidí tápe, tak nebude od věci se podívat, co je tento procesor vlastně zač.

Ve stojatých vodách low-endu odjakživa kralovaly Celerony. Ty se vyznačovaly menší vyrovnávací pamětí (cache) a absencí změny násobiče (resp. frekvence) a napětí. Kvůli tomu měly nižší výkon a vyšší spotřebu. V době Pentia 4 byl výkonový rozdíl obrovský (tehdejší mobilní Celerony překonala leckterá z posledních P3), jenže s příchodem Pentium-M se všechno změnilo. To totiž mělo takové množství vyrovnávací paměti (především úroveň L2), že i po odseknutí půlky výkon ve většině aplikací klesl jen minimálně. Tím pádem už zůstala jen druhá nevýhoda.

V posledních letech se ovšem začala řešit výdrž na baterie a spotřeba mnohem více, než tomu u low-endu bylo dříve. Do toho se přidala i zdatná konkurence v podobě Sempronů od AMD, které zpravidla za podobnou cenu nabídly nejen vyšší výkon, ale také pokročilé řízení spotřeby. Zažilo se tak do podvědomí, že cokoli je lepší než Celeron, protože řízení spotřeby k procesoru v notebooku prostě patří.

Ne, že by pozice AMD nějak výrazněji mohla Intel ohrozit, ale protože má AMD potíže ve stolních procesorech, začal na něj Intel tlačit ve všech možných segmentech, aby mu ještě přitížil. Řekl bych, že Pentium DC je jedním z prostředků tohoto útoku. Nabízí totiž do low-endu přesně to, co uživatelé chtějí: lepší správu napájení a nově dvě jádra.

(pokračování článku)

Přiznám se, že málokdy mě nějaký recenzovaný notebook vyloženě zaujme tak, že bych ten svůj nejradši hned zahodil a začal používat ten testovaný místo něj napořád. Teď jsem však něco podobného pocítil. Notebook s dotykovým displejem už jsem v ruce měl, ale vyloženě Tablet PC mám na recenzi poprvé. Jsem z něj úplně nadšen a přesně jsem si vzpomněl, proč už jsem po něm kdysi dávno tolik toužil.

Jestli si někdo myslí, že žiji jen recenzováním notebooků, tak bych ho musel zklamat. Mým asi největším dlouhodobým koníčkem byla odjakživa grafika. 3D, textury i kresby. Mám pro tvorbu grafiky doma všemožnou potřebnou i užitečnou techniku, ale ten nejpřirozenější pocit při kreslení jsem měl opravdu až s kreslením na Tablet PC, protože je to úplně stejné pohodlí, jako kreslit na papír.

Není dotykový jako dotykový

Většina lidí rozlišuje pouze, zda je displej dotykový, nebo není. I dotykové displeje se mezi sebou výrazně liší. V nedávno recenzovaném Panasonic ToughBook CF-T7 byl displej, který reagoval na tlak, takže se dal mačkat nejen perem, ale i čímkoli jiným. Výhoda je tedy jasná – není nutné pořád vytahovat pero. Když něco rychle potřebuji, ťuknu na to prstem. Nevýhoda je v tom, že dokud se displeje nedotknete (bráno jako stisk levého tlačítka), tak ani nevíte, jestli přesně ukazujete, protože kurzor se přesune až při doteku. Stejně tak není možné žádné sledování síly stisku. Prostě jen stisknuto a nestisknuto.

(pokračování článku)

Jak už je zvykem, na internetových diskuzích jsou lidé vždy nejchytřejší. Tam už všichni všechno zkusili, všechno znají, mají to největší přirození a nejhezčí partnerku a vlastně jsou vůbec nejlepší. Však to také znáte. Díky takovým kecalům panují některé hloupé fámy, které už mě často ani nebaví vyvracet. Táhnou se totiž jako rakovina a šíří se dál a dál.

Jednou z těch fám je údajná žravost mobilních AMD procesorů. Na rovinu: je to úplná blbost! Říkám to radši co nejjasněji, aby to pochopili i ti inteligenčně méně zdatní jedinci.

Fakta

TDP (Thermal Design Power) je u Intel a AMD procesorů velmi podobné (liší se jen o pár W).
AMD používá na měření TDP přísnější kritéria (podle kritérií, s jakými pracuje Intel, by byla hodnota nižší)
Paměťový řadič mají AMD procesory integrovaný v sobě, takže mají v podstatě o to vyšší spotřebu, která je u Intelu započtená v čipsetu.
Identické notebooky mají s AMD i Intel procesorem podobnou výdrž na baterie.

Jako nejlepší příklad srovnání Intel a AMD procesorů v noteboocích s oblibou používám společnost HP. Ta už kdysi jako první velký výrobce nabídla AMD procesor do notebooku pro business sektor. AMD varianta ve stejné šasi s jinak stejnou konfigurací, výdrží na baterie a výkonem šla s cenou tenkrát podstatně níže (klidě o třetinu). Cena je asi tou hlavní výhodou AMD i nyní, ač ten rozdíl už není takový – holt konkurence.

(pokračování článku)

Jak jsem slíbil, tak v tomto díle se konečně budu věnovat srovnání kvality některý častých výstupů z grafických karet notebooků (ale platí to i obecně). Konkrétně jsem se vrhnul na srovnání kvality výstupu do televize a srovnání digitálního proti analogovému výstupu na monitor.

Čím připojit televizi?

Tento problém se řeší na forech poměrně často. Ne každý do problematiky vidí, a tak i to, co počítačově gramotnějším lidem přijde jako samozřejmost, může být pro někoho zapeklitou otázkou. Protože dnes není televize jako televize, budu se zabývat několika modelovými situacemi.

(pokračování článku)

V minulém díle jsme si vysvětlili, jak to je s plně sdílenou pamětí, která se výborně ukazuje právě na grafikách Intelu, který s tím vším přišel. Tentokrát bych se rád zaměřil na polosdílenou paměť, kterou určitě znáte z dedikovaný grafických karet NVIDIA a ATI. Podívejme se tedy jaké výhody a nevýhody tato technologie přináší.

Předchůdce: AGP

S příchodem AGP se u grafických karet objevila možnost využívat pro textury ve hrách systémovou paměť počítače. Tato paměť výtečně posloužila, když došla vlastní paměť grafické karty. Omezení bylo v tom, že nebylo možné nahrát do AGP vlastní buffery obrazu. V překladu jde o to, že vlastní obraz (část paměti, na kterou se sahá neustále) musí zůstat v hlavní paměti, takže pokud karta měla například 4MB, tak nemohla využívat ve hrách větší rozlišení jak 960x720x16bpp (=3,96MB).

Velikost paměti, kterou si mohla grafika vzít, se definovala v BIOSu. Tato paměť se použila až ve chvíli, kdy byla potřeba (do specifikací se ale nikdy neuváděla). Pro plné použití samozřejmě bylo potřeba, aby grafická karta podporovala DIME (Direct Memory Execute). Reálně ho podporovala téměř každá karta (s výjimkou především 3dfx karet). U notebooků se tato paměť osvědčila více než na stolních počítačích. Pak vznikaly podobné karty, jako jsem měl třeba já ve svém Toshiba Satellite 1410 – GeForce 4Go 420 16MB (DDR, 64bit). Onehda to byla ta jediná dedikovaná grafika, která se dala sehnat do notebooku za cenu do 40 tisíc. Na této kartě v notebooku z roku 2003 bylo možné plynule dohrát hry jako Half-life 2, NFS Underground 1 i 2, GTA:Vice City, SWAT 4 a mnoho dalších, které vyšly ještě po tom. Je jasné, že u této grafiky při hraní v rozlišení 1024x768x32bpp (=10MB) bylo nutné většinu textur tahat přes AGP a i přes to běžely hry plynule.

(pokračování článku)

Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie – to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in“, tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu – Intel 810 (ano, správně – do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného“ prostoru měla přístup pouze grafická karta.

(pokračování článku)

V jednom s předchozích zápisků jsem se věnoval srovnání výkonu notebooků s grafickým čipem NVIDIA GeForce 8400M. Dnes se podíváme na GeForce 8600M a také na to, že rozdíl mezi nimi nemusí být zas tak znatelný. Ba dokonce že klidně může být 8600 i pomalejší, než její levnější varianta. Samotný čip totiž není všechno.

Nebudu to tedy dál zbytečně okecávat. Tabulka řekne asi vše podstatné. Jenom bych dodal, že většinou se jedná o dražší notebooky vyšších konfigurací a nejde tedy o nic, co by se dalo sehnat za 20 tisíc a muselo se na tom každým coulem šetřit. První dva zástupci v tabulce mají úhlopříčku 15,4″, třetí zástupce má „pouze“ 14,1″ a poslední VAIO má celých 17,1″. Žádný z těchto notebooků ovšem není nijak degradován svou velikostí a všechny mají dobře řešené chlazení, aby nedocházelo k přehřívání.

Srovnání výkonu

(pokračování článku)

V prvním díle jsem probral VGA a CVBS přenos. Mnoho a mnoho let to byly jediné dva konektory, které se daly na běžném notebooku najít. Pojďme se podívat, kam se technologie posunula. Tedy aspoň na straně notebooků. Smutným faktem je, že v této oblasti jsou výrobci notebooků velmi opoždění. Příkladem budiž DVI, které se už dávno usídlilo na grafických kartách stolních počítačů a LCD obrazovkách (s výjimkou toho úplně nejlevnějšího). U notebooků to však stále bývá spíše kuriozita. Podobné je to s komponentním výstupem na televizi. U stolních počítačů nic neobvyklého a lze ho najít na spotřební elektronice té nejnižší cenové. U notebooků je to s ním ale ještě horší než s DVI. No, radši se vraťme k popisu jednotlivých konektorů.

(pokračování článku)

Často vidím celkem banální otázky kolem možnosti připojení externích zobrazovacích zařízení k notebookům (jinak ale platí i pro počítače obecně), tak jsem si říkal, že by nebylo špatné udělat takové praktické shrnutí s pár testíky, abych odkryl tuto problematiku i lidem, kteří se do ní zatím nedostali.

V popiscích notebooků dnes lze často najít informace, že má notebook S-Video, VGA nebo DVI. Nám, co o tom aspoň něco málo víme, je hned jasné, co k čemu slouží. Jenže notebooky (resp. počítače) dávno nejsou doménou hrstky intelektuálů – podivínů. Běžný člověk o těchto věcech nemusí mít ani tušení. Jenže i běžný člověk si může chtít přehrát film z notebooku na své velké televizi v obýváku a stejně tak může běžný člověk chtít pracovat doma na větším LCD, než jaké mu poskytuje notebook.

Rozhodl jsem se tedy udělat jakési celkově shrnutí, kde popíšu všechny možnosti, podložím je nějakou tou teoretickou omáčkou a především popíšu, kde jsou úskalí a přednosti jednotlivých řešení pro běžného člověka. V závěru se budu věnovat i nějakým testům, které ukáží nějaká kvalitativní srovnání. Pro mé testy nakonec posloužil zapůjčený notebook ASUS V2S, který obsahuje v podstatě všechny dnes běžně používané výstupy. Jmenovitě jde tedy o VGA, HDMI (redukce na DVI) a S-Video (redukce na CVBS).

V tomto úvodním díle se budu věnovat popisu dvou asi nejstarších výstupů, které se kdy na noteboocích používaly (a jeden z nich se ještě stále používá). Jejich popis poslouží i k lepšímu pochopení těch novějších, které z nich částečně vychází. Nuže do toho…

(pokračování článku)