Vážně se musím smát, když v diskuzích o ASUS Eee PC, MSI Wind a dalších mini-noteboocích čtu názory typu: „Já bych si to koupil, ale víc jak 4 tisíce bych za to určitě nedal“, nebo: „Tohle si může koupit jen blbec; vždyť za tu cenu jsou podstatně výkonnější notebooky“. Tyhle názory bych označil za typicky české (případně i typicky slovenské, abych nikomu nekřivdil).

Kdysi dávno byl ohlášen „$100“ projekt OLPC (že jde o propadák, bych ponechal stranou) a než se pánové kolem OLPC rozhoupali, tak přišel ASUS se svou komerční obdobou levného mini-notebooku. Přístup ASUSu se mi moc líbí a je vidět, že mu to vyšlo, protože o Eee PC je velký zájem. Jen tady u nás mají všichni zafixováno, že to musí být levné jak sušenky v krámě.

Porovnání 9“ Eee PC 900 s 14,1“ ThinkPad R61

Cena, cena, cena…

Mně vůbec nepřijde přemrštěná. Zvláště když vezmu v potaz, že za miniaturizaci se odjakživa platily velké sumy. Miniaturní notebooky byly odjakživa záležitostí spíše hi-endu, jenže činnosti, ke kterým jsou používány, jsou často stejně dobře provozovatelé i na těch přicházejících levných. Nyní již člověk nemusí za malý notebook zaplatit 50 tisíc. Stačí mu 15 a má to i s příslušenstvím. Pro mě je to určitě velký krok kupředu. Cena je nastavená tak akorát. Ti, kteří to využijí, si to koupí výrazně levněji a těm druhým by to bylo k ničemu, takže jen pokřikují na fórech o přemrštěné ceně.

(pokračování článku)

Za dobu svého recenzování jsem měl možnost poznat kvalitu reproduktorů nespočetně mnoha notebooků. Při tomto poznávání neustále narážím na jeden paradox, který mi moc nejde do hlavy. Které z běžných notebooků si myslíte, že mají nejlepší zvuk? Ty multimediální? Ale no tak – to je až příliš logické :-).

Multimediální notebooky

Vzpomínám si na drahý ASUS, který se chlubil nějakými speciálními reproduktory s věrným zvukem. Nakonec to nemělo žádné basy a výšky byly takové „vykřičené“. Kde může být chyba? Opravdu mají na Taiwanu tak odlišné vnímání zvuku? :-)

Acer. Ha, teď bych mohl větu skončit a už by to mělo myšlenku – ale ne, budu pokračovat. Když jsem poprvé (před rokem) měl možnost otestovat Acer Aspire 5920G, tedy první zveřejněný model v Gemstone šasi, tak se výrobce chlubil použitím speciálně tvarovaného plastu (?) nad reproduktory, který má zvyšovat věrnost zvuku. Zvuk sice nebyl vyloženě špatný, ale zároveň nic extra zajímavého. Víc asi pomohl malý subwoofer na spodku, který zastal půl práce těch za plastem schovaných repráčků. Ty hrály po odpreparování té tvarované blbinky úplně stejně. Předpokládám, že za vývojem a celou realizací zmíněného zlepšováku muselo stát od začátku do konce jen a jen marketingové oddělení.

Nové Acery Gemstone Blue se chlubí dokonce šesti (!) reproduktory, které by měly umět nabídnout plně prostorový vjem. Uznávám. Malinko jsem ho i poznal v několika málo filmech, co jsem si extra kvůli tomu pustil. Prostorový vjem je samozřejmě fajn věc, ale řešil bych jej až v případě, kdy samotná reprodukce zvuku má odpovídající kvalitu. Radši bych místo šesti reproduktorů viděl dva pořádné, které nemají tak děsivé problémy s celou střední částí frekvenčního pásma. Stačí vypnout subwoofer (bohužel i ne moc silný) a člověk zjistí, že dalších 5 reproduktorů jsou pravděpodobně jen „výškáče“, které bez nej hrají spíš jako zvonkohra.

(pokračování článku)

Když jsem si vybíral před rokem nějaké solidní LCD, poptal jsem se i jiných lidí, abych si trochu rozšířil obzory. Mimo pozorovacích úhlů nejčastěji zaznívala nutnost co nejvyšší svítivosti a kontrastu. Přiznám se, že nakonec jsem ani na jeden z těchto dvou parametrů vůbec nebral ohledy. Proč?

Kdejaké super levné LCD „pro hráče“ dnes má napsánu nějakou brutální hodnotu kontrastu, která ale vůbec nic neznamená, protože výrobce mluví o dynamickém kontrastu a ten se řeší regulací podsvětlení – tento způsob je velmi nešťastný, protože ta regulace není úplně plynulá a člověk má pocit, jak když mu LCD bliká. Pokud už si někdo hlídá kontrast, měl by se dívat, jaký typ kontrastu výrobce udává.

Svítivost je dnes také docela vtipný parametr. Sám jsem si koupil panel „jen“ s 300 cd/m2 a mohu říct, že cokoli vyššího je pro práci zbytečné. Právě teď je venku krásné slunečné ráno a já mám nastavený jas na 15%. Už při 50% mám pocit, jako by mi to mělo vypálit oči :-)

(pokračování článku)

Dlouhou dobu jsem se těšil, až se mi do ruky dostane na recenzi nějaký ten notebook Apple. Dříve jsem už nějaký notebook od nich používal (i když to teda bylo hodně dávno) a dokonce i s verzí X jejich operačního systému jsem přišel do styku, ač to nebylo na přenosném počítači. Vzhledem k tomu, že jsem velmi otevřený alternativním platformám (pracoval jsem delší dobu s různými Linuxy, Solarisem, BeOS,…), tak jsem si myslel, že MacOS X by mohl být přesně tím, co by mě mohlo nadchnout. Mýlil jsem se.

MacOS X proti konkurenci

Zatímco u Linuxu jsem přesvědčen, že se přesunul z fáze „hračky“ do použitelné podoby. U MacOS X mám pocit, že se povedl přesný opak. Z dříve velmi použitelného systému, který měl značný náskok nad Windows (zejména v dobách kolem Windows 95), se najednou stalo cosi, co nebylo schopné podřídit se novým technologiím.

GUI

Menu lišta společná pro všechny programy je perfektním příkladem. Na počítači s rozlišením 800×600 to bylo velmi pohodlné. Při 1680×1050 a pár spuštěných programech je to však peklo neustále přejíždět nahoru a dolů. Nedej bože, pokud máte připojeno více velkých monitorů. To pak kvůli menu musíte jezdit neustále mezi obrazovkami.

Stejně tak správa oken programů se mi zdá velmi nešikovná. Při minimalizaci v doku sice vidím náhled okna, jenže všechny programy vypadají strašně podobně a ikonka, která je symbolizuje je u náhledu velmi malá (a popisek se objeví jen po najetí myši). Nejhorší je mít třeba otevřeno několik oken stejné aplikace (žádné minimalizované).

(pokračování článku)

Tak tenhle dotaz už mi kupodivu položilo nemalé množství lidí. Přemýšleli jste někdy nad tím? On člověk, co nepoužívá dokovací stanici, ale přesto chce externí periferie, by se měl nad tím zamyslet. Já se samozřejmě nemohu opřít o žádnou velkou studii a ani nevím, jestli si nějaké výrobci nechávají provádět. Přesto jsem však nějaký přehled nabral díky mnoha rokům praktických zkušeností.

Co většinou přežije?

Mohu říct, že takové USB je opravdu geniálně navržené, pokud jde o odolnost. Je prakticky nezničitelné a jediným problémem tak zůstali hloupí uživatelé. Vždycky se najde nějaký blbec, který bude zařízení připojovat obráceně. Zní to možná šíleně, ale takových lidí je dost a s podobným problémem jsem se setkal už tolikrát, že to radši ani nepočítám. Rozumný uživatel však nemá problém. Na vylomení konektoru z desky je totiž potřeba poměrně hodně síly.

USB konektor dnes nahradil skoro všechno ostatní, a tak je jedním z nejpoužívanějších. Jak je ale vidět, tak se naštěstí počítalo s častým připojováním a odpojováním různých zařízení a při běžném používání se nemusíte o nic bát.

S čím bývají problémy?

Z dnes běžně používaných jde jednoznačně o LAN a audio konektory. U LAN je to jednoduché. Nešikovné vyškubnutí kabelu silou (stačí třeba zakopnout) může zničit mechanismus, který drží kabel připojený. U audio konektorů je poškození jednodušší. Stačí, pokud používáte často sluchátka. Dennodenní připojování udělá své a k tomu je ještě potřeba přičíst, že občas si za kabel omylem škubnete (i když nic nevytrhnete). Mnoho notebooků, kde se připojovaly často externí reproduktory, či sluchátka, má problém se zvukovým výstupem. Většinou se problém dostaví tak po 2–3 letech intenzivního používání. Nejhorší je to samozřejmě, pokud je výstup umístěn na předku. Hlavně externí reproduktory mají v drtivé většině rovný konektor a kabel tak musí být ohnutý na nějakou stranu, aby uživateli příliš nepřekážel.

(pokračování článku)

Na foru Živě.cz byla před pár dny jedna zajímavá diskuze (čti flame). Ta, předpokládám, inspirovala Radka k napsání jeho článku „Proč nekupovat notebooky“. Říkal jsem si, že mu tam napíšu nějaký komentář, ale psát komentář pod článek, kde už jich je přes 50 vidím jen jako mrhání času, takže z toho bude plnohodnotný zápisek sem na blog :-). Na rozdíl od těch diskutujících lidí v komentářích nebudu nijak polemizovat nad tím, jestli má Radek pravdu, či ne. Zaměřím se spíš jen na své osobní stanovisko a své vlastní hodnoty.

Notebooky a já

Přiznám se, že mě notebooky fascinovaly asi úplně vždy (tenkrát ale podstatně víc než dnes). Dostal jsem se k nim ještě poměrně mladý. Díky tomu jsem měl ohromné množství času „vystřízlivět“ a vidět i jejich negativa. Už fakt, že píšu tento blog, ukazuje, že jsem u notebooků nakonec zůstal, takže jsem evidentně vyhodnotil, že pro mě asi úplně tak špatné nebudou.

Kde vidím negativa notebooků

To je jednoduché. U notebooků jsou tři zásadní problémy – jsou dražší, méně výkonné a méně ergonomické. První problém už dnes mírně odpadá. Nějaký základní notebook dnes máte za 10 tisíc. Notebook, který mně vyhovuje, je však stále ještě aspoň za 30 tisíc. Za takovou cenu už bych si holý (bez periferií) počítač mohl pěkně vymazlit.

Menší výkon je problémem závislým na tom, co na počítači musíte dělat. U mě to je většinou základní kancelářská činnost, práce v grafických programech (avšak většinou nejde o žádné obrovské soubory, či speciální efekty – jen jednoduchá úprava fotek a vlastní kresba pomocí tabletu) a programování nenáročných projektů ve Visual Studio .NET 2005, NetBeans, či Keil Microvision. Nejsem tedy nějak extra náročným člověkem. Pokud má člověk dvoujádrový procesor, tak už bývá problém jen paměť RAM, nebo rychlost pevného disku. Na Windows XP mi pro podobnou práci s klidem stačí 1,5GB RAM (většinou obsazeno 800MB při několika spuštěných vývojářských nástrojích). Pro Windows Vista jsou optimální tak 2-3 GB. Paměť RAM je dnes naštěstí extrémně levná.

Pevný disk je velkou brzdou mnoha notebooků. Já jsem si nakonec koupil rychlejší se 7200 rpm. Od té doby už si na výkon ani nestěžuji. Dnes lze získat 2,5“ disky s rychlostí 50 až 60 MB/s, což není vůbec špatné. Dalo by se říct, že celkově jsem s výkonem spokojen. Moje práce možná je méně náročná, ale na profesionalitě a nutných znalostech k jejímu vykonávání to nic neubírá :-).

Poslední a největším problémem je ergonomie. Tady už musím uznat, že problém je. Jako jediný prohřešek proti pohodlí beru displej blízko klávesnice. Buď máte špatnou polohu zápěstí, nebo krku. Ideální poloha prostě neexistuje a je to potřeba brát jako fakt. Čím je notebook menší, tím je tento problém větší. Udivují mě tedy lidé (jako že fakt existují), kteří používají 12“ notebook „stand-alone“ jako svůj primární počítač a ještě se chlubí, jak se jim na tom skvěle dělá. Ničení zdraví je v tomto případě jasně prokázáno, a jestliže vás při podobném počínání nic nebolí teď, neznamená to, že by se vám to ještě nemohlo vymstít třeba za 5-10 let. Ono se vám to pak zúročí :-).

(pokračování článku)

Dostal se mi do ruky nový notebook FS Amilo Si2636, který má jedno takové prvenství mezi běžnými notebooky. Nemá totiž analogový výstup na externí monitor známý také jako VGA. Už dříve se vyskytovaly notebooky (a většinou právě od FS), které VGA fyzicky také neměly – měly totiž DVI-I konektor, který v sobě ukrývá analogový i digitální signál. Pomocí přibalené redukce tak nebyl problém získat VGA výstup.

Zmíněné Amilo ovšem má výstup jen jediný a tím je HDMI. Kdo se trochu vyzná, tak ví, že HDMI je „jen“ digitální a žádnou jednoduchou redukcí z něj analogový signál prostě nepůjde. V konzervativním trhu notebooků je to velký krok v době, kdy mnoho notebooků má pouze analogové výstupy. Jsem zvědav, zda jde o první vlaštovky, nebo jen nějaký úlet.

(pokračování článku)

Intel ohlásil, že už bude s projektem VBI končit, tak mi to nedá, abych se nepodělil o své dojmy z toho, co nám vlastně tak skvělého tento projekt přinesl. Pokud se budu zabývat čistě jejich notebooky, tak asi vůbec nic. Levné výkonné notebooky na trhu byly a stále jsou i od podstatně „zvučnějších“ jmen výrobců. Stejně tak konfigurovat si lze dnes i notebooky HP, Fujitsu-Siemens a DELL. V tomto ohledu tedy nic navíc.

Někteří uživatelé hovoří o standardizovaných komponentách. To je čistě marketingový tah, na který především méně počítačově gramotní uživatelé rádi slyší. Jestli si myslíte, že v tomto ohledu je nějaký rozdíl proti ostatním výrobcům, tak jste úplně na omylu. Procesor, RAM, disk, wifi a další součásti jsou normálně standardizované a lze je vyměňovat i mezi notebooky různých značek (nebo normálně koupit v obchodě samostatně). Když se vám ale pokazí něco v šasi, tak je naopak situace horší v tom, že pokud už notebook není v záruce, tak vám bude nabídnuto maximálně koupit celou novou šasi (tedy celý komplet s displejem, touchpadem, klouby a klávesnicí). Jestli je tohle ta výhoda unifikovaných dílů, tak já ji teda nevidím. Pokud pak jde o neautorizovaný servis, tak tam vám dneska stejně dobře vymění samotný displej do notebooku VBI jako do jiných. Opět žádná výhra.

Něco nám ale VBI přineslo…

Ano je to tak. Něco s VBI přišlo – nová komunita lidí. Obecně na internetových forech platí, že čím je něco levnější, tím hloupější dotazy lze v diskuzi najít. Stačí se podívat třeba na grafické karty, tam lze najít tolik hloupých příspěvků, až to není hezké. Taky aby ne – nejlevnější grafickou kartu seženete za „tisícovku“.

(pokračování článku)

Divím se, že jsem tu tento dotaz nenadhodil podstatně dříve. Většina lidí, co se motá kolem počítačů (notebooků), mi sdělila, že se po nich často „dožadují“ pomoci jejich známí, přátelé a rodina. Sám jsem byl kdysi (hodně) dávno také takový samaritán a pomáhal jsem. Velmi rychle mě to ale přešlo. Důvod? Lidé se pak na vás fixují, a když jim něco začne zlobit, tak jsou automaticky přesvědčeni, že je to vaše chyba. Ne, že bych měl sám nějaké extra špatné zkušenosti, ale zprostředkovaně jsem si toho vyslechl víc než dost.

Díky tomu, že jsem takový poletucha, tak je mě naštěstí problém zastihnout. Když mi tedy někdo zavolá na mobil, tak ho mohu s klidem odmítnout, že nejsem doma a třeba ani dlouho nebudu. Jsem pevně přesvědčen, že nejnevděčnější práce je opravovat počítač svému blízkému okolí. Pokud jde o mě, tak je navíc silně pod mou úroveň vůbec podobné práce pro někoho provádět. Když už tedy na něco takového dojde, tak je to čistě moje dobrotivost, za kterou si nechci brát finanční odměnu (kdybych si měl účtovat skutečnou cenu odpovídající kvalifikovanému technikovi normálního servisu, tak by se asi nedoplatili).

Napadá mě ještě jedna dobrá zásada. Když už něco opravuji, nikdy to neřeším na místě. Zařízení si beru k sobě domů. Tam mám totiž diagnostické zázemí, potřebnou techniku a hlavně mi tam nikdo nedočkavě nedýchá na záda, kdy už to konečně bude hotové.

(pokračování článku)

V dnešní době již nejsou repasované notebooky tak zajímavé, jako tomu bývalo dříve. Důvod je jednoduchý – nový notebook už dnes seženete za ubohých 10 tisíc. Když si pak člověk rozmýšlí, zda koupit nový, nebo ojetý, tak už není rozhodování tak jednoznačné. I dnes však mají repasy své místo na trhu, takže jsem se rozhodl jim jeden článek také věnovat.

Co znamená repasovaný notebook

To jsou zpravidla vyřazené služební notebooky z velkých firem (z důvodu inovace vybavení). Takové notebooky se pak vyčistí, nefunkční kusy se „do sebe“ zkompletují a případně se u některých vymění klávesnice (hlavně u korporátních notebooků často bývají úplně vyleštěné). Firma, která notebooky repasuje, je pak i testuje a poskytuje na ně svou vlastní záruku (případně i s dobíhající původní zárukou. Taková záruka je nejčastěji omezena na 6 měsíců od zakoupení.

Vyčištěná deska repasovaného notebooku - ani náznak prachu, či nečistot

Které notebooky se repasují

Takové, které jsou koncipované na delší provoz, než na dobu záruky. Kvůli tomu jde téměř bezvýhradně o notebooky pro firemní sektor od těch „lepších“ značek – většinou IBM (Lenovo), HP Compaq, DELL Latitude a Toshiba Tecra/Portégé. Repasované Acery a ASUSy byste hledali marně, což o nich také něco vypovídá ;-).

(pokračování článku)